Sama v Paříži

Docela sama tedy ne. Jedna moje velmi dobrá kamarádka z Čech byla minulý týden na školení v Paříži a zeptala se mě, jestli za ní nechci na víkend přijet. Chvilku jsem váhala, ale okamžitě jsem cítila, že je to úžasná příležitost. Paříž je od Luxu vzdálená jen něco málo přes dvě hodiny rychlovlakem TGV. Pustila jsem se do vyjednávání s Motýlem a kupodivu mě to nestálo zase tak velké úsilí ho přesvědčit, aby mě na víkend pustil (asi proto, že on tento týden odjíždí na trek s kamarády…). V Luxu byl v pátek státní svátek, což se mi výborně hodilo. Motýl měl volno a odjel s klukama na prodloužený víkend k rodičům a od nich pak ještě k sestře.

Odjela jsem tedy sama do Paříže – bez dětí i bez manžela. Poprvé od té doby, co jsem matkou dvou dětí, jsem se od nich vzdálila na víc než pár hodin. A celkem podruhé za celou mou mateřskou éru. Ze začátku jsem z té náhlé svobody byla dost zaskočená. Stýskalo se mi už předem. V pátek ráno odjeli kluci krátce před desátou a můj vlak jel až v jednu odpoledne. Najednou jsem netušila, jak s tím volným časem naložit. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vytřít garáž, sklep, chodbu a schodiště, které sdílíme se sousedy.

Ten víkend byl samozřejmě úžasný. S mojí kamarádkou už jsme se neviděly dost dlouho, takže jsme si toho měly hodně co vyprávět. Přitom jsme se procházely Paříží, především čtvrtí kolem Trocadera, kde se nacházel náš hotel, a Latinskou čtvrtí, kam mě Motýl poslal do jednoho specializovaného obchodu, ze kterého chtěl něco přivézt. Velmi jsem si užila obě noci v hotelu, během kterých mě nikdo nebudil kvůli ztracenému dudlíku, žízni nebo čůrání. Také jsem si konečně mohla v klidu vychutnat jídlo v restauracích. Sice jsme se přesvědčily i o tom, že nechvalná pověst pařížských číšníků a servírek je pravdivá, ale gastronomické zážitky nám to nepokazilo.

Hodně jsme se nasmály. Část víkendu jsme strávily s kolegyněmi mojí kamarádky, které znala z toho školení: Američanka, Argentinka a Polka. Úžasné ženy. Krásné a velmi šarmantní. Fascinovalo mě, jak skvěle si všechny rozumíme, i když pocházíme z tak různých zákoutí světa.

Podnikly jsme se společně výlet do Versailles. Zámek jsme ani jedna vidět nechtěly, protože už jsme ho navštívily v minulosti. Ale v zahradách se měl konat „festival fontán“. Představila jsem si pod tím něco podobného, jako je k vidění v Barceloně. Francouzské pojetí bylo ale takové… asi klasicky francouzské. Nafouknutá bublina. Prostě nechali stříkat fontány a pustili k tomu klasickou hudbu. Toť vše. Žádné další efekty, žádná pozlátka. Žádné zvláštní osvětlení – to by uprostřed odpoledne ani nebylo vidět. Ale ani žádný pokus o nějaké střídání vodních trysků v rytmu hudby. Prostě jen stříkala voda a byla slyšet hudba. Ale pobavilo nás to všechny velmi 🙂

V neděli jsme nakoukly do pár obchodů a v jednom z nich – Massimo Dutti – jsem si bez stresu vyzkoušela několik kusů oblečení a nějaké si i koupila. Mimochodem Massimo Dutti mě opravdu nadchnul. Vlastně jsem do jednoho z jejich obchodů vlezla poprvé v životě. Vždycky jsem si myslela, že je jejich oblečení daleko dražší, ale ve skutečnosti se mi zdá cenově dostupné a velmi kvalitní.

Víkend mi utekl rychle a na nějaké větší stýskání ani nebyl čas. Kluci to s tátou samozřejmě taky zvládli. Jen Kocourek prý byl dost plačtivý a občas, hlavně večer, volal mámu. Dost mě to překvapilo – měla jsem ho za absolutního pohodáře. Asi to, chudák, ještě úplně nechápal – že se brzy vrátím atd.

