Lyžařské prázdniny

Nevím, jak jinak je nazvat. V Čechách se, myslím, nazývají „jarní“, ačkoli jsou v únoru. V Lucembursku jsou to „karnevalové“ prázdniny. Trvají týden, ale my jsme si je o další týden prodloužili. Abychom se vyhnuli davům na sjezdovkách, vlecích, lanovkách a v restauracích (neboť Francouzům letos začínaly karnevalové prázdniny ve stejný den jako Lucemburčanům), vydali jsme se do francouzského Alpe d’Huez o týden dřív. Museli jsme si kvůli tomu zažádat o speciální povolení v Motýlkově školce. Narozdíl od českých škol a školek si tady rodiče nemůžou brát děti ze školní instituce, kdy se jim zachce. Letos nám to ještě prošlo…

(Abyste mě nepochopili špatně: mně se vlastně tenhle systém líbí. Jako dítě jsem měla rekordní množství omluvených (!) hodin, ale myslím si, že to není správné. Škola není holubník. A rodiče by neměli vozit děti na dovolenou mimo školní prázdniny. Učí je tím, že škola není zase tak důležitá. Na druhou stranu v Lucembursku mi připadá trochu přehnané, že i školkové děti musejí tak striktně dodržovat všechna pravidla.)

V Alpe d’Huez jsme byli už loni a moc se nám tam líbí. Ubytování máme sice skromné (v bytě, který nám pronajímá jeden známý za velmi rozumnou cenu), ale většinu času trávíme stejně venku. Opět jsme s sebou vzali moji mamku, abychom se prostřídali u Kocourka, který ještě nelyžuje. Tedy… on to letos také zkusil, ale to bylo spíš jen takové symbolické 🙂

Motýlek udělal další velké pokroky. Letos jsem ho zapsala do lyžařské školy dopoledne (loni chodil odpoledne) a zůstával v ní i na oběd, po kterém si chvilku hrál v jejich herničce. Do lyžařské školy chodil tentokrát velmi rád – ani jednou nezaplakal, že by tam nechtěl. A to mi letos instruktoři připadali méně sympatičtí než loni… Vyzvedávali jsme ho ve dvě a potom jsme ho ještě někdy vzali sjet jednu nebo dvě sjezdovky. A on vážně jezdí! Sám! Ze začátku jsem měla pocit, že ho musím držet, bála jsem se ho pustit (prostě matka hysterka). Ale ukázalo se, že on to velmi dobře zvládá sám, umí si regulovat rychlost, zabrzdit, zastavit, zatáčet. V podstatě teď musí akorát vypilovat styl 🙂 A k tomu bychom ideálně potřebovali ještě někam před koncem zimy na lyže vyrazit, ale v našem dojezdovém okolí nikde není dost sněhu 😦

I my dospělí jsme si pěkně zalyžovali. Počasí vyšlo také docela pěkné, ačkoli předpověď tak ze začátku vůbec nevypadala. Nakonec ale i ty nejošklivější dny (podle mobilu) byly velmi hezké – mraky se držely vysoko a občas skrz ně prosvítalo sluníčko. Poslední tři dny jsme měli úplně azuro.

Jediná stinná stránka naší zimní dovolené byla Kocourkova záhadná nemoc na konci pobytu. Dostal vysoké horečky bez dalších příznaků. Po příjezdu domů jsem mu v puse našla tři nové zuby, tak jsem si myslela, že to bylo z toho. A asi bylo.

Brzy poté ale onemocněl Motýlek, potom Motýl, následně Kocourek a nakonec i já. Takže ten týden oficiálních školních prázdnin se nám moc nevydařil. Měla jsem tolik plánů a všechno jsem musela zrušit. Motýlek musel zůstat doma i tento týden, kdy už začala školka – dneska šel poprvé. Ani Motýl nebyl v pondělí ani včera v práci. Skolila nás chřipka. Musím říct, že takhle zle už mi dlouho nebylo. Nyní jsem nadopovaná léky všeho druhu, což mě drží nad vodou. Ale jakmile přestanou působit, začne opět zimnice, tělesná teplota stoupá a já přestávám fungovat. Motýlek, který byl nemocný jako první, už je z nejhoršího venku a poslední dva dny nám tu už pěkně skákal po hlavě (a brnkal na nervy). Proto jsem ho dnes poslala do školky – doma jsem mu ve svém stavu nezvládala sloužit jako dostatečný zdroj zábavy.

