Motýlkovi jsou čtyři roky

Motýlkovy čtvrté narozeniny jsem prožívala trochu méně než ty loňské. Tři roky byl pro mě takový výraznější milník – věk, kdy miminko definitivně přestává být miminko a promění se v kluka. Je pravda, že už pár měsíců předtím dost zklukovatěl a jaksi „zklackovatěl“, což nemyslím nijak hanlivě.

Nicméně i včera jsem byla celý den trochu naměkko a doufám, že každé narozeniny svých kluků nebudu prožívat tak emotivně. Celý den jsem Motýlka sledovala a vnímala jsem, jak už je velký a co všechno se během těch čtyř let stihnul naučit. Asi se budu opakovat… Plynule se vyjadřuje v obou mateřských jazycích a pomalu si k nim přidává i lucemburštinu. S přehledem jezdí na odrážedle First Bike a na koloběžce (dvoukolečkové). Kolo se šlapkami je naše letošní výzva. Obstojně zvládal i bruslení a letos v zimě mi ukázal, že i lyžování pro něj snad nebude problém. Dobře běhá a jde mu veškeré hraní s balónem – ať už házení, chytání nebo kopání. V některých ohledech je ale velmi opatrný. Proto třeba na tu jízdu na opravdickém kole bude zřejmě potřebovat ještě nějaký čas. Stejně je to i v bazéně nebo na prolézačkách na hřištích. Někdy dá práci ho přesvědčit, aby vyzkoušel něco nového. Ale když pak zjistí, že na to má, snadno se pro to nadchne. V některých obdobích je s ním trochu těžké pořízení u stolu. Je velmi tvrdohlavý (všeobecně), a tak když se rozhodne, že jíst nebude, nic ho k tomu nepřiměje – žádné vyjednávání, domluvy, manipulace, výhružky – vše je zbytečné. Jeho oblíbená jídla: hranolky, pizza s houbama, špagety. Taková dětská klasika 🙂 Hranolky i pizzu dostává výjimečně, pouze v restauraci, kam ale zatím moc často nechodíme. Zato když se jde do restaurace, je třeba najít takovou, kde mají aspoň jedno z výše uvedených pokrmů. Začíná mít v oblibě také sushi – hlavně syrového lososa a pak pár kousků z dětského menu, které obsahují také mango a čokoládu 🙂 Jinak z ovoce má rád jablka, banány, jahody, maliny, rybíz, třešně (bohužel i s peckou), meloun, mango… Se zeleninou je to horší. Dříve miloval malá rajčátka a okurku, teď vůbec. Ale zase jí syrovou papriku, syrovou i dušenou mkrev, hrášek. V různých omáčkách sní i lilek, výjimečně cuketu, i když říká, že mu nechutná (jak kdy). Samozřejmě má rád taky brambory, těstoviny a rýži. Maso a ryby taky. Květák a brokolici ne. Celkově má raději, když má na talíři jednotlivé potraviny oddělené, ne smíchané. Rád si sní třeba nejdřív suchou rýži, pak maso, pak zeleninu. Takové rizoto je pro něj noční můra. Mléčné výrobky nejsou problém – tvrdé sýry, Kiri, jogurty (ovšem už tolik ne bílé, spíš ovocné) a mléko. Ráno dostává hrneček kakaa, večer před spaním si vypije malý hrnek čistého mléka. No a sladkosti… asi jako každé čtyřleté dítě: lízátka, bonbony, sušenky a čokoláda (ta ale záměrně až na posledním místě). Ale myslím, že se nám to snad celkem daří držet na uzdě. Nic mu nezakazuju, jen občas omezuju množství. Kontroluju hlavně to, aby během dne jedl i ovoce.

