Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂

Advertisements

Prospěšné změny plánů

S lucemburským počasím je potíž: je naprosto nevyzpytatelné. Pravidelně sleduji předpověď počasí, v telefonu mám hned dvě aplikace, které porovnávám… a které se průběžně přizpůsobují aktuální situaci 🙂

V noci z pondělka na úterý lilo jako z konve, provazy vody padaly na zem i ráno, když jsem vypravovala Motýlka do školky. Rozhodla jsem se tedy, že raději do školky pojedeme autem (většinou chodíme pěšky – máme to docela blízko). Když jsme přijeli na parkoviště u školky, nad námi byla modrá obloha, mraky se protrhávaly a prosvítalo skrz ně sluníčko. Rozhodla jsem se nechat auto u školky, naložila jsem Kocourka do kočárku a vyrazila pěšky na malý nákup do supermarketu, kam sice chodím pěšky pravidelně, ale je o dost dál než školka. Samozřejmě než jsem k němu stačila dojít, zase se rozpršelo. A pořádně. Na kočárek jsem měla pláštěnku, na sebe nikoli.

Nachytat jsem se ale nechala znovu ten samý den odpoledne. Zase vykouklo sluníčko, a tak jsem Motýlka vylákala na naše oblíbené hřiště uprostřed krásného parku s rybníčkem. Teď na podzim tam vládne taková melancholická atmosféra – skoro žádné děti, na stromech už žádné listí ani kaštany… Nicméně s Motýlkem jsme se tam tentokrát krásně vyblbli: užívali jsme si, že máme prolézačky sami pro sebe, udělali jsme si z jedné z nich náš koráb, kolem nás plavali žraloci a krokodýli… a na závěr jsme ještě s jednou kanadskou maminkou a její dcerkou skákali do hromad z listí. Akorát jsme u toho zase docela dost zmokli.

Nevím, jestli to s tím má nějakou spojitost, ale následující den Motýlek onemocněl. Ráno se probudil celý ukňouraný (což není vůbec neobvyklé) a stěžoval si nejdřív na bolest v krku, kterou pak přesunul na zub. Zkoumavě jsme mu hleděla do pusy, ale nic jsem neviděla. Rozhodla jsem se tedy, že ho stejně odvezu do školky a pokud ho zub bude bolet i v poledne, až si pro něj přijdu, objednám ho k  zubaři. Jenže když jsme přicházeli ke školce, všimla jsem si, že se klepe jak osika a je celý rozpálený. Tak jsme to otočili zase zpátky domů a odpoledne k doktorce.

Všechny moje plány musely jít samozřejmě stranou, na což obvykle reaguji dost špatně. Jsem plánovací typ, neumím improvizovat. Ale s dětmi se to člověk asi naučit musí a já na sobě vidím pokroky.

img_6479Že budu mít najednou doma zase obě děti od rána až do večera (a samozřejmě i od večera do rána), mi nejdřív nahnalo hrůzu, ale po dvou dnech s překvapením konstatuji, že to zvládáme skvěle. Především já jsem se jaksi uvolnila a přestala řešit, jak mám to protivné nemocné dítě celý den zabavit. Včera jsem na něj raději mluvila co nejméně a nechala ho skoro celý den čučet na pohádky. Byla jsem ráda, že u toho leží pod dekou a „odpočívá“. Samozřejmě bych byla ještě raději, kdyby třeba na chvíli usnul, ale je mi jasné, že u Motýlka je tato alternativa prostě sci-fi. Alespoň mám velké štěstí, že mé druhé dítě je méně náročné, co se spánku týče. Obvykle přes den spí v kočárku, ale změna situace ho vůbec nerozhodila, a nakonec spí krásně (a dlouho!) i v postýlce. Dochází tak k situacím, kdy Kocourek spí a já s Motýlkem se k sobě tulíme pod dekou na kanapi, on kouká na pohádky a já si čtu knížku! Přitom jsem se bála, že tu budu lítat jako hadr na holi kolem nemocného dítěte s batoletem zavěšeným na noze. Ale abyste si nemysleli, že jsem lenora líná, tak: navařeno jsem měla už ze začátku týdne (neboť jsem teď co se vaření týče skvěle organizovaná!), dnes dopoledne jsme docela dlouho patlali modelínu a pak stavěli „domeček“ z Lega (viz foto jako důkaz – to nahoře je prý fontána…) a odpoledne jsme si dopřáli krátký pobyt na čerstvém vzduchu. A nezmokli jsme!