Tedy prázdniny na horách byly super, návrat domů poněkud horší. Tak si držme palce, ať se nám zdraví brzy vrátí. A ať na sebe jaro letos nenechá dlouho čekat!

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

Prázdninové shrnutí – Lipno, Norimberk, Alsasko

I na Lipně se nám velmi líbilo. Byli jsme tam s mou kamarádkou z dětství, jejím manželem a jejich dvěma kluky, kteří jsou podobně staří jako ti naši. Krásná příroda, pěkné koupání, čisté pláže, sportovní vyžití… Pro rodiny s dětmi ideální destinace.

Zklamalo nás pouze naše ubytování. Samozřejmě jsem nečekala stejný luxus jako v našem rakouském hotelu o týden dřív. Pronajali jsme si domek se zahrádkou, která byla mimochodem velmi příjemná, bylo na ní dokonce pro děti i pískoviště a klouzačka a malý bazén. Měli jsme k dispozici také ohniště a gril – zkrátka venku jsme si užívali moc pěkné chvíle. Ale uvnitř bylo poznat, že ačkoli je domek celkem nový, je „šitý horkou jehlou“, spousta věcí nedomyšlených, porouchaných a nefunkčních. A celkově byl dům velmi špatně vybavený – obzvlášť v kuchyni nám toho hodně chybělo. A nemyslím si, že bychom byli nějak extrémně nároční. Asi bych to všechno překousla trochu snáz, kdyby cena za týdenní pronájem byla malinko nižší. Jenže ona byla srovnatelná s cenami v Rakousku či v Německu, zatímco kvalita ubytování srovnatelná nebyla.

Příjemně nás ale překvapila obec Frymburk, kde se náš domek nacházel. Má moc roztomilé centrum s velkým výběrem restaurací, s malými obchůdky a supermarketem.

Náš první větší výlet byla Stezka korunami stromů, ke které jsme vyjeli lanovkou – tedy maminky a děti, zatímco tatínci šli pěšky a zabralo jim to téměř stejnou dobu, protože lanovka jede neskutečně pomalu :-). Samotná Stezka je originální zážitek a nahoře je krásný výhled. O pár dní později jsme ale navštívili také hrad Vítkův kámen, odkud je pohled na Lipno ještě hezčí. Jeden den jsme podnikli výlet do lesa (hlavním cílem měl být skalní útvar Čertova stěna), ukázalo se ale, že pro Kocourka byl výstup ještě poněkud náročný. Nedokázal udržet tempo s ostatními a nosítko jsme ten den zapoměli vzít. Tak jsem se s ním vrátila zpátky dolů, kde jsme spolu počkali na zbytek výpravy. Ale i tak byla doba strávená v lese velmi osvěžující. Užili jsme si i koupání v Lipně, párkrát jsme jeli lodí, půjčili jsme si šlapadlo a kamarádka s sebou měla nafukovací paddle boat, který si vyzkoušel i Motýl. Na mě se už bohužel nedostalo, ke konci pobytu se nám zkazilo počasí. V ten nejdeštivější den jsme podnikli výlet do Českého Krumlova, ale trochu jsme podcenili situaci. Zastihla nás tam celá série bouřek. Tolik vody jsem z nebe asi ještě nikdy padat neviděla – a takovou dobu! Moc jsme toho tudíž neviděli – jen náměstí a přilehlé uličky, zámek (ale uvnitř jsme nebyli) a pak jsme se utíkali schovat do restaurace. Já a Motýl už jsme spolu v České Krumlově byli, naše děti ho budou muset navštívit někdy znovu.

Zpáteční cestu do Luxu jsem chtěla rozdělit, abychom nemuseli jet těch skoro 800 km v kuse. Norimberk leží zhruba v půli cesty a kousek od něj se nachází Playmobil Funpark. Vzhledem k tomu, že všechny naše děti mají Playmobil moc rádi, přišlo mi to jako ideální závěr dovolené. Bohužel ne pro Kocourka, který byl očividně nervózní z neustálých přesunů a nových postýlek. A ani ten Playmobil Funpark pro něj ještě moc nebyl… Motýlek a holky si ho ale užili.