Dort

V pátek měl narozeninovou oslavu ve školce. Připravila jsem tedy pro děti a pro paní učitelky občerstvení: upekla jsem cupcakes s čokoládovým krémem (na Motýlkovo přání) a koupila nějaké ovocné džusy. Ty cupcakes se mi opravdu povedly, musím se pochválit. Krém nebyl příliš hutný jako při mé zkoušce před pár týdny, byl naopak lehký a vzdušný – mňam!

Ovšem s narozeninovým dortem jsem to projela na plné čáře. Motýlek si přál čokoládový (trochu mě to překvapilo, protože on tu čokoládu zase tolik nemusí). Vymyslela jsem, že upeču dort, který jsem už před pár lety asi dvakrát dělala a tehdy velmi úspěšně. Je to taková kalorická bomba: sice žádná mouka, ale celé jedno malé balení Nutelly, vajíčka, máslo, čokoláda a lískové oříšky. Nicméně už když jsem vytahovala korpus z trouby, měla jsem takové zvláštní tušení… No a když jsem na něj dala polevu a nazdobila ho a chtěla ho přesunout na čistý talíř, rozpadl se mi. V půl jedenácté večer. Ani mě to nemrzelo – stejně jsem si celou dobu říkala, že pro děti vlastně není moc vhodný. Ještě že máme poblíž domu pekařství, které je otevřené i v neděli dopoledne. Brzy ráno jsem tam běžela pro výtečný dort z čokoládové pěny. Akorát že Motýlek byl při oslavě tak zaneprázdněný dárky, že svou porci dortu odmítnul. Vyžádal si ji večer, snědl půlku a pak prohlásil, že mu nechutná 😦

Dárky

Když jsem se Motýlka vyptávala, co si k narozeninám přeje, zmínil vždy dvě věci: kontrolní věž z jeho oblíbeného seriálu s pejsky (Paw Patrol) a Spidermana.

Kontrolní věž je docela drahá a z internetu jsem v komentářích na různých e-shopech vyčetla, že za ty peníze rozhodně nestojí. Tedy přání zamítnuto.

Posedlost superhrdiny pochází ze školky. Motýlek žádný kreslený ani jiný film či seriál se superhrdiny nikdy neviděl, ale jiní kluci ze školky si nosí z domova různé hračky a figurky právě Spidermana, Batmana, Hulka, Kapitána Ameriky a dalších. O některých jsem ani v životě neslyšela. Moc nadšená z téhle módy nejsem, ale beru to s nadhledem. Je mi jasné, že takových věcí, které se mi nebudou líbit, ještě bude spousta. Chtěla jsem tedy Motýlkovi k narozeninám toho Spidermana koupit, ale když jsem v hračkářství držela v ruce asi 25 cm vysokou figurku, ze které šel strach, zase jsem si to rozmyslela. Pak jsem si o tom s Motýlkem povídala a dohodli jsme se, že se pokusím sehnat Lego Spiderman (s motorkou!). Našla jsem ho na Amazonu a objednala. Jenže balík měl zpoždění, a když ani v pátek nedorazil, objednávku jsem zrušila. V sobotu jsem se vydala do největšího hračkářství v Luxu, ale Lego Duplo Spiderman, jaké jsem chtěla, jsem tam nenašla. Měli jen Lego Junior se Spidermanem. No co, řekla jsem si, už je to velký kluk, tak pomalu můžeme zkusit i menší dílky. Jenže když to s pomocí svých starších sester složil, chtěl si s tím Spidermanem hrát a začal mluvit o tom, že ho bude nosit do školky. Ale při každém sebemenším nárazu se mu to v rukou rozpadlo a mně to rychle přestalo bavit zas a znova dávat dohromady. Tedy malinko  zklamání a budu muset asi ještě nějakého Spidermana někde splašit.

Pak dostal takovou interaktivní tabulku s elektronickou tužkou Paw Patrol, kterou jsem také objednala na Amazonu a také tehdy přišla pozdě… Chtěla jsem ji s sebou vzít na naši zimní dovolenou v Alpách jako zábavu do auta.

