Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

Předsevzetí na rok 2017

Svá novoroční předsevzetí tady na blogu uveřejňuji už několikátým rokem a je to pro mě skvělý způsob, jak se k nim pravidelně vrátit a ověřit si, jak zdařile je (ne)plním. Tedy ani letošní rok nebude výjimkou. Nejdřív bych si tu ale chtěla stručně zaznamenat, jak jsme prožili Vánoce.

Na Štědrý den odpoledne jsme byli na dlouhé procházce v lese. Vrátili jsme se za tmy a pěkně unavení. S Motýlem jsme nachystali „apéro“, který byl pro kluky víceméně hlavní chod, ale tentokrát byl tak i koncipovaný. Žádné slané arašídy či brambůrky, spíš malé chlebíčky s humrovou a sardinkovou pomazánkou, pak takové plátky masíčka v těstíčku (pâté en croûte) a malé kousky sýra. My si s Motýlem připili šampaňským a já jsem pak šla kluky vykoupat. Během koupele zrovna přišel Ježíšek. Vyletěl oknem zrovna ve chvíli, kdy jsme vycházeli z koupelny. Motýlek byl z toho tak vedle, že si v první chvíli ani nevšimnul hromady dárků pod stromečkem a zmateně koulego_10805_box1_in_1488kal z okna. Dárky měly pak samozřejmě okouzlující efekt, jiskřičky v očích a poskakování. Motýl se kluky ještě pokusil pod stromkem vyfotit, ale Motýlek už byl samozřejmě velmi netrpělivý. Trochu mi zatrnulo, když hned začal křičet: „Kde je ta moje hračka Pat Patrouille?“ Očividně se na ni hodně těšil… a já věděla, že mezi touhle haldou dárků není. Naštěstí na ni brzy zapomněl – i když jen dočasně.

lego_fireNebudu tady vyjmenovávat všechno, co kluci dostali. Bylo toho opravdu hodně. Příští rok musíme ubrat, jinak se nám to vymkne z rukou. Vcelku mě ale překvapilo, které dárky mají nakonec největší úspěch: kupodivu to bylo Lego Duplo, ačkoli ho už máme doma dvě velké krabice, které jsem kdysi dostala od jednoho kolegy v práci. Teď kluci dostali ještě sadu s hasičským autem, s Eskymáky a pak velkou krabici „Around the world“, ve které je spousta zvířátek a postaviček. Oba si s tím dokážou hrát celé hodiny. Sice každý po svém, ale spolu – a to mě na tom asi těší nejvíc. Motýlek taky dostal zvukostrom, na kterém se už v samotný Štědrý večer na dlouhou chvíli zaseknul. Teď si s ním ale nejvíc hraje Kocourek, což mě taky těší.

lego-duplo-artic„Hračku Pat Patrouille“ Motýlek nakonec nedostal. Měla ji pořídit švagrová, která to ale nějak popletla a koupila sice moc pěkného pejska-hasiče, který běhá a mluví a střílí vodu, ale Motýlek si teď ještě pořád občas posteskne, že nedostal, co si tolik přál. Je mi ho trochu líto, ale zase mu nechci kupovat tak velké dárky „jen tak“. Uvidíme, jestli mu ta jeho pejsková mánie vydrží až do narozenin.

A teď tedy k těm mým předsevzetím na tento rok.

