Zážitky z hřiště

Na hřištích zažívám každý den spoustu zajímavých situací, nicméně tvrdě se bráním tomu, abych o nich někomu dlouhosáhle vyprávěla, popisovala je na blogu či sdílela v maminkovských skupinách na Facebooku. Právě z těch facebookovských skupin totiž vím, jak to může být otravné čtení. Situace typu „Moje dítě si v klidu hrálo, když k němu přišlo jiné dítě, vyrvalo mu hrábě/bagr/kyblík… a jeho matka to vůbec neřešila/nebo naopak řešila, ale dle mého názoru špatně…“ máme na denním pořádku. Už se nad nimi radši nepozastavuji a hlavně se v nich nenimrám. O mé dnešní zážitky se ale podělit musím.

Vzala jsem kluky na hřiště, které mám moc ráda a možná už jsem o něm psala. Je v takovém krásném zeleném parku s rybníčkem, v létě je tam i stánek, kde se dá koupit kafe nebo zmrzlina, a je tam WC s přebalovacím pultem. Taková lucemburská rarita. Nechodíme tam úplně často, protože je v takové vzdálenosti, kam se s dětmi už těžko chodí pěšky, takže je potřeba vzít auto, což se mi pokaždé nechce. Ale čas od času si tam zajedeme – autem je to asi 5 minut cesty od nás. Je to pak taková příjemná změna pro nás všechny: pro děti zase trochu jiné prolézačky a skluzavky, pro mě aspoň trochu jiné děti a maminky než ty, které běžně vídáme.

Dnes jsem tam nejdřív narazila na jednu velmi sympatickou českou maminku s tříletou holčičkou. Představily jsme se a po pár větách samozřejmě zjistily, že máme společnou kamarádku. To je tady v Luxu celkem běžné – snad se mi ještě nestalo, že bych poznala nějakého nového Čecha, který by neznal někoho, koho znám i já 🙂

Když odešla, zůstala jsem na lavičce u pískoviště sama. Ovšem po chvíli přišel vysoký černoch s malou holčičkou v Motýlkově věku. Řekl mi „Hello“ a posadil se na lavičku kousek od té „mojí“. Byl velice pohledný. Vypadal trochu jako Will Smith, ale zdál se mi mohutnější. Na lýtku měl působivé tetování. Nějakou dobu mlčel, ale když mě slyšel mluvit na kluky, anglicky se mě zeptal, jakou řečí mluvíme. Odpověděla jsem, že česky, a on mi začal vyprávět, že před pár lety hrál profesionálně basketbal za Ostravu! Na důkaz, že si nevymýšlí, mi ukázal pár fotek v mobilu. Zeptala jsem se, jestli jsou Češi podle něj dobří v basketu. Řekl mi, že ne, ale že jsou ochotní dobře zaplatit za americké hráče 🙂 Kdybych nebyla vdaná a on ženatý (s Makedonkou), asi bych mu dala svoje číslo. Byl hrozně sympatický. I tak jsem váhala – docela by se mi líbilo pozvat ho s jeho ženou a dcerou na večeři nebo někdy o víkendu na oběd. Ale v tu chvíli se mi to zdálo tak nějak komplikované (jazyková bariéra atd.). A teď je mi to líto. No nic.

