Zvuk slunečních hodin

Tuhle knížku jsem četla zase trochu déle. A teď už se týden odhodlávám, že o ní napíšu. Ono to totiž vůbec není jednoduché. Byla jsem z ní nadšená. Četbu jsem si po douškách opravdu vychutnávala, ale zároveň bylo téma dost těžké, takže některé dny jsem v sobě nenašla dost duševních sil knížku otevřít a znovu se do ní začíst. Jiné dny jsem sílu našla a začetla se okamžitě. Dějem jsem se cítila úplně pohlcená, a to i přesto, že je velmi složitý.

V knize Zvuk slunečních hodin se totiž prolínají různé časové roviny (od dávných mýtů a pověstí přes předválečnou dobu a druhou světovou válku až po 80. léta), různé části světa (Československo, Indie, Kanada, USA, Francie,…), různé kultury (ta naše klasická „západní“, židovská, hindská, muslimská,…), různé žánry. Dokonce i vypravěči se střídají. Přesto jsem neměla ani malou chvilku pocit, že se v ději ztrácím.

Spoustu jsem se toho dozvěděla. Kniha obsahuje mnoho faktů: o Baťovi, o Zlíně, o Baťových fabrikách v Indii, o indických pamětihodnostech, o koncentračních táborech, o vylodění v Normandii a osvobozování Evropy. A všechno je to zahrnuté do velmi poutavého příběhu plného lásky – partnerské, dětské, rodičovské.

Nedokážu zajít do detailů a děj vyprávět. Zamotala bych se do toho. Ale Hana Androníková se do toho nezamotala vůbec – vše je celou dobu naprosto jasné.

Když jsem knížku dočítala a se slzami v očích si vychutnávala poslední odstavce, kousek ode mě seděl Motýl a měl zrovna svou provokatérskou náladu. Za každou cenu se mě snažil rozptýlit. Nedařilo se mu to. Když jsem knížku konečně zavřela, zeptal se mě, o čem byla. Pustila jsem se do vyprávění a pod tíhou všech těch emocí, kterými je knížka nabitá, jsem se rozbrečela. Motýl se mi smál a i já se pak začala smát. Nicméně je to opravdu velmi silná četba.

Teď mám slzy  na krajíčku podruhé, protože při hledání ilustračního obrázku k tomuto zápisku jsem se dočetla, že autorka Hana Androníková v roce 2011 zemřela na rakovinu, ve věku 44 let. Je velká škoda, že další knížky už nenapíše. A narodila se… ve  Zlíně.

Při četbě jsem si poznamenala dvě pasáže, které mě zaujaly:

Největší konflikt nastal v okamžiku, kdy odpromovala. Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou.

„Tak už jsi mi – odpustil?“

Čelem mu přeletí stín.

„To bylo snadné. Ale jak dokážu –“

Schoulený dovnitř, sahá si do zátylku a sklání hlavu. V tom gestu je zvuk věčnosti i zániku. Čidla přítomnosti zkratovala v kontaktu s minulostí. Je ve tmě.

“ – jak mám odpustit sobě?“

Ušla dva kroky přes jizvu deseti let, vzala starou ruku do svých jako svátost. Stařec opřený o vetchou hůl zpytovaného svědomí. Kroutí hlavou.

(Ty matafory! Ten jazyk! Prostě geniální!)

Reklamy