Dále dostal dva praktické dárky: kufr Trunki, které si může vzít do letadla, až poletíme za babi a dědou. Dá se na něm i sedět a použít jako odrážedlo a mělo by odpovídat rozměrům příručního zavazadla. A pak ještě dětská sluchátka s kontrolou hlasitosti, aby v letadle mohl koukat na pohádky a nikoho tím nerušil.

Další dárky na něj nejspíš ještě čekají v Čechách…

Oslava

Letos poprvé jsem uvažovala, že domů pozveme i pár Motýlkových kamarádů a kamarádek. Mojí podmínkou bylo, že musí být hezky, abychom mohli zůstat v zahradě. Na velkou oslavu u nás doma asi nikdy neseberu odvahu. Počasí sice vyšlo krásně, takže v zahradě jsme slavili, ale kamarády jsme nakonec nepozvali. Motýlek totiž nechtěl. Když jsem se ho pár dnů před narozeninami ptala, řekl, že chce slavit jenom s mámou, tátou, bráškou a sestrami. Tak to se mu vyplnilo.

Doufám, že se mu oslava líbila. Mně vždycky připadá, že při oslavách je hrozně rychle po všem. Letos poprvé to Motýlek opravdu prožíval už několik týdnů dopředu, opravdu se těšil. V neděli ráno se probudil a hned se mě ptal: „Dneska mám narozeniny? Hurá!!“ Ale ta chvilka, kdy se pak odpoledne nadšeně díval na všechny ty zabalené dárky a na dort a kdy sfoukával svíčky, byla tak hrozně rychlá… Já osobně to prožívám s obrovskou nostalgií. To těšení a chystání je pro mě vlastně mnohem příjemnější.

Za rok mu bude pět… Zatím si vůbec nedokážu představit, jaké to bude.

Jsem na svého Motýlka moc pyšná. To jste asi pochopili. 🙂

 

Kocourek má rok… a další významné události

Nestíhám zapisovat. Poslední dva týdny se toho událo tolik. Oslavili jsme Kocourkovy a Motýlovy narozeniny. Strávili jsme dva dny a jednu noc ve Štrasburku. Skončili s kojením. Sestěhovala jsem kluky do jednoho pokoje. Měli tu na návštěvě babičku. Užili si první školkové prázdniny. A prodělali Kocourkův první zánět spojivek. Takže postupně…

Kocourek oslavil své první narozeniny. Pořád ještě jsem se nevzpamatovala z toho, že se mi podařilo porodit v den Motýlových narozenin. Jsem za to na sebe patřičně hrdá, i když vědomě jsem to samozřejmě nijak neovlivnila. Přemýšlela jsem, jak tu jejich první společnou oslavu pojmout. Jsem názoru, že prvních pár let si děti své narozeniny nijak zvlášť neužívají, nevnímají je. Takže žádnou velkolepou oslavu s kupou hostů jsem zatím (vlastně ještě nikdy) neuspořádala. Chtěla jsem ale přece jen něco výjimečného, abychom si tento den všichni pamatovali. Motýl si vzal volno z práce, což nakonec do mého plánu skvěle zapadlo. Malou oslavičku jen ve čtyřech jsem uspořádala hned ráno. Večer předtím jsem připravila takový ten klasický miminkovský nepečený dort z jablek, pudinku a piškotů. Ozdobila jsem ho tvarohem a malinami. Nafoukla jsem pár balónků a připevnila je na židle. Každému jsem na stůl připravila oslavenecký čepeček. A samozřejmě dárky. Kocourek dostal farmu s dřevěnými zvířátky, látkový tunel z Ikea, s Motýlkem jsme mu také jednou v obchodě vybrali dřevěné puzzle s bagrem a od Motýla dostal plastový vláček a hrošíka na kolečkách. Motýlkovi bylo trošku líto, že on žádné dárky nedostal, ale nechtěla jsem zavádět tradici, kdy dostávají dárky i sourozenci, aby jim to nebylo líto. U nás na narozeniny zkrátka dostávají dárky jen oslavenci. Motýlek si ale samozřejmě hned začal hrát s hračkami, které dostal Kocourek. Obzvlášť s tunelem si pořád hodně hraje.

