Naposledy v malé školce

Dnes tu máme poslední školní den. Zítra začínají lucemburské letní prázdniny. A já jsem z toho od rána celá neměkko. Všechny tyhle „naposledy“ strašně prožívám. Je mi úzko z té velké tašky plné Motýlkových věcí (bačkůrky, holiny do lesa, náhradní oblečení apod.), výtvorů a výkresů, kterou jsme si museli odnést domů… A hlavně z té prázdné školky, kde už na zdech nevisí žádné výkresy, v botníkách už nejsou bačkůrky, chodby jsou prázdné… Za celý školní rok mi Motýlkova školka velice přirostla k srdci. Jeho třída (modrá), ostatní děti, někteří rodiče, z kterých se stali naši přátelé. A především tři báječné paní učitelky (z toho dvě pracovaly na půl úvazku a střídaly se, takže ve třídě byly vždy přítomny jen dvě zároveň). Za celý školní rok jsem ani jednou nezalitovala, že jsme pro Motýlka zvolili klasickou státní škol(k)u. Učitelky se dětem moc krásně věnovaly, hodně toho s nimi podnikaly, vyráběly a nacvičovaly. Motýlek si osvojil základy lucemburštiny, což byl jeden z hlavních cílů této školkové „přípravky“, které se tu říká Précoce. Umí lucembursky napočítat do 17, vyjmenovat barvy, dny v týdnu a velmi často si prozpěvuje lucemburské písničky. A hlavně rozumí, když mu v lucemburštině dá někdo nějaký pokyn nebo se ho na něco zeptá. Sám od sebe sice ještě lucembursky plynule nemluví, ale všimla jsem si, že například s dětmi našich lucemburských sousedů komunikovat začíná. Snaží se.

Každé pondělí dopoledne měl Motýlek ve školce takový „tělocvik“, v rámci kterého se také naučil sám svlékat a oblékat. Opravdu za tuhle základní dovednost vděčím hlavně školce – doma se mi Motýlka k samostatnému oblékání dlouho přimět nedařilo. Ve středu zase chodíval s celou třídou na vycházky do lesa, ke kterému je přiblížil městský autobus (což byl pro děti asi ten největší zážitek z každé vycházky :-)). V pátek odpoledne (což byl poněkud náročnější závěr týdne, ale prostě to tak vyšlo) zase chodil na plavání do bazénu hned naproti školce.

Mimochodem já jsem v bazénu s Motýlkem dlouho nebyla – nějak jsem nedokázala sebrat odvahu k tomu, abych se vydala plavat s oběma kluky. Až asi před měsícem jsem tedy viděla, jak obrovské pokroky díky školce udělal! Vůbec se nebojí potopit hlavu, vesele skáče do vody a s nadšením se pouští i do hloubky, kde nestačí. Plave sice jen čubičku, ale s jakou výdrží! Jsem na něj opravdu moc pyšná a taky nadšená z toho, že teď můžu poměrně v klidu chodit do bazénu s ním i s Kocourkem zároveň, protože o Motýlka už se nemusím strachovat (tedy nemusím ho držet, chytat apod. – je už ve vodě naprosto samostatný).

Jelikož byl tento první školkový rok ještě nepovinný, nebyl problém Motýlka uvolnit a odjet třeba v zimě na týden do Alp – mimo školní prázdniny. To už příští rok možné nebude. A také nám přišlo vhod, že se do školky ráno chodilo nejpozději na 9:15 hodin (ale i pozdější příchody byly tolerovány).

Příští rok – tedy od září – se toho změní hodně. Motýlek přestoupí o budovu dál a zahájí lucemburskou povinnou školní docházku. Teď bude dva roky chodit do tzv. Spillschoul, tedy do školky, kde si děti hrají, ale už se i sem tam něco učí.