Chtěla jsem klukům z Paříže přivézt nějaké pěkné dárky, ale nepodařilo se mi sehnat nic, co by odpovídalo mým (asi přehnaně konkrétním) představám. Nakonec dostal Kocourek jen body z Gapu a Motýlek tričko s dinosaurem, co otevírá pusu, které zatím slaví velký úspěch. A on si stejně nejvíc přál, abych mu z Paříže poslala „dopis“. Na poslední chvíli se mi na nádraží podařilo sehnat pohled se známkou (pohled problém nebyl, ale známka ano!) a odeslat ho. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak zpátky. Ale byla jsem ráda, že moje nejdůležitější mise byla splněna.

This slideshow requires JavaScript.

Co se mi honí hlavou

Dnes ráno jsem šla do práce.

Šedivé deštivé ráno. Naše kanceláře se nacházejí v jedné z budov bývalých oceláren, kolem kterých stále panuje industriální atmosféra. Dohromady s ošklivým počasím celá scenérie působí velmi ponuře.

Nechala jsem auto na parkovišti a procházela kolem těch bývalých fabrik. Jedno ze zaparkovaných aut vedle mě najednou nastartovalo. Lekla jsem se. A hlavou mi problesklo: co kdyby ten řidič najednou vystoupil, vytáhnul kalašnikov a zastřelil mě?

Byla to jen taková krátká, velmi rychlá myšlenka, takový obrázek, který jsem z hlavy okamžitě vyhnala.

A on se potom vrátil. Spolu s jinou myšlenkou: jak mě něco takového mohlo napadnout?

Jak asi?

Budou teď podobné myšlenky součástí našeho každodenního života?

Nechci tu být za hysterku. Určitě jsem ovlivněná tím, že pracuju v novinách a od rána do večera hledím na obří panel obrazovek v našem newsroomu, kde od středy nepřetržitě běží obrázky a informace o tom, co se děje v Paříži a okolí. Přijde mi to jako špatný americký velkofilm plný střílení a krve.

Teroristické útoky se dosud vždycky děly „někde jinde“. A najednou je to tak blízko. Co se stane příště?

V Paříži s kočárkem

Strávit prodloužený víkend v Paříži s ročním batoletem… nebyl dobrý nápad. Nejhorší je, že jsem to tušila předem. Ale nechala jsem se přemluvit a moc jsem se snažila si ten víkend vysnít v růžových barvách.

Přemluvil mě Motýl. Dostal pozvánku na večírek, na který byli pozvaní VIP z oblasti financí. Moc si přál na něj jet a moc si přál, abych ho doprovodila. Naplánovali jsme tedy, že za námi do Luxu přijede moje mamka a do Paříže se vydáme společně, aby nám tam ten jeden večer mohla Motýlka pohlídat.

Součástí večírku byla i hodinová prezentace, během které jsem si připomněla přednášky ekonomie na FSV UK. I tehdy jsem rozuměla jednotlivým slovům, ale dohromady mi nedávala žádný smysl. Zkrátka jsem vůbec nerozuměla, o čem je řeč, a jazykovou bariérou to nebylo. A šíleně jsem se nudila. I to jsem tušila předem.

Vůbec mi ale předem nedošlo, že Paříž není pro miminka vůbec vhodná.

poussette_paris1Myslím, že v Praze existuje iniciativa S kočárkem po Praze, která se snaží přitáhnout pozornost k tomu, jak náročné je pro maminky přemisťovat kočárek skrz město (opravte mě, pokud jsem nepřesná). Milé pražské maminky, netušíte, jaké máte štěstí! V pražském metru jsou eskalátory a/nebo výtah téměř v každé stanici. V pařížském metru jsou eskalátory raritou, zato schodů je tam požehnaně. Výtah žádný. Už několikrát jsem si v minulosti užila tahání kufrů na přestupních stanicích, ovšem s kočárkem je to ještě daleko větší chuťovka. Obzvlášť v situaci, kdy jsem se ocitla na komplikované stanici Chatelet v pátek v podvečer bez Motýla, pouze s kulhající maminkou (která měla tím pádem dost starostí sama se sebou) a Motýlkem v kočárku. Žádný z elegantních Pařížanů se nezastavil, aby mi s kočárkem do schodů (nebo aspoň ze schodů) pomohl. Nakonec mi pomoc nabídla žena-cizinka a ve vagónu mi uvolnila místo taky žena-cizinka.

