Motýlkovi jsou čtyři roky

Motýlkovy čtvrté narozeniny jsem prožívala trochu méně než ty loňské. Tři roky byl pro mě takový výraznější milník – věk, kdy miminko definitivně přestává být miminko a promění se v kluka. Je pravda, že už pár měsíců předtím dost zklukovatěl a jaksi „zklackovatěl“, což nemyslím nijak hanlivě.

Nicméně i včera jsem byla celý den trochu naměkko a doufám, že každé narozeniny svých kluků nebudu prožívat tak emotivně. Celý den jsem Motýlka sledovala a vnímala jsem, jak už je velký a co všechno se během těch čtyř let stihnul naučit. Asi se budu opakovat… Plynule se vyjadřuje v obou mateřských jazycích a pomalu si k nim přidává i lucemburštinu. S přehledem jezdí na odrážedle First Bike a na koloběžce (dvoukolečkové). Kolo se šlapkami je naše letošní výzva. Obstojně zvládal i bruslení a letos v zimě mi ukázal, že i lyžování pro něj snad nebude problém. Dobře běhá a jde mu veškeré hraní s balónem – ať už házení, chytání nebo kopání. V některých ohledech je ale velmi opatrný. Proto třeba na tu jízdu na opravdickém kole bude zřejmě potřebovat ještě nějaký čas. Stejně je to i v bazéně nebo na prolézačkách na hřištích. Někdy dá práci ho přesvědčit, aby vyzkoušel něco nového. Ale když pak zjistí, že na to má, snadno se pro to nadchne. V některých obdobích je s ním trochu těžké pořízení u stolu. Je velmi tvrdohlavý (všeobecně), a tak když se rozhodne, že jíst nebude, nic ho k tomu nepřiměje – žádné vyjednávání, domluvy, manipulace, výhružky – vše je zbytečné. Jeho oblíbená jídla: hranolky, pizza s houbama, špagety. Taková dětská klasika 🙂 Hranolky i pizzu dostává výjimečně, pouze v restauraci, kam ale zatím moc často nechodíme. Zato když se jde do restaurace, je třeba najít takovou, kde mají aspoň jedno z výše uvedených pokrmů. Začíná mít v oblibě také sushi – hlavně syrového lososa a pak pár kousků z dětského menu, které obsahují také mango a čokoládu 🙂 Jinak z ovoce má rád jablka, banány, jahody, maliny, rybíz, třešně (bohužel i s peckou), meloun, mango… Se zeleninou je to horší. Dříve miloval malá rajčátka a okurku, teď vůbec. Ale zase jí syrovou papriku, syrovou i dušenou mkrev, hrášek. V různých omáčkách sní i lilek, výjimečně cuketu, i když říká, že mu nechutná (jak kdy). Samozřejmě má rád taky brambory, těstoviny a rýži. Maso a ryby taky. Květák a brokolici ne. Celkově má raději, když má na talíři jednotlivé potraviny oddělené, ne smíchané. Rád si sní třeba nejdřív suchou rýži, pak maso, pak zeleninu. Takové rizoto je pro něj noční můra. Mléčné výrobky nejsou problém – tvrdé sýry, Kiri, jogurty (ovšem už tolik ne bílé, spíš ovocné) a mléko. Ráno dostává hrneček kakaa, večer před spaním si vypije malý hrnek čistého mléka. No a sladkosti… asi jako každé čtyřleté dítě: lízátka, bonbony, sušenky a čokoláda (ta ale záměrně až na posledním místě). Ale myslím, že se nám to snad celkem daří držet na uzdě. Nic mu nezakazuju, jen občas omezuju množství. Kontroluju hlavně to, aby během dne jedl i ovoce.

Dort

V pátek měl narozeninovou oslavu ve školce. Připravila jsem tedy pro děti a pro paní učitelky občerstvení: upekla jsem cupcakes s čokoládovým krémem (na Motýlkovo přání) a koupila nějaké ovocné džusy. Ty cupcakes se mi opravdu povedly, musím se pochválit. Krém nebyl příliš hutný jako při mé zkoušce před pár týdny, byl naopak lehký a vzdušný – mňam!

Ovšem s narozeninovým dortem jsem to projela na plné čáře. Motýlek si přál čokoládový (trochu mě to překvapilo, protože on tu čokoládu zase tolik nemusí). Vymyslela jsem, že upeču dort, který jsem už před pár lety asi dvakrát dělala a tehdy velmi úspěšně. Je to taková kalorická bomba: sice žádná mouka, ale celé jedno malé balení Nutelly, vajíčka, máslo, čokoláda a lískové oříšky. Nicméně už když jsem vytahovala korpus z trouby, měla jsem takové zvláštní tušení… No a když jsem na něj dala polevu a nazdobila ho a chtěla ho přesunout na čistý talíř, rozpadl se mi. V půl jedenácté večer. Ani mě to nemrzelo – stejně jsem si celou dobu říkala, že pro děti vlastně není moc vhodný. Ještě že máme poblíž domu pekařství, které je otevřené i v neděli dopoledne. Brzy ráno jsem tam běžela pro výtečný dort z čokoládové pěny. Akorát že Motýlek byl při oslavě tak zaneprázdněný dárky, že svou porci dortu odmítnul. Vyžádal si ji večer, snědl půlku a pak prohlásil, že mu nechutná 😦

Dárky

Když jsem se Motýlka vyptávala, co si k narozeninám přeje, zmínil vždy dvě věci: kontrolní věž z jeho oblíbeného seriálu s pejsky (Paw Patrol) a Spidermana.

Kontrolní věž je docela drahá a z internetu jsem v komentářích na různých e-shopech vyčetla, že za ty peníze rozhodně nestojí. Tedy přání zamítnuto.

