Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

Mirka z Texasu: „V USA si připadám uvolněná a pod žádným tlakem“

Už je to dávno, co jsem zde na blogu uveřejnila sérii rozhovorů s dalšími Češkami žijícími v zahraničí. Poslední z nich je z července 2012… Naskytla se mi ale příležitost na ně navázat. Kontaktovala mě totiž jedna velice zajímavá mladá žena, 32letá Mirka žijící v městečku Pflugerville v Texasu, která je zakladatelkou a jednou z autorek blogu Maminy International, jehož téma je z názvu asi celkem zřejmé. Je maminkou dvou dětí, a jelikož v USA v podstatě neexistuje mateřská dovolená a školky jsou drahé, pracuje z domu jako „Catalog operation a analyst“ a virtuální asistentka.

Vanilka: Jak dlouho žiješ v USA a co tě tam přivedlo?

Mirka: V USA jsem už 8 let. Přijela jsem sem jako au pair, abych si zlepšila angličtinu a stala se letuškou. Ale poznala jsem manžela a zůstala jsem. Žili jsme něco málo přes 3 roky také v Německu na americké vojenské základně.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala?

My jsme se několikrát přestěhovali a nikdy nebylo těžké najít přátele. Američani jsou velmi společenští a je tu i velká česká a slovenská komunita. Se zázemím to bylo trošku těžší, jelikož jsme byli v armádě, která se o nás starala, a když pak manžel odešel, rok nemohl najít práci. Teď už ale jsme usazení se zázemím, bylo to pro nás důležité, hlavně pro děti.

Máš dnes hodně amerických přátel? Připadá ti integrace do americké společnosti obtížná?

Díky armádě mám hodně přátel po celých Spojených státech. A tím, že jsme se tu usadili, už mám spoustu přátel i tady – a to nejen amerických.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v USA?

Ano, je tu spousta českých a slovenských maminek, se kterými se vídám pravidlně. Jednou či dvakrát do měsíce se skoro všechny sejdeme buď na kávu nebo na večerní dýchanek. A potom se schazíme s dětmi ve dvou nebo více, aby si děti vyhrály a maminky se vykecaly 🙂

Jak se s tvým příchodem do USA změnil tvůj životní styl?

Změnil se hodně, co se stravy a pohledu na svět týče. Přijde mi to tu takové klidnější a ne tak uspěchané jako v centru nějakého velkého města. A také se tu pomalu nikam nedá dojít pěšky, takže auto je velmi potřeba. Hlavně si tu připadám víc uvolněná a pod žádným tlakem.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a americkou mentalitou?

Američani se jeví více přátelští, na ulicích vás pozdraví skoro každý, v obchodech vás hned vítají a v restauraci se vás obsluha neustále ptá, jestli něco nepotřebujete. Američani si zakládají na rodině, a tak tu moc chlapů do hospody nechodí, ale raději tráví čas doma s rodinou. A jsou hodně podnikaví a vzdělávají se celý život.

Jakým jazykem mluvíš na své děti? Jak na ně mluví tvůj manžel?

Já na děti mluvím oběma jazyky, takže česky a anglicky. Můj manžel je rodilý Američan, takže od něj slyší jen tu angličtinu, i když se už manžel snaží naučit i česky.

Jak bys charakterizovala americký přístup k dětem? V Čechách nemá americká výchova moc dobrou pověst – jak to vidíš ty ?

Američani jsou v tomhle trhlí. Moc děti ochraňují a, jak se říká, „balí je do peřinky“. Samozřejmě ne všichni, ale přijde mi, že rodiče tu nechávájí děti na elektronice a moc se jim nevěnují. Nebo je naopak zapíší do několika kroužků, takže děti skoro na nic nemají čas. Moc tu třeba ani malé děti nevídám na hřišti.

Vracíš se do Čech ráda? Jak často?

Naposledy jsem v Čechách byla před pěti lety a teď už se chystáme znovu, ale není to levná záležitost, a tak je náš cíl navštívit ČR aspoň jednou za 5 let. A pokud to půjde, tak častěji.

Chybí ti v USA něco českého?

