Milénium 5

Poslední (zatím) díl švédské napínavé série se mi líbil (zatím) nejmíň. Hlavní téma příběhu – dvojčata a jejich rozdíly a podobnosti – mě sice velmi zajímá, ale celkově mi kniha přišla méně čtivá a napínavá než všechny předešlé díly.

Hlavní hrdinka Lisbeth Salander a novinář Mikael Blomkvist tentokrát rozuzlili složitou záhadu ohledně tajného výzkumu dvočat, které byly v raném dětství v zájmu vědy záměrně odděleny a úmístěny každé do naprosto odlišného prostředí. Tedy opravdu velice zajímavé téma, přesto jsem měla potíže se do knížky ponořit. Knihou se prolínal ještě druhý příběh a já očekávala, že se nakonec nějak protnou. Kupodivu ne… Závěr mi připadal vyloženě „odfláknutý“ – jako by se autorovi už také chtělo s příběhem nějak skoncovat. I já jsem se těšila, až to dočtu a pustím se do nějaké jiné knížky. Škoda.

Reklamy

Milénium 4

Blog je mým velkým pomocníkem, když potřebuju dohledat nějakou knížku, kterou jsem kdysi četla, nebo film, na kterém jsem byla v kině. Jinak bych se asi jen těžko dostávala k informaci, že první tři díly Milénia jsem přečetla v roce 2010. Tedy před sedmi lety! Je to vůbec možné?

Teď se mi dostal do ruky díl čtvrtý, který ale nenapsal Stieg Larsson (ten je po smrti), ale David Lagercrantz. Získal práva, aby mohl napsat pokračování, takže jsem se opět mohla ponořit do osudů Lisbeth Salander, novináře Mikaela Blonkvista, jeho kolegyně Eriky a jejich časopisu. Narozdíl od předchozích třech dílů, které jsem četla v češtině, tentokrát ve francouzštině.

Nevěděla jsem, co čekat. Trochu jsem se bála, že už to nebude ono, když to napsal někdo jiný. A je pravda, že ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst. Příběh byl plný různých rádoby odborných pasáží na téma umělé inteligence a matematiky, které mě osobně zrovna nenadchly. Ale zhruba ve druhé třetině začal být děj opravdu napínavý a zbytek těch 481 stran jsem zhltla jedním dechem.

Minule jsem psala o otevřených koncích (u filmů) a jsem ráda, že Milénium 4 otevřený konec nemá. Všechno se vyřeší, nic nezůstane nevyjasněné. I když taková malá otevřená vrátka k případnému pokračování si autor přece jen nechal.

Na prázdniny si tuto knihu raději nevozte, nebo z nich nic mít nebudete 🙂

 

Kazatel

Svou druhou detektivku od Camilly Läckberg jsem přečetla jedním dechem, ale už je to pár týdnů zpátky. Je zajímavé, jak se tyhle „nové“ knihy rychle čtou a jak se zase rychle zapomínají. Možná je to tím, že děj byl dost zamotaný. Ostatně i detektivky od Agathy Christie se dají číst zas a znova, aniž by si člověk pamatoval, kdo byl vrah.

Z Kazatele mi utkvělo v hlavě hlavně to, že ve Švédsku se pije hodně kafe (toho jsem si všimla už v Miléniu) a že ho pijí i těhotné ženy. Děj se odehrává v parném létě, což odbourává představu o studené Skandinávii; hlavní hrdinové se neustále potí a horko jim způsobuje opravdové utrpení. Podle Sedmikrásky, která teď ve Švédsku pobývá, toto rozpoložení odpovídá teplotě kolem 25 stupňů…

Jinak znovu musím smeknout před autorčinou schopností rozmotat i tak zamotaný příběh a na nic při tom nezapomenout. Jen mě mrzí, že jedna záhada byla sice rozluštěna pro nás čtenáře, ale ne pro hlavní hrdiny. Být na jejich místě, byla bych tím frustrovaná.

Doporučuju jako prázdninovou odpočinkovou četbu, i když hrozí, že se do četby ponoříte natolik, že přestanete komunikovat s okolím.

predicateur

Nostalgická vánoční

Dnes jsem vůbec neměla v plánu zapínat počítač.

Motýl vstal v půl deváté a odjel k zubaři. Jindy než na Štědrý den si na péči o svůj chrup neudělal čas. Já jsem si ještě chvíli poležela, pak jsem taky vstala, dala si sprchu a sešla dolů kuchyně. Uvařila jsem si čaj a udělala si k snídani ovocný koktejl. Pustila si jediné vánoční CD, které doma mám: soundtrack ze seriálu Ally McBeal.

Při snídani jsem pokračovala v četbě 3. dílu Milénia. V noci venku zase začalo sněžit, takže jsem se občas potěšila pohledem na bílou krajinu za oknem.

A najednou jsem se začala cítit divně. A rozhodla se ten pocit zachytit, popsat ho.

Je to něco mezi spokojeností a štěstím, a zároveň i trochou smutku, melancholie či nostalgie.

Je mi příjemné, že jsem na chvilku osaměla a že mám čas sama pro sebe. Vím, že se Motýl brzy vrátí. Líbí se mi, že nemusím do práce, a způsob, jakým trávím své klidné ráno. Na druhou stranu si uvědomuju, že Vánoce už neprožívám tak jako dřív, že mě svým způsobem nechávají naprosto chladnou. Odpoledne vyzvedneme Holky a jedeme k Motýlovým rodičům do Alsaska. Snad mě Holky nakazí svým nadšením.

Možná je mi trochu smutno i proto, že jsou tohle první Vánoce, které nestrávím se svými rodiči. Dohodli jsme se tak. Byli u nás minulý víkend a udělali jsme si takový falešný Štědrý večer. A znovu se uvidíme v lednu. Přesto je mi tak nějak smutno při pomyšlení, že budou dnes večer sami dva. Znamená tohle, že jsem dospělá?

Život v cizině má spoustu výhod. Odříznutí od rodiny je za ně ta nejvyšší daň.

Tenhle příspěvek věnuji svým rodičům (přestože si nemyslím, že si ho někdy přečtou), své sestře a svému bratrovi.

Dívka, která si hrála s ohněm

Jen abyste věděli: druhý díl Millenia od Stiega Larssona jsem dočetla minulý víkend. Napnutá až do poslední stránky, ze soboty na neděli jsem šla spát v půl třetí. To byl ale nervák! Nicméně jsem na sebe pyšná, neboť jak v prvním, tak i v druhém díle jsem víceméně dokázala odhadnout, v čem byl zakopaný pes. To mi ale vůbec nezkazilo radost hltat děj stránku po stránce… přece jenom jsem si svou teorií nebyla na sto procent jistá.

Po týdenní pauze (neboť mám za sebou týden, kdy jsem večer usínala, jakmile jsem položila hlavu na polštář, takže četba před spaním byla absolutně nemožná) jsem dnes přečetla první pár stránek třetího dílu, který navázal přesně tam, kde ten druhý skončil. Larssonovy knížky jsou v naprostém rozporu s mou pracovní náplní v týdnu, s podnikatelskými plány o víkendu i s mým společenským životem.