Po oslavě jsme naložili auto a vydali jsme se do Štrasburku. Byla to součást mých dárků pro Motýla. Věděla jsem, že mu takový výlet udělá radost. Do Štrasburku jsme si občas na den zajeli jako bezdětní, teď už jsme tam dlouho nebyli. Zajistila jsem nám noc v pěkném hotelu a vyšlo nám krásné počasí. Bohužel Kocourek z náhlého přesunu nějak nebyl ve své kůži a večer byl celý rozpálený a uplakaný. Motýlek nám zase pro změnu uprostřed noci utekl z pokoje – jak byl zmatený a nevěděl, kde je, najednou jsem slyšela cvaknout vstupní dveře, a když jsem vyběhla na chodbu, našla jsem ho v pyžámku, jak bloudí… Zrovna vycházel z vedlejšího pokoje – nechápu, jak se tam bez vstupní karty dostal! Ráno si na nic nevzpomínal a já se obávám, jestli není trochu náměsíčný…

Někdy kolem Kocourkových prvních narozenin jsme také skončili s kojením. Bylo to náhlé a neplánované. Už nějakou dobu se velmi často budil v noci a chtěl se kojit – někdy skoro každou hodinu. Jakékoli jiné chlácholení ani dudlík nezabíraly. Spousta lidí z mého okolí včetně Motýla mi začali radit, ať mu dávám večer před spaním lahev umělého mléka – že ho to třeba víc zasytí. Koupila jsem tedy údajně nejzdravější Nutrilon a první večer byla nadšená, že celou lahvičku vypil. Jenže druhý večer ji vůbec nechtěl vzít do pusy a ani další pokusy nebyly lepší. Já si ale vzala do hlavy, že ho to musím naučit. Zvolna – bez časového limitu, nijak jsem to nehrotila. Prostě jsem to občas večer zkusila, někdy se trochu napil, někdy vůbec a pak jsem ho tedy nakojila. Pak po jedné týdenní pauze mě napadlo, že mu zkusím koupit lahvičku od stejné značky jako jeho dudlíky: MAM. A najednou z ní začal pít. Dokonce bych řekla, že mu to umělé mléko najednou velmi zachutnalo, a jakmile svou novou lahvičku jen zahlédl, už se po ní vrhal. Jenže co se týče kojení, funguje to tak, že když se sníží poptávka, sníží se i nabídka. Takže jakmile jsme definitivně přeskočili to večerní kojení, cítila jsem, že už mi moc mléka nezbylo. Když se Kocourek v noci probudil a já ho chtěla nakojit, cítila jsem, že si párkrát cucnul a pak už cumlal na prázdno. Tak jsem mu začala připravovat umělé mléko i v noci. Přes den už jsem dlouho téměř nekojila. A tak jsem jednoho dne zjistila, že už jsem nekojila přes 24 hodin. Nic mě nebolelo, žádné pnutí a litry šalvějového čaje jako u Motýlka… Takže konec. Je mi to trošku líto, protože další miminko na 90 procent mít nebudu, a vlastně jsem si ani nikde nepoznamenala den, kdy jsem kojila naposledy. Na druhou stranu jsem ráda, že jsme to zvládli bezbolestně a bez stresu snad pro obě strany. Mám pocit, že čím jsou děti starší, tím je pro ně konec kojení těžší. Až na ty, které se odstaví samy přirozeně, ale těch je, myslím, dost málo.