Tento pozitivní zážitek ale utlumily dvě malé drzé holky, zhruba desetileté, také anglicky mluvící. Už nějakou dobu před zapředením hovoru s Američanem jsem je sledovala. Hrály si na pískovišti stejně jako oba moji kluci, kteří v tu chvíli byli překvapivě klidní a samostatní. Sice se takto zabavili až ve chvíli, kdy už byl podle mě čas se začít sbírat domů, ale nemohla jsem té klidné chvilky nevyužít. Tak jsem je nechala hrát a sledovala je. Motýlek si cosi bagroval a trošku si hrál se dvěma dalšími chlapci. Kocourek se bavil tím, že obcházel pískoviště kolem do kola s různými auty, bagry a nakláďáky. Toť vše. Jen u toho dělal „brm brm“, což z nějakého důvodu začalo těm dvěma holkám vadit. Tak moc, že mu jedna z nich několikrát vytrhla auto z ruky a kamsi ho odhodila. Nezasáhla jsem poprvé, podruhé ani potřetí. Kocourek totiž nebrečel, prostě si vzal jiné auto a pokračoval v kroužení. Navíc jsem si v těch třech případech nebyla jistá, komu auto, které zrovna držel, vlastně patří. Naše nebylo. Ve čtvrtém případě ale kroužil s naším autem. A když mu ho ta holka opět sebrala a zahodila, svou lámanou angličtinou jsem ji důrazným tónem požádala… please! …aby mu to auto ihned vrátila, protože je jeho! Obě na mě dost vyjeveně hleděly, načež ta, která auto zahodila, dělala, jako že mi nerozumí. Její kamarádka byla asi citlivější, a tak auto Kocourkovi vrátila. Nicméně za pár minut ke mně obě přišly a důrazným tónem… please! …mě požádaly, abych svému synkovi řekla, že má být potichu, protože je to jeho „brm brm“ ruší.

Nevím – asi jako matka nejsem objektivní. Ale snažím se… a prostě si myslím, že to jeho drnčení nebylo nijak hlasité. Rozhodně ne hlasitější než pokřikování a výskání ostatních dětí v okolí. Tak jsem jim vysvětlila, že Kocourkovi nic říkat nebudu, že the playground is for everybody a že jestli je the noise tak ruší, budou si muset jít hrát jinam. Že Kocourek je ještě baby a že si takhle prostě hraje. A i když už jsem opravdu měla chuť jít domů, tak trochu na just jsem se rozhodla na hřišti ještě chvilku zůstat. Když jsem pak asi za 10 minut začala balit hračky, ty dvě cácory za mnou znovu přišly a zeptaly se, jestli jdeme domů. Řekla jsem, že jo, we will go home. A ony se zeptaly, jestli jako now nebo za jak dlouho teda? To už mě opravdu dopálilo. Zopakovala jsem jim svým nejdůraznějším tónem, že prostě we will go home a doufala jsem, že z něj pochopí, že jim žádné další informace o plánovaném čase našeho odchodu sdělovat nebudu. A pomyslela jsem si, jaké mají ta děvčata štěstí, že je moje angličtina tak mizerná, protože česky bych si je vychutnala.

Na jednu stranu obdivuju jejich odvahu, že ve svém věku dokážou přijít za cizím dospělým a říct mu, že jim něco vadí. V tomto ohledu smekám před jejich rodiči klobouk dolů. Ale ještě by tu jejich výchovu měli trochu doladit. Dát dětem zdravé sebevědomí, ne nafoukanost. A naučit je toleranci.

Tak. A teď musím „jít do sebe“ a zamyslet se nad tím, jak vychovávám svoje děti 😉

 

Reklamy

Naše Montessori zkušenost

Na začátku března jsem s Kocourkem začala chodit do jedné Montessori herničky nedaleko od nás. Měli jsme za sebou dlouhou vlhkou a studenou zimu, kdy o zábavu byla nouze, a tak mi nějaké útočiště, které mi zároveň umožnilo opustit náš byt, přišlo velmi vhod. V té době jsem cítila, že Kocourek už měl doma všechno dost okoukané, lehce se nudil a začínal vymýšlet hlouposti.

Tu herničku si navíc otevřela jedna naše známá, darovala nám pár testovacích lekcí a já jsem se jí prostě chtěla nějak revanšovat. Zaplatila jsem nejmenší možný balíček: 10 lekcí.

„Lekce“ není to správné slovo. A stejně tak si asi pod výrazem „hernička“ představíte něco jiného. Ale nevím, jak jinak to nazvat. Chodí to tam tak, že například pro děti ve věku od 6 měsíců do doby, kdy už sebejistě chodí, je určená skupinka zhruba tří až pěti dětí, do které se člověk s miminkem zapíše a pak tam s ním každý týden ve stejném čase dochází. „Lekce“ trvá hodinu a půl. Během té doby si děti víceméně volně hrají v předem nachystaném Montessori prostředí. Dohlíží na nás taková „Montessori vedoucí“, která dětem případně nenásilnou formou nabízí některé aktivity.

