Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

O neběhání

gore-tex-transalpine-run_338Včera jsem se v rámci práce sešla s jedním nadšeným běžcem. Je členem organizační skupiny jednoho poměrně extrémního běžeckého závodu (56kilometrový trail). Pověděl mi, že se připravuje na Gore-Tex Transalpine-Run, téměř 300kilometrový běh přes Alpy rozložený do 8 dnů. Samozřejmě se mi vybavila knížka Born to run a chvíli jsme se bavili také o běhání naboso a o vhodné běžecké obuvi.

Ten mladý muž pracuje jako ředitel pobočky jedné lucemburské banky. Aby se mohl na své běžecké mety připravovat, nechává prý své auto zaparkované v garáži a do práce i z práce každý den běhá. Celkem to představuje asi 40 km denně. O své lásce ke běhání mluví jako o „nemoci“. Já bych použila spíš slovo „závislost“. Je závislý na endorfinech a na pohybu. Jeho svaly jsou tak zvyklé na fyzickou zátěž, že se cítí špatně, když jsou v klidu.

Při konverzaci s ním se mi také zastesklo po běhání. I když já běhala jen dvakrát nebo třikrát týdně maximálně deset kilometrů. Líbilo se mi období přípravy na půlmaraton, neboť jsem se tehdy cítila fyzicky velmi dobře.

Plánovala jsem, že se po porodu k běhání co nejdříve vrátím. Myslela jsem si, že se budu potřebovat dostat do kondice a že se doma s Motýlem zvládneme nějak zorganizovat, abych mohla aspoň dvakrát týdně na hodinu odběhnout. Hlásala jsem, že už v roce 2014 si zaběhnu svůj druhý půlmaraton a mou ambicí pro rok 2015 byl dokonce maraton.

Realita je taková, že jsem nikdy v životě nebyla v horší fyzické kondici, než jsem těď. Shodit přebytečná kila rozhodně nepotřebuju, spíš bych potřebovala nějaká nabrat, abych v sobě našla sílu se rozběhnout a běžet. Kromě sil mi chybí i čas. Z práce utíkám dřív („utíkám“ ale autem), i tak do jeslí přijíždím později, než bych chtěla, a po příchodu domů mám přesně dvě hodiny na to, abych se s Motýlkem trochu pomazlila, pohrála si s ním, když není příliš unavený, připravila mu večeři, vykoupala ho a v osm dala spát. Rozhodně se svých dvou hodin denně nehodlám vzdát – ani za cenu, že by se o Motýlka postaral Motýl a já mohla jít běhat. A po osmé večer mám náladu jen na vlastní večeři, sprchu a postel.

Myslím si, že pokud se k běhání ještě někdy vrátím, nebude to dřív než za tři nebo čtyři roky. Spíš později. Což asi vůbec nevadí. Znám ženu, která svůj první maraton taky běžela skoro ve čtyřiceti.

Jak jsem běžela V

Mám za sebou svůj první půlmaraton! A jsem na sebe velice pyšná. Nejen proto, že jsem ho zvládla dokončit, o čemž jsem ještě před dvěma týdny pochybovala, ale taky proto, že jsem svým časem předčila všechna svá očekávání: 2 hodiny, 9 minut a 20 vteřin! 

Pro zkušeného dálkového běžce to možná není žádný velký úspěch, ale myslím, že na úplně první půlmaraton to není špatné.

Dokonce jsem při běhu nijak zvlášť netrpěla. Až do patnáctého kilometru se mi běželo lehce a podle mých předběžných propočtů jsem si myslela, že to zvládnu do dvou hodin a pěti minut. Ke konci se ale přece jenom projevila únava. Šestnáctý až devatenáctý kilometr bylo jedno táhlé stoupání, které sice na první pohled vypadá jako rovina, ve skutečnosti je to ale kopec. Pomáhali mi ostatní běžci. Původně jsem si myslela, že se trochu víc roztrousíme, ale bylo nás přece jenom deset tisíc, takže jsme víceméně pořád zůstávali v hloučku. To mi ale umožnilo se vždycky zaměřit na někoho, kdo běžel přede mnou, a umanout si, že se dostanu před něj. Pak jsem si vybrala zase někoho nového, a tak jsem pořád postupovala kupředu.