Našli jsme si moc pěkný hotel v centru města, abychom si ho hned po příjezdu mohli aspoň trošku prohlédnout. Bohužel Motýlkovi v autě občas bývá špatně a cesta z Lipna byla dost klikatá, takže já se oné první prohlídky Norimberka neúčastnila, a místo toho zamířila do veřejné prádelny. Následující den jsme strávili v tom Playmobil Funparku. Zastihlo nás tam pár přeháněk, ale byl to takový drobný déšť a střídalo ho sluníčko, takže všechno vždycky dost rychle uschlo. V případě, že by tam někdo měl horší počasí, je tam dost i krytých atrakcí. Určitě se tam ještě někdy zastavíme – máme to při cestě a vstupné není drahé, takže třeba i na kratší pauzu to stojí za to. Večer jsme se pak znovu vrátili do centra, tentokrát i já 🙂 a výborně jsme se navečeřeli v jedné mexické restauraci. Byl to náš poslední společný večer a skvěle jsme si ho užili.

Ovšem druhý den ta zbývající cesta domů byla opravdu tragická. Motýlkovi a jedné z Motýlových dcer bylo velmi zle a Motýlovi se pak večer po příjezdu také udělalo špatně. Nevíme, jestli se jednalo o nějakou rychlou chorobu, jestli to bylo z jídla (z té mexické restaurace…) nebo třeba z vody v hotelovém bazénu… no, naštěstí je to rychle přešlo. Mně, Kocourkovi a mladší Motýlově dceři nic nebylo.

Pár dní jsme zůstali doma a Motýl se pustil do velkého úklidu a prací kolem domu. Posekal v zahradě trávu a ostříhal živý plot, vyčistil všechny naše terasy a karcherem umyl venkovní schodiště. A hlavně pak uklidil garáž, což byl v poslední době důvod našeho hašteření 🙂

Pak jsme se ještě vydali do Alsaska k Motýlovým rodičům, kde jsme vesměs hlavně jedli, odpočívali a podnikli pár menších výletů.

Teď už Motýl zase chodí do práce a konec léta je cítit ve vzduchu. Já jsem v podstatě šťastný člověk, neboť ke konci každého ročního období už se začínám těšit na to následující. Obzvlášť letos mi pomyšlení na podzim vůbec nevadí, a je to jednoznačně proto, že si ještě užívám tu svou prodlouženou mateřskou. Kdybych se i já musela teď vrátit do pracovního procesu, zřejmě bych konec prázdnin nesla daleko hůř.

Pro nás navíc prázdniny ještě zcela nekončí. Mě a kluky ještě jedna malá dovolená čeká. Bez Motýla, ale s babičkou 🙂 Teprve pak nám zase začne školka a ten běžný kolotoč.

This slideshow requires JavaScript.

Prázdninové shrnutí – Rakousko

Léto je ještě v plném proudu, ale konec prázdnin už je cítit ve vzduchu. Nás se to naštěstí ještě přímo netýká, protože lucemburská školka začíná až v půlce září, ale musela jsem dnes litovat svého muže, který po čtyřech týdnech dovolené poprvé zamířil do práce…

Co jsme tedy během léta podnikali? Byla toho spousta, proto jsem se rozhodla to rozdělit do více částí. A mě a kluky ještě čeká týden s babičkou u moře – jupí!

První týden našich velkých prázdnin jsme strávili v rakouském Zell am See. Pro mě to byl asi nejpohodovější týden, protože jsme bydleli v moc pěkném hotelu koncipovaném pro rodiny s dětmi. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli děti celkem čtyři (naše dva kluky a Motýlovy holky), nám to přišlo vhod.  V podobném hotelu jsme byli už loni. Dokud jsem neměla děti, netušila jsem, že takové hotely vůbec existují, a stejně by mě do takového zařízení nikdo nedostal. Ovšem jako vyčerpanou matku mě už takové drobnosti jako několik hracích koutků v hotelové restauraci, prostorná herna, krásné venkovní hřiště či možnost zapůjčit si na pokoj různé sady Lega nebo Playmobil dokážou opravdu nadchnout 🙂 Také jsme dost času strávili v hotelovém bazénu a po jednom marném pokusu se nám dokonce u jezera podařilo najít malou hotelovou pláž, na které bylo kromě travnaté plochy s lehátky opět hřiště (s pískovištěm a s pumpami a cestičkami na vodu, což oba moji kluci milují) a šlapadla ve tvaru aut k zapůjčení.