Právě to prostředí mě okamžitě okouzlilo. Už na testovacích lekcích, na kterých jsem byla s oběma kluky, se mi zdálo, že se oba najednou velmi zklidnili a dokázali se poměrně dlouho soustředit na jednu činnost, kterou si sami zvolili. To se mi opravdu líbilo. A uvědomila jsem si, že doma jsou hodně rozptýlení všemi možnými hračkami a dalšími předměty, které mají k dispozici, a tak prostě víc „řádí“. Zároveň jsem poměrně rychle došla k závěru, že v našem bytě nikdy nebudu schopná vytvořit dokonalé Montessori prostředí. Možná bych to dokázala, kdybychom se stěhovali a v novém bytě nebo domě bych všechno mohla zařizovat pěkně od nuly.

Tím pádem se mi ale zalíbila myšlenka pravidelného navštěvování místa, kde to správné Montessori prostředí už vytvořené je. Také jsem ocenila, že se alespoň jednou týdně po dobu jedné a půl hodiny můžu soustředit pouze na hraní s Kocourkem – nebo na pozorování, jak si hraje on. Že můžu celou tu dobu být s ním a na sto procent se mu věnovat. Doma mu totiž nikdy takovou stoprocentní pozornost nevěnuju. Neustále nás něco ruší. Ještě uklidit nádobí z myčky. Ještě přehodit prádlo z pračky do sušičky. Ještě se mrknout na maily. Ještě zavolat opraváře na venkovní rolety. Atd. V herničce se mi nic takového hlavou nehoní.

A taky je tam dětem umožněno dělat věci, které bych si doma netroufla. Jako třeba hrabat se v míse plné syrových fazolí obarvených potravinářským barvivem… a postupně je rozmetat po celé místnosti. To bych doma prostě nedala. Anebo jen s velkým sebezapřením a pozdějším zuřením při úklidu.

Řekla bych, že první polovinu lekcí jsme si s Kocourkem oba moc pěkně užívali. Pak se to Kocourkovi ale trochu okoukalo i tam, a také nám postupně některé věci začaly lézt oběma na nervy.

Především ta přísná pravidla. I přesto, že jsem na dodržování pravidel dost vysazená, mi nakonec ta Montessori pravidla nějak přerostla přes hlavu. Sice vím, že je důležité vést děti k tomu, že jídlo se jí u stolu a že každá věc má svoje místo… Ale s 18měsíčním neposedou je to někdy dost o nervy – třeba právě udržet ho u stolu. Tohle je pro mě nakonec jednodušší doma, kde stoluje ve své jídelní židličce, z které zatím sám neumí vylézt. Ale v Montessori herničce je nízký kulatý stůl a kolem něj pár nízkých židliček, na které mají děti zasednout, když se chystají svačit. Jenže když dítě způsobně sedící u stolu zpozoruje „kolegu“, který si pár metrů od něj s něčím  zajímavým hraje, zvědavost mu nedá, zapomene na banán, co zrovna žmoulá v ruce a od stolu se vzdálí. V té chvíli je mou mateřskou Montessori povinností mu buď vyrvat banán z ruky nebo ho odtáhnout zpátky ke stolu. Po pár takových pokusech se dostáváme do konfliktu, ze kterého vyvázneme většinou já celá zpocená a on uřvaný. Naše Montessori „vedoucí“ tvrdí, že to je přirozená frustrace, kterou si děti prožít musí. Já bych se ale bez té mojí mateřské frustrace klidně obešla.

