Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

Novoroční bilancování… se nekoná

Tak máme svátky za sebou. První Vánoce s Motýlkem. Podle mých představ neproběhly, ale to jsem věděla dopředu a letos jsem se rozhodla nad tím velkoryse mávnout rukou. Slibuju si, že příští Vánoce, které už bude Motýlek vnímat o něco víc, budou hezčí. V první řadě si chci prosadit, že je strávíme doma. Protože jedině doma existuje šance, že si je budeme moct zařídit tak, aby odpovídaly našim představám. Když je člověk mimo domov někde u příbuzných, nemá všechno pod kontrolou: třeba aby se doopravdy rozsvítily svíčky na stromečku (Motýlovi rodiče dávají na stromek opravdové svíčky, ale ze strachu před požárem je nezapalují, takže stromeček nesvítí, což mně osobně přijde škoda) a aby se přitom v místnosti aspoň na chvilku zhaslo světlo; nebo aby se dárky rozbalovaly postupně, aby měl člověk možnost si všimnout, co dostávají ostatní a zda z toho mají radost.

Letos poprvé jsem si uvědomila, jak je každý ovlivněný tím, jaké Vánoce prožíval v dětství. Pro Motýla je důležité, aby se celá rodina sešla, včetně tetiček, kmotřiček atd. A velký důraz se samozřejmě klade na jídlo: Vánoce jsou pro Francouze pravé gastronomické žně. Já byla zvyklá slavit Vánoce v úzkém kruhu rodinném a s příbuznými a přáteli se potom navštěvovat, popíjet čaj a ochutnávat cukroví. Přijde mi to méně stresující než připravovat velkou štědrovečerní večeři pro velký počet lidí (letos nás bylo 13). A Vánoce by přece měly být hlavně o pohodě, klidu a o tom, aby se lidé sešli a věnovali pozornost sobě navzájem (a ne tomu, co je na talíři).

Jelikož jsme o svátcích hodně cestovali, neměla jsem pořádně čas na své tradiční přemýšlení o uplynulém roce. Přitom zrovna rok 2013 by za řádné bilancování stál. Jednoznačně v něm hlavní místo zabírají dvě významné události: narození Motýlka a svatba. Byl to tedy rok, kdy jsem prožila možná své největší životní štěstí. Byl to ale taky velmi vyčerpávající rok, poznamenaný nashromážděnou únavou a poněkud hořkým poznáním, že ne na všechno máme s Motýlem stejný názor. To je asi normální a k tomuto prozření jednou muselo dojít. Vztah dvou lidí je vždycky i o kompromisech. Jen je potřeba se k nim dopracovat a to je někdy trochu bolestivé.

A právě proto se do hlubšího rozjímání o uplynulém roce nemám chuť pouštět. A výjimečně nemám ani chuť si dávat nějaká novoroční předsevzetí. Obvykle jsem velkým fanouškem předsevzetí všeobecně – i během roku.

V roce 2014 bych chtěla být prostě dobrou mámou. To je teď moje priorita. Čeká mě návrat do práce a moc bych si přála, abych ho zvládla a ustála bez přehnaných emocí a bez výčitek svědomí. To bude hodně těžké, protože ve vyčítání si všeho možného jsem přebornice. Už dopředu vím, že si budu vyčítat, že jsem Motýlka strčila do jeslí a že se mu nevěnuju, a zároveň se budu trápit i tím, že šidím práci a že už se nedokopu k podobným výkonům jako kdysi.

Jediné předsevzetí, které si dávám, je pokusit se naplno prožívat to, co zrovna dělám, a plně se tomu věnovat. A pokud nebudu moct s Motýlkem trávit tolik času, kolik bych si přála, ať jsou ty naše společné chvilky o to intenzivnější.

Jak na Nový rok…

Rčení říká: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“

Ačkoli všeobecně nejsem moc pověrčivá, tohle rčení si beru neobyčejně k srdci. Na Nový rok se snažím vyhýbat nepříjemným činnostem – z obavy, že je pak budu muset opakovat každý den. Vím, že je to hloupost. To, že na Nový rok vytřu schody, určitě neznamená, že budu vytírat schody každý den (aspoň doufám, protože schody jsem včera nakonec s velkým sebezapřením vytřela). Ale stejně… na Nový rok se snažím věnovat tomu, co mě baví, a ve skrytu duše doufám, že mi to pozitivní rozpoložení vydrží celý rok. Realita se samozřejmě krutě změní nástupem do práce.