Počasí bylo celkem příznivé. Přesně 24 hodin před startem tu hodně pršelo a byla zima, tak jsem si říkala, jestli to má v takovém počasí vůbec smysl chodit na start. Včera ale svítilo sluníčko a bylo příjemných 24 stupňů. Když jsem byla asi v půlce, přehnal se deštík, ale v tu chvíli už mi to vůbec nevadilo – spíš naopak.

Na závěr se ve mně probudilo mé soutěživé „já“ a vymáčkla jsem ze sebe zbytek sil. Předběhla jsem kolegy v tričkách konkurenčních médií (já samozřejmě reprezentovala naše noviny) a nakonec jsem doběhla dřív než kamarádka, která trénuje třikrát týdně o poledních pauzách už celé roky, a jen o minutu později než dva kolegové z bývalé práce, které připravoval profesionální trenér.

A co dál? Jakou metu bych si měla vyznačit teď? Kamarádi říkají, že bych se teď mohla začít připravovat na maraton, ale já si těch 42 km nedokážu představit. Asi se spíš pokusím zlepšovat svůj čas a příští rok stáhnout čas na ING Europe Marathonu v Luxu na dvě hodiny.

Příprava na půlmaraton – Den D se blíží

Tak už mi zbývají necelé dva týdny, než poběžím svůj první půlmaraton. Dne 4. února jsem tady plánovala, jak se na něj budu průběžně připravovat: kombinovat běh třikrát týdně, sem tam nějaký jiný sport, pravidelný režim (hlavně spánkový), zdravé stravování a omezení alkoholických nápojů (vína). A také jsem v té době začala trénovat s profesionálním trenérem. Jak to všechno dopadlo?

  • S profesionálním trenérem, kterého platila společnost, kde jsem tehdy byla zaměstnaná, jsem nakonec absolvovala pouze ten jeden „nultý“ trénink. Můj přechod zpátky do novin se totiž poněkud urychlil, a i když mi moji bývalí kolegové tvrdili, že s nimi můžu trénovat dál, já jsem se raději pozemku firmy vyhýbala (jen pro připomínku: poté, co jsem vedení oznámila, že chci odejít, jsem byla požádána, abych si tedy svých pár švestek sbalila hned).
  • Běhat třikrát týdně jsem se snažila, ale přiznám se, že takové týdny byly spíš výjimkou. Už dávno si nehraju na žádnou princeznu z cukru a nějaký ten deštík mě nerozhodí. Ale lucemburské počasí je opravdu nevyzpytatelné a někdy se prostě běhat nedá. K tomu se přidal návrat do novin, občas nějaké večerní akce, nachlazení… Třikrát týdně se dá běhat jen v případě, že se pro mě běhání stane absolutní prioritou, kterou si poznamenám i do svého pracovního kalendáře. To mimochodem hodlám učinit teď aspoň na ty poslední dva týdny.
  • Pravidelný režim jsem zatím nastolit nedokázala. Ráno jsem pořád jako mátoha, protože chodím moc pozdě spát, v pátek obvykle melu z posledního a spánkový deficit doháním o víkendu.
  • Naopak ke zdravějšímu stravování jsem se snad jakž takž propracovala. Především jsem omezila mlsání různých nezdravých pochutin během dne a snažím se jíst pravidelně ráno, v poledne, kolem čtvrté hodiny odpoledne (ovoce) a večer. Dokonce jsem si do iPhonu stáhla aplikaci, která mi pomáhá sledovat, co za den spořádám, kolik to má kalorií a jestli jsem „v normě“. V normě tedy většinou nejsem – často tu hranici kalorií, které by mi na den měly stačit, přetáhnu. Když se ji snažím dodržet, prostě mám hlad. Já ale tu aplikaci nepoužívám proto, že chci zhubnout, ale spíš mi pomáhá si někdy dvakrát rozmyslet, jestli opravdu chci sníst sušenku nebo si po večeři dát ještě sýr (to víte – žiju s Francouzem). Po půlmarotonu s tímhle sledováním asi přestanu, protože je to přece jenom trochu otrava, pořád si poznamenávat, co jsem snědla nebo vypila.
  • Na druhou stranu mi ta aplikace pomohla i trochu omezit alkoholické nápoje, a to především proto, že jsou většinou tak kalorické, že se pak kvůli nim můj denní plán snadno celý zhroutí. Takže si dopřávám maximálně jednu skleničku vína k večeři. A ode dneška až do půlmaratonu vypustím i to víno.