Dalším takovým u batolat rozšířeným nešvarem je uzmutí nějakého předmětu či hračky a následný úprk. Mou mateřskou Montessori povinností je dítě lapit, předmět mu z ruky vyrvat a vrátit ho zpět na místo. Dítěti zdůraznit, že „tohle patří sem“ a že to nemá odnášet pryč. S každou hračkou je třeba si hrát tím správným způsobem. Jenže děti mají ohromnou představivost a ten „správný způsob“ je velmi brzy přestane bavit. A mně osobně někdy docela baví pozorovat, co ti moji kluci s jednou věcí všechno vymyslí. To ale bohužel není Montessori.

Anebo jsem to celé pochopila špatně? Jaké zkušenosti máte s Montessori vy?

Já nakonec cítím docela příjemnou úlevu, že nás zítra čeká už lekce poslední. Jsem moc ráda, že jsem se toho o Montessori pedagogice prostřednictvím této herničky dozvěděla trochu víc. Na čtení odborných knih v poslední době moc nejsem. Některé poznatky jsou mi užitečné a snažím se je aplikovat i doma. Například jsem udělala pořádek v hračkách a začala některé z nich schovávat a pravidelně je obměňovat, zdostupnila jsem dětské knížky a v koupelně zpřístupnila některé „pomůcky“ tak, abych kluky vedla k větší samostatnosti. Ale stejně jako u všech ostatních (ne)výchovných směrů i tentokrát mám pocit, že nic se nesmí přehánět.

Nedorozumění

Včera jsem při obědě s Motýlkem vedla jednu z našich – v poslední době častých – diskuzí o chování všeobecně, o jeho chování k bráškovi, o emocích, o vzteku atd. Nakonec Motýlek překvapivě prohlásil, že nás má oba rád (tedy mě a Kocourka). Příjemně mě tím překvapil a potěšil.

„My tě máme taky  rádi,“ ujistila jsem ho. A dodala jsem: „Mám tě ráda pořád. I když zlobíš, i když křičíš nebo se vztekáš. Prostě pořád.“ Až jsem skoro sama sebe dojala.

Obědová idylka skončila, odvezla jsem Motýlka zpátky do školky, Kocourka dala spát. Když jsme pak odpoledne Motýlka přišli vyzvednout, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Na všechno reagoval přehnaně. Kvůli každé prkotině se vztekal, házel věcmi, bouchal. Nechápala jsem, co se děje. Samozřejmě to těsně před večeří vyvrcholilo i mým vlastním křikem – pohár mé trpělivosti v tu chvíli opět přetekl.

A pak jsem se u večeře dozvěděla, v čem byl problém. Motýlek mi nešťastným hlasem řekl:

„Ale máma říkala, že má ráda, když křičím a když bouchám a když zlobím!“

Aha… Ups. Budeme muset ještě na dorozumívání v češtině trochu zapracovat 🙂

Skrz růžové brýle

Nechci to zakřiknout, ale poslední dobou si tu svou mateřskou začínám opravdu užívat. Paradoxně v době, kdy by mi měla oficiálně končit (lucemburská rodičovská) a já bych měla Kocourka strčit do jeslí. Což stále nemám v úmyslu 🙂 Ale uteklo to tedy.

Ale k tomu užívání. Včera mi došlo, že s Motýlkem doma řešíme čím dál míň vyhrocených konfliktů. Méně křičím, jsem víc v klidu a Motýlek taky roste a zraje. Najednou nám domlouvání zase začíná fungovat. Snad máme to nejhorší období za sebou. Aspoň do puberty! 

A i s Kocourkem je to snadnější od té doby, co leze. Snáz se zabaví, i když zase musím dávat větší pozor. Neustále ho nacházím na hraně nějakého schůdku (jednou tedy i pod ním), kterých doma máme několik, s hlavou u nebezpečného rohu nebo s něčím nepřijatelným v ruce mířící do pusy. 

Kdyby mě v noci tak často nebudil, už bych skoro jásala. 

Minulý týden jsem byla poprvé od jeho narození v kině, i když film byl hrozný, jak jsem psala, ale pro mě to byl svátek. Dnes se chystám na večeři s kamarádkou a kromě nerušeného pokecu s ní se těším i na to, že se v klidu najím oběma rukama a dojdu si sama na toaletu 🙂 

Tyhle malé radosti doplňuje i pěkné počasí (však bylo na čase), možnost být s dětmi venku a ráchání v bazénku na naší minizahradě. I když tam Kocourek dostal své první žihadlo od včely. 

