6:40

První školní ráno je za námi. 

Budík jsem měla na 6:40. Hrůza. Ale aspoň se to zdálo dostačující. A to jsme se dnes výjimečně do školky vypravovali všichni čtyři. Bylo potřeba tam být v 8:05… Nutno říct, že Motýlek se velmi těšil, a tudíž krásně spolupracoval. Hned vstal, běžel se obléknout a nejradši by hned vyrazil. Kéž by mu ta motivace vydržela. Jenom snídani moc nedal, ale to mě nepřekvapilo. On prostě ráno potřebuje víc času – ideálně aspoň hodinu, než do sebe něco dostane. 

Musím počítat s tím, že ne vždycky bude tak dobře spolupracovat. Ale zase nebudu muset chystat i Kocourka. S Motýlem jsme dohodnutí, že buď odveze Motýlka do školky ráno on cestou do práce, nebo ho tam zavezu já, ale on ještě počká doma s Kocourkem. V poledne a odpoledne pak budu pro Motýlka chodit s Kocourkem pěšky. Autem jen za opravdu ošklivého počasí (takže asi častěji než bych chtěla…). 

Ve školce se to obešlo bez slziček, i když ranní nadšení se trochu vytratilo. Motýlek byl zaražený, nemluvný, pozorující… Ale to je u něj normální. Náš odchod nesl statečně. 

Dnes tedy zahájil lucemburskou  povinnou školní docházku. Ve čtyřech letech. Paní učitelka se zdá přísná, ale jemu trocha disciplíny neuškodí. Snad si sednou… Uvidíme.

Kolik času ráno potřebujete vy? V kolik vstáváte a v kolik odcházíte z domu?

Reklamy

Naposledy v malé školce

Dnes tu máme poslední školní den. Zítra začínají lucemburské letní prázdniny. A já jsem z toho od rána celá neměkko. Všechny tyhle „naposledy“ strašně prožívám. Je mi úzko z té velké tašky plné Motýlkových věcí (bačkůrky, holiny do lesa, náhradní oblečení apod.), výtvorů a výkresů, kterou jsme si museli odnést domů… A hlavně z té prázdné školky, kde už na zdech nevisí žádné výkresy, v botníkách už nejsou bačkůrky, chodby jsou prázdné… Za celý školní rok mi Motýlkova školka velice přirostla k srdci. Jeho třída (modrá), ostatní děti, někteří rodiče, z kterých se stali naši přátelé. A především tři báječné paní učitelky (z toho dvě pracovaly na půl úvazku a střídaly se, takže ve třídě byly vždy přítomny jen dvě zároveň). Za celý školní rok jsem ani jednou nezalitovala, že jsme pro Motýlka zvolili klasickou státní škol(k)u. Učitelky se dětem moc krásně věnovaly, hodně toho s nimi podnikaly, vyráběly a nacvičovaly. Motýlek si osvojil základy lucemburštiny, což byl jeden z hlavních cílů této školkové „přípravky“, které se tu říká Précoce. Umí lucembursky napočítat do 17, vyjmenovat barvy, dny v týdnu a velmi často si prozpěvuje lucemburské písničky. A hlavně rozumí, když mu v lucemburštině dá někdo nějaký pokyn nebo se ho na něco zeptá. Sám od sebe sice ještě lucembursky plynule nemluví, ale všimla jsem si, že například s dětmi našich lucemburských sousedů komunikovat začíná. Snaží se.

Každé pondělí dopoledne měl Motýlek ve školce takový „tělocvik“, v rámci kterého se také naučil sám svlékat a oblékat. Opravdu za tuhle základní dovednost vděčím hlavně školce – doma se mi Motýlka k samostatnému oblékání dlouho přimět nedařilo. Ve středu zase chodíval s celou třídou na vycházky do lesa, ke kterému je přiblížil městský autobus (což byl pro děti asi ten největší zážitek z každé vycházky :-)). V pátek odpoledne (což byl poněkud náročnější závěr týdne, ale prostě to tak vyšlo) zase chodil na plavání do bazénu hned naproti školce.

Mimochodem já jsem v bazénu s Motýlkem dlouho nebyla – nějak jsem nedokázala sebrat odvahu k tomu, abych se vydala plavat s oběma kluky. Až asi před měsícem jsem tedy viděla, jak obrovské pokroky díky školce udělal! Vůbec se nebojí potopit hlavu, vesele skáče do vody a s nadšením se pouští i do hloubky, kde nestačí. Plave sice jen čubičku, ale s jakou výdrží! Jsem na něj opravdu moc pyšná a taky nadšená z toho, že teď můžu poměrně v klidu chodit do bazénu s ním i s Kocourkem zároveň, protože o Motýlka už se nemusím strachovat (tedy nemusím ho držet, chytat apod. – je už ve vodě naprosto samostatný).