Jejda, toho je strasně moc, manželovi hlavně pivo a slivovice a mně i obyčejný rohlík, koblížky a mnoho dalšího.

Hodláš v USA zůstat? Kde budeš žít za deset let?

Ano, plánuji tu už zůstat. Myslím, že za deset let budeme na stejném místě, už jen z toho důvodu, že jsou tu jedny z nejlepších škol v okolí.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Ráno odvezu syna do školy a potom pracuji několik hodin. Okolo 11 většinou pouklízím, nebo jedu s malou do knihovny, kde jim čtou pohádky. Po návratu domů se naobědváme a hrajeme si nebo se tulíme u televize. Okolo 3 se syn vrátí ze školy, kde ho s malou vyzvedneme z autobusu. Uděláme úkoly, já uvařím večeři a pak už je rodinný večer, kdy hrajeme stolní hry nebo společně koukáme na rodinný film.

Co tě přivedlo k myšlence založit si blog Maminy International? Kdo jsou ostatní spoluautorky? Znáš je osobně ?

Jednoho dne jsem se bavila s jednou mojí kamarádkou, která je také maminkou, a to mi vnuklo krásný nápad. Povídaly jsme si o tom, jaké je to mateřství pro mě v jiné zemi a kultuře, než kde jsem já sama vyrůstala. Ten nápad byl spojit všechny maminky z Česka a Slovenska po celém světě a ukázat jim, že jsme vlastně všechny na stejné lodi, co se mateřství týče. Že dennodenně zápasíme se stejnými věcmi a jen některé jsou rozdílné.
Oslovila jsem pár mých kamarádek, které žijí po celém světě, aby se do tohoto projektu se mnou zapojily. Většinu z nich znám osobně a některé jen přes virtuální svět.

Zážitky z hřiště

Na hřištích zažívám každý den spoustu zajímavých situací, nicméně tvrdě se bráním tomu, abych o nich někomu dlouhosáhle vyprávěla, popisovala je na blogu či sdílela v maminkovských skupinách na Facebooku. Právě z těch facebookovských skupin totiž vím, jak to může být otravné čtení. Situace typu „Moje dítě si v klidu hrálo, když k němu přišlo jiné dítě, vyrvalo mu hrábě/bagr/kyblík… a jeho matka to vůbec neřešila/nebo naopak řešila, ale dle mého názoru špatně…“ máme na denním pořádku. Už se nad nimi radši nepozastavuji a hlavně se v nich nenimrám. O mé dnešní zážitky se ale podělit musím.

Vzala jsem kluky na hřiště, které mám moc ráda a možná už jsem o něm psala. Je v takovém krásném zeleném parku s rybníčkem, v létě je tam i stánek, kde se dá koupit kafe nebo zmrzlina, a je tam WC s přebalovacím pultem. Taková lucemburská rarita. Nechodíme tam úplně často, protože je v takové vzdálenosti, kam se s dětmi už těžko chodí pěšky, takže je potřeba vzít auto, což se mi pokaždé nechce. Ale čas od času si tam zajedeme – autem je to asi 5 minut cesty od nás. Je to pak taková příjemná změna pro nás všechny: pro děti zase trochu jiné prolézačky a skluzavky, pro mě aspoň trochu jiné děti a maminky než ty, které běžně vídáme.

Dnes jsem tam nejdřív narazila na jednu velmi sympatickou českou maminku s tříletou holčičkou. Představily jsme se a po pár větách samozřejmě zjistily, že máme společnou kamarádku. To je tady v Luxu celkem běžné – snad se mi ještě nestalo, že bych poznala nějakého nového Čecha, který by neznal někoho, koho znám i já 🙂