Taky na blogu Kusanec často čtu o lákavých pražských kavárnách a restauracích s dětskými koutky, kde se děti můžou vyřádit nebo si aspoň prohlížet knížky či malovat. Pařížské kavárny dětem vstříc nevycházejí. Dětský koutek by byl velký luxus, ale ani přebalovací pult nikde nebyl. Jednou mě poslali do rohu k miniaturnímu dřevěnému stolku. Motýlek u přebalování řval, protože ten stolek byl příliš tvrdý, a snažil se mi utéct, takže mi z něj několikrát málem spadnul. Jindy jsem neměla k dispozici ani ten stolek a mamka musela Motýlka držet nad špinavým mrňavým umyvadlem (opět za ukrutného řevu) a já z něj sundavala oblečení a plínku.

Takovéhle situace mi dokázaly můj pobyt dost slušně zkazit. V mých představách bylo všechno jiné: procházela jsem se s kočárkem Lucemburskými zahradami anebo popíjela kávu, zatímco se Motýlek batolil v nějakém pěkném hracím koutku. Nenapadlo mě, že ze zahrad budu muset utíkat, abych nás schovala před bouřkou, a že v kavárně by mě mohli odmítnout, protože (mokrý) kočárek zabírá moc místa (golfky!). Že tím pádem nebudu mít kde Motýlka nakrmit, a že když už konečně najdu vhodné místo, stejně mě s tím mým rozmačkaným avokádem pošle do háje. Celé tři
dny byl na kukuřičných křupkách a mléce.

Samozřejmě každá zkušenost je dobrá – odnáším si z ní poučení pro příště. Ne, neznamená to, že až do Motýlkových 10 let hodlám dřepět doma a radši nikam nejezdit. Jen se příště pokusím lépe zvážit všechna pozitiva i negativa. A hlavně dám na svou intuici; a když budu mít už předem špatný pocit, raději se do takové akce pouštět nebudu.

 

Až se stanu milionářkou

Trocha snění nikdy není na škodu…

Skočila jsem po Černou Moorou hozené rukavici a rozhodla se vypracovat vlastní přehled všeho, co bych si pořídila nebo co bych podnikla, kdybych byla milionářkou. Pardon, oprava: …co si pořídím a podniknu, až budu milionářkou.

Když jsem se dala do přemýšlení, nic moc mě nenapadalo. Možná je to znak toho, že mi bude líp, když milionářkou nebudu, protože bych stejně nevěděla, jak se svými miliony naložit. Na druhou stranu bych je mohla prostě věnovat třeba na rozvoj zdravotnických zařízení a škol v Africe, a byl by pokoj. O dobrých skutcích ale tenhle příspěvek asi být nemá. Na vyřešení celosvětové bídy bych těch milionů postřebovala opravdu hodně.

Co bych tedy udělala pro sebe?

S Motýlem bychom určitě jednorázově splatili náš lucemburský byt a zřejmě si ho nechali. Mít adresu v Lucembursku je určitě výhodné kvůli daním. Jako ne-milionář jsem do tajů těchto finančních zájmů ještě dostatečně nepronikla, ale určitě by mi to Motýl vysvětlil, kdyby na to přišlo.

Byt v Paříži by se určitě taky hodil, ovšem nic velkého a honosného by to být nemuselo, stačil by nějaký pohodlný skromný penthouse v nějaké chic čtvrti :-), třeba něco v takovémhle jednoduchém stylu:

Samozřejmě s terasou:

Hlavní sídlo bych ale zřídila v Provence. Původně jsem myslela spíš na Korsiku, ale tam je riziko, že by nám naši luxusní vilu někdo vyhodil do povětří. Styl bych určitě volila spíš tradiční (zrekonstruovaný kamenný dům), ale klidně by to mohlo být i něco modernějšího (nejsem vybíravá):

Podmínkou je blízkost moře (ale umístění přímo na pobřeží není nutné), bazén a velká zelená zahrada, ve které bych mohla takhle nějak relaxovat (a ve které by mi to takhle slušelo):

Nákup nemovitostí bych dočasně zakončila malým bytem v New Yorku.