Ve středu jsme se byli v nové školce podívat – dostali jsme pozvánku na den otevřených dveří a na setkání s Motýlkovou novou paní učitelkou. Trochu mě překvapilo, že odteď bude v každé třídě přítomná pouze jedna učitelka. V našem městě je ve Spillschoul celkem 8 tříd. V každé jsou promíchané děti 4- a 5leté. Tedy polovina dětí z každé třídy teď přestupuje výš a polovina zůstává a je doplněna dětmi z Précoce. V Motýlkově třídě bude celkem 14 dětí, tedy 7 nových (včetně Motýlka) a 7 „původních“, které už do této třídy chodily letos. Ve všech ostatních třídách je 16 až 17 dětí. Důvodem nižšího počtu dětí v Motýlkově třídě je přítomnost jednoho handicapovaného chlapce. Paní učitelka nám o něm sdělila, že není agresivní (čímž nás hned všechny uklidnila :-)), ale je „jiný“ a vyžaduje určitou péči. Děti nám prý samy začnou vyprávět, jakým způsobem je odlišný – že má různé tiky, že často pláče, vykřikuje atd. Já osobně si myslím, že to pro děti může být velmi obohacující zkušenost. Třeba z nich díky tomu vyrostou tolerantnější dospělí. Na druhou stranu jsem trochu zaskočená tím, jakým způsobem se jedna jediná učitelka může každý den věnovat 13 dětem + jednomu postiženému… Musí to být velice vysilující, což nám sama dala najevo. Postěžovala si, že kvůli tomu handicapovanému chlapečkovi má nárok na výpomoc: na 6 hodin týdně. To je skutečně směšné.

Jinak paní učitelka vypadá velice přísně. Klasická „stará škola“ – učí prý už 17 let. Přiznám se, že mi moc sympatická nebyla (ale to mi loni v září nebyla ani hlavní učitelka z Motýlkovy přípravky a nakonec byla super). Zaskočila mě například tím, že nám na tom středečním setkání zdůrazňovala, jak moc je teď na konci roku vyčerpaná, jak je to náročné být na všechny ty děti sama atd. To já naprosto chápu – já jsem vyčerpaná každý večer a to mám na starosti jen své dvě děti. Ale oproti pohodovému vystupování učitelek v Précoce to byl velký rozdíl. Také nám řekla, že prvních pár týdnů hodlá do dětí hustit svá „pravidla, pravidla, pravidla.“ Snažím se to brát pozitivně. Myslím, že Motýlkovi trocha disciplíny neuškodí. Doma se proti mým pravidlům dost vymezuje. Ale z té paní učitelky mi trochu běhal mráz po zádech – a to si myslím, že i já jsem příliš autoritativní!

No a s prvním pravidlem budeme mít v naší domácnosti asi problém všichni: příchod do školky je stanoven na 8:05 hodin. Tolerance maximálně 10 minut. Uf. Tak jsem na to velmi zvědavá. I na těch 9:15 jsme někdy měli potíže to stihnout… Budeme si ta naše rána muset nějak jinak zorganizovat.

Dalším pravidlem jsou výhradně zdravé svačinky: obložený chleba nebo ovoce. S tím se naprosto ztotožňuji. Pořád se snažím o zdravé svačinky. Jenže Motýlek postupem času začal projevovat různá přání inspirovaná jeho spolužáky. A tak začal občas dostávat i vafle (ovšem koupené ve zdravé výživě a k tomu jablko) nebo sýr Kiri s malými tyčinkami. Samozřejmě ne každý den. Naštěstí si občas rád dá i ten chleba se šunkou nebo plátkovým sýrem, kukuřičné chlebíky apod. A jablka. Je to velký jablkožrout.

Tělocvik budou mít dvakrát týdně, protože dnešní děti se prý potřebují hýbat. Souhlasím. Do bazénu budou chodit v pondělí odpoledne – to je taky určitě lepší než ten pátek, kdy už byly děti značně unavené. A do lesa opět ve středu.

Snad nástup do Spillschoul zvládne Motýlek stejně hladce jako loni v září nástup do Précoce. Tehdy mu velmi pomohli kamarádi, které už znal z jesliček. I teď bude ve své nové třídě dva kluky znát už z Précoce. Trochu mě zamrzelo, že to není žádný z jeho nejlepších kámošů, ale jeho to očividně trápí mnohem míň než mě 🙂 Během středeční návštěvy si spolu moc pěkně hráli – tak „pěkně“, že se nejspíš stali trnem v oku paní učitelky už teď…

 

 

Reklamy

Školní povinnosti

V Lucembursku dnes začíná nový školní rok.

