Muži mají vypnuto

O prázdninách jsme strávili jeden týden s mou výbornou kamarádkou, se kterou se známe od dětství, s jejím manželem a jejich dvěma syny. 

Během toho společného týdne jsme si občas jedna druhé postěžovaly, že ti naši muži mají občas prostě „vypnuto“. Když jim něco říkáme nebo po nich něco žádáme, stává se, že nás buď nevnímají vůbec nebo z naší informace či žádosti zachytí jen polovinu. 

Takhle třeba uprostřed noci prý moje kamarádka požádala manžela, aby jejich ročnímu synkovi připravil láhev mléka, a pokud začne křičet, ať mu ho rovnou dá. Ona si potřebovala odskočit na záchod. Když se vrátila do ložnice, našla manžela s plačícím synkem na klíně a s lahvičkou mléka v ruce. „Proč mu to mlíko nedáš?“ zeptala se ho. „Říkala jsi, že na tebe mám počkat,“ odpověděl jí muž. 
Tahle situace mi přijde typická. V komunikaci mezi mužem a ženou se některé informace často kamsi vytratí. 
A dnes ráno v našem hotelu v Norimberku jsem byla svědkem podobné scénky. Francouzská rodinka: táta, máma, dva kluci. Máma přichází s mladším synkem do herničky vedle jídelny, kde se podává snídaně. Táta v herničce už nějakou dobu hraje stolní fotbálek se starším synem a ještě dvěma italskými dětmi. Je vidět, že je velmi soustředěný na hru. Příchod manželky ovšem postřehne. „Mám jít nahoru zatím připravit věci?“ ptá se žena. Muž kýve a odpovídá (tedy reaguje!): „Jo jo, běž.“ Žena nechává mladšího syna v herničce (čehož si všímám pouze já) a odchází. Chlapeček chvilku zevluje, začíná si hrát, ale často se chytá přes kalhoty za pindíka, z čehož soudím, že asi brzo bude chtít čůrat. Za chvilku vidím, že někam odchází. Sám. Tatínek nereaguje. Nechci se míchat do cizích věcí, ale nedá mi to. Rozhodnu se vyrušit tatínka ze hry. Chvilku mu trvá, než si uvědomí, že mluvím na něj. „Promiňte, ale myslím, že váš malý syn někam odešel.“ Zmateně vzhlédne od fotbálku a říká: „Jo, odešel s mou ženou.“ Teď jsem zmatená i já: „Myslím, že vaše žena odešla už před chvílí…“ Nakonec muž přece jen pustí tyče, kterými ovládal své malé fotbalisty, a odkráčí hledat syna. Vrátí se s ním zpátky, několikrát mi poděkuje a vypadá to, že nechápe, kde se tam to jeho dítě vzalo a kde má manželku. 
Prostě vypnuto 🙂

Advertisements

Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂

Zpětná vazba ze školky

Před pár týdny se v Motýlkově školce konalo první „rodičovské sdružení“. Ono už se tomu tak asi dneska neříká, že? V dobách, kdy jsem bývala školou povinná, se to tak nazývalo. Teď bych tomu říkala spíš „rodičovská schůzka“. Jenže vlastně ani to není v našem konkrétním případě správně. Rodiče se totiž nikde nesešli. Paní učitelky si nás pozvaly každého zvlášť, takže to byla spíš „individuální konzultace“.  V podstatě šlo jen o to, abychom dostali nějakou zpětnou vazbu a udělali si obrázek, jak si naše dítka ve školce vedou, jak se chovají, jak se jim podařilo zapadnout do kolektivu atd. A tak jsem se rozhodla to tady zaznamenat – spíš pro sebe a jednou třeba pro Motýlka.

Paní učitelky mi Motýlka popsaly jako klidné, spíše stydlivé dítě. Především vůči dospělým se projevuje stydlivě. V komunikaci s ostatními dětmi nemá žádný problém. Hraje si se všemi, s chlapci i s holčičkami. Zapojuje se do aktivit. Někdy je potřeba ho trochu popostrčit, ale většinou se zapojí sám od sebe. Nemá problém s respektováním pravidel, „poslouchá“. Někdy má chvíle, kdy to vypadá, že je duchem nepřítomný, ale paní učitelky už přišly na to, že je to velký pozorovatel – že občas rád zůstane stranou a pozoruje dění kolem sebe. Ve výrazu v obličeji nedá znát, zda se mu to, co se kolem děje, líbí nebo ne… až se nakonec někdy sám pro sebe pousměje a zase se přidá k ostatním. Je vidět, že víceméně všemu rozumí, když se na něj mluví lucembursky, i když se sám v lucemburštině zatím moc neprojevuje. Paní učitelky byly celkem překvapené, když jsem jim řekla, že doma na mě lucembursky mluví 🙂 Počítá lucembursky do patnácti, umí vyjmenovat barvy, dny v týdnu a často si prozpěvuje lucemburské písničky. To akorát potvrzuje, že ačkoli to často vypadá, že neposlouchá a nevnímá, všechno kolem sebe registruje a pečlivě ukládá. Doma si na tohle musím dávat pozor 🙂

Občas si také rád hraje sám. Někdy dá sám od sebe přednost klidným aktivitám před dováděním. Nedávno jsem ho našla, jak si ještě s pár holčičkami maluje u stolu, zatímco ostatní kluci řádili na chodbě, kde jsou prolézačky a klouzačky.

