Milénium 4

Blog je mým velkým pomocníkem, když potřebuju dohledat nějakou knížku, kterou jsem kdysi četla, nebo film, na kterém jsem byla v kině. Jinak bych se asi jen těžko dostávala k informaci, že první tři díly Milénia jsem přečetla v roce 2010. Tedy před sedmi lety! Je to vůbec možné?

Teď se mi dostal do ruky díl čtvrtý, který ale nenapsal Stieg Larsson (ten je po smrti), ale David Lagercrantz. Získal práva, aby mohl napsat pokračování, takže jsem se opět mohla ponořit do osudů Lisbeth Salander, novináře Mikaela Blonkvista, jeho kolegyně Eriky a jejich časopisu. Narozdíl od předchozích třech dílů, které jsem četla v češtině, tentokrát ve francouzštině.

Nevěděla jsem, co čekat. Trochu jsem se bála, že už to nebude ono, když to napsal někdo jiný. A je pravda, že ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst. Příběh byl plný různých rádoby odborných pasáží na téma umělé inteligence a matematiky, které mě osobně zrovna nenadchly. Ale zhruba ve druhé třetině začal být děj opravdu napínavý a zbytek těch 481 stran jsem zhltla jedním dechem.

Minule jsem psala o otevřených koncích (u filmů) a jsem ráda, že Milénium 4 otevřený konec nemá. Všechno se vyřeší, nic nezůstane nevyjasněné. I když taková malá otevřená vrátka k případnému pokračování si autor přece jen nechal.

Na prázdniny si tuto knihu raději nevozte, nebo z nich nic mít nebudete 🙂

 

Nostalgická vánoční

Dnes jsem vůbec neměla v plánu zapínat počítač.

Motýl vstal v půl deváté a odjel k zubaři. Jindy než na Štědrý den si na péči o svůj chrup neudělal čas. Já jsem si ještě chvíli poležela, pak jsem taky vstala, dala si sprchu a sešla dolů kuchyně. Uvařila jsem si čaj a udělala si k snídani ovocný koktejl. Pustila si jediné vánoční CD, které doma mám: soundtrack ze seriálu Ally McBeal.

Při snídani jsem pokračovala v četbě 3. dílu Milénia. V noci venku zase začalo sněžit, takže jsem se občas potěšila pohledem na bílou krajinu za oknem.

A najednou jsem se začala cítit divně. A rozhodla se ten pocit zachytit, popsat ho.

Je to něco mezi spokojeností a štěstím, a zároveň i trochou smutku, melancholie či nostalgie.

Je mi příjemné, že jsem na chvilku osaměla a že mám čas sama pro sebe. Vím, že se Motýl brzy vrátí. Líbí se mi, že nemusím do práce, a způsob, jakým trávím své klidné ráno. Na druhou stranu si uvědomuju, že Vánoce už neprožívám tak jako dřív, že mě svým způsobem nechávají naprosto chladnou. Odpoledne vyzvedneme Holky a jedeme k Motýlovým rodičům do Alsaska. Snad mě Holky nakazí svým nadšením.

Možná je mi trochu smutno i proto, že jsou tohle první Vánoce, které nestrávím se svými rodiči. Dohodli jsme se tak. Byli u nás minulý víkend a udělali jsme si takový falešný Štědrý večer. A znovu se uvidíme v lednu. Přesto je mi tak nějak smutno při pomyšlení, že budou dnes večer sami dva. Znamená tohle, že jsem dospělá?

Život v cizině má spoustu výhod. Odříznutí od rodiny je za ně ta nejvyšší daň.

Tenhle příspěvek věnuji svým rodičům (přestože si nemyslím, že si ho někdy přečtou), své sestře a svému bratrovi.

Dívka, která si hrála s ohněm

Jen abyste věděli: druhý díl Millenia od Stiega Larssona jsem dočetla minulý víkend. Napnutá až do poslední stránky, ze soboty na neděli jsem šla spát v půl třetí. To byl ale nervák! Nicméně jsem na sebe pyšná, neboť jak v prvním, tak i v druhém díle jsem víceméně dokázala odhadnout, v čem byl zakopaný pes. To mi ale vůbec nezkazilo radost hltat děj stránku po stránce… přece jenom jsem si svou teorií nebyla na sto procent jistá.