A ještě jedno pomyslné pouto jsme s Kocourkem přesekli: odstěhovala jsem ho do Motýlkova pokojíčku. Už dlouho jsem přemýšlela o tom, že si doma budeme muset proházet pokoje. Ten Motýlkův mi pro oba kluky přišel moc malý. Myslela jsem, že se tedy budeme muset vzdát naší prostorné ložnice. Výměna pokojů by ale asi bývala poměrně finančně náročná, museli bychom dětský pokoj vybavit, vymalovat a celkově předělat, a i do naší miniložnice bychom museli nejspíš pořídit nábytek na míru. Ale pak mě cosi osvítilo a já vymyslela naprosto jednoduché řešení: z Motýlkova pokoje jsem odstěhovala všechny hračky dolů – do pokoje, kde přespávají Motýlovy holky. A s jejich svolením jsem tam vytvořila celkem pěknou hernu. Tudíž Motýlkův pokoj se stal jejich společným pokojíčkem na spinkání, a na hraní mají tu místnost dole, která je navíc hned vedle obýváku. Motýlek si tam stejně často chodil hrát, takže ho ta změna nijak nezasáhla.

Momentálně naše noci probíhají takto: kolem půl osmé ukládám Kocourka, pak koupu a ukládám Motýlka. Před spaním si ještě potichu v posteli čteme pohádku, což Kocourka kupodivu nebudí. Motýlka zase kupodivu v noci nebudí Kocourkův pláč, když dostane hlad. Jednu lahev umělého mléka pije tedy před usnutím v půl osmé, další kolem půlnoci a třetí mezi čtvrtou a šestou ráno – to je různé. Doufám, že se nám to postupně upraví. Mnoho lidí mi říká, že už je dost velký na to, aby v noci přestal pít. Tak uvidíme. Motýlek se kolem jedné v noci přesouvá k nám do postele. Já se zase po Kocourkově ranní lahvi přesouvám do té Motýlkovy, kde dospávám někdy sama, někdy s Kocourkem. Je to zkrátka veselé.

Jinak Kocourek v jednom roce při každé příležitosti stojí, chodí kolem nábytku a mluví! Teda zatím říká jen jméno svého bráchy, „táta“, nedávno se naučil „máma“ a babičce prý z okna ukázal „ptáček“. Prý mě taky jednou, když jsem nebyla doma, najednou začal hledat, dolezl do kuchyně a křičel „máma, máma“. Velmi rád ukazuje prstíkem různé věci, které ho zaujaly. Umí ukázat, „jak je velikej“, „paci paci“ a „indiána“. Toho dělá velmi rád a krásně se směje, když po něm ty jeho indiánské zvuky opakuju. Jsou období, kdy nesleduju žádné velké změny, a období, kdy se každý den naučí něco nového a dělá velké pokroky. Roste mi před očima, už to není miminko, ale pořádné batole a klukovatí snad ještě rychleji než Motýlek. Chtěla bych si užívat každou chvilinku s ním, ale školkový režim a s ním spojené běhání tam a zpátky jsou nakonec náročnější, než jsem čekala.

Motýlek měl ale ve školce první prázdniny a ty jsme si užili moc pěkně. Přijela nám pomoct babička, která jako vždy hodlala kluky hlídat, ovšem když jsou na ni dva, je to trochu moc. Tak aspoň hlídala Kocourka a já podnikla pár věcí jen s Motýlkem, což bylo taky moc prima. Uvědomila jsem si, jak moc to potřebuje – být se mnou občas sám. Chová se najednou úplně jinak. Dokonce jsem ho s sebou vzala i ke kadeřnici a nestačila jsem se divit, jak byl hodný.

Tento týden už zase chodí do školky – pořád celkem rád, i když ráno má teď trochu větší potíže vplynout mezi ostatní děti. Trvá mu to déle než před prázdninami, ale když si pro něj před obědem přijdu, pěkně s nimi řádí a někdy ani nechce domů.