Podnikli jsme několik moc pěkných výletů. Ze sousedního Kaprunu jsme vyjeli několika lanovkami na Kitzsteinhorn (3029 m n.m.), kde bylo 8 stupňů a troška sněhu (dost na vydatné koulovaní). Bylo to příjemné osvěžení, protože onen týden byl velmi horký i v Alpách a dole v Zell am See se teploty pohybovaly stále kolem třicítky.

Další den jsme jinou lanovkou vyjeli na Schmittenhöhe, odkud jsme se vydali vyhlídkovou trasou na Sonnkogel. Na té trase byly pro děti rozmístěné indicie – zvířátka s písmenky, která si děti zapisovaly do sešitku, který dostaly na horní stanici lanovky. V restauraci Sonnkogel pak vyplněný sešitek vyměnily za dárek. Čtyřletého Motýlka a jeho dvanáctiletou sestru díky tomu tenhle výlet velmi bavil. Motýlek skoro celou cestu běžel, a když našel písmenko, utíkal zase zpátky k nám, aby nám to řekl. Takže si dal celou tu trasu skoro dvakrát 🙂 Ze Sonnkogel jsme navzdory bouřkovým mrakům vyrazili ještě pěšky dál dolů. Zmokli jsme jen trošičku. Poslední část cesty zpátky do Zell am See jsme sjeli sedačkovou lanovkou. Kocourek to celé absolvoval v hotelem zapůjčeném sportovním kočárku Thule, který mi přišel naprosto úžasný!

Motýl jezdil každý den tak na dvě až tři hodiny na kolo, většinou dopoledne, což znamelo, že já jsem musela během té doby zabavit všechny děti sama. Jednou jsme se přihlásili na hotelem organizovaný výlet – hledání pirátského pokladu. Jeli jsme k němu lanovkou CityXpress a odtud všichni společně došli k jezírku Plettsaukopf, kde je pro děti opět malé hřiště a pro rodiče nádherný výhled na okolní hory. Jiný den jsem s dětmi vyrazila do Wild & Erlebnisspark Ferleiten, který se nachází asi 20km od Zell am See. Je to taková horská zoo a k tomu pár zajímavých atrakcí jako v zábavním parku. V parku jsme strávili celkem asi 2 hodiny a potom se tam dobře naobědvali.

Poslední den jsme podnikli výlet z horní stanice lanovky CityXpress. Je tam pro děti opět připravená trasa nazvaná Schmidolins Feuertaufe. Tenhle výlet ale považuji za nejslabší část našeho pobytu, protože se hodí spíš pro větší, sportovně zdatnější děti. S Kocourkem to bylo dost náročné (a pro něj nezáživné), a i pro Motýlka byla většina atrakcí ještě trochu příliš velká výzva. Navíc jsou všechna stanoviště rozmístěná v prudkém kopci, pořád jsem se bála, že mi Kocourek někam spadne.

Jinak se nám ale v Zell am See moc líbilo a s radostí bychom tam bývali strávili i pár dní navíc. Měli jsme velké štěstí na počasí. Až na pár bouřek jsme si mohli užívat hory i koupání v jezeře.

Z Zell am See jsme se přesunuli na Lipno, ale o tom vám napíšu zase někdy jindy.

This slideshow requires JavaScript.

Zpátky „doma“

Blog si skoro celý srpen užíval prázdniny. A já mezitím objela kus Evropy a pak se zase vrátila „domů“.

Když člověk žije v zahraničí, pojem „doma“ se někdy těžko vyslovuje. Jedu domů, když jedu na prázdniny do Čech? Nebo když se vracím do Lucemburska?

Ale pěkně popořádku.

Naše letošní prázdiny nebyly nijak zvlášť exotické. Moře a pláž jsme si užili v červnu na Mallorce a mě s klukama ještě jedna plážová dovolená čeká, zatímco Motýl už bude v pracovním zápřahu. Srpen jsme vyplnili pobytem u Motýlových rodičů v Alsasku, potom týden v Rakousku a nakonec týden v mém rodišti.