Jelikož byl tento první školkový rok ještě nepovinný, nebyl problém Motýlka uvolnit a odjet třeba v zimě na týden do Alp – mimo školní prázdniny. To už příští rok možné nebude. A také nám přišlo vhod, že se do školky ráno chodilo nejpozději na 9:15 hodin (ale i pozdější příchody byly tolerovány).

Příští rok – tedy od září – se toho změní hodně. Motýlek přestoupí o budovu dál a zahájí lucemburskou povinnou školní docházku. Teď bude dva roky chodit do tzv. Spillschoul, tedy do školky, kde si děti hrají, ale už se i sem tam něco učí.

Ve středu jsme se byli v nové školce podívat – dostali jsme pozvánku na den otevřených dveří a na setkání s Motýlkovou novou paní učitelkou. Trochu mě překvapilo, že odteď bude v každé třídě přítomná pouze jedna učitelka. V našem městě je ve Spillschoul celkem 8 tříd. V každé jsou promíchané děti 4- a 5leté. Tedy polovina dětí z každé třídy teď přestupuje výš a polovina zůstává a je doplněna dětmi z Précoce. V Motýlkově třídě bude celkem 14 dětí, tedy 7 nových (včetně Motýlka) a 7 „původních“, které už do této třídy chodily letos. Ve všech ostatních třídách je 16 až 17 dětí. Důvodem nižšího počtu dětí v Motýlkově třídě je přítomnost jednoho handicapovaného chlapce. Paní učitelka nám o něm sdělila, že není agresivní (čímž nás hned všechny uklidnila :-)), ale je „jiný“ a vyžaduje určitou péči. Děti nám prý samy začnou vyprávět, jakým způsobem je odlišný – že má různé tiky, že často pláče, vykřikuje atd. Já osobně si myslím, že to pro děti může být velmi obohacující zkušenost. Třeba z nich díky tomu vyrostou tolerantnější dospělí. Na druhou stranu jsem trochu zaskočená tím, jakým způsobem se jedna jediná učitelka může každý den věnovat 13 dětem + jednomu postiženému… Musí to být velice vysilující, což nám sama dala najevo. Postěžovala si, že kvůli tomu handicapovanému chlapečkovi má nárok na výpomoc: na 6 hodin týdně. To je skutečně směšné.

Jinak paní učitelka vypadá velice přísně. Klasická „stará škola“ – učí prý už 17 let. Přiznám se, že mi moc sympatická nebyla (ale to mi loni v září nebyla ani hlavní učitelka z Motýlkovy přípravky a nakonec byla super). Zaskočila mě například tím, že nám na tom středečním setkání zdůrazňovala, jak moc je teď na konci roku vyčerpaná, jak je to náročné být na všechny ty děti sama atd. To já naprosto chápu – já jsem vyčerpaná každý večer a to mám na starosti jen své dvě děti. Ale oproti pohodovému vystupování učitelek v Précoce to byl velký rozdíl. Také nám řekla, že prvních pár týdnů hodlá do dětí hustit svá „pravidla, pravidla, pravidla.“ Snažím se to brát pozitivně. Myslím, že Motýlkovi trocha disciplíny neuškodí. Doma se proti mým pravidlům dost vymezuje. Ale z té paní učitelky mi trochu běhal mráz po zádech – a to si myslím, že i já jsem příliš autoritativní!

No a s prvním pravidlem budeme mít v naší domácnosti asi problém všichni: příchod do školky je stanoven na 8:05 hodin. Tolerance maximálně 10 minut. Uf. Tak jsem na to velmi zvědavá. I na těch 9:15 jsme někdy měli potíže to stihnout… Budeme si ta naše rána muset nějak jinak zorganizovat.

Dalším pravidlem jsou výhradně zdravé svačinky: obložený chleba nebo ovoce. S tím se naprosto ztotožňuji. Pořád se snažím o zdravé svačinky. Jenže Motýlek postupem času začal projevovat různá přání inspirovaná jeho spolužáky. A tak začal občas dostávat i vafle (ovšem koupené ve zdravé výživě a k tomu jablko) nebo sýr Kiri s malými tyčinkami. Samozřejmě ne každý den. Naštěstí si občas rád dá i ten chleba se šunkou nebo plátkovým sýrem, kukuřičné chlebíky apod. A jablka. Je to velký jablkožrout.