Zkrátka se teď koukám na svět přes růžové brýle a doufám, že si je dlouho nebudu muset sundat. 

Mallorca

Dokud Motýlek není škol(k)ou povinný, dopřáli jsme si – poprvé a zřejmě naposled – dovolenou v období „mimo školní prázdniny“. Nikdy jsem příliš neholdovala cestování s miminky, ale tentokrát jsem tento Motýlův nápad nesla statečně. Vždyť je už Kocourek teď dvakrát tak starý, než byl Motýlek, když jsme ho vzali poprvé k moři 🙂 Dokonce jsem se upřímně těšila a všechny negativní myšlenky, jak to všechno zvládneme, úspěšně zaháněla.

Původně jsme chtěli jet na Korsiku. Byli jsme tam s Motýlem dvakrát a tato destinace je prostě naše srdeční záležitost. Ale představa, že se dvěma dětmi absolvuji dlouhou cestu autem, trajektem, pak opět autem, přičemž Motýl by byl celou dobu ve stresu, že nám loď ujede, a nechtěl by dělat přestávky… to prostě zavánělo rodinnou krizí až rozvodem 🙂

Nakonec jsme si tedy vybrali snadnější cestu: klasický zájezd od cestovky na Mallorcu, letecky, se zajištěnou přepravou autobusem z letiště do hotelu s plnou penzí. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se do něčeho takového nechám namočit, vysmála bych se mu. A Motýl nejspíš taky. Dokud jsme neměli děti, byly naše prázdniny zcela zasvěcené objevování dalekých krajin, ve sportovním stylu. Ovšem děti, jak už je z mého blogu asi patrné, převrátí člověku život naruby.

Takže nám nakonec týden na Mallorce v hotelu plném německých, švýcarských a ruských turistů, přišel velmi vhod. Motýl si tam přišel na své, protože si ve vysoce profesionální půjčovně  opatřil silniční kolo a každý den vyrážel na +/- 70km vyjížďku. A já s dětmi jsem se většinu času pohybovala mezi hotelovým pokojem, bazénem, pláží a restaurací.

Rodin s malými dětmi tam bylo opravdu hodně a bylo zajímavé sledovat různé výchovné přístupy. Došla jsem tam k zajímavému závěru: totiž že německý přístup mi nakonec přišel ze všech nejsympatičtější. Ostatně i tady v Lucembursku si na hřištích rozumím lépe s německými maminkami než s francouzskými. Tedy rozumím si s nimi názorově, jazykově už je to horší. Přitom německé děti mají v Čechách dost špatnou pověst – nálepku rozcapených a ukřičených harantů. Německá výchova je přinejmenším v kraji, odkud pocházím (a kde je německých turistů také hodně – no asi jako všude), považována za nefunkční. Ale teď, když znám ve svém okolí několik německých rodin trošku blíž, mám na to jiný názor.

Zároveň jsem měla opět příležitost si uvědomit, jak přehnaně kritická jsem bývala k různým rodičům, ať už jsem je znala osobně nebo ne. Dokud jsem neměla vlastní děti, nechápala jsem, jak někteří rodiče můžou mít ty děti tak nezvladatelné, ukřičené, uvztekané… Teď vidím, jak moc je to těžké, vychovat svoje děti tak, aby jejich chování odpovídalo společenským normám. Tedy ono je to asi úplně nemožné. A asi to ani nechci. Děti jsou prostě děti a je potřeba jim dát čas a prostor, aby se jejich osobnost zformovala. Což někdy nás – rodiče, jejichž osobnost se také stále ještě formuje – stojí velký uzel nervů.