Do Rakouského Fissu jsme jeli na doporučení mých rodičů, kteří údolí tvořené vesničkami Serfaus-Fiss-Ladis navštívili před pár lety a byli u vytržení ze všech atrakcí a aktivit pro děti, které tam zpestřují horské túry a pobyt celkově. Musím uznat, že měli pravdu: pro děti to tam bylo opravdu skvěle zařízené. V podstatě každý výlet se dal naplánovat se zastávkami na nějakém hřišti, vodním labyrintu, jezírku s atrakcemi apod. Bohužel spousta z nich byla teď v letní sezóně založená právě na vodních hrátkách a nám onen týden zrovna moc nepřálo počasí. První dva dny bylo krásně, pak se ale počasí zkazilo a my museli vytáhnout fleecové mikiny a nepromokavé bundy. Na ráchání ve vodě to zkrátka moc nebylo.

Naštěstí jsme byli ubytovaní v krásném hotelu, který pro pobyt s dětmi můžu také vřele doporučit: Baby- & Kinderhotel Laurentius. Akorát předem upozorňuju, že se člověk musí trochu praštit přes kapsu.  Vzhledem k tomu, že jsme cestovali se čtyřmi dětmi ve věku 9 měsíců, 3 roky, 11 a 13 let, chtěli jsme si alespoň ten pobyt v Rakousku co nejvíc usnadnit. Tedy hlavně já. Nechtěla jsem ztrácet čas nakupováním potravin, vařením obědů a večeří, mytím nádobí atd. A je pravda, že pobyt v tomto hotelu byl neuvěřitelně pohodlný. V prostorném apartmá se 2 oddělenými ložnicemi na nás čekala dětská postýlka, ohřívač lahví/příkrmů, přebalovací pult s dětskou kosmetikou a ubrousky Hipp, hrací deka pro miminka… V druhém pokoji byla palanda + ještě jedna nízká postel, takže Motýlek mohl spát se svými sestrami v pokoji a my s Kocourkem zvlášť. Měli jsme zaplacenou plnou penzi, a v hotelové restauraci byly k dispozici i příkrmy a přesnídávky pro miminka, mléčné kaše (vše opět od mé oblíbené značky Hipp) a vždy také zelenina vařená v páře a nakrájená na malé kousky. Pro větší děti byl k dispozici bufet, kde si mohly vybrat více či méně zdravá jída. Nabídka většinou obsahovala dětské jistoty (těstoviny, hranolky, párečky apod.), ale i zdravější pokrmy – Motýlek dal jednou dokonce sám od sebe přednost lososu s rýží a zeleninou. Rodiče se v poledne mohli stravovat spolu s dětmi a večer pro ně bylo připravené menu s několika variantami, ze kterých bylo možné si vybrat předkrm, polévku, hlavní chod a dezert. Každý večer jsem si opravdu pochutnala, vše bylo velmi chutné a krásně naaranžované. Skvělá byla také obsluha – mimochodem v hotelové restauraci pracuje hned několik Čechů a Slováků. Všichni byli velice trpěliví, usměvaví a schovívaví ke všem dětským rozmarům. Několikrát mě napadlo, že pracovat v takovém hotelu musí být velmi náročné. Stačilo věnovat pohled té spoušti, kterou po sobě několikrát denně zanechal Kocourek. Ten momentálně s velkou chutí objevuje všechny druhy potravin. Ty typicky miminkovské ho vůbec nezajímají, ale velice zdatně se dokáže vypořádat s kousky pečiva či s nakrájenou zeleninou. Sice má zatím jen dva zuby (a momentálně další čtyři na cestě), ale to mu ve žvýkání vůbec nebrání. Pamatuju si, že Motýlek míval se zpracováním kousků potíže ještě pár měsíců po 1. narozeninách. Kocourek je ale zatím daleko zdatnější jedlík.