Tělocvik budou mít dvakrát týdně, protože dnešní děti se prý potřebují hýbat. Souhlasím. Do bazénu budou chodit v pondělí odpoledne – to je taky určitě lepší než ten pátek, kdy už byly děti značně unavené. A do lesa opět ve středu.

Snad nástup do Spillschoul zvládne Motýlek stejně hladce jako loni v září nástup do Précoce. Tehdy mu velmi pomohli kamarádi, které už znal z jesliček. I teď bude ve své nové třídě dva kluky znát už z Précoce. Trochu mě zamrzelo, že to není žádný z jeho nejlepších kámošů, ale jeho to očividně trápí mnohem míň než mě 🙂 Během středeční návštěvy si spolu moc pěkně hráli – tak „pěkně“, že se nejspíš stali trnem v oku paní učitelky už teď…

 

 

Zpětná vazba ze školky

Před pár týdny se v Motýlkově školce konalo první „rodičovské sdružení“. Ono už se tomu tak asi dneska neříká, že? V dobách, kdy jsem bývala školou povinná, se to tak nazývalo. Teď bych tomu říkala spíš „rodičovská schůzka“. Jenže vlastně ani to není v našem konkrétním případě správně. Rodiče se totiž nikde nesešli. Paní učitelky si nás pozvaly každého zvlášť, takže to byla spíš „individuální konzultace“.  V podstatě šlo jen o to, abychom dostali nějakou zpětnou vazbu a udělali si obrázek, jak si naše dítka ve školce vedou, jak se chovají, jak se jim podařilo zapadnout do kolektivu atd. A tak jsem se rozhodla to tady zaznamenat – spíš pro sebe a jednou třeba pro Motýlka.

Paní učitelky mi Motýlka popsaly jako klidné, spíše stydlivé dítě. Především vůči dospělým se projevuje stydlivě. V komunikaci s ostatními dětmi nemá žádný problém. Hraje si se všemi, s chlapci i s holčičkami. Zapojuje se do aktivit. Někdy je potřeba ho trochu popostrčit, ale většinou se zapojí sám od sebe. Nemá problém s respektováním pravidel, „poslouchá“. Někdy má chvíle, kdy to vypadá, že je duchem nepřítomný, ale paní učitelky už přišly na to, že je to velký pozorovatel – že občas rád zůstane stranou a pozoruje dění kolem sebe. Ve výrazu v obličeji nedá znát, zda se mu to, co se kolem děje, líbí nebo ne… až se nakonec někdy sám pro sebe pousměje a zase se přidá k ostatním. Je vidět, že víceméně všemu rozumí, když se na něj mluví lucembursky, i když se sám v lucemburštině zatím moc neprojevuje. Paní učitelky byly celkem překvapené, když jsem jim řekla, že doma na mě lucembursky mluví 🙂 Počítá lucembursky do patnácti, umí vyjmenovat barvy, dny v týdnu a často si prozpěvuje lucemburské písničky. To akorát potvrzuje, že ačkoli to často vypadá, že neposlouchá a nevnímá, všechno kolem sebe registruje a pečlivě ukládá. Doma si na tohle musím dávat pozor 🙂

Občas si také rád hraje sám. Někdy dá sám od sebe přednost klidným aktivitám před dováděním. Nedávno jsem ho našla, jak si ještě s pár holčičkami maluje u stolu, zatímco ostatní kluci řádili na chodbě, kde jsou prolézačky a klouzačky.

Rád maluje vodovkami a fixami. Když si pro něj do školky přijdu, často mi předá pár obrázků, které pro mě zatím namaloval. Obvykle jsou to jednobarevné čáranice. Zeptala jsem se učitelek, co si o tom myslí, protože jsem si všimla, že některé děti už v jeho věku dokážou malovat konkrétní předměty nebo postavy, které je možné na obrázku rozpoznat. Motýlek ve školce i doma vždycky jen něco načmárá a pak prohlásí, že je to auto. Učitelky mi na to odpověděly, že se zřejmě zatím nedostal do fáze, kdy by ho kreslení dostatečně zaujalo. A že se možná do té fáze nikdy nedostane 🙂 Je pravda, že ani já nejsem nijak zvlášť výtvarně nadaná (ačkoli výtvarné umění mám ráda a dokonce jsem z dějin výtvarného umění i maturovala). Občas načmárá něco abstraktního, pak se prý na obrázek zadívá a prohlásí, že je to třeba náklaďák… a když se na to zadívá i učitelka, musí uznat, že to tvarem může připomínat nakláďák.