  1. Nekřičet na děti. Nedávat jim na zadek. Nerozčilovat se tolik.
    Je to hrozné, že něco takového píšu. Kde se stala chyba? Když jsem měla jenom Motýlka, bylo to tak snadné… Nebylo třeba na něj křičet a ani by mě nenapadlo ho plácnout přes zadek. Na všem jsme se domluvili, protože jsme na to domlouvání měli spoustu času. A taky proto, že byl ještě v takovém tvárném věku, kdy bylo snadné ho přesvědčit, že moje řešení je to nejlepší 🙂
    Mezi loňskými předsevzetími jsem měla, že chci rok 2016 nějak přežít. Tušila jsem, že to bude náročný rok. A byl. Motýlek mi dával zabrat. Nevím, jestli to byla reakce na sourozence, období vzdoru nebo obojí dohromady či něco jiného. Teď už je to snad za námi. V poslední době už si mateřství zase užívám. Dokonce jsem překvapená, jak se mi nakonec líbí, že má Motýlek dva týdny vánoční prázdniny, tzn. nechodí do školky. Trochu jsem totiž zalapala po dechu, když mi to těsně před Vánoci došlo. Nakonec je to ale pohoda. Ráno nemusíme spěchat, a když nám to Kocourek dopřeje, můžeme se klidně válet v posteli třeba do osmi. Jednou dokonce do tři čtvrtě na devět! Občas si trochu lámu hlavu s programem vhodným pro obě děti, někdy se ale tento problém vyřeší sám a oni se zabaví i beze mě. Když je venku ošklivo a nám se nikam nechce, nemusíme. A když ven jdeme, oblékání nám může trvat tak dlouho, jak je potřeba, protože nemusíme být nikde včas.
    Uvědomuju si, že právě ten časový tlak v běžném režimu způsobuje, že jsem nervózní a že pak snadno vybuchnu. Školce a s ní spojeným termínům se nevyhneme, až příští týden zase začne, ale některým stresovým situacím se možná přece jen dá předejít. Zkrátka se vynasnažím si své momentální zenové rozpoložení udržet po celý rok.
  2. Věnovat se více dětem a méně domácnosti.
    I z tohoto bodu jsem překvapená. Nikdy jsem nebyla nějaká pečlivá hospodyňka, ale najednou se občas přistihnu, že zcela bezmyšlenkovitě lpím na věcech, které z objektivního hlediska vůbec důležité nejsou. Jako třeba podlaha bez drobků, naleštěný stůl, věci na svém místě a podobné záležitosti, které jsou s malými dětmi poněkud těžko realizovatelné. Tedy mým velkým úkolem na tento rok je v tomto ohledu na sobě pracovat a trochu „povolit“. Ženou v domácnosti jsem se přece chtěla dočasně stát ne proto, abych pětkrát denně luxovala. Chtěla jsem vidět své děti vyrůstat. Naposledy jsem si to uvědomila poté, co jsem Motýlkovi odsekla, že „nemám čas opravovat autíčko, musím tady uklidit ten nepořádek.“ Teď už vím, že příště musím dát přednost opravě autíčka.
  3. Přečíst víc knížek.
    Najít si čas na čtení se mi během minulého roku moc nedařilo. Ale teď se i tohle začíná zlepšovat. Čtu si o „polední pauze“, tedy v době, kdy Kocourek zhruba dvě hodiny spí a Motýlek kouká na pohádky na DVD. Dříve jsem tuto dobu využívala k uklízení a pak jsem se akorát snažila Motýlkovu pozornost přenést od televize k něčemu hodnotnějšímu. V poslední době na to peču. V rychlosti uklidím nádobí od oběda a pak se usadím vedle Motýlka a čtu si. Jeho očividně těší, že jsme spolu. Někdy po očku sleduju děj jeho pohádek a prohodíme o něm pár slov. Piju u toho kafíčko a on chroupe jablíčko a je nám tak dobře. Když Kocourek spí opravdu dlouho, stihneme někdy dočíst kapitolu a dokoukat DVDčko a pak si spolu ještě chvíli hrát, jen my dva.
    Nevím, jestli to takhle zůstane po celý rok – asi ne, protože režim dětí se neustále mění. Ale rozhodně chci číst víc knížek a trávit míň času čtením blogů (kolegové a kolegyně blogeři a blogerky prominou) nebo sledováním videí na YouTube.
  4. Sportovat.
    S tímhle předsevzetím váhám. Volný čas je u nás doma pořád ožehavé téma – zvlášť když se jedná o ten můj. Jako matka v domácnosti mám totiž pro sebe přece celý den, tak proč bych měla chtít čas pro sebe ještě po večerech? 🙂 Se dvěma dětmi, z nichž to jedno několikrát denně vodím do školky a ze školky a to druhé mám na sobě pověšené (doslova) neustále, je dost těžké si jít zaběhat nebo jen tak zasportovat přes den. Dokonce i se speciálním běhacím kočárkem, který mimochodem používám čím dál méně. Takže nevím, jestli má cenu si tohle předsevzetí vůbec dávat. Ráda bych. Moje potíž je v tom, že ve sportu – stejně jako ve spoustě jiných oblastech mého života – si potřebuju stanovit nějaký cíl, abych měla motivaci a mohla na sobě pracovat a zlepšovat se. S čímž souvisí i pravidelnost, kterou teď prostě nemůžu dodržet. Ale tak dejme tomu, že je to takové dobrovolné předsevzetí, které když se mi podaří splnit, bude to takový bonus navíc.