 

Jak na tom teď jsem

Tento týden vám toho moc nenapíšu, neboť stupeň mého nevyspání odpovídá počtu rašících, bohužel stále ještě neprořízlých zubů… Každou noc kojím co dvě hodiny. Když si někomu postěžuju, vyslechnu si, že v tomhle věku by už neměl potřebovat v noci jíst/pít. No jo, ale co mám asi dělat? Když mu nic nedám, řve jak na lesy a vzbudí všechny okolo.

Z nouze jsem zakoupila krabici Nutrilonu – jako že večer začnu dávat mléko umělé s nadějí, že ho zasytí na delší dobu. Nedělala jsem si velké ambice – mám pocit, že Nutrilon mnoha dětem nechutná. K mému úžasu vypil celou lahvičku, ani jsem nemrkla, a spokojeně usnul… Ovšem počet nočních vzbuzení byl stejný. O hladu to tedy asi opravdu není.

Další den už mě navíc s lahvičkou poslal do háje – úplně ji odmítnul vzít do pusy. Následující den ho měl na starost Motýl, kterému nakonec radši usnul bez mléka, než aby pil to umělé. Mám pocit, že si ze mě dělá srandu, když první den to vypil…

Přes den jsem jak náměsíčná a velmi špatně mi to myslí.

Dnes jsem si například šla vybrat peníze do bankomatu. Strčila jsem dovnitř kartu, zadala PIN, zvolila požadovanou částku… a zatímco jsem čekala, až stroj moji žádost zpracuje, hleděla jsem vyděšeně do peněženky a vyděsila se, že mi tam chybí jedna platební karta! Prolétla mi před očima všechna místa, kde jsem ji mohla zapomenout… než ji na mě vyplivnul zpátky bankomat. Uf.

Tak takhle na tom teď jsem.

🙂

Jdeme do školky

V Čechách už to má většina maminek a děťátek za sebou, nás to teprve čeká. V Lucembursku začíná škola až 15. září.

Musím říct, že k tomuto datu vzhlížím už od června jako k jakési vzdálené naději. Moje mateřská „dovolená“ se dvěma dětmi doma se zdaleka nevyvíjela tak, jak jsem si ji v hlavě malovala. Což se dalo celkem i očekávat, tušila jsem, že to nebude jednoduché. Ale představovala jsem si, jak s Motýlkem přivítáme to miminko, na které jsme se oba tolik těšili. A že pak budeme všichni spolu doma a že ve chvilkách, kdy bude miminko spinkat, se budu s Motýlkem věnovat kreativním činnostem, něco s ním vyrábět, kreslit, skládat nebo si s ním hrát venku na hřišti. Proto jsem ho také skoro odhlásila z jeslí a nechala ho tam jen dvakrát týdně na půl dne. Zkušenější kamarádky si klepaly na čelo, já si ale stála tvrdě za svým názorem, že takhle je to správně. Nechtěla jsem, aby se Motýlek cítil odstrčený. Jenže ono mezi přebalováním, kojením, vařením a s ním spojeným nakupováním, uklízením, praním prádla, vyklízením myčky a asistováním u nočníku na ty kreativní činnosti moc času nezbývá. A neměla jsem na ně náladu ani já, ani Motýlek. Brzy se nám režim usadil zcela jinak: dvakrát denně ven, protože doma je to prostě peklo. Venku mi nervy tolik neujíždějí, doma ano. Takže doma záměrně trávíme co nejméně času. Mým hlavním cílem každý den je utahat děti tak, aby večer rychle usnuly a já si mohla konečně oddechnout. Takhle jsem to ale nechtěla. Dokonce mě někdy napadlo, zda by Motýlkovi nebylo v těch jeslích líp.

Kromě toho nastal čas, kdy cítím, že Kocourek už nechce být na druhé koleji. Pořád jsem se snažila věnovat hlavně Motýlkovi, aby tolik netrpěl příchodem sourozence, ted´ ale Kocourek také vyžaduje víc a víc pozornosti, chce si hrát, komunikovat, potřebuje mou asistenci při pokusech o první krůčky… A začíná také potřebovat víc prostoru, s čímž souvisí další bod na mém nekonečném seznamu věcí, které hodlám dělat v době, kdy Motýlek bude ve školce: škatulata v našem bytě a zřízení společného dětského pokoje…