Jak tedy vypadal můj letošní Nový rok? S Motýlem jsme se probrali z mrákot teprve kolem desáté. Na Silvestra jsem si dovolila půl skleničky šampaňského, a přesto jsem se včera cítila, jako bych měla kocovinu. Udivilo mě to. Sice jsme si šli lehnout teprve ve dvě ráno, ale osm hodin spánku by mi přece mělo stačit.

Motýl měl asi kocovinu doopravdy, neboť on cítil nutnost tu otevřenou láhev šampaňského dopít. Prý aby ji nemusel dopíjet v novém roce, do kterého má jako hlavní předsevzetí zdravý životní styl (jako každý rok). Ještě si k tomu přidal půlnoční přípitek u sousedů… Vyrazili jsme tedy na procházku na čerstvém vzduchu, abychom se vzpamatovali. Pochodovali jsme volným tempem za občasného deště asi dvě hodiny.

Odpoledne jsem si četla a pila čaj. To je pro mě pořád ten nejpříjemnější způsob odpočinku. Taky jsem zkoumala návod ke svému vánočnímu dárku. Dostala jsem nový fotoaparát. Ten můj starý byl rozbitý už delší dobu, a abych řekla pravdu, nijak zvlášť mi to nevadilo. Nejsem velký fotograf. Vystačím si s telefonem. Ale Motýl uznal za vhodné mi darovat skutečný foťák, abych mohla pravidelně dokumentovat vývoj našeho potomka. Je to hezký nápad. Aspoň mě to donutí zvěčňovat zážitky, které by měly zůstat nezapomenutelné. Pouze na svou paměť bych se asi spoléhat neměla.

Ten fotoaparát je ohromně inteligentní. Má například funkci, která rozpozná, kdy fotografovaná osoba mrká, a spoušť se tedy spustí teprve 2 sekundy po mrknutí, čímž je možné se vyhnout fotografiím, na kterých lidé „spí“. Taky je tam speciální program pro miminka. Fotoaparát prý pozná, když je fotografovaným objektem spící miminko, a v tom případě automaticky vypne při stisknutí spouště zvuk i blesk. Zajímalo by mě, kdo všechny takové funkce vymýšlí.

K večeři jsem upekla kachní stehna, přestože tuším, že se říká, že na Nový rok by se neměla jíst drůbež, aby neulítly peníze. Měla jsem udělat čočku.

A co vy? Jste pověrčiví?

Tradiční zhodnocení roku

Původně jsem chtěla napsat jen o novoročních předsevzetích, ale když jsem hledala svůj článek z loňska, narazila jsem taky na jeden, který jsem napsala těsně po Vánocích. Dneska už si na ty tehdejší negativní pocity skoro nepamatuju – jasný důkaz toho, že na špatné se dobře zapomíná. Zpětně jsem ale vděčná za to, že jsem o svých špatných dojmech napsala – aspoň jsem se mohla teď mohla přesvědčit, že letošní Vánoce dopadly mnohem líp.

  • Vánoční přípravy jsem skutečně spustila o první adventní neděli.
  • Byt jsem trošku vyzdobila…
  • …a upekla jsem cukroví.
  • Žádnou vánoční pohádku jsem sice neviděla, ale pustila jsem si Sněženky a machry k žehlení a včera večer Love Actually.
  • Vánoční přání jsem neposlala. Jen jeden e-mail, dva vzkazy přes Facebook a pár SMSek. Ovšem jako jeden z úkolů, který hodlám udělat během své mateřské dovolené (ano, pořád si naivně myslím, že na takové věci budu mít čas) je aktualizace mého adresáře. A v prosinci ty adresy budu moct použít na opravdová vánoční přání.
  • Na Štědrý den jsem byla se svou rodinou – tedy aspoň s rodiči a s Motýlem, obrněná obrovskou dávkou trpělivosti. První den po příjezdu mých rodičů jsem si myslela, že tyhle svátky nezvládnu. Naštěstí jsem ten den ještě byla v práci a mohla získat potřebný odstup. A pak už všechno proběhlo v relativním klidu.