Předsevzetí na rok 2016

Předsevzetí si dávám každý rok, ale letos nevím, jestli to má vůbec cenu. Ta loňská jsem vypustila z hlavy nejspíš ve stejném momentě, kdy jsem si je tady na blogu sepsala. Některá se mi přece jen podařila splnit: opravdové snídaně jsem si v rámci možností dopřávala a často jsem si k snídani dělala smoothie, což je ideální způsob, jak do sebe dostat pár vitamínů a zároveň spotřebovat přezrálé ovoce, které by jinak už možná letělo do koše. Když jsem v září nastoupila na mateřskou, až do porodu jsem se důsledně věnovala vytváření různých aktivit pro Motýlka. Bohužel teď už na ně máme trochu míň času. Penzijní spoření jsem si nezaložila, ale aspoň jsem se informovala… a došla k závěru, že raději budu žít přítomností. Asi mi v tom bankovním světě něco uniká… No a krůtu na kaštanech jsem se sice dělat nenaučila, ale aspoň kapouna ano. A myslím, že z něj uděláme náš tradiční vánoční pokrm. Je dostatečně snadný na to, abych ho zvládla, a zároveň dost složitý na to, abych ho dělala jen jednou v roce.

Letos si dávám daleko méně předsevzetí:

  1. Opět chci omezit čtení na telefonu či iPadu a naopak zvýšit počet přečtených knih.
  2. Začít znovu běhat. Na jaře.
  3. Nějak tenhle rok přežít a prožít. Slovo „přežít“ zní negativně, ale já ho tak nemyslím. Jen si prostě jsem vědomá toho, že to bude náročný rok. Ale chtěla bych si ho užít co nejlépe a hlavně to všechno intenzivně vnímat, protože další miminko už nejspíš mít nebudu. Už teď mě občas chytá nostalgie z toho, jak ten náš Kocourek rychle roste. Za dva roky bude tak velký jako teď Motýlek a já už si zase možná vůbec nebudu pamatovat, jaké to bylo, mít malinké miminko.

Jinak svátky jsme taky „přězili“ celkem v pohodě. Na Štědrý den jsme se bohužel s Motýlem pohádali a já už myslela, že budeme mít Vánoce totálně zkažené. Ale asi jsme oba potřebovali jen upustit páru. Udobřili jsme se a Vánoce zachránili. Motýlek se letos poprvé na Ježíška opravdu těšil a z dárků pod stromečkem začal samou radostí hopsat. Nějakou dobu nám pak trvalo, než jsme mu vysvětlili, že všechny dárky nejsou pro něj, neboť se vrhnul na první, který mu přišel pod ruku, a začal ho rozbalovat.

Už teď se těším na příští Vánoce, až nám pod stromkem budou hopsat kluci dva. Snad mi Motýl dopřeje i příští rok strávit Štědrý večer doma a ne u tchýně nebo u švagrové… Obě jsou báječné, ale tak nějak mám chuť si Vánoce užívat opravdu jen s těmi nejbližšími a s nikým se o ně nedělit.

 

 

 

Novoroční bilancování… se nekoná

Tak máme svátky za sebou. První Vánoce s Motýlkem. Podle mých představ neproběhly, ale to jsem věděla dopředu a letos jsem se rozhodla nad tím velkoryse mávnout rukou. Slibuju si, že příští Vánoce, které už bude Motýlek vnímat o něco víc, budou hezčí. V první řadě si chci prosadit, že je strávíme doma. Protože jedině doma existuje šance, že si je budeme moct zařídit tak, aby odpovídaly našim představám. Když je člověk mimo domov někde u příbuzných, nemá všechno pod kontrolou: třeba aby se doopravdy rozsvítily svíčky na stromečku (Motýlovi rodiče dávají na stromek opravdové svíčky, ale ze strachu před požárem je nezapalují, takže stromeček nesvítí, což mně osobně přijde škoda) a aby se přitom v místnosti aspoň na chvilku zhaslo světlo; nebo aby se dárky rozbalovaly postupně, aby měl člověk možnost si všimnout, co dostávají ostatní a zda z toho mají radost.