V některých školách – například ve francouzské nebo v evropské – se už děti učí dva týdny. Ale většina malých Lucemburčanů nastoupila do školy dnes, Kolem té budoucí „naší“ už týden brousím s kočárkem a pozoruju přípravy. Nevím, proč mě to ke konci prázdnin ke školám tak přitahuje. Jako dítě jsem na konci prázdnin a během prvních dní školy cítila úzkost, nervozitu a bolest v břiše. Jako dospělá s potěšením nahlížím skrz okna do tříd, na čisté a prázdné tabule, židličky úhledně zavěšené za hrany lavic, různé školní pomůcky, mapy a didaktické plakáty.

Jsem zvědavá, jak budu začátek školního roku prožívat, až bude i Motýlek školou povinný. Což bude možná už za dva roky! Nevrátí se mi ta úzkost z dětských let? To asi záleží na přístupu pedagogického sboru. Pevně doufám, že Motýlek bude mít to štěstí a natrefí na nějaké moderní a osvícené učitele, zastánce výuky pomocí her a praktických příkladů.

Dát Motýlka do jeslí pro mě znamenalo velkou změnu. Oba jsme si museli zvyknout a najít si ten správný rytmus. Je mi jasné, že takových změn náš čeká ještě spousta.

Čtyřletý syn mojí kolegyně nastoupil do školy dnes. Ano, povinná školní docházka tu začíná už tak brzy (dokonce je možné zapsat děti do školy už o rok dřív do takové přípravky – syn mojí kolegyně ale místo do přípravky chodil o rok déle do jeslí). První dva roky povinné školy tu ale prý odpovídají spíš naší mateřské školce – děti si hlavně hrají, tvoří a občas se naučí napsat nějaké to písmenko nebo číslici. Moje kolegyně dnes ráno přišla do práce uplakaná. Kupodivu ne dojetím, spíš rozčilením a stresem. Myslím, že pro ni byl první školní den daleko více stresující než pro jejího syna. „Bylo tam moc lidí, moc dětí… a nikdo je nehlídal!“ stěžovala si. „Kdyby se sebral a někam odešel, nikdo by si toho nevšimnul.“ Jinými slovy má zatím asi trochu potíže s předáním důvěry a zodpovědnosti, což naprosto chápu.

Minulý týden jsem poobědvala s jednou francouzskou přítelkyní, jejíž desetiletý syn pro změnu letos nastoupil na collège, což je ve francouzském systému něco jako náš druhý stupeň základní školy. I ona to prožívala jako velkou životní změnu. Dosud chodil do školy v jejich vesnici, teď musí jezdit autobusem do několik kilometrů vzdáleného města. Sám! Aby ho mohla několikrát denně kontrolovat, rozhodla se pořídit mu mobil. První den od něj ale nedostala žádnou zprávu, protože se ten starý model Nokie styděl před spolužáky vyndat z batohu. Musela mu pořídit smartphone. Chlapec je spokojený, ačkoli na něm nemá připojení k internetu a plní tedy stejné funkce, jako ta stará Nokia. Také se změnila míra školních povinností, má daleko víc domácích úkolů a musí se naučit si večer připravit učebnice a pomůcky na další den (doteď si mohl nechávat věci ve škole). Moje kamarádka říká, že celá jejich rodina je momentálně absolutně dezorganizovaná, protože ona tráví čas nad domácími úkoly a nestíhá nakupovat ani vařit. Její syn totiž doma čeká, až se ona vrátí z práce a začne domácí úkoly řešit s ním. Kladu jí na srdce, ať to nechá na svém synovi. Musí se naučit dělat úkoly sám. Ona je pak může jen zkontrolovat. I školní tašku si musí umět připravit sám. Párkrát se splete, něco mu bude chybět a příště si na to dá pozor.

Ale vím, že se mi to teď dobře radí… Za pár let budu určitě plašit stejně. Možná i víc.

Kdo dělá domácí úkoly u vás doma?

Tuhle fotku si jeden můj známý dnes pověsil na Facebook. Jsou rodiče, kteří se na začátek školy těší, protože jim tím začínají prázdniny 🙂

back_to_school

 

Jak se ve Francii chodí do školy

Francouzi už od září loňského roku prožívají revoluci ve školství.