Ano, až budu mít víc času – a logicky bych s jedním dítětem doma toho času měla mít víc než se dvěma – hodlám se víc věnovat Kocourkovi, ale taky znovu začít běhat a vyřídit pár dlouho odkládaných restů (oprava sprchy, prodej zimních pneumatik, které na naše nové auto nepasují apod.). Jenže zároveň opět tuším, že si to maluju jinak, než jaká bude skutečnost. Motýlek nastupuje do třídy nejmenších dětí, pro které škola ještě nezajišťuje obědy v kantýně. Takže ho tam každé ráno mezi 8 a 9 odvedu, v poledne vyzvednu, odvedu/odvezu domů na oběd, který do té doby musím stihnout uvařit, někdy tedy také nakoupit, abych měla z čeho vařit, ve 2 ho zase odvedu/odvezu zpátky a v 15:45 mu končí školka. Dvakrát týdně bude mít školku jen dopoledne. Kolik se toho mezitím dá stihnout (stále s ročním dítětem)?

Pocity se ve mně melou. Před dvěma lety jsem nechtěla dávat Motýlka do jeslí a nadávala jsem na lucemburský systém, ve kterém i povinná škol(k)a začíná příliš brzy. A teď čekám na ten první, ještě nepovinný rok školky jako na smilování. Přitom si za to nejspíš můžu sama. Neustále bojuju s výčitkami svědomí, že se dětem nevěnuju tak, jak bych měla/chtěla. A teď doufám, že když bude mít Motýlek nové podněty ve školce, uleví se mi a nebudu na sebe doma tak přísná.

Těším se na novou etapu Motýlkova dětství, ale jelikož jsem povaha nostalgická, je mi i trošku líto, že ten náš starý stereotyp vyměníme za nový. Třeba dnes jsem zažívala velmi smíšené pocity při cestě na hřiště. Na jednu stranu už mi trošku leze na mozek, jak chodíme pořád stejnou cestou a jak se rozhodujeme, zda jít na „hřiště s vodou“ nebo na „to s klouzačkama“. Na druhou stranu je mi jasné, že mi tyhle detaily budou chybět… než je zapomenu. Stejně jako už jsem dávno zapomněla spoustu drobností z doby, kdy byl Motýlek ještě jedináček a tedy jediný středobod mého vesmíru.

Tenhle příspěvek jsem psala postupně několik dní. V každé volné chvilce pokus o aspoň jednu větu… Bylo tedy těžké udržet nit. Teď mám pocit, že můj text nemá hlavu ani patu a že jsem stejně nevyjádřila, co jsem chtěla. Omlouvám se. Ostatně právě to je jeden z důvodů, proč stále uvažuju, že s psaním blogu přestanu. Občas mám hlavu plnou nápadů a zajímavých témat, jenže je zapomenu dřív, než si je stihnu poznamenat, anebo se mi vykouří z hlavy během psaní. 

 

Skrz růžové brýle

Nechci to zakřiknout, ale poslední dobou si tu svou mateřskou začínám opravdu užívat. Paradoxně v době, kdy by mi měla oficiálně končit (lucemburská rodičovská) a já bych měla Kocourka strčit do jeslí. Což stále nemám v úmyslu 🙂 Ale uteklo to tedy.

Ale k tomu užívání. Včera mi došlo, že s Motýlkem doma řešíme čím dál míň vyhrocených konfliktů. Méně křičím, jsem víc v klidu a Motýlek taky roste a zraje. Najednou nám domlouvání zase začíná fungovat. Snad máme to nejhorší období za sebou. Aspoň do puberty! 

A i s Kocourkem je to snadnější od té doby, co leze. Snáz se zabaví, i když zase musím dávat větší pozor. Neustále ho nacházím na hraně nějakého schůdku (jednou tedy i pod ním), kterých doma máme několik, s hlavou u nebezpečného rohu nebo s něčím nepřijatelným v ruce mířící do pusy. 

Kdyby mě v noci tak často nebudil, už bych skoro jásala. 

Minulý týden jsem byla poprvé od jeho narození v kině, i když film byl hrozný, jak jsem psala, ale pro mě to byl svátek. Dnes se chystám na večeři s kamarádkou a kromě nerušeného pokecu s ní se těším i na to, že se v klidu najím oběma rukama a dojdu si sama na toaletu 🙂 

Tyhle malé radosti doplňuje i pěkné počasí (však bylo na čase), možnost být s dětmi venku a ráchání v bazénku na naší minizahradě. I když tam Kocourek dostal své první žihadlo od včely. 

Zkrátka se teď koukám na svět přes růžové brýle a doufám, že si je dlouho nebudu muset sundat.