Letos poprvé jsem si uvědomila, jak je každý ovlivněný tím, jaké Vánoce prožíval v dětství. Pro Motýla je důležité, aby se celá rodina sešla, včetně tetiček, kmotřiček atd. A velký důraz se samozřejmě klade na jídlo: Vánoce jsou pro Francouze pravé gastronomické žně. Já byla zvyklá slavit Vánoce v úzkém kruhu rodinném a s příbuznými a přáteli se potom navštěvovat, popíjet čaj a ochutnávat cukroví. Přijde mi to méně stresující než připravovat velkou štědrovečerní večeři pro velký počet lidí (letos nás bylo 13). A Vánoce by přece měly být hlavně o pohodě, klidu a o tom, aby se lidé sešli a věnovali pozornost sobě navzájem (a ne tomu, co je na talíři).

Jelikož jsme o svátcích hodně cestovali, neměla jsem pořádně čas na své tradiční přemýšlení o uplynulém roce. Přitom zrovna rok 2013 by za řádné bilancování stál. Jednoznačně v něm hlavní místo zabírají dvě významné události: narození Motýlka a svatba. Byl to tedy rok, kdy jsem prožila možná své největší životní štěstí. Byl to ale taky velmi vyčerpávající rok, poznamenaný nashromážděnou únavou a poněkud hořkým poznáním, že ne na všechno máme s Motýlem stejný názor. To je asi normální a k tomuto prozření jednou muselo dojít. Vztah dvou lidí je vždycky i o kompromisech. Jen je potřeba se k nim dopracovat a to je někdy trochu bolestivé.

A právě proto se do hlubšího rozjímání o uplynulém roce nemám chuť pouštět. A výjimečně nemám ani chuť si dávat nějaká novoroční předsevzetí. Obvykle jsem velkým fanouškem předsevzetí všeobecně – i během roku.

V roce 2014 bych chtěla být prostě dobrou mámou. To je teď moje priorita. Čeká mě návrat do práce a moc bych si přála, abych ho zvládla a ustála bez přehnaných emocí a bez výčitek svědomí. To bude hodně těžké, protože ve vyčítání si všeho možného jsem přebornice. Už dopředu vím, že si budu vyčítat, že jsem Motýlka strčila do jeslí a že se mu nevěnuju, a zároveň se budu trápit i tím, že šidím práci a že už se nedokopu k podobným výkonům jako kdysi.

Jediné předsevzetí, které si dávám, je pokusit se naplno prožívat to, co zrovna dělám, a plně se tomu věnovat. A pokud nebudu moct s Motýlkem trávit tolik času, kolik bych si přála, ať jsou ty naše společné chvilky o to intenzivnější.

Tradiční zhodnocení roku

Původně jsem chtěla napsat jen o novoročních předsevzetích, ale když jsem hledala svůj článek z loňska, narazila jsem taky na jeden, který jsem napsala těsně po Vánocích. Dneska už si na ty tehdejší negativní pocity skoro nepamatuju – jasný důkaz toho, že na špatné se dobře zapomíná. Zpětně jsem ale vděčná za to, že jsem o svých špatných dojmech napsala – aspoň jsem se mohla teď mohla přesvědčit, že letošní Vánoce dopadly mnohem líp.

  • Vánoční přípravy jsem skutečně spustila o první adventní neděli.
  • Byt jsem trošku vyzdobila…
  • …a upekla jsem cukroví.
  • Žádnou vánoční pohádku jsem sice neviděla, ale pustila jsem si Sněženky a machry k žehlení a včera večer Love Actually.
  • Vánoční přání jsem neposlala. Jen jeden e-mail, dva vzkazy přes Facebook a pár SMSek. Ovšem jako jeden z úkolů, který hodlám udělat během své mateřské dovolené (ano, pořád si naivně myslím, že na takové věci budu mít čas) je aktualizace mého adresáře. A v prosinci ty adresy budu moct použít na opravdová vánoční přání.
  • Na Štědrý den jsem byla se svou rodinou – tedy aspoň s rodiči a s Motýlem, obrněná obrovskou dávkou trpělivosti. První den po příjezdu mých rodičů jsem si myslela, že tyhle svátky nezvládnu. Naštěstí jsem ten den ještě byla v práci a mohla získat potřebný odstup. A pak už všechno proběhlo v relativním klidu.

