5:41 min/km

Už asi tak dva a půl měsíce se snažím pravidelně běhat. Celkem se mi daří držet rytmus 2x týdně. Myslím, že je to takové minimum – pro mě osobně by méně nemělo cenu. Některé týdny se nepoštěstí – něco do toho vleze, z nějakého důvodu se cítím zle nebo je nepříznivé počasí, ale ve většině případů se mi dvakrát týdně vyběhnout podaří.

Zatím běhám své 7kilometrové kolečko, které vede nejdřív vilovou čtvrtí, pak po cestě mezi poli a nakonec lesem. Trasu obměňuji málokdy, protože jsem plánovací typ člověka a ráda vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká. Přijde mi, že pouze na známé trase dokážu sledovat, jak se zlepšuju.

Jsem spokojená, když uběhnu kilometr pod šest minut. Někdy se mi běží dobře a dám to i kolem 5:50 minut. Včera jsem se hecla, a i když bylo na můj vkus trošku moc horko, donutila jsem se v některých místech trošku víc zrychlit. Přišla jsem na to, že stačí se trošku víc soustředit. Občas se přistihnu, že jsem myšlenkama někde úplně jinde, nebo se nechám ukolébat rytmem písničky a vůbec neběžím naplno. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože naplno se přece pořád běžet nedá. Ale včera jsem se opakovaně nutila zrychlovat a doma pak na hodinkách a své mobilní aplikaci zjistila, že jsem běžela v průměru rychlostí 5:41 minut na kilometr.

Byla jsem tedy opravdu velmi spokojená a měla jsem ze sebe upřímnou radost. Jenže každý takový malý úspěch má taky svou obrácenou stranu: totiž že příště budu zklamaná, když tu svou trasu neuběhnu ještě rychleji nebo aspoň stejně rychle. Časomíra je zkrátka taková běžecká past, která vede k frustraci a která kazí radost ze běhání. Občas je pak lepší hodinky i mobil „zapomenout“ doma 🙂

Reklamy

Jóga

S jógou už jsem během svého života začala několikrát. A vždycky jsem s ní také rychle skončila. Nebavilo mě to. Delší dobu jsem vydržela chodit akorát na „power jógu“, když jsem ještě žila v Praze. Připadala mi dynamičtější a líbilo se mi, že víc kombinuje posilování, protahování a relaxaci. Klasická jóga na mě vždycky byla relaxační až moc. Prostě jsem se při ní většinou nudila.

V poslední době se mi zdálo, že „chodit na jógu“ je v mém okolí takový staronový trend. A jelikož nerada dělám to, co dělají všichni, vůbec jsem o józe neuvažovala. Přimělo mě k tomu až zjištění, že ve fitcentru, které se nachází u nás přes ulici, je jednou týdně od 19 hodin kurz jógy. Těch 19 hodin je takový ideální čas. Motýl se sice za normálních okolností vrací z práce ještě o něco později, ale dostat ho domů jednou týdně „už“ na sedmou není zase takový problém. A zatímco já hodinu cvičím, on zatím doma obě děti vykoupe a uloží do postele… A za to bych byla jednou týdně ochotná dělat i něco méně příjemného než hodinu cvičit jógu 🙂 Navíc lehce po osmé jsem zpátky, takže kdyby byl teoreticky doma nějaký problém – např. kdyby některé z dětí bez mámy nechtělo usnout – můžu se snadno do večerního rituálu zase zapojit.

To ale zatím nebylo potřeba. Musím říct, že žasnu, jak Motýl večerní chystání dětí do postýlek zvládá – snadno a rychle. Když jsem s dětmi večer sama doma já, „čas pro sebe“ mi začíná až tak kolem deváté. Rychleji to prostě nezvládám a štve mě to. I proto, že si myslím, že Motýlek potřebuje chodit spát dřív, protože bývá ze školky přece jen dost unavený, a ráno se mu pak nechce vstávat. Ale nějak se mi ten náš večerní proces nedaří urychlit. Večeři podávám mezi šestou a půl sedmou, v sedm jdu koupat Kocourka a Motýlka usadím před televizi (to se nám bohužel osvědčilo jako nejjednodušší řešení). Když je Kocourek vykoupaný a v pyžámku, sejdeme dolů dát Motýlkovi dobrou noc, necháme ho ještě koukat na pohádky a jdeme do ložnice, kde Kocourka ještě kojím a pak dám do postýlky. Naštěstí většinou usíná okamžitě, ale to už bývá skoro osm hodin. Pak jdu dolů pro Motýlka, vykoupu ho a teprve kolem půl deváté čteme v posteli pohádku a on pak usíná.