Také se prý očividně cítí dobře ve svém těle, rád se hýbe. Jen je občas trochu zbrklý a kvůli tomu se mu nedaří správně dělat některá cvičení, které ve školce trénují – jako například skákat snožmo.

Musím říct, že jsem se během té konzultace docela nasmála a někdy se nestačila divit. Samozřejmě jsem byla ráda, že „hodnocení“ bylo víceméně jen kladné, že si na něj paní učitelky nestěžovaly a neprohlašovaly o něm, že „zlobí“. Vlastně mám z toho všeho velmi dobrý pocit a doufám, že jsme pro Motýlka tedy zvolili správně, když jsme ho dali do lucemburského státního systému. Možností bylo mnoho… a zatím se zdá, že Motýlek chodí do školky rád. O vánočních prázdninách se mě dokonce ptal, kdy zase půjde do školky, protože se mu stýskalo po kamarádech a po učitelkách. Jen mě pobavilo třeba to, že nemá problém s respektováním pravidel, protože doma s tím rozhodně problémy má 🙂 Že si hraje s chlapci i s holčičkami, protože doma občas prohlašuje, že holčičky nemá rád. Že je ve školce spíše klidný a doma bych ho pak popsala spíš slovem „zuřivý“. Ale ono je to asi normální, že se děti chovají ve školce jinak než doma.

Někdy mě mrzí, že ho ve školce vidím veselého a rozesmátého, a když si ho vyzvednu, už po cestě domů začne být strašně protivný, vzteklý nebo ukňouraný. Někde jsem ale četla, že děti potřebují své negativní emoce ventilovat v bezpečném prostředí – a nejbezpečněji se cítí u mámy. Zkrátka máma vždycky všechno schytá 🙂

 

Vysilující pondělky

Naše pondělky jsou náročnější než ostatní dny v týdnu.

Budík mi zvoní v 6:40. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče, ale už to mám spočítané na minutu. Musím vstát. Využít toho, že ostatní ještě spí. Obléknu se a namaluju, pak sejdu dolů do kuchyně. Uvařím sobě kávu, Motýlovi konev čaje a začnu Motýlkovi připravovat svačinu do školky. V lucemburských školkách děti svačinu nedostávají, musejí si ji nosit z domova. Mezitím polykám svou snídani – obvykle nějaké müsli s jogurtem nebo něco takového. Pak se postupně probouzí zbytek rodiny. Pomazlit, opusinkovat, obléknout, nakrmit, vyčistit zuby. V osm přichází paní na hlídání a já jí předávám Kocourka. V zápětí odcházíme s Motýlkem do školky, odkud pak přebíhám na svůj tříhodinový (!) kurz lucemburštiny. Ten začíná v 8:30. Po jeho skončení běžím zpátky do školky, vyzvedávám Motýlka, jedeme domů. Převezmu si Kocourka. Ohřívám oběd, který jsem si musela připravit o víkendu. Na vaření není čas. V jednu uspávám Kocourka. Pak jdu umýt jídelní stůl a podlahu pod ním (obzvlášť pod Kocourkem), poklidit kuchyň, zapnout myčku a většinou i pračku.

Když je pak ve dvě Motýlek zpátky ve školce a Kocourek si dává dvacet (teda spíš sto dvacet), jsem ráda, že si můžu na chvilku sednout a užít si svou chvilku pro sebe. Vychutnat si kávu a něco sladkého.

mycoffee

Konkrétně toto pondělí se cítím ještě celkem odpočatá. Měli jsme velmi líný víkend. V sobotu jsme výjimečně vůbec nevytáhli paty z domu. Venku pršelo a foukal silný vítr, kapky se tříštily o skla oken, tak se nám nikam nechtělo. Byly u nás holky a krásně si hrály s Motýlkem tak, že jsme o nich skoro nevěděli. A tak jsme s Motýlem vařili.

Motýlova maminka si před pár týdny zlomila krček, je v nemocnici a zřejmě tam ještě pár měsíců zůstane… Všichni si ale dělají starosti o tatínka 🙂 Co bude celou tu dobu jíst? Motýl má v plánu za ním přístí víkend zajet (a navštívit samozřejmě maminku v nemocnici) a naplnit mu mrazák. Uvařil několik litrů boloňské omáčky a gulášové polévky (recept od mojí maminky). Já pro změnu vytvářela zásoby pro mě a pro kluky na příští týden: kuřecí maso na žampionech, hovězí polévku, hovězí pečeni a bábovku.

Jak jste strávili víkend vy? A jak snášíte pondělky?