Příští Vánoce budou asi docela jiné. Neodvažuju se předem vůbec nic odhadovat. Ale určitě budou výjimečné, protože budou „první“.

S úžasem zjišťuji, že i má novoroční předsevzetí se mi letos skoro podařilo splnit.

  • Následky mých špatných rozhodnutí z roku 2011 jsem skoro zametla. Nejvíc jsem litovala během vypracovávání daňového přiznání, i když šlo vlastně jen o to, aby všechny položky figurovaly ve správných kolonkách na správných formulářích. I přes nenahraditelnou Motýlovu pomoc se mi to úplně nepodařilo a s různými lucemburskými finančními institucemi jsem si musela po zbytek roku složitě dopisovat, doplňovat různé údaje a vysvětlovat. Jinak je ale pro mě tahle kapitola uzavřena. Jen občas mě ještě zarazí otázka známých, které jsem dlouho neviděla a kteří se mě se zájmem vyptávají na moje podnikání. Beru to jako trest, který si za svou blbost budu ještě muset nějaký čas odpykávat. Vy, kdo mě znáte: už se mě na to, prosím vás, neptejte.
  • Vrátila jsem se do novin a svou staronovou práci jsem si začala užívat s daleko větší radostí a taky s vděčností. Samozřejmě to neznamená, že mě občas něco neštve. Ale přistupuju k tomu teď jinak. A myslím, že tenhle přístup mi vydrží i po návratu z mateřské a rodičovské dovolené.
  • Používání slov „ale“, „jenže“ a „problém“ jsem snad omezila. Alespoň v pracovním prostředí si na ně dávám velký pozor a snažím se je nahradit nějakým konstruktivním řešením.
  • Usmívám se. Někdy sice trochu jízlivě, ale snad to na mě vždycky není poznat. Řekla bych, že v práci moji kolegové můj úsměv oceňují. I ten jízlivý. Když se mě vedoucí inzertního oddělení už po páté ptá, kdy budou vytištěné ceníky inzertních prostorů, s úměvem jí odpovídám, že budou vytištěné hned poté, co mi jeden člen jejího týmu dodá informace, které jsem po něm žádala před třemi týdny, pak je bude muset schválit ředitel a potom budou muset projít korekturou, než je pošleme do tiskárny. Ten sebejistý úsměv v takových situacích dělá zázraky.
  • V první polovině roku jsem poctivě běhala. A uběhla jsem svůj první půlmaraton! Už teď se psychicky odhodlávám na svou příští metu. Teda… příští metou asi bude porod, pak nutná rekonvalescence, ale koncem roku bych snad mohla s běháním znovu začít a připravit se na svůj druhý půlmaraton v roce 2014. A pak… třeba… jednou… maraton?
  • Jestli se mi podařilo soustředit se na štěstí mých blízkých, to se mi dost špatně soudí. Doufám, že ano. Ale určitě budu v téhle snaze pokračovat.

Jaký bude můj rok 2013? Jako ty příští Vánoce: výjimečný, protože „první“. Velkou část strávím „doma“, tedy na mateřšké a potom rodičovské dovolené. Do jaké míry to bude „dovolená“, to záleží asi jenom na mě a na mém přístupu, možná trochu na štěstí a na tom, jaký charakter bude mít naše dítě. I když právě v téhle oblasti si nejsem jistá, do jaké míry můžu ten jeho charakter ovlivnit. Vždycky jsem si myslela, že si za to rodiče můžou sami, když mají nervní dítě.

Kromě zmíněné aktualizace soukromého adresáře si toho moc neplánuju. Samozřejmě určité věci bych chtěla do porodu stihnout, taky mám hromadu knížek k přečtení (po porodu?), ale jinak si letos výjimečně nemám chuť dát žádné předsevzetí. Kromě jediného: že se pokusím být dobrou matkou – milující a trpělivou.