O všechny byty a dům se mi samozřejmě bude někdo starat a udržovat je (a vyhazovat z nich pavouky). Já totiž ostatně nějakou dobu nebudu mít dost času ani na to, abych v nich přebývala. Budu totiž cestovat. Na programu jsou pro začátek:

  1. Tanzánie, Keňa, Zambie a Jihoafrická republika
  2. Argentina, Bolivie a Peru
  3. Japonsko
  4. Kanada
  5. Thajsko
  6. Švédsko a Norsko

Za oblečení, boty a šminky asi zase tolik peněz utrácet nebudu. Ale nebudu se ani zbytečně omezovat, to je snad jasné.

Do práce chodit nebudu, to je vám určitě taky jasné. Ale až se začnu nudit, konečně se pustím do psaní svého velkého knižního debutu. Určitě k tomu využiju všechny ty zážitky a zkušenosti nasbírané na cestách. A když pro nedostatek talentu nenajdu nakladatele, vydám své veledílo bez otálení na vlastní náklady.

A to je asi tak všechno. Dál mě moje fantazie nepouští. Mám pocit, že jsem na něco určitě zapomněla. Jistě se dá dělat ještě spousta dalších a báječnějších věcí, když má člověk neomezený zdroj financí. Nebo ne?

Všimněte si, prosím, jak jsem na začátku příspěvku používala podmiňovací způsob a nakonci už sebejistý budoucí čas 🙂

Jak byste se svými miliony naložili vy?

Mademoiselle Suzanne: „V Paříži mi chybí moje minulost“

Čtyřiadvacetiletá studentka mediálních studií a překladatelství se ocitla na pařížské Sorbonně díky studijnímu programu Erasmus. Pochází ze středočeského Kolína a sama sebe charakterizuje jako „holku z maloměsta, co ochutnává život ve velkém světě.“ Své dojmy a zkušenosti vtipně komentuje na svém blogu Očima Mademoiselle

Vanilka: Jak dlouho žiješ v Paříži a co tě tam přivedlo? 

Mademoiselle Suzanne: Žiji v Paříži necelých deset měsíců a přivedla mě sem potřeba zlepšit francouzštinu a touha žít alespoň chvilku v téhle krásné evropské metropoli.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala? 

Najít v Paříži zázemí a přátele je to nejtěžší. Přestože jsem zahraniční studentka, nebyla mi přidělena kolej, ani jedna univerzita mi nedokázala najít ubytování, a tak jsem byla odkázaná sama na sebe. Bydlení jsem našla týden před odjezdem pomocí mailové a facebookové skupiny Petite Prague, která sdružuje Čechy žijící v Paříži a ve Francii. Díky téhle skupině jsem našla i přátele.

Kdybych ubytování před odjezdem nenašla, čekalo by mě bydlení v hostelu a obvolávání a obcházení inzerátů. Jenže na jeden inzerát na desetimetrový  byt se sprchou v místnosti, bez kuchyně a se záchodem na chodbě je třeba dvacet zájemců a majtel si pečlivě vybírá, komu « byt » pronajme. Pokud v Paříži pracujete, musíte doložit, že váš příjem třikrát převyšuje výši nájemného. Takže abyste získali výše zmiňovaný « byt », musíte vydělávat třeba 1500 euro měsíčně. Pokud ještě studujete, musíte mít francouzské garanty, kteří se za vás zaručí. Čili pro zahraniční studenty je prakticky nemožné sehnat ubytování. Tedy legální ubytování na smlouvu, ze kterého majitel platí daně…

Jenže když nemáte smlouvu, nemůžete si otevřít účet v bance. Když nemáte účet v bance, nevyřídí vám studentskou kartu na metro a tak dále. Je to začarovaný kruh, ze kterého vás vysvobodí jedině přátelé a známí, kteří už v Paříži zázemí mají.

Máš dnes hodně francouzských přátel? Připadá ti integrace do francouzské společnosti obtížná? 