Posedlost superhrdiny pochází ze školky. Motýlek žádný kreslený ani jiný film či seriál se superhrdiny nikdy neviděl, ale jiní kluci ze školky si nosí z domova různé hračky a figurky právě Spidermana, Batmana, Hulka, Kapitána Ameriky a dalších. O některých jsem ani v životě neslyšela. Moc nadšená z téhle módy nejsem, ale beru to s nadhledem. Je mi jasné, že takových věcí, které se mi nebudou líbit, ještě bude spousta. Chtěla jsem tedy Motýlkovi k narozeninám toho Spidermana koupit, ale když jsem v hračkářství držela v ruce asi 25 cm vysokou figurku, ze které šel strach, zase jsem si to rozmyslela. Pak jsem si o tom s Motýlkem povídala a dohodli jsme se, že se pokusím sehnat Lego Spiderman (s motorkou!). Našla jsem ho na Amazonu a objednala. Jenže balík měl zpoždění, a když ani v pátek nedorazil, objednávku jsem zrušila. V sobotu jsem se vydala do největšího hračkářství v Luxu, ale Lego Duplo Spiderman, jaké jsem chtěla, jsem tam nenašla. Měli jen Lego Junior se Spidermanem. No co, řekla jsem si, už je to velký kluk, tak pomalu můžeme zkusit i menší dílky. Jenže když to s pomocí svých starších sester složil, chtěl si s tím Spidermanem hrát a začal mluvit o tom, že ho bude nosit do školky. Ale při každém sebemenším nárazu se mu to v rukou rozpadlo a mně to rychle přestalo bavit zas a znova dávat dohromady. Tedy malinko  zklamání a budu muset asi ještě nějakého Spidermana někde splašit.

Pak dostal takovou interaktivní tabulku s elektronickou tužkou Paw Patrol, kterou jsem také objednala na Amazonu a také tehdy přišla pozdě… Chtěla jsem ji s sebou vzít na naši zimní dovolenou v Alpách jako zábavu do auta.

Dále dostal dva praktické dárky: kufr Trunki, které si může vzít do letadla, až poletíme za babi a dědou. Dá se na něm i sedět a použít jako odrážedlo a mělo by odpovídat rozměrům příručního zavazadla. A pak ještě dětská sluchátka s kontrolou hlasitosti, aby v letadle mohl koukat na pohádky a nikoho tím nerušil.

Další dárky na něj nejspíš ještě čekají v Čechách…

Oslava

Letos poprvé jsem uvažovala, že domů pozveme i pár Motýlkových kamarádů a kamarádek. Mojí podmínkou bylo, že musí být hezky, abychom mohli zůstat v zahradě. Na velkou oslavu u nás doma asi nikdy neseberu odvahu. Počasí sice vyšlo krásně, takže v zahradě jsme slavili, ale kamarády jsme nakonec nepozvali. Motýlek totiž nechtěl. Když jsem se ho pár dnů před narozeninami ptala, řekl, že chce slavit jenom s mámou, tátou, bráškou a sestrami. Tak to se mu vyplnilo.

Doufám, že se mu oslava líbila. Mně vždycky připadá, že při oslavách je hrozně rychle po všem. Letos poprvé to Motýlek opravdu prožíval už několik týdnů dopředu, opravdu se těšil. V neděli ráno se probudil a hned se mě ptal: „Dneska mám narozeniny? Hurá!!“ Ale ta chvilka, kdy se pak odpoledne nadšeně díval na všechny ty zabalené dárky a na dort a kdy sfoukával svíčky, byla tak hrozně rychlá… Já osobně to prožívám s obrovskou nostalgií. To těšení a chystání je pro mě vlastně mnohem příjemnější.

Za rok mu bude pět… Zatím si vůbec nedokážu představit, jaké to bude.

Jsem na svého Motýlka moc pyšná. To jste asi pochopili. 🙂

 

Reklamy

Upejpavost

Už skoro týden mám před očima scénku, kdy Motýlek zfoukával své tři svíčky na dortu a pustil se do rozbalování dárků. Jedna věc mě totiž trošku překvapila: ačkoli proběhla oslava pouze v kruhu rodinném, byl překvapivě upejpavý, stydlivý a zaražený. Začal se na své židličce kroutit, podivně se usmíval a bylo vidět, že je na dárky sice zvědavý, ale zároveň se cítí jaksi nepatřičně. Zkrátka a dobře nevěděl, co si se vší tou pozorností, která se na něj soustředila (upíraly se na něj pohledy všech dalších 5 členů rodiny), počít.

Ten pocit dobře znám. Celá léta jsem se učila přijímat dary. Neodpovídat větami typu „To jsi nemusel(a)…“ nebo „Neměl(a) sis dělat škodu.“ Sama takové reakce nesnáším, když někomu dávám dárek. Učila jsem se nemít pocit, že si dárek nezasloužím. Odkud ale tenhle pocit vlastně pramení? A jak je možné, že ho má v sobě zabudovaný i tříleté dítě?! Opravdu mě to překvapilo. Myslela jsem si, že v tomhle věku se děti na dárky spontánně vrhají, oči jim září a žádné společenské normy je ještě nesvazují. Očividně jak které.

Pamatuju si, jak mě vždycky šokovalo, jakým způsobem Motýlovy dcery rvaly papíry a mašle z vánočních dárků, sotva se pak na rozbalenou věc podívaly a už se sápaly po dalším balíčku. A teď se divím, že tohle nedělá můj Motýlek. Už o Vánocích rozbaloval své dárky tak nějak stydlivěji, než jsem očekávala.

Jak dárky přijímají vaše děti? Jsou rády středem pozornosti? Užívají si své oslavy?