Když odešla, zůstala jsem na lavičce u pískoviště sama. Ovšem po chvíli přišel vysoký černoch s malou holčičkou v Motýlkově věku. Řekl mi „Hello“ a posadil se na lavičku kousek od té „mojí“. Byl velice pohledný. Vypadal trochu jako Will Smith, ale zdál se mi mohutnější. Na lýtku měl působivé tetování. Nějakou dobu mlčel, ale když mě slyšel mluvit na kluky, anglicky se mě zeptal, jakou řečí mluvíme. Odpověděla jsem, že česky, a on mi začal vyprávět, že před pár lety hrál profesionálně basketbal za Ostravu! Na důkaz, že si nevymýšlí, mi ukázal pár fotek v mobilu. Zeptala jsem se, jestli jsou Češi podle něj dobří v basketu. Řekl mi, že ne, ale že jsou ochotní dobře zaplatit za americké hráče 🙂 Kdybych nebyla vdaná a on ženatý (s Makedonkou), asi bych mu dala svoje číslo. Byl hrozně sympatický. I tak jsem váhala – docela by se mi líbilo pozvat ho s jeho ženou a dcerou na večeři nebo někdy o víkendu na oběd. Ale v tu chvíli se mi to zdálo tak nějak komplikované (jazyková bariéra atd.). A teď je mi to líto. No nic.

Tento pozitivní zážitek ale utlumily dvě malé drzé holky, zhruba desetileté, také anglicky mluvící. Už nějakou dobu před zapředením hovoru s Američanem jsem je sledovala. Hrály si na pískovišti stejně jako oba moji kluci, kteří v tu chvíli byli překvapivě klidní a samostatní. Sice se takto zabavili až ve chvíli, kdy už byl podle mě čas se začít sbírat domů, ale nemohla jsem té klidné chvilky nevyužít. Tak jsem je nechala hrát a sledovala je. Motýlek si cosi bagroval a trošku si hrál se dvěma dalšími chlapci. Kocourek se bavil tím, že obcházel pískoviště kolem do kola s různými auty, bagry a nakláďáky. Toť vše. Jen u toho dělal „brm brm“, což z nějakého důvodu začalo těm dvěma holkám vadit. Tak moc, že mu jedna z nich několikrát vytrhla auto z ruky a kamsi ho odhodila. Nezasáhla jsem poprvé, podruhé ani potřetí. Kocourek totiž nebrečel, prostě si vzal jiné auto a pokračoval v kroužení. Navíc jsem si v těch třech případech nebyla jistá, komu auto, které zrovna držel, vlastně patří. Naše nebylo. Ve čtvrtém případě ale kroužil s naším autem. A když mu ho ta holka opět sebrala a zahodila, svou lámanou angličtinou jsem ji důrazným tónem požádala… please! …aby mu to auto ihned vrátila, protože je jeho! Obě na mě dost vyjeveně hleděly, načež ta, která auto zahodila, dělala, jako že mi nerozumí. Její kamarádka byla asi citlivější, a tak auto Kocourkovi vrátila. Nicméně za pár minut ke mně obě přišly a důrazným tónem… please! …mě požádaly, abych svému synkovi řekla, že má být potichu, protože je to jeho „brm brm“ ruší.

Nevím – asi jako matka nejsem objektivní. Ale snažím se… a prostě si myslím, že to jeho drnčení nebylo nijak hlasité. Rozhodně ne hlasitější než pokřikování a výskání ostatních dětí v okolí. Tak jsem jim vysvětlila, že Kocourkovi nic říkat nebudu, že the playground is for everybody a že jestli je the noise tak ruší, budou si muset jít hrát jinam. Že Kocourek je ještě baby a že si takhle prostě hraje. A i když už jsem opravdu měla chuť jít domů, tak trochu na just jsem se rozhodla na hřišti ještě chvilku zůstat. Když jsem pak asi za 10 minut začala balit hračky, ty dvě cácory za mnou znovu přišly a zeptaly se, jestli jdeme domů. Řekla jsem, že jo, we will go home. A ony se zeptaly, jestli jako now nebo za jak dlouho teda? To už mě opravdu dopálilo. Zopakovala jsem jim svým nejdůraznějším tónem, že prostě we will go home a doufala jsem, že z něj pochopí, že jim žádné další informace o plánovaném čase našeho odchodu sdělovat nebudu. A pomyslela jsem si, jaké mají ta děvčata štěstí, že je moje angličtina tak mizerná, protože česky bych si je vychutnala.