Náš program většinou vypadal následovně: ráno snídaně, ze které Motýlek a holky většinou na chvilku zmizeli v prostorné a skvěle vybavené herně o patro níž (chodili tam i po večeři, což nám umožnilo najíst se relativně v klidu), pak vyrazil Motýl na kolo a já s dětmi se buď potloukala po nějakých hřištích nebo jsme vyrazili na nějakou procházku. Po obědě jsme pak vyráželi na delší výlet v kompletní sestavě – obvykle někam lanovkou a od ní pak pěšky dolů. Lanovek a turistických tras je tam opravdu spousta. Před večeří jsme téměř každý den stihli strávit ještě alespoň hodinku v hotelovém bazénu s velikánským toboganem a dětskými brouzdališti. A jednou jsem si dokonce dopřála půlhodinovou masáž zad!

Byla jsem příjemně překvapená, co všechno Motýlek ve třech letech dokáže ujít. Záměrně jsem trvala na tom, abychom s sebou vezli náš velký kočárek, protože v případě nouze je možné na něm svézt oba kluky. Nakonec jsme této možnosti ale moc nevyužívali. Částečně kvůli terénu – přece jen v Alpách vedou cesty často z kopce nebo do kopce a v obou případech byla nadměrná zátěž znát. Takže prostě ťapat musel. Ale nesl to celkem statečně. Ke konci pobytu ode mně dostal nové (nepromokavé) boty. Byl na ně neuvěřitelně pyšný. Druhý den je u snídaně ukázal skoro celému personálu 🙂 A hlavně pak venku prohlašoval: „Mám nové boty, ve kterých se mi krásně ťape.“

Také udělal opravdu velké pokroky v plavání. Na tobogan jsem se ho ze začátku bála pouštět samotného a jezdila jsem raději s ním, ale samozřejmě když jsem byla na té masáži, tatínek ho samotného pustil a od té doby jezdil sám. Vůbec se nebál chodit do hlubokého bazénu, kde nestačil, a konečně se přestal dožadovat naší opory a přidržování. Prostě plave sám (s rukávky). A užívá si to.

Z Rakouska jsme se přesunuli ke mně „domů“ do Krkonoš. Hotelový servis jsme vyměnili za příjemný apartmán, který jsme si museli pronajmout proto, že se všemi dětmi se k mým rodičům do bytu už prostě nevejdeme. S rodiči jsme se ale viděli každý den. Setkala jsem se i s dalšími členy rodiny a stihla jsem i dvě kamarádky. Dle mého očekávání byl ale ten týden pro mě dost náročný a několikrát jsem byla na pokraji zhroucení. Trochu mě obtěžovalo být jakýmsi středobodem veškerého dění. Motýl a holky očekávali, že jim každý den najdu nějaký tursticky atraktivní program. Rodiče (hlavně moje mamka) si chtěli užít své dva vnoučky. Sestra z námi přijela z Prahy, bratr se za námi taky několikrát zastavil. A já si moc přála všem se dostatečně věnovat, se všemi si „všechno“ říct, ale musela jsem se soustředit taky na svoje dvě děti a na běžný provoz, a taky jsem musela neustále všechno překládat. Běžně se stávalo, že na mě mluvili dva (i více) lidi zároveň. Všimla jsem si, že francouzská část mé rodiny (tedy Motýl a holky) vůbec nevnímají, že na mě někdo další mluví česky. Tím, že česky nerozumí, jako by to vůbec neslyšeli. Bylo to pro mě tedy hodně vyčerpávající. Přidaly se k tomu ještě nějaké další starosti způsobené nečekanou smutnou událostí. Mrzí mě, že jsem se nestihla vidět s víc přáteli a že i s těmi dvěma kamarádkami jsem strávila dost málo času. Takže vzkaz pro všechny, kteří ani netušili, že jsem byla v ČR: omlouvám se, že jsem se neozvala, ale… prostě to nešlo. Snad zase někdy příště. Opravdu doufám, že až kluci povyrostou, budou ty dlouhé tratě v autě zvládat lépe. Pak se třeba odhodlám s nimi někdy přijet sama a odpadne mi ta péče o turisty 🙂

No ale myslím, že nakonec jsme toho zvládli docela dost: pouť v Jilemnici, výjezd lanovkou na Žalý a pěší sestup zpět do Vrchlabí, Motýl s holkama si půjčili koloběžky a sjeli na nich ze Špindlerovy boudy do Špindlu, podnikli jsme výlet na Medvědín a přes Mísečky zase dolů do Špindlu, a kamarádka nám zorganizovala vyjížďku na koních. A moc jsme si užili také výlet do zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem mimochodem objevila i Kocourkův třetí zub. Největší úspěch mělo safari, které jsme si projeli vlastním autem. Škoda že Motýlek zrovna vyčerpáním usnul.