Příští Vánoce budou asi docela jiné. Neodvažuju se předem vůbec nic odhadovat. Ale určitě budou výjimečné, protože budou „první“.

S úžasem zjišťuji, že i má novoroční předsevzetí se mi letos skoro podařilo splnit.

  • Následky mých špatných rozhodnutí z roku 2011 jsem skoro zametla. Nejvíc jsem litovala během vypracovávání daňového přiznání, i když šlo vlastně jen o to, aby všechny položky figurovaly ve správných kolonkách na správných formulářích. I přes nenahraditelnou Motýlovu pomoc se mi to úplně nepodařilo a s různými lucemburskými finančními institucemi jsem si musela po zbytek roku složitě dopisovat, doplňovat různé údaje a vysvětlovat. Jinak je ale pro mě tahle kapitola uzavřena. Jen občas mě ještě zarazí otázka známých, které jsem dlouho neviděla a kteří se mě se zájmem vyptávají na moje podnikání. Beru to jako trest, který si za svou blbost budu ještě muset nějaký čas odpykávat. Vy, kdo mě znáte: už se mě na to, prosím vás, neptejte.
  • Vrátila jsem se do novin a svou staronovou práci jsem si začala užívat s daleko větší radostí a taky s vděčností. Samozřejmě to neznamená, že mě občas něco neštve. Ale přistupuju k tomu teď jinak. A myslím, že tenhle přístup mi vydrží i po návratu z mateřské a rodičovské dovolené.
  • Používání slov „ale“, „jenže“ a „problém“ jsem snad omezila. Alespoň v pracovním prostředí si na ně dávám velký pozor a snažím se je nahradit nějakým konstruktivním řešením.
  • Usmívám se. Někdy sice trochu jízlivě, ale snad to na mě vždycky není poznat. Řekla bych, že v práci moji kolegové můj úsměv oceňují. I ten jízlivý. Když se mě vedoucí inzertního oddělení už po páté ptá, kdy budou vytištěné ceníky inzertních prostorů, s úměvem jí odpovídám, že budou vytištěné hned poté, co mi jeden člen jejího týmu dodá informace, které jsem po něm žádala před třemi týdny, pak je bude muset schválit ředitel a potom budou muset projít korekturou, než je pošleme do tiskárny. Ten sebejistý úsměv v takových situacích dělá zázraky.
  • V první polovině roku jsem poctivě běhala. A uběhla jsem svůj první půlmaraton! Už teď se psychicky odhodlávám na svou příští metu. Teda… příští metou asi bude porod, pak nutná rekonvalescence, ale koncem roku bych snad mohla s běháním znovu začít a připravit se na svůj druhý půlmaraton v roce 2014. A pak… třeba… jednou… maraton?
  • Jestli se mi podařilo soustředit se na štěstí mých blízkých, to se mi dost špatně soudí. Doufám, že ano. Ale určitě budu v téhle snaze pokračovat.

Jaký bude můj rok 2013? Jako ty příští Vánoce: výjimečný, protože „první“. Velkou část strávím „doma“, tedy na mateřšké a potom rodičovské dovolené. Do jaké míry to bude „dovolená“, to záleží asi jenom na mě a na mém přístupu, možná trochu na štěstí a na tom, jaký charakter bude mít naše dítě. I když právě v téhle oblasti si nejsem jistá, do jaké míry můžu ten jeho charakter ovlivnit. Vždycky jsem si myslela, že si za to rodiče můžou sami, když mají nervní dítě.

Kromě zmíněné aktualizace soukromého adresáře si toho moc neplánuju. Samozřejmě určité věci bych chtěla do porodu stihnout, taky mám hromadu knížek k přečtení (po porodu?), ale jinak si letos výjimečně nemám chuť dát žádné předsevzetí. Kromě jediného: že se pokusím být dobrou matkou – milující a trpělivou.