Kdysi chodily děti do školy v pondělí, v úterý, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu dopoledne. Středy byly volné. Jenže tento systém nevyhovoval rodičům, kteří si přáli čas od času odjet někam na víkend. A tak byla před pár lety zavedena reforma, která zrušila výuku v sobotu dopoledne. Už tehdy jsem si z toho logicky (avšak mylně!) vyvodila, že francouzské děti začnou chodit do školy místo té soboty ve středu. Tak se ale nestalo. Sobotní hodiny byly rozloženy na zbytek týdne, avšak středa zůstala volná.

ennui_ecoleTeprve loni v září vstoupil v platnost zákon, podle kterého mají francouzské děti chodit do školy od pondělí do pátku, včetně středy. Tato změna se zavádí postupně a jednotlivé departmenty (tedy něco jako české okresy) si mohly vybrat, jestli zavedou tuto změnu už ve školním roce 2013/2014 nebo až v tom příštím. Dopadlo to tak, že tři čtvrtiny francouzských škol vyčkávají na ten příští rok. A nejspíš doufají, že bude mezitím zákon změněn. Neboť s novým systémem nejsou spokojeni ani učitelé, ani rodiče. Jen děti se zvládají novému systému přizpůsobit poměrně rychle. Jenže o děti přece nejde…

Mně osobně se ten původní systém – ten s volnými středami – vůbec nelíbil. Především proto, že nenechává dětem dostatečný prostor na mimoškolní aktivity. Aby se vykompenzovaly ty volné středy, zbývající čtyři dny v týdnu musejí děti už od prvního stupně základní školy vysedávat ve třídách do pozdního odpoledne. Na hudebku, na gymnastiku nebo na jiné kroužky jim zůstávají středy. Tudíž je o středeční kroužky velký boj a zdaleka ne na všechny děti se dostane volné místo. Kromě toho si francouzské maminky musejí na středy zajistit hlídání nebo volno z práce, aby mohly své ratolesti na ty kroužky doprovázet, což mi taky připadá trochu nepraktické. Proto jsem si myslela, že loni zavedená reforma bude přijata pozitivně a pořád mě překvapuje, jakou vlnu odporu nakonec vzbuzuje. Francouzští rodiče nadávají, protože se sice už nemusejí zabývat volnými středami, ale nevědí, co si s dětmi počít odpoledne,  protože ty hudebky, gymnastiky a jiné kroužky se novému systému asi ještě nepřizpůsobily a zůstávají koncentrované jen na tu středu. A taky proto, že družiny ve Francii taky zatím nefungují. Donesly se ke mně zprávy, podle kterých školy tuto problematiku řeší tak, že prostě dětem natáhnou polední pauzu, takže vyučování vlastně nekončí dřív a jediný rozdíl oproti dřívějšku je, že děti nesedí od rána do večera ve škole čtyři dny v týdnu, ale pět dní. To by se mi taky nelíbilo.

ennui_ecole_2Možná jsem opět příliš zabředlá v systému, ve kterém jsem sama vyrostla. Pro mě je normální, že děti chodí do školy od pondělí do pátku, občas (ale zdaleka ne každý den) mají odpolední vyučování, ale jinak mívají odpoledne spoustu volného času na kroužky nebo prostě na hraní. Vždyť děti na prvním stupni by ještě měly mít prostor na hraní, ne? Myslím, že když jsem chodila na první stupeň já, končívala nám škola někdy kolem poledne nebo jedné. A jednou týdně jsme měli odpolední vyučování – většinou tělocvik, výtvarku nebo hudební výchovu.

Ale taky uznávám, že možná obhajuju něco, na co mám zkreslený pohled. Jsem totiž z té generace, na kterou rodiče před školou nečekali. Já i moji spolužáci jsme chodívali do školy i ze školy sami a pěkně po svých. A po příchodu domů jsme se obvykle taky nějak zabavili sami.

Proto se ptám dnešních rodičů českých školáků: co dělají vaše děti po škole? Chodí do družiny? Nebo na kroužky či rovnou domů? Samy nebo na ně před školou někdo čeká?