Rád maluje vodovkami a fixami. Když si pro něj do školky přijdu, často mi předá pár obrázků, které pro mě zatím namaloval. Obvykle jsou to jednobarevné čáranice. Zeptala jsem se učitelek, co si o tom myslí, protože jsem si všimla, že některé děti už v jeho věku dokážou malovat konkrétní předměty nebo postavy, které je možné na obrázku rozpoznat. Motýlek ve školce i doma vždycky jen něco načmárá a pak prohlásí, že je to auto. Učitelky mi na to odpověděly, že se zřejmě zatím nedostal do fáze, kdy by ho kreslení dostatečně zaujalo. A že se možná do té fáze nikdy nedostane 🙂 Je pravda, že ani já nejsem nijak zvlášť výtvarně nadaná (ačkoli výtvarné umění mám ráda a dokonce jsem z dějin výtvarného umění i maturovala). Občas načmárá něco abstraktního, pak se prý na obrázek zadívá a prohlásí, že je to třeba náklaďák… a když se na to zadívá i učitelka, musí uznat, že to tvarem může připomínat nakláďák.

Také se prý očividně cítí dobře ve svém těle, rád se hýbe. Jen je občas trochu zbrklý a kvůli tomu se mu nedaří správně dělat některá cvičení, které ve školce trénují – jako například skákat snožmo.

Musím říct, že jsem se během té konzultace docela nasmála a někdy se nestačila divit. Samozřejmě jsem byla ráda, že „hodnocení“ bylo víceméně jen kladné, že si na něj paní učitelky nestěžovaly a neprohlašovaly o něm, že „zlobí“. Vlastně mám z toho všeho velmi dobrý pocit a doufám, že jsme pro Motýlka tedy zvolili správně, když jsme ho dali do lucemburského státního systému. Možností bylo mnoho… a zatím se zdá, že Motýlek chodí do školky rád. O vánočních prázdninách se mě dokonce ptal, kdy zase půjde do školky, protože se mu stýskalo po kamarádech a po učitelkách. Jen mě pobavilo třeba to, že nemá problém s respektováním pravidel, protože doma s tím rozhodně problémy má 🙂 Že si hraje s chlapci i s holčičkami, protože doma občas prohlašuje, že holčičky nemá rád. Že je ve školce spíše klidný a doma bych ho pak popsala spíš slovem „zuřivý“. Ale ono je to asi normální, že se děti chovají ve školce jinak než doma.

Někdy mě mrzí, že ho ve školce vidím veselého a rozesmátého, a když si ho vyzvednu, už po cestě domů začne být strašně protivný, vzteklý nebo ukňouraný. Někde jsem ale četla, že děti potřebují své negativní emoce ventilovat v bezpečném prostředí – a nejbezpečněji se cítí u mámy. Zkrátka máma vždycky všechno schytá 🙂

 

Snadnější druhé děti

S druhým dítětem je všechno snadnější. Tedy všechno, co se toho druhého dítěte týká. Celková domácí situace je samozřejmě složitější, když jsou děti dvě místo jednoho.

Jak se ale dalo očekávat, s druhým dítětem už člověk spoustu věcí neřeší. Uvědomila jsem si to, když jsem si psala s kamarádkou, která své druhé dítě čeká každým dnem. Psala mi, že se svým prvním miminkem se trápila každou prkotinou, že všechno hrozně řešila, a asi se obává, že i s druhým miminkem bude neustále ve stresu. Tak jsem ji ujistila, že spoustu věcí, které u prvního miminka řešila, už u druhého řešit nebude.

Co už například neřeším já?