Zatím si pořád nejsem úplně jistá, že těch 21 km uběhnu. V březnu jsme se s Motýlem při tréninku trochu ztratili a omylem uběhli 16 km a musím říct, že jsem toho měla plný kecky. Minulou sobotu jsem si dala hodinu a šestnáct minut a při návratu domů byla zklamaná zjištěním, že jsem za tu dobu uběhla „jen“ 12 a půl kilometru. Připadám si pomalá a hlavně nevytrvalá. Motýl mě utěšuje, že prý se při půlmaratonu nechám taky trochu strhnout davem a že mě všichni ti ostatní běžci budou motivovat a únavu tolik nepocítím. No nevím.

Pokusím se těch posledních několik dní skutečně nastolit pravidelný režim. Budíka si nařídím nejen na sedmou hodinu ranní, ale na mobilu taky na půl jedenáctou večer, abych si uvědomila, že je čas jít spát. Budu dávat pozor, abych denně opravdu vypila ty doporučované dva litry vody, nebudu pít žádný alkohol a jíst lehké a výživné pokrmy, hlavně zeleninu a ovoce. A běhat budu obden až do příštího čtvrtka, ale budu mít přitom na paměti, že se nesmím „přetrénovat“.

Zároveň se ale už docela těším, až budu mít ten půlmaraton za sebou a budu se zase moct soustředit i na jiné věci.

Příprava na půlmaraton: nultý trénink

Na přelomu roku jsem učinila velké rozhdonutí: zapsat se na půlmaraton (teda ještě jsem se nezapsala, ale příští týden tak učiním). Velké rozhdonutí je to proto, že jsem ještě nikdy tak daleko neběžela. Organizovaný běh / závod jsem běžela všehovšudy třikrát (v roce 2010): 10 km v Diekirchu, pak jeden 12km „Urban Trail“ v Luxu a nakonec 10 km v Esch-sur-Alzette. Ve všech třech případech jsem po doběhnutí byla na konci svých sil, proto ještě stále váhám, zda těch 21,1 km dokážu zdolat. Po konzultaci s několika zdatnými běžci jsem se rozhodla to zkusit.

Ve svém tréninkovém programu hodlám kombinovat běh třikrát týdně, sem tam nějaký jiný sport, pravidelný režim (hlavně spánkový), zdravé stravování a omezení alkoholických nápojů (vína).

Lucemburský ING Maraton, který se letos bude konat 19. května, je velmi populární. Řekla bych, že kromě účasti bratrů Schleckových na Tour de France je to hlavní sportovní akce roku.

V práci pár mých kolegů už loni vytvořilo tým – něteří z nich běželi team run, jiní půlmaraton – a naše HR oddělení jim zaplatilo trenéra. Letos k mé radosti vedení rozhodlo akci zopakovat. Kontakt s trenérem a zápis kolegů na závod navíc organizuju já, tudíž jsem se šikovně zvládla zapsat pouze na trénink, aniž bych někomu musela vysvětlovat, proč se na samotný závod chci zapsat sólo. V květnu už totiž v téhle společnosti určitě pracovat nebudu – ale to je jiné téma.

Ve čtvrtek proběhnul tzv. nultý trénink s naším trenérem – taková běžecká ochutnávka. Za 46 minut jsme udělali tři kolečka v lese a pak jsme ještě prováděli posilovací cviky, ze kterých mě bolí břišní a stehenní svaly ještě teď. Posilování je ale určitě velmi důležité, a tak ho do svého osobního tréninku taky začlením.

Trenér po nás chce, abychom si vytyčili konkrétní cíl. Ten můj bude uběhnout půlmaraton pod dvě hodiny. Doufám, že to není přehnané.

Sportu zdar!