Ale zpátky k tématu. Přiznávám, že jsem na tu jógu do fitka naproti začala chodit taky trošku na truc. Motýl má totiž také svůj pravidelný „kroužek“. Nadchnul se pro filipínské bojové umění „lapunti“. Naprosto mu to schvaluji. Je to celkem mírumilovné, jde spíš o memorizaci správných gest sebeobrany, ne o útočení a „rvaní“. Třeba momentálně velmi populární „krav maga“ mi připadá daleko agresivnější. Akorát že Motýl mluvil o tom, že by chtěl začít chodit na nějaký bojový sport (tehdy citoval nejčastěji karate a právě krav magu), celá ta dlouhá léta, co ho znám, a rozhodnul se k tomu měsíc předtím, než se nám narodilo druhé miminko. Což mi nepřipadalo jako zrovna vhodná doba k tomu, aby mě hned začal nechávat jednou týdně večer doma samotnou… A někdy dokonce dvakrát týdně! Ze začátku jsem ho kvůli tomu mnohokrát zlostně proklínala, protože než jsme si doma našli výše zmíněný systém (zahrnující Motýlkovo civění na televizi), zažila jsem doma s dětmi mnoho perných chvil. Teď už mi to vlastně tolik nevadí, když není večer doma. A rozhodně jsem raději, když se věnuje sportu, než kdyby třeba vysedával někde v baru 🙂 Jenže on se pořád snaží se mnou vyjednávat, aby tam mohl chodit dvakrát týdně, k tomu se přidávají různé jeho večerní pracovní akce (teď je sezóna v plném proudu) a občas nějaká služební cesta, a mně mrzelo, že on je pořád někde pryč a já nechodím nikam. A když chci čas od času vyrazit s kamarádkou třeba do kina, Motýl kvůli tomu má spoustu řečí. Můj požadavek ohledně jógy ale skousnul bez problému. Dokonce prohlásil, že naprosto chápe, že chci také dělat něco pro sebe. Až na to, že jóga je ve stejný den, jako jeden z jeho pravidelných kurzů lapunti…

Abych se ale dostala k pointě: nevím, jestli je tenhle kurz jógy nějak výjimečný, jestli jsem k józe prostě potřebovala dozrát nebo jestli jsem ve stavu, kdy jsem opravdu vděčná za cokoli, ale mě ta jóga začíná neuvěřitelně bavit. Opravdu se na ni každý týden těším a jdu tam s radostí, ne s přemáháním jako kdysi. Zdá se mi, že si tělo i mysl přijdou na své. V některých pozicích musím zatnout svaly, celkově se tělo krásně protáhne a uvolní a mysl si odpočine. Během té hodiny se mi vcelku daří vytěsnit všechny myšlenky a soustředit se na tělo a na dýchání.

A ještě pro pobavení na závěr: předminule jsem při závěrečné relaxaci slyšela jednu paní velmi silně oddechovat, skoro chrápat. Nechápala jsem to. Copak ona snad vážně usnula??? No a minule jsem se na konci tak báječně uvolnila já, že když cvičitelka najednou promluvila, uvědomila jsem si, že jsem asi taky na chvilku usnula 🙂 Jen doufám, že jsem u toho nechrápala!

Sportovec

Dnes jsme s Motýlkem ušli/ujeli můj 6,5km běžecký okruh. On jel na odrážedle a já šla a místy běžela s kočárkem. Kocourek to celé prospal. Byla to neplánovaná akce. Netušila jsem, že to celé obejdeme. Několikrát jsem Motýlkovi navrhla, že se otočíme a vrátíme. Upozorňovala jsem ho, že je to daleko. „To nevadí,“ chlácholil mě. „To zvládneme!“ 

Zvládli jsme to. Trochu mě mrzelo, že jsem si nevzala své běžecké boty. I když mé zbrusu nové „fashion tenisky“ Geox, které jsem včera ulovila ve slevách, mi jsou na noze příjemné jako ty nejměkkčí bačkůrky – jsem z nich opravdu nadšená. 

Ke konci už byl Motýlek trochu unavený, ale statečně dojel na kole až k domovu. Jsem na něj pyšná a těším se, že z něj snad budu mít parťáka na běhání. Až bude mít kolo se šlapkami, to budou teprve výkony! 