  1. Spánek
    Kocourek usíná snadno a rychle. Je to obrovský rozdíl oproti Motýlkovi, který měl s usínáním vždycky potíže. Sice dost brzy prospal celou noc (což u Kocourka zatím asi nehrozí), ale uložit ho do postýlky byl večer vždycky problém. Pravděpodobně si za něj můžu sama. S Kocourkem jsem totiž k uspávání od samého začátku přistupovala jinak. Nejspíš jsme oba ihned pochopili, že s ním se prostě nebudu moct každý večer tak „mazat“. Takže jsme dost rychle najeli na systém nakojit – položit do postýlky – dudlík – plyšák „doudou“ – kolotoč nad postýlkou. A potom… spí. Maximálně mu ten kolotoč musím pustit víckrát, ale většinou usne předtím, než dohraje poprvé. Neuvěřitelné. A zázrak je i to, že jsem toho nedocílila tím, že bych ho musela někdy nechávat vyřvat. On mi naopak ze začátku párkrát brečel v náručí únavou a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, že mi tím říká, že ho mám položit do postýlky, protože chce spát. Možná jsem tak měla postupovat i s Motýlkem. Místo toho jsem ho dlouhé hodiny střídavě kojila a chovala v náručí. Jen tak ho položit do postýlky mě tehdy jaksi nenapadlo. Moje mysl byla zamlžená informacemi o tom, jak moc je pro miminko důležitý fyzický kontakt s matkou. (Tím nechci říct, že miminka fyzický kontakt nepotřebují!)
  2. Příkrmy
    Motýlkovi jsem všechny příkrmy poctivě vyráběla. Nepamatuju si, že bych mu někdy dala „skleničku“. Pro Kocourka se snažím připravovat zeleninové příkrmy také domácí, ale v šuplíku mám zásobu skleniček pro dny, kdy prostě nestíhám. A ovocný příkrm jsem mu zatím nevyrobila ani jeden. Přitom povařit a rozmixovat jablko není nic těžkého. Zabere to pár minut. Ale zrovna těchto pár minut už prostě teď nemám.
  3. Motorický vývoj
    Motýlka jsem neustále porovnávala s jednou moudrou knihou, abych věděla, co má kdy umět a jakým tempem by se měl vyvíjet. Pečlivě jsem s ním nové dovednosti nacvičovala. Kocourek se musí rozvíjet sám na zemi na dece, zatímco já jednou rukou vařím oběd a druhou přendavám prádlo z pračky do sušičky. Ve chvilkách mé nepozornosti se o jeho motorický vývoj stará i Motýlek: občas se po chvilkové absenci nestačím divit, v jaké poloze Kocourka najdu. „Motýlku, tys ho otočil na bříško?“ ptám se vyděšeně. „Jo, já to taky umím!“ hlásí mi pyšně.
  4. Oblečení
    Motýlek reprezentoval, když jsme „někam“ šli – tzn. nakoupit, za kolegy do práce, na sraz s kamarádkou apod. Samozřejmě jsem dbala na to, aby jeho oblečení bylo nejen pěkné, ale i pohodlné. Ale musel ho mít sladěné a hlavně „neteplákové“. U Kocourka točím stále dokola ty samé tepláky a je mi to jedno. A když se při obědě lehce znečistí, neběžím ho hned převléknout. I tak nám koš na prádlo neustále přetéká.
  5. Zdravotní stav
    Jakákoli zvýšená teplota, leckdy i pouhé Motýlkovo kýchnutí, ve mně vyvolávaly záchvěvy paniky. Když se mi poprvé Kocourek zdál podezřele horký, raději jsem mu teplotu neměřila. To nic není, říkala jsem si. To se mi určitě jenom zdá. No, nezdálo. Ale změřila jsem mu ji teprve poté, co i Motýl shledal, že Kocourek nějak moc topí. A sama jsem byla překvapená, s jakým vnitřním klidem jsem mu zavedla jeho první čípek 🙂

Zase jako proutek

Titulek je s trochou nadsázky. Ale ano, pochlubím se: necelých 6 měsíců po porodu jsem zpátky na své váze. Přišlo mi, že to šlo rychle. Ale díky tomu, že máme váhu napojenou přes wifi na iPhonovou aplikaci, můžu si v historii dohledat svůj váhový úbytek v roce 2013: s Motýlkem jsme byla na své váze dokonce o měsíc dříve. Při obou těhotenstvích jsem připrala 14 kg, z porodnice se vrátila o 6 kg lehčí a zbytek šel pak postupně sám. 

Asi mám štěstí, že to jde samo – bez diet a cvičení (jen jsem si byla párkrát zaběhat, musela jsem se trochu nutit, ale když už mám ten super kočárek, tak jsem musela). Někdo hubne možná i rychleji, ale taky vím, že někomu se těhotenská kila shodit nedaří. Jsem ráda, že moje tělo se s nimi zvládlo vypořádat. 

Teď jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Dokud jsem kojila Motýlka, pokles váhy pokračoval… Zastavila jsem se na 46 kg při výšce 168 cm… a tehdy jsem kojit přestala. Těch důvodů tehdy bylo více, ale to, že jsem se cítila doslova vysátá, byl jeden z nich. 

Snažím se jíst zdravě a vydatně. V porovnání s něterými kamarádkami a dokonce i s Motýlem se přímo cpu: jím velké porce a každý den si dopřávám nějakou sladkost po obědě i k odpolední svačince (obvykle čokoládu, sušenky nebo s Motýlkem náš oblíbený dortík s jahůdkama). Na sladké jsem nikdy moc nebyla, ale teď při kojení si tělo o cukr žádá. 

Ale ono to samozřejmě není jen o váze. Potřebuju se ještě celkově zpevnit a zase nabrat nějaké to svalstvo. I když třeba paže jsou z nošení těch mých 7- a 13kilových drobků docela vycvičené.