Na jednu stranu obdivuju jejich odvahu, že ve svém věku dokážou přijít za cizím dospělým a říct mu, že jim něco vadí. V tomto ohledu smekám před jejich rodiči klobouk dolů. Ale ještě by tu jejich výchovu měli trochu doladit. Dát dětem zdravé sebevědomí, ne nafoukanost. A naučit je toleranci.

Tak. A teď musím „jít do sebe“ a zamyslet se nad tím, jak vychovávám svoje děti 😉

 

Naše Montessori zkušenost

Na začátku března jsem s Kocourkem začala chodit do jedné Montessori herničky nedaleko od nás. Měli jsme za sebou dlouhou vlhkou a studenou zimu, kdy o zábavu byla nouze, a tak mi nějaké útočiště, které mi zároveň umožnilo opustit náš byt, přišlo velmi vhod. V té době jsem cítila, že Kocourek už měl doma všechno dost okoukané, lehce se nudil a začínal vymýšlet hlouposti.

Tu herničku si navíc otevřela jedna naše známá, darovala nám pár testovacích lekcí a já jsem se jí prostě chtěla nějak revanšovat. Zaplatila jsem nejmenší možný balíček: 10 lekcí.

„Lekce“ není to správné slovo. A stejně tak si asi pod výrazem „hernička“ představíte něco jiného. Ale nevím, jak jinak to nazvat. Chodí to tam tak, že například pro děti ve věku od 6 měsíců do doby, kdy už sebejistě chodí, je určená skupinka zhruba tří až pěti dětí, do které se člověk s miminkem zapíše a pak tam s ním každý týden ve stejném čase dochází. „Lekce“ trvá hodinu a půl. Během té doby si děti víceméně volně hrají v předem nachystaném Montessori prostředí. Dohlíží na nás taková „Montessori vedoucí“, která dětem případně nenásilnou formou nabízí některé aktivity.

Právě to prostředí mě okamžitě okouzlilo. Už na testovacích lekcích, na kterých jsem byla s oběma kluky, se mi zdálo, že se oba najednou velmi zklidnili a dokázali se poměrně dlouho soustředit na jednu činnost, kterou si sami zvolili. To se mi opravdu líbilo. A uvědomila jsem si, že doma jsou hodně rozptýlení všemi možnými hračkami a dalšími předměty, které mají k dispozici, a tak prostě víc „řádí“. Zároveň jsem poměrně rychle došla k závěru, že v našem bytě nikdy nebudu schopná vytvořit dokonalé Montessori prostředí. Možná bych to dokázala, kdybychom se stěhovali a v novém bytě nebo domě bych všechno mohla zařizovat pěkně od nuly.

Tím pádem se mi ale zalíbila myšlenka pravidelného navštěvování místa, kde to správné Montessori prostředí už vytvořené je. Také jsem ocenila, že se alespoň jednou týdně po dobu jedné a půl hodiny můžu soustředit pouze na hraní s Kocourkem – nebo na pozorování, jak si hraje on. Že můžu celou tu dobu být s ním a na sto procent se mu věnovat. Doma mu totiž nikdy takovou stoprocentní pozornost nevěnuju. Neustále nás něco ruší. Ještě uklidit nádobí z myčky. Ještě přehodit prádlo z pračky do sušičky. Ještě se mrknout na maily. Ještě zavolat opraváře na venkovní rolety. Atd. V herničce se mi nic takového hlavou nehoní.

A taky je tam dětem umožněno dělat věci, které bych si doma netroufla. Jako třeba hrabat se v míse plné syrových fazolí obarvených potravinářským barvivem… a postupně je rozmetat po celé místnosti. To bych doma prostě nedala. Anebo jen s velkým sebezapřením a pozdějším zuřením při úklidu.

Řekla bych, že první polovinu lekcí jsme si s Kocourkem oba moc pěkně užívali. Pak se to Kocourkovi ale trochu okoukalo i tam, a také nám postupně některé věci začaly lézt oběma na nervy.