Už zase běhám!

Měla bych spíš napsat, že už jsem zase jednou byla běhat. Nevím, jestli se to dá považovat za úplný návrat k běhání. Ale určitě je to první krok k návratu k běhání. Bylo to neplánované, spontánní a krásné. Dokonce o něco snadnější, než jsem čekala.

Kdybych počkala do 17. července, byla bych běhat poprvé po dvou letech na den přesně. Myslím, že někdy v půlce července 2012 jsem otěhotněla, a ačkoli jsem to ještě netušila, moje tělo nejspíš ano, a tak jsem od té doby na běhání nenašla sílu ani energii. Když jsem později zjistila, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu nějakou dobu vůbec uvěřit. A i když jsem věděla, že je to blbost, možná jsem měla trochu strach, že při běhání bych to svoje miminko „vyklepala“ nebo jinak poškodila, takže jsem to prostě rovnou zabalila a neběhala ani v těch prvních měsících, kdy to ještě bylo možné.

Slibovala jsem si, že se k běhání brzy po porodu vrátím – v rámci shazování těhotenských kil. Jenže nakonec jsem měla úplně jiné starosti. Kila šla dolů sama, Motýlek mě doslova vysával, a tak jsem se dostala do konce i pod svou předtěhotenskou váhu. A nebylo mi fyzicky moc dobře. Cítíla jsem se slabá a unavená a rozhodně jsem neměla myšlenky na to, že bych si šla večer zaběhat.

Teprve před pár měsíci mě začaly trochu svrbět nohy a začala jsem si tedy pohrávat s myšlenkou, že bych zase začala běhat. K opravdové motivaci mi ale pořád chybí možnost běhat pravidelně. To je pro mě opravdu důležité, protože si pamatuju, že ke ztracení těžce vybudované běžecké formy mi vždycky stačila třeba týdenní pauza způsobená nemocí, prací nebo mou leností.

Začala jsem si tedy plánovat, že nejdřív si nechám sednout náš nový pracovně-rodinný systém (můj částečný úvazek) a až Motýl trochu pozapomene, jak obrovskou službu mi v tomto ohledu (v jeho očích) prokázal, začnu si klást nové požadavky. Třeba dva volné večery v týdnu, abych si mohla jít zaběhat. Ideálně tři (ale to je sci-fi).

Motýl ale asi nikdy nezapomene, jak velkou službu mi prokázal. A především asi nikdy nebude schopný dodržet tu – pro mě tak důležitou – pravidelnost v hlídání Motýlka dva večery v týdnu.

V sobotu u nás pršelo, což Motýlovi zcela překazilo jeho víkendové plány, a tak od rána bezcílně bloumal po bytě. Dobře tenhle pocit znám. Úkolů na seznamu úkolů je pořád dostatek, ale většinou se do nich člověku moc nechce. A to, na co by měl chuť, se dělat nedá – třeba kvůli počasí. Motýl se prostě nemohl rozhodnout, jakou činností by tedy ten svůj vysněný program (výlet na silničním kole) měl nahradit. A já té jeho nerozhodnosti využila.

Ideální podmínky to tedy nebyly. Bylo to chvíli po obědě (uf!), venku pršelo, ale mně to bylo jedno. Náhle mě osvítila myšlenka, že když tedy Motýl tak váhá, prostě ho zabavím hlídáním Motýlka a vyrazím běhat.

Po té dvouleté pauze jsem byla připravená na všechno. Na píchání v boku, na nedostatek vzduchu, na bolest nohou… Na to, že se budu muset každých 200 metrů zastavit. Ale nakonec to bylo překvapivě snadné. Běžela jsem hezky pomalu, hlídala si dýchání a lehce zpevněné břicho a ono to šlo. Uběhla jsem sice jen 6 km a už druhý den mě příšerně bolí svaly na nohou, ale nebyla jsem nějak extrémně zadýchaná a ani moje hodinky mi neukazovaly nějak zvlášť vysokou tepovou frekvenci. Bylo jsem se sebou velmi spokojená.

Teď jen si najít čas na další podobné běžecké pokusy. S tou pravidelností už to asi nikdy nebude úplně podle mých představ (ostatně to ani nikdy podle mých představ nebylo). Ale lepší běhat občas, než neběhat vůbec, ne?