Prázdninová atmosféra

Jestli už jsem na stejné téma v minulosti psala, tak se omlouvám. Ale prázdninová atmosféra mě očaruje každý rok. Konec školního roku, kdy chození do školy je už víceméně pouhá formalita. Děti, na kterých je znát první opálení, v šortkách a v tričkách s krátkým rukávem a jen s malými batůžky, ve kterých už je netíží žádné sešity a učebnice. Prohřátý vzduch a vidina cesty někam do daleka.

Minulý pátek jsem šla na procházku kolem školy. Všechny děti byly venku na školním hřišti a další na fotbalovém stadioně, kde se odehrával zřejmě nějaký závěrečný sportovní den. Školní rok tady totiž končí teprve tento týden. Já jsem sportovní dny ve škole nikdy neměla moc ráda, protože jsem trpěla nízkým sebevědomím a bála jsem se, že při těch kolektivních míčových hrách (jako třeba vybíjená) neobstojím a že se mi všichni budou smát. Ty děti, které jsem viděla na hřišti, vypadaly ale uvolněně a nadšeně (já nakonec bývala taky uvolněná a nadšená; trému jsem měla jen předtím).

Pamatuju se, že když jsem chodila do školy, nikdy se mi nechtělo věřit těm dospěláckým řečem o tom, že jednou budu na školní léta vzpomínat ráda. A je to tady.

Stejná nostalgie mě chytá i na začátku školního roku. Už se docela těším, až Motýlek bude chodit do školy a až s ním vyrazím nakupovat sešity, pastelky a modelínu. Do té doby si samozřejmě hodlám užít i ten jeho předškolní věk.

konec_skolniho_roku

Přezůvky

Včera při večeři jsme s Motýlem přišli na zajímavý kulturní rozdíl mezi Čechy a Francouzi: přezouvání.

V počátcích našeho vztahu jsem byla příjemně překvapená zjištěním, že se Motýl doma automaticky přezouvá. Ulevilo se mi, že ho to nemusím učit. Přezouvání je ve mně totiž hluboko zakořeněné a mám špatný pocit, když mi někdo doma chodí v botách. Komplikace nastávají, když si domů pozveme větší společnost na večírek. V takových situacích se mi ten náš český zvyk protiví. Když jsem někam pozvaná já, snažím se hezky obléknout a svou obuv sladit s oděvem. V šatech a botách na podpatcích si připadám daleko elegantnější než v šatech a… bačkorách. Proto se i ve své domácnosti jednou za čas, když máme návštěvu, snažím trochu povznést a nemyslet na to, že druhý den ráno budu muset luxovat a vytírat.

Myslím ale, že mnoho Francouzů se doma prostě nepřezouvá. Anebo se přezouvají jen v části domu – třeba do ložnice v botách nechodí, ale do obýváku a kuchyně ano. Mně připadá jednodušší přezout se prostě hned po příchodu domů. A také je to pohodlnější a určitě i pro nohy zdravější. Ostatně i domácí obuv už dnes může vypadat docela hezky. Ale o tom jsme včera s Motýlem nedebatovali.

Mluvili jsme o přezouvání ve školách. Motýl byl překvapený, když jsem mu řekla, že v českých školách se děti přezouvají a celý den chodí v pantoflích (teda doufám, že tomu tak pořád je a že jsem mu neříkala nesmysly). A ještě víc se divil, když jsem mu sdělila, že jsme se přezouvali i na gymplu. Prostě jsme měli v suterénu skříňky, kam jsme si ráno odložili bundy a taky boty. Myslím, že nikdo neřešil, jak blbě to vypadá. Dnes to gymnazisti možná řeší víc. Mně to ale s odstupem času připadá jako správné řešení. Na gymnáziu člověk tráví někdy skoro celý den a pařit se po celou dobu v uzavřených botách přece není nic příjemného ani zdravého. Kromě toho jsem vyrostla na horách, v zimě jsme většinou nosili sněhule nebo pohorky, které byly navíc po příchodu zvenku pořádně obalené sněhem. Kdybychom nezahučeli rovnou do šaten se přezout, jak by to asi na chodbách a ve třídách vypadalo? Všude by bylo mokro a špína z té směsi rozsoleného sněhu z chodníků.

Ve Francii se ale děti ve školách nepřezouvají. Ani malé, ani velké. Ani v létě, ani v zimě. A rodiče (aspoň někteří) se potom diví, že jejich dětem večer poněkud… smrdí nohy!