Po týdenní pauze (neboť mám za sebou týden, kdy jsem večer usínala, jakmile jsem položila hlavu na polštář, takže četba před spaním byla absolutně nemožná) jsem dnes přečetla první pár stránek třetího dílu, který navázal přesně tam, kde ten druhý skončil. Larssonovy knížky jsou v naprostém rozporu s mou pracovní náplní v týdnu, s podnikatelskými plány o víkendu i s mým společenským životem.

Počet šálků kávy na stránku

Konečně jsem se prokousala prvním dílem švédské trilogie Milénium.

Muži, kteří nenávidí ženy

Tím „prokousala“ rozhodně nemám na mysli, že by mě knížka nebavila. Naopak. Stejně jako většina lidí, kteří propadli fenoménu Milénium, jsem text přímo hltala. Kdybych mohla, přečetla bych ji na jeden zátah. Jenže to nejde. Čas jsem mívala po večerech před spaním, kdy jsem knihu odkládala s těžkým srdcem jenom proto, že jsem věděla, že když se pustím do další kapitoly, následující ráno prostě nevstanu.

Jediné dvě věci mě na knížce trochu zarazily.

Zaprvé: hlavní hrdina Mikael  Blomkvist neustále pije kávu. Kdyby skutečný člověk pil tolik kávy jako on, celý by se klepal a třásl a pak dostal infarkt. Skoro na každé stránce buď pije kávu  nebo staví na kávu, případně sklízí hrnky po kávě. Přišlo mi, že se bez toho pan Larsson mohl obejít. Stejně je to jenom taková dějová vycpávka. Kdyby si pár šálků odpustil, na ději by to nic nezměnilo. Nechápu, že mu to žádný korektor před vydáním neproškrtal. Nebo proškrtal a tohle z toho zbylo? Třeba v původním textu vypil těch šálků kávy na každé stránce ještě víc!

A zadruhé: pasáže o násilí na ženách by mohly působit jako velice inspirující návod pro úchyláky všeho druhu. Musím říct, že jsem si při čtení několikrát vzpomněla na ztracenou Aničku Janatkovou. Zvlášť když trilogie Milénium je teď opravdu tolik populární, přijde mi to jako zvláštní souhra náhod.

No nic. Jinak si někteří z vás možná všimli, že jsem svému blogu založila na Facebooku speciální stránku. Důvod je prostý. Od té doby, co odkazy na své jednotlivé příspěvky dávám na Facebook, vzrostl počet čtenářů mého blogu. A to mi působí radost. Jsem samozřejmě schopná psát si jen tak pro sebe, ale mít čtenáře je přece jenom lepší pocit. Hlavně smysl blogu je v tom, že si ho díky internetu může kdokoli číst, ne?

Odkazy jsem dávala na svůj osobní profil. Mezi svými „přáteli“ mám ale nejen své skutečné přátele, ale taky spoustu kolegů a pracovních kontaktů, kteří nerozumějí česky. A někteří z nich mi začali klást otázky ohledně mého blogu a mně to z kdovíjakého důvodu začalo být nepříjemné. Kromě toho jsem si jistá, že spoustu z nich fotky mých nových krémů, šminků a kusů oblečení vůbec nezajímá. To vlastně pro mé facebookové přátele může platit všeobecně. A já zase svůj blog nechci nikomu nutit. A tak jsem založila tu speciální stránku. Účelem je dát dohromady lidi, které můj blog skutečně zajímá a mají chuť mé holčičí starosti číst. Když kliknete na tlačítko „To se mi líbí“ (já mám Facebook ve francouzštině, tak nevím, jestli jsem to tlačítko správně přeložila), stejně jako dřív pokaždé uvidíte na své „zdi“, když napíšu nový příspěvek na blog. Jenom už tím nebudu „otravovat“ ostatní.

Akorát že od doby, kdy jsem tuhle Facebookovskou stránku založila, kliklo na „To se mi líbí“ jenom pět lidí. Jednou z nich jsem byla já. To je poněkud frustrující. Přitom dřív byl Facebook hlavním zdrojem kliků na můj blog. Tak teď prostě nevím… Čtete můj blog? Zajímá vás? Chcete, abych pokračovala?