Ano, pečlivě jsem sledovala své okolí, ovšem už méně kritickým okem než dřív. Viděla jsem tam, tuším, britské rodiče, jejichž zhruba 2,5letá holčička byla ochotná jíst v restauraci pouze s očima upřenýma na pohádku na iPadu před sebou. Ale viděla jsem tam i německou rodinu se dvěma chlapci 3 a 6 let, kteří dokázali v klidu sedět u stolu, spořádaně jíst a poté čekat, až dojedí jejich rodiče. Za celý týden jsem u nich nebyla svědkem jediné hysterické scény.

Zato oni byli svědky našich scén. Motýlek někdy odmítal jíst úplně, jindy si u švédských stolů cosi naporoučel a pak se toho ani nedotknul a žádal něco jiného, v podstatě celý týden se živil převážně špagetami, a abychom ho udrželi u stolu, dokud nedojíme my (tedy hlavně můj Francouz, který má prostě zdlouhavé stolování v oblibě), museli jsme se Motýlkovi buď intenzivně věnovat (konverzovat, číst mu, lepit s ním nálepky), nebo jsme podlehli jeho do zblbnutí opakovaných žádostí o zapůjčení Motýlova telefonu… Má tam totiž pár aplikací Lego Duplo, které jsem já před časem ze svého telefonu smazala, neboť byly příčinou konfliktů mezi mnou a Motýlkem. Mobil v jeho rukách nevidím ráda, ale na naši obhajobu musím říct, že Motýlek už jaksi není jediným dítětem, které vyžaduje naši pozornost. Kocourek je také čím dál akčnější, vše ho zajímá, vše si chce osahat a nejlépe ochutnat, takže v některých situacích je prostě k neudržení. Tedy abychom se mohli v klidu najíst, střídali jsme se v držení Kocourka a byli jsme rádi, že Motýlek chvíli naši pozornost nevyžaduje.

Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo zvídavým okem sleduje okolí a dělá si různé závěry. A tak by mě například zajímalo, co si o nás myslela maminka těch dvou spořádaných kluků, když viděla, jak se snažíme naše miminko doslova opít rohlíkem (nebo aspoň bagetou), zatímco náš starší syn civí na displej telefonu… A všimla si toho, že jsem kojila své dítě krátce poté, co jsem upila ze sklenice s bílým vínem (kojení jsem tou dobou neměla v plánu, jenže občas mi to plánování prostě nevyjde)? Korunu mizerné matky mi pravděpodobně nasadila v den, kdy k nám přišla, aby nám sdělila své obavy o zdraví našeho miminka. Znepokojilo ji, že ho viděla spát v opuštěném kočárku „s jakýmsi hadříkem přes obličej“. Ano, nechávala jsem Kocourka samotného v kočárku, neboť jsme měli pokoj ve druhém patře v budově, kde nebyl výtah. On vytuhnul vždy po snídani, tak jsem ho zaparkovala u našich lehátek u bazénu a šla s Motýlkem nahoru, abychom se převlékli do plavek a namazali opalovacím krémem. Sledovala jsem ho přitom z balkónu. A ano, rád spí se svým plyšovým oslíkem nebo s přikrývkou na tváři. Vždy, když usíná, si prostě musí dát něco látkového a jemného k obličeji. Chápu, že to může působit strašidelně – všichni známe strašák zvaný „syndrom náhlého úmrtí“. Ale už jsem si na to zvykla.

Ale shrnuto a potrženo: prázdniny se nám líbily velice, utekly příliš rychle, každý den svítilo slunce, nebe bez mráčku, voda i v moři celkem teplá, Motýlek si to užil, řádil v bazénu i na pláži, a já, ačkoli občas lehce vyčerpaná, když jsem jednou rukou házela balón uprostřed brouzdaliště a na druhé držela devítikilového (to je odhad) cvalíka, jsem stihla přečíst 166 stránek, tj. téměř polovinu (!!) knihy, a to i přesto, že první den jsem stále dokola četla první odstavec. Přežili jsme i obě cesty letadlem, i když oproti mému loňskému cestování pouze s jedním, tehdy ještě relativně klidným dítětem, to bylo přece jen náročnější. A polévá mě střídavě horko a studený pot při myšlence na to, co mě čeká v září: cesta letadlem s oběma kluky – sama!!!