A zatím si můžu snít o účasti na lucemburském půlmaratonu příští rok… a o maratonu za dva roky? 🙂

Feet-Running2

1. předsevzetí: každý den 7 minut cvičit

Než se mi narodil Motýlek (nebo spíš než jsem otěhotněla), byla jsem vcelku zdatný běžec. Nemám na mysli rychlost ani výsledky běžeckých závodů, ale chodila jsem běhat celkem pravidelně. V dobách přípravy na půlmaraton někdy až třikrát týdně. Běhání se mi zkrátka zalíbilo pro svou jednoduchost a flexibilitu. Žádné plánování, žádný problém s nedochvilností, žádné náročné přípravy. Prostě navléknout tepláky, nazout boty a běžet.

Těšila jsem, až se vzpamatuju z porodu a až mine poporodní období, že začnu zase běhat. Dokonce jsem svým běžeckým kamarádům slíbila, že na jaře 2014 poběžím zase půlmaraton a na jaře 2015 zkusím maraton. Chuť by tu tedy byla, jen se nějak nedokážu vymotat z toho svého obyčejného každodenního maratonu. Neuvědomila jsem si, že běžet se dvěma plnými „lahvemi“ mléka může být poněkud nepohodlné. A hlavně že jediná doba, kdy mi Motýl může Motýlka pohlídat, je večer, když se vrátí z práce, jenže večer Motýlek „tankuje“ a je tedy nemožné mu ty dvě „lahve“ mléka vzít a odklusat s nimi někam do lesa. A i kdybych se dokázala zorganizovat a alespoň dvakrát týdně vyběhnout, bylo by to s vědomím, že v lednu budu muset svůj trénink přerušit. Od ledna bude Motýlek chodit do jeslí a já do práce a už teď vím, jak budu ve stresu z toho, že s ním netrávím dost času. Takže z práce budu pádit rovnou za ním, abych ho z jeslí vyzvedla a stihla s ním ještě něco zažít, než půjde spát. Běhání půjde tím pádem stranou. Tak proč bych s ním teď měla vůbec začínat?

Všechna moje během těhotenství nabraná kila už jsou dole. Nemám příliš pochopení pro ženy, které tvrdí, že se jim po porodu nepodařilo přebytečná kila shodit. Jistě, každá jsme jiná a máme jiný metabolismus. Ale řekla bych, že stačí kojit a chodit na procházky s kočárkem. Myslím si, že jím hodně. Například o prázdninách jsem měla neustále pocit hladu, přitom při společných obědech a večeřích jsem byla jediná, kdo si několikrát přidával. Úplně cítím, jak mě Motýlek vysává. Kromě toho je pořád potřeba ho nosit, chovat a houpat a on je čím dál těžší, takže je to docela slušné posilování. Má už přes 6 kg, a když je k tomu v autosedačce a já ho mám z auta vysápnout do druhého patra, někdy se u toho docela zapotím.

Jediné, co mě ještě trochu trápí, jsou povolené svaly na břiše. Ty bych opravdu ráda dala zase do pořádku. Před prázdninami jsem zkoušela dělat vždycky po návratu z procházky, kterou jsem brala za zahřívací fázi, pár posilovacích cviků. Bohužel po návratu z procházky bývá mé miminko obvykle hladové a během hodinového kojení většinou vychladnu.

Nadchla mě aplikace pro iPhone 7 Minutes Workout. Zasvětit každý den sportu sedm minut mi přišlo nenáročné a zároveň dostačující. Jenže hned první den mě moje nadšení opustilo. Myslela jsem, že cviky jsou v aplikaci předvedené pomocí videí, ale ve skutečnosti jsou to jen obrázky a k nim obšírné popisky. Potřebovala jsem daleko delší dobu na to, abych si každý cvik nastudovala, než abych ho následně provedla. To mě velmi rychle přestalo bavit.

Samozřejmě bych si mohla sedm minut denně zacvičit i bez aplikace. Ale ideálně bych se předtím měla zahřát a nakonec se protáhnout… Takže vlastně těch sedm minut nikdy nemůže stačit.

Svoje první předsevzetí jsem tedy nesplnila. Vzdala jsem to. Máte nějaký oblíbený způsob sportování na mateřské? Jak se udržujete v kondici? Jak se zbavit povoleného břicha? Podělte se se mnou o dobré nápady!

Doufám, že moje předsevzetí na tento týden se mi podaří splnit lépe. Poreferuji vám o tom příští týden.