Cesta zpátky do Luxu byla dlouhá. Kocourek zatím není fanoušek jízdy autem a dával  nám to pěkně sežrat. A po těch třech týdnech plných zážitků a emocí jsem najednou pocítila obrovskou úlevu, když jsme přejeli lucemburské hranice. S troškou nostalgie si pomalu připouštím, že se asi víc cítím doma tady…

A někdy příště vám možná napíšu, proč.

 

Mallorca

Dokud Motýlek není škol(k)ou povinný, dopřáli jsme si – poprvé a zřejmě naposled – dovolenou v období „mimo školní prázdniny“. Nikdy jsem příliš neholdovala cestování s miminky, ale tentokrát jsem tento Motýlův nápad nesla statečně. Vždyť je už Kocourek teď dvakrát tak starý, než byl Motýlek, když jsme ho vzali poprvé k moři 🙂 Dokonce jsem se upřímně těšila a všechny negativní myšlenky, jak to všechno zvládneme, úspěšně zaháněla.

Původně jsme chtěli jet na Korsiku. Byli jsme tam s Motýlem dvakrát a tato destinace je prostě naše srdeční záležitost. Ale představa, že se dvěma dětmi absolvuji dlouhou cestu autem, trajektem, pak opět autem, přičemž Motýl by byl celou dobu ve stresu, že nám loď ujede, a nechtěl by dělat přestávky… to prostě zavánělo rodinnou krizí až rozvodem 🙂

Nakonec jsme si tedy vybrali snadnější cestu: klasický zájezd od cestovky na Mallorcu, letecky, se zajištěnou přepravou autobusem z letiště do hotelu s plnou penzí. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se do něčeho takového nechám namočit, vysmála bych se mu. A Motýl nejspíš taky. Dokud jsme neměli děti, byly naše prázdniny zcela zasvěcené objevování dalekých krajin, ve sportovním stylu. Ovšem děti, jak už je z mého blogu asi patrné, převrátí člověku život naruby.

Takže nám nakonec týden na Mallorce v hotelu plném německých, švýcarských a ruských turistů, přišel velmi vhod. Motýl si tam přišel na své, protože si ve vysoce profesionální půjčovně  opatřil silniční kolo a každý den vyrážel na +/- 70km vyjížďku. A já s dětmi jsem se většinu času pohybovala mezi hotelovým pokojem, bazénem, pláží a restaurací.

Rodin s malými dětmi tam bylo opravdu hodně a bylo zajímavé sledovat různé výchovné přístupy. Došla jsem tam k zajímavému závěru: totiž že německý přístup mi nakonec přišel ze všech nejsympatičtější. Ostatně i tady v Lucembursku si na hřištích rozumím lépe s německými maminkami než s francouzskými. Tedy rozumím si s nimi názorově, jazykově už je to horší. Přitom německé děti mají v Čechách dost špatnou pověst – nálepku rozcapených a ukřičených harantů. Německá výchova je přinejmenším v kraji, odkud pocházím (a kde je německých turistů také hodně – no asi jako všude), považována za nefunkční. Ale teď, když znám ve svém okolí několik německých rodin trošku blíž, mám na to jiný názor.

Zároveň jsem měla opět příležitost si uvědomit, jak přehnaně kritická jsem bývala k různým rodičům, ať už jsem je znala osobně nebo ne. Dokud jsem neměla vlastní děti, nechápala jsem, jak někteří rodiče můžou mít ty děti tak nezvladatelné, ukřičené, uvztekané… Teď vidím, jak moc je to těžké, vychovat svoje děti tak, aby jejich chování odpovídalo společenským normám. Tedy ono je to asi úplně nemožné. A asi to ani nechci. Děti jsou prostě děti a je potřeba jim dát čas a prostor, aby se jejich osobnost zformovala. Což někdy nás – rodiče, jejichž osobnost se také stále ještě formuje – stojí velký uzel nervů.