Kocourek má rýmu a dostal i zánět spojivek. Dnes už je to lepší, ale pro jistotu dál kapeme kapičky, což se mu vůbec nelíbí. Stejně jako odsávání nudlí z nosu. Je neuvěřitelné, kolik v sobě ta 9kilová bytost dokáže sebrat síly, aby mě odstrčila, když mám zrovna odsávačku nebo flakón s kapičkami v ruce. Jsou to velké zápasy, které jsem s Motýlkem nikdy nezažila. Prostě jsou každý úplně jiný. A já jsem za to ráda. Máme to tak doma pestřejší 🙂

 

Upejpavost

Už skoro týden mám před očima scénku, kdy Motýlek zfoukával své tři svíčky na dortu a pustil se do rozbalování dárků. Jedna věc mě totiž trošku překvapila: ačkoli proběhla oslava pouze v kruhu rodinném, byl překvapivě upejpavý, stydlivý a zaražený. Začal se na své židličce kroutit, podivně se usmíval a bylo vidět, že je na dárky sice zvědavý, ale zároveň se cítí jaksi nepatřičně. Zkrátka a dobře nevěděl, co si se vší tou pozorností, která se na něj soustředila (upíraly se na něj pohledy všech dalších 5 členů rodiny), počít.

Ten pocit dobře znám. Celá léta jsem se učila přijímat dary. Neodpovídat větami typu „To jsi nemusel(a)…“ nebo „Neměl(a) sis dělat škodu.“ Sama takové reakce nesnáším, když někomu dávám dárek. Učila jsem se nemít pocit, že si dárek nezasloužím. Odkud ale tenhle pocit vlastně pramení? A jak je možné, že ho má v sobě zabudovaný i tříleté dítě?! Opravdu mě to překvapilo. Myslela jsem si, že v tomhle věku se děti na dárky spontánně vrhají, oči jim září a žádné společenské normy je ještě nesvazují. Očividně jak které.

Pamatuju si, jak mě vždycky šokovalo, jakým způsobem Motýlovy dcery rvaly papíry a mašle z vánočních dárků, sotva se pak na rozbalenou věc podívaly a už se sápaly po dalším balíčku. A teď se divím, že tohle nedělá můj Motýlek. Už o Vánocích rozbaloval své dárky tak nějak stydlivěji, než jsem očekávala.

Jak dárky přijímají vaše děti? Jsou rády středem pozornosti? Užívají si své oslavy?

Tříleťák

Moje první miminko včera oslavilo 3. narozeniny. Napadá mě spousta klišé o tom, jak ten čas letí atd. Pozoruju ho a nevycházím z údivu, co už se za svůj krátký život stačil naučit:

  • zdolávat prolézačky všeho druhu na hřišti 
  • jíst sám
  • chodit, běhat, skákat
  • vykonávat potřebu do nočníku (teď ho ještě donutit začít chodit na záchod)
  • srozumitelně se vyjadřovat, ve dvou jazycích
  • počítat do 10 ve dvou jazycích
  • být drzý
  • být vtipný
  • jezdit na odrážedle tak, že mu nikdo nestačí 
  • zpívat bez nápovědy Prší prší 
  • spoustu dalších věcí, které mě teď zrovna nenapadají

Jsem na něj moc pyšná. A zároveň cítím lehkou úzkost z toho, jak mi roste před očima. Asi by ta úzkost byla ještě větší, kdybych neměla ještě to naše 5měsíční miminko. Ovšem až i jemu budou 3 roky, asi to doopravdy obrečím. Přijde mi, že 3 roky jsou takovým prvním životním mezníkem, kdy definitivně končí miminkovství. 