Především ta přísná pravidla. I přesto, že jsem na dodržování pravidel dost vysazená, mi nakonec ta Montessori pravidla nějak přerostla přes hlavu. Sice vím, že je důležité vést děti k tomu, že jídlo se jí u stolu a že každá věc má svoje místo… Ale s 18měsíčním neposedou je to někdy dost o nervy – třeba právě udržet ho u stolu. Tohle je pro mě nakonec jednodušší doma, kde stoluje ve své jídelní židličce, z které zatím sám neumí vylézt. Ale v Montessori herničce je nízký kulatý stůl a kolem něj pár nízkých židliček, na které mají děti zasednout, když se chystají svačit. Jenže když dítě způsobně sedící u stolu zpozoruje „kolegu“, který si pár metrů od něj s něčím  zajímavým hraje, zvědavost mu nedá, zapomene na banán, co zrovna žmoulá v ruce a od stolu se vzdálí. V té chvíli je mou mateřskou Montessori povinností mu buď vyrvat banán z ruky nebo ho odtáhnout zpátky ke stolu. Po pár takových pokusech se dostáváme do konfliktu, ze kterého vyvázneme většinou já celá zpocená a on uřvaný. Naše Montessori „vedoucí“ tvrdí, že to je přirozená frustrace, kterou si děti prožít musí. Já bych se ale bez té mojí mateřské frustrace klidně obešla.

Dalším takovým u batolat rozšířeným nešvarem je uzmutí nějakého předmětu či hračky a následný úprk. Mou mateřskou Montessori povinností je dítě lapit, předmět mu z ruky vyrvat a vrátit ho zpět na místo. Dítěti zdůraznit, že „tohle patří sem“ a že to nemá odnášet pryč. S každou hračkou je třeba si hrát tím správným způsobem. Jenže děti mají ohromnou představivost a ten „správný způsob“ je velmi brzy přestane bavit. A mně osobně někdy docela baví pozorovat, co ti moji kluci s jednou věcí všechno vymyslí. To ale bohužel není Montessori.

Anebo jsem to celé pochopila špatně? Jaké zkušenosti máte s Montessori vy?

Já nakonec cítím docela příjemnou úlevu, že nás zítra čeká už lekce poslední. Jsem moc ráda, že jsem se toho o Montessori pedagogice prostřednictvím této herničky dozvěděla trochu víc. Na čtení odborných knih v poslední době moc nejsem. Některé poznatky jsou mi užitečné a snažím se je aplikovat i doma. Například jsem udělala pořádek v hračkách a začala některé z nich schovávat a pravidelně je obměňovat, zdostupnila jsem dětské knížky a v koupelně zpřístupnila některé „pomůcky“ tak, abych kluky vedla k větší samostatnosti. Ale stejně jako u všech ostatních (ne)výchovných směrů i tentokrát mám pocit, že nic se nesmí přehánět.

Nedorozumění

Včera jsem při obědě s Motýlkem vedla jednu z našich – v poslední době častých – diskuzí o chování všeobecně, o jeho chování k bráškovi, o emocích, o vzteku atd. Nakonec Motýlek překvapivě prohlásil, že nás má oba rád (tedy mě a Kocourka). Příjemně mě tím překvapil a potěšil.

„My tě máme taky  rádi,“ ujistila jsem ho. A dodala jsem: „Mám tě ráda pořád. I když zlobíš, i když křičíš nebo se vztekáš. Prostě pořád.“ Až jsem skoro sama sebe dojala.

Obědová idylka skončila, odvezla jsem Motýlka zpátky do školky, Kocourka dala spát. Když jsme pak odpoledne Motýlka přišli vyzvednout, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Na všechno reagoval přehnaně. Kvůli každé prkotině se vztekal, házel věcmi, bouchal. Nechápala jsem, co se děje. Samozřejmě to těsně před večeří vyvrcholilo i mým vlastním křikem – pohár mé trpělivosti v tu chvíli opět přetekl.

A pak jsem se u večeře dozvěděla, v čem byl problém. Motýlek mi nešťastným hlasem řekl:

„Ale máma říkala, že má ráda, když křičím a když bouchám a když zlobím!“

Aha… Ups. Budeme muset ještě na dorozumívání v češtině trochu zapracovat 🙂