Ano, pečlivě jsem sledovala své okolí, ovšem už méně kritickým okem než dřív. Viděla jsem tam, tuším, britské rodiče, jejichž zhruba 2,5letá holčička byla ochotná jíst v restauraci pouze s očima upřenýma na pohádku na iPadu před sebou. Ale viděla jsem tam i německou rodinu se dvěma chlapci 3 a 6 let, kteří dokázali v klidu sedět u stolu, spořádaně jíst a poté čekat, až dojedí jejich rodiče. Za celý týden jsem u nich nebyla svědkem jediné hysterické scény.

Zato oni byli svědky našich scén. Motýlek někdy odmítal jíst úplně, jindy si u švédských stolů cosi naporoučel a pak se toho ani nedotknul a žádal něco jiného, v podstatě celý týden se živil převážně špagetami, a abychom ho udrželi u stolu, dokud nedojíme my (tedy hlavně můj Francouz, který má prostě zdlouhavé stolování v oblibě), museli jsme se Motýlkovi buď intenzivně věnovat (konverzovat, číst mu, lepit s ním nálepky), nebo jsme podlehli jeho do zblbnutí opakovaných žádostí o zapůjčení Motýlova telefonu… Má tam totiž pár aplikací Lego Duplo, které jsem já před časem ze svého telefonu smazala, neboť byly příčinou konfliktů mezi mnou a Motýlkem. Mobil v jeho rukách nevidím ráda, ale na naši obhajobu musím říct, že Motýlek už jaksi není jediným dítětem, které vyžaduje naši pozornost. Kocourek je také čím dál akčnější, vše ho zajímá, vše si chce osahat a nejlépe ochutnat, takže v některých situacích je prostě k neudržení. Tedy abychom se mohli v klidu najíst, střídali jsme se v držení Kocourka a byli jsme rádi, že Motýlek chvíli naši pozornost nevyžaduje.

Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo zvídavým okem sleduje okolí a dělá si různé závěry. A tak by mě například zajímalo, co si o nás myslela maminka těch dvou spořádaných kluků, když viděla, jak se snažíme naše miminko doslova opít rohlíkem (nebo aspoň bagetou), zatímco náš starší syn civí na displej telefonu… A všimla si toho, že jsem kojila své dítě krátce poté, co jsem upila ze sklenice s bílým vínem (kojení jsem tou dobou neměla v plánu, jenže občas mi to plánování prostě nevyjde)? Korunu mizerné matky mi pravděpodobně nasadila v den, kdy k nám přišla, aby nám sdělila své obavy o zdraví našeho miminka. Znepokojilo ji, že ho viděla spát v opuštěném kočárku „s jakýmsi hadříkem přes obličej“. Ano, nechávala jsem Kocourka samotného v kočárku, neboť jsme měli pokoj ve druhém patře v budově, kde nebyl výtah. On vytuhnul vždy po snídani, tak jsem ho zaparkovala u našich lehátek u bazénu a šla s Motýlkem nahoru, abychom se převlékli do plavek a namazali opalovacím krémem. Sledovala jsem ho přitom z balkónu. A ano, rád spí se svým plyšovým oslíkem nebo s přikrývkou na tváři. Vždy, když usíná, si prostě musí dát něco látkového a jemného k obličeji. Chápu, že to může působit strašidelně – všichni známe strašák zvaný „syndrom náhlého úmrtí“. Ale už jsem si na to zvykla.

Ale shrnuto a potrženo: prázdniny se nám líbily velice, utekly příliš rychle, každý den svítilo slunce, nebe bez mráčku, voda i v moři celkem teplá, Motýlek si to užil, řádil v bazénu i na pláži, a já, ačkoli občas lehce vyčerpaná, když jsem jednou rukou házela balón uprostřed brouzdaliště a na druhé držela devítikilového (to je odhad) cvalíka, jsem stihla přečíst 166 stránek, tj. téměř polovinu (!!) knihy, a to i přesto, že první den jsem stále dokola četla první odstavec. Přežili jsme i obě cesty letadlem, i když oproti mému loňskému cestování pouze s jedním, tehdy ještě relativně klidným dítětem, to bylo přece jen náročnější. A polévá mě střídavě horko a studený pot při myšlence na to, co mě čeká v září: cesta letadlem s oběma kluky – sama!!!