Prakticky žádné. Mými francouzskými přáteli jsou výhradně kolegové z kapely, kde zpívám. Pařížští studenti jsou uzavřená komunita, do které se Erasmus studentům moc nedaří proniknout. Je to škoda, myslím, že bychom se mohli vzájemně obohatit. Mými přáteli v Paříži jsou cizinci z různých koutů světa a samozřejmě Češi a Slováci. Integrace do francouzské (a tím spíš pařížské) společnosti se mi zdá velmi obtížná, bez partnera francouzské národnosti snad i nemožná.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v Paříži? 

Ano. Zajímavé je, že v Paříži přirozeně existuje Československo. Kulturní i jazykové bariéry jsou zanedbatelné, a tak fungujeme jako jedna komunita.

Jak se tvým příchodem do Paříže změnil tvůj životní styl? 

Značně. První půlrok jsem jako skoro každý Erasmus student jedla nesmysly a můj jediný pohyb byly protančené noci v klubech. To se tělu přestalo líbit, a proto teď dávám mnohem větší pozor na to, co jím, a chodím plavat.

Francouzský životní styl obecně je mnohem pohodovější než český. Oběd trvá i v pracovní den dvě hodiny a má tři nejméně tři chody, po práci se občas zajde na neformální “apéro”. A pařížské vyhřívané terasy jsou vyhlášené…

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a francouzskou mentalitou? 

Francouzi jsou na jednu stranu uvolněnější, na druhou stranu svázaní svou byrokracií. Na univerzitách je přímo kouzelným slovem « metodologie ». Pokud je práce obsahově výborná, ale nepoužívá správnou metodologii, nemá šanci na dobré hodnocení. Jiný je i přístup k výchově dětí, Francouzi jsou liberálnější. Rodilí Pařížani jsou k ženám spíše nevšímaví, jsou to především přistěhovalci z arabského světa a Afriky, co oslovují ženy na ulici nebo v metru. Na druhou stranu pokud se Pařížance líbí váš klobouk nebo sukně, pochváli vám ji a zeptá se, kde jste ji koupila. To je milé, ne ?

Vracíš se do Čech ráda? Jak často? 

Vracím se do Čech každé tři měsíce a ráda. Jezdím si tam léčit tělo i mysl.

Chybí ti ve Francii něco českého? 

Moje minulost. Přála bych si narodit se v Paříži nebo ve Versailles, jsou to krásné kulisy pro život. Mít tu minulost, zázemí, letité přátele, byla bych nejšťastnější člověk na světě.

Jak bys charakterizovala typického francouzského muže? 

Takový snad neexistuje. Jiný je Pařížan, jiný Francouz « z venkova », jak Pařížani rádi říkají. A pak je tu spoustu přistěhovalců. Typický mladý Pařížan není zrovna nejvyšší, je štíhlý a elegantní. Jezdí v saku na kole nebo na skútru a helmu nosí na předloktí jako Pařížanky kabelku. Hodně kouří.

A jaká je typická francouzská žena? 

Pařížanky jsou malé, štíhlé a upravené. Bez rozdílu věku. Nebojí se nosit trendy a to taky bez rozdílu věku. Módu mají v krvi, protože hezky se oblékaly už jejich pra pra prababičky, nám v Čechách právě tahle tradice chybí. Když mluví, jsou trochu afektované, ale taková je pařížská francouzština.

Hodláš ve Francii zůstat? Kde budeš žít za deset let? 

Za měsíc končí můj Erasmus pobyt a já se vracím do Čech, abych mohla odjet zase někam jinam. Chci cestovat, poznávat a pak se zase vracet. Kde budu žít za deset let? Těžko říct. Na světě je tolik krásných míst…

Co tě vedlo k založení blogu Očima Mademoiselle? Budeš v něm pokračovat i v případě, že by ses vrátila do Čech?  

Blog jsem začala psát pro svou rodinu a kamarády, kteří se na mě stále častěji obraceli s otázkou, jestli plánuju články vydat. Já jsem se vždy jen zasmála a považovala ten nápad za nesmysl. Jenže pak jsem narazila právě na Luxusní život Vanilky a rozhodla se i to moje psaní šířit mezi ostatní bloggery. Baví mě psát a pokud někoho baví můj blog číst, jsem moc šťastná. V psaní budu určitě pokračovat i v Čechách a kdekoli jinde. Přestože už nebudu žít v Paříži, zůstávají mi k ní silné vazby. A i mimo Paříž se dějí zajímavé věci, o kterých bych chtěla psát. 🙂