 

Novoroční předsevzetí 2012

Už tradičně využívám přelomu roku k osobní bilanci a vytyčení nových cílů. Pro spoustu lidí nemají novoroční předsevzetí žádný smysl. Těm mým dodává smysl můj blog, díky kterému snadno dohledám má loňská předsevzetí, a můžu tak zhodnotit, jak jsem si v roce 2011 vedla:

  • Hned v lednu bych se chtěla pustit do vyřizování všech administrativních nezbytností pro založení své vlastní mini-firmy.
  • Tohle předsevzetí jsem dodržela. A jsem za něj ráda. Potýkání se s lucemburskou administrativou na profesionální bázi pro mě byla nová zkušenost, ze které jsem zpočátku měla hrůzu, a nakonec šlo všechno jako na drátku. Aspoň takový ve mně zůstal dojem.
  • V dubnu bych svůj projekt chtěla spustit.
  • Povedlo se! Ovšem tehdy jsem ještě netušila, že nejtěžší nebude projekt spustit, ale udržet ho naživu.
  • V srpnu bych chtěla skončit v práci a začít se svému podnikání věnovat naplno.
  • V práci jsem skončila už na konci dubna – částečně proto, že jsem byla příliš nedočkavá a už jsem chtěla být tou „paní podnikatelkou“; částečně proto, že mě moje práce v novinách už hodně štvala. Dnes si všechno to špatné vybavuju jen matně a připadá mi to nedůležité.
  • Jakmile to meteorologické podmínky umožní, vrátím se k běhání. Třikrát týdně pokud možno.
  • Tak s běháním jsem se nedostala dál, než k tvz. tréninkovým vlnám. Byly skutečně týdny, možná i celý měsíc, kdy jsem zvládala běhat třikrát týdně. Nastaly ovšem i doby, kdy jsem se k běhání vůbec nedostala – obzvlášť na konci roku.
  • Musím myslet pozitivně. Moje velká vada je, že často vidím věci příliš černě.
  • O pozitivní myšlení jsem se pečlivě snažila po celý rok. Přesto si troufám tvrdit, že rok 2011 byl pro mě trochu zakletý, a vlivem okolností bylo tedy těžké si ten pozitivní přístup udržet. A je to škoda, protože propadat beznaději není vůbec konstruktivní a člověk se v tom svém neštěstí akorát máchá a tím ho ještě prohlubuje.
  • Přestanu utrácet za zbytečnosti. Budu šetřit.
  • K šetření jsem byla tak trochu donucena tím, že jsem po několik měsíců žila z úspor a neměla žádný příjem. Takže s čistým svědomím můžu prohlásit, že za zbytečnosti jsem neutrácela a nadále neutrácím.
  • Vrátím se do Afriky (ačkoli vím, že je to v rozporu s předchozím bodem).
  • Povedlo se. Cestu do Etiopie jsem dostala od Motýla v předstihu jako vánoční dárek. Jeden ze světlejších bodů v mém roce 2011.

A jedeme dál… Jaké cíle si tedy stanovím pro rok 2012?

  • Co nejrychleji seberu síly k tomu, abych zametla následky svých chyb a špatných rozhodnutí z roku 2011. V praxi to znamená, že pozastavím činnost své firmy (nebo ji prostě úplně zruším) a najdu si nějakou opravdovou práci. Moje poslední volba v této oblasti se ukazuje jako další velká chyba roku 2011. Zřejmě jsem měla poslouchat své okolí a nelézt do jámy lvové. Trhám si teď vlasy na hlavě a fňukám, jak všechny ty změny budou v mém životopise vypadat. Jakýsi tenký hlásek mi ale našeptává, že bych se měla vykašlat na to, co si o mě kdo myslí, a postarat se o to, aby mi bylo dobře.
  • Svého nově nabytého klidu si pak hodlám dostatečně vážit. Přestanu se neustále pachtit za něčím lepším a začnu si užívat toho, co už mám a co mi život nabízí právě teď.
  • Omezím používání slov jako „ale“, „jenže“ a „problém“.
  • Budu se usmívat. I když mi zrovna do smíchu není. Umělým úsměvem prý lze dosáhnout přirozeného úsměvu a příjemného pocitu.
  • Budu běhat. Třikrát týdně. A v květnu se pokusím uběhnout půl-maraton.
  • Kromě svého vlastního štěstí se budu soustředit taky na štěstí svých blízkých (čistě sobecká dedukce: dělat radost ostatním bude dělat radost i mě).