  
Když včera sfoukával svíčky na dortu, měla jsem na krajíčku. Oslava byla skromná, pouze v kruhu rodinném: my 4 + Motýlovy holky. Mám za to, že v tomhle věku si děti ještě nějaké velkolepější oslavy s mnoha pozvanými kamarády stejně neužijou. Několika už jsem se účastnila a zdálo se mi, že si děti stejně hrály dost každé ve svém koutku, některé zůstaly nalepené na rodičích a oslavenec byl poněkud roztržitý ze vší té pozornosti, která se na něj koncentrovala. Uvidíme, jestli se mi za rok bude Motýlek zdát v tomto ohledu zralejší. 

Dostal policejní auto, které si moc přál a už dlouho o něm v souvislosti s narozeninami mluvil. Pak ještě sadu kuželek, které mají dle mého očekávání také velký úspěch (rád hází a rád boří), bagr a UV oblečení  na pláž, které samozřejmě zůstalo bez povšimnutí 🙂

  
Pár dalších dárků dostal od příbuzných už minulý týden. Zatím mu největší radost udělaly nové díly k drěvěné vláčkodráze (závory apod.)

Jsem šťastná a pyšná maminka.

2. narozeniny

Minulý čtvrtek oslavil Motýlek své druhé narozeniny.

Stejně jako loni jsme si ten den vzali s Motýlem dovolenou a strávili ten den s ním. A letos to vyšlo opravdu krásně, protože to byl nádherný jarní den provoněný sluncem, s modrou oblohou bez mráčku a s prvními rozkvetlými stromy.

Dopoledne jsem dokončila dort číslo 1 a potom jsme všichni tři vyrazili na kolo: já s Motýlem jsme šlapali a Motýlek se vezl v sedačce. Vrátili jsme se domů na boloňské špagety, po kterých si Motýlek dal dvouhodinovou siestu a my s Motýlem si četli na balkóně.

Odpoledne jsme Motýlkovi naservírovali dort se dvěma svíčkami, které sfouknul, pak je chtěl zase zapálit, opět je sfouknul a takhle párkrát dokola. Dort ale bohužel ani neochutnal. Bylo absolutně nemožné ho na něj nalákat. Byl příliš zaujatý svými narozeninovými dárky:

bagr

Bagr slaví obrovský úspěch, o čemž samozřejmě nebylo pochyb.

ardoise_magiqueTomuhle se ve francouzštině říká „ardoise magique“. Nevím, jak se to jmenuje v češtině. Když jsem byla dítě, mělo tuto věc hodně mých vrstevníků a vždycky mi to připadalo jako prima zábava. Taková ta tabulka, na kterou se kreslí (aniž by se tou tužkou dalo čmárat všude okolo) a pak se obrázek dá smazat tím posuvným knoflíkem vpravo.

imagerie

Knížka, kterou si s Motýlkem budeme muset nastudovat… 😉

Dort jsem vyráběla po poradě s kamarádkou a po důkladném prozkoumání blogu popecenicko.cz, na kterém jsem našla spoustu užitečných a praktických rad. Asi před dvěma týdny jsem navštívila jeden obchod s cukrářskými potřebami a pořídila si tam fondán v modré a žluté barvě a vykrajovátka ve tvaru náklaďáku a míchačky na beton 🙂 Ve středu večer jsem upekla korpus podle receptu z Apetitu. Udělala jsem jednoduchý máslový krém (jen máslo a moučkový cukr). Korpus jsem rozřízla, obě strany pomazala marmeládou a krémem a na jednu stranu poskládala na plátky nakrájené jahody. Přiklopila jsem to druhou stranou korpusu a celý ho pomazala krémem. Dala jsem to do ledničky a druhý den ráno potáhla modrým fondánem. Ze žlutého jsem pak vykrájela náklaďáky a zbytkem krému dozdobila.

dort2roky

Ve čtvrtek večer jsem si celou proceduru zopakovala ještě jednou a upekla dort číslo 2, aby mohl Motýlek slavit narozeniny taky v jesličkách. Tam prý aspoň ochutnal (1 lžičku) a pak s úsměvem pozoroval, jak jedí ostatní děti. Jak velkorysý hostitel z něj bude!