2 roky

Kocourek oslavil své druhé narozeniny. Letos to vyšlo hezky na sobotu, navíc jsme měli na víkend i holky, takže jsme měli doma příjemný ruch a veselo, i když oslava proběhla jen v kruhu rodinném.

Musím říct, že u druhého dítěte už ty oslavy prožívám trochu méně – asi jako všechno 🙂 O to víc si je užívám. Prostě jsem si s tím míň lámala hlavu, míň všechno „řešila“ a připravovala, a výsledek byl tak nějak pohodovější.

Zatímco pro Motýlka jsem se snažila k prvním a druhým narozeninám dělat „zdravější“ dorty, které pak nikdo nejedl (dobré ale byly… dodnes nechápu!), letos jsem upekla obyčejnou suchou buchtu, polila ji čokoládou, posypala lentilkami… a dort-ryba byl na světě a měl větší úspěch, než kupovaný citronový dort pro Motýla. Ten totiž ten den slavil svoje narozeniny taky.

S dárky to tak jednoduché nebylo. Dlouho jsem přemýšlela, co by Kocourka doopravdy potěšilo, když už doma máme „skoro všechno“ a když jakákoli nová věc stejně skončí ve spárech staršího bráchy. Nakonec jsem se rozhodla pro nástavbu k vláčkodráze: policejní stanice. A den před narozeninami jsem ještě přikoupila hrací knížku Jazz, ze které jsem nadšená. Kocourek je celkově velmi muzikální a všechny hračky a knížky, které vyluzují nějaký melodický zvuk, u něj mají velký úspěch. Tahle mi aspoň zatím moc neleze na nervy, naopak Summertime a Take Five si pouštím i pro vlastní potěšení 🙂

Jinak narozdíl od Motýlka, jehož narozeniny se mou zatím pokaždé emocionálně zacloumaly, nevnímám Kocourkovy dva roky jako nějaký významný milník. Samozřejmě jsem pyšná na to, co už všechno ve svém věku zvládá. Zvlášť ta jeho náklonnost k hudbě mě velmi těší a opravdu si myslím (doufám), že ji dokážeme podpořit a rozvinout. V poslední době po nás pečlivě opakuje, ale jeho mluvený projev se zatím omezuje na jednotlivá slova. Věty zatím dohromady nedává. Dokáže ale velmi dobře vyjádřit, co potřebuje. Často si taky brouká melodie, které lze rozpoznat – to mě u tak malého dítěte opravdu překvapuje. Několikrát denně chce, abych zpívala, a já si tedy musím rozšiřovat repertoár, abych se z toho nezbláznila.

Fyzicky je na tom, myslím, víc než dobře. Charakterizovala bych ho slovem „kaskadér“, což u druhých dětí asi není zcela neobvyklé. Je daleko robustnější než Motýlek v jeho věku. Momentálně je od sebe dělí 2,5 roku a zhruba 2,5 kg 🙂 Neřekla bych ale, že je to tlouštík, jen je to prostě vazba, zatímco Motýlek je klasický hubeňour – samá ruka samá noha.

Svého bráchu Kocourek miluje, ačkoli vztah mají zatím asi takový… komplikovaný 🙂 Pořád po něm vše opakuje, ať už jde o orální projev, gestikulaci, pohyby. Motýlkovi to leze čím dál víc na nervy, což naprosto chápu, ačkoli jako matce mi to přijde velmi roztomilé.

Zuby má skoro všechny (už dlouho!), asi chybí jen ty poslední stoličky, ale jistá si tím nejsem. Pořád nosí plínky, i když na nočníku vysedává celkem s oblibou, a když se zadaří, nadšeně si tleská a volá „bravo“. Z vlastní pohodlnosti v tomto ohledu zatím moc netlačím na pilu. Stejně tak s dudlíkem. Podařilo se nám ho odbourat přes den, ale v noci je to stále náš velký pomocník a já sama si to zatím bez něj neumím představit. Nicméně moje osobní hranice dvou a půl roku se asi přiblíží rychleji, než si umím představit.

Kocourkův třetí rok bude tedy asi dost pestrý. Kromě odstranění plínek, dudlíku či kojenecké lahve nás čeká pobyt na horách a možná tedy jeho první lyžařská zkušenost. S velkou pravděpodobností se také pomalinku schyluje k nástupu do jeslí a mému návratu do pracovního procesu. V poslední době na to často myslím a kupodivu ani ne s takovými obavami jako třeba před rokem. Všechno má nejspíš svůj čas. A jestli mě tahle moje mateřská zkušenost něco naučila, tak je to lépe naslouchat své intuici 🙂

Reklamy

Kdy půjdeme do důchodu?

Před pár týdny jsme se s Motýlem dostali k  zajímavému tématu. Motýl začal počítat, kolik let ještě bude muset pracovat, než se dostane do důchodu. Mně to připadá trochu morbidní: těšit se, až budu stará, jen kvůli tomu, abych už nemusela pracovat??? No ale jelikož si teď „užívám“ svou „pauzu v kariéře“, asi na to nemám ten správný úhel pohledu.

V té debatě jsme se dostali také k tomu, v jakém věku odcházejí do důchodu muži a v jakém ženy. Měla jsem zafixováno, že ženy chodí do důchodu dřív než muži. Motýl opáčil, že tomu tak určitě není a že nevidí jediný důvod, proč by tomu tak být mělo. Můj první argument, který mě napadnul – tedy že ženy mají děti – jaksi neobstál, a ani se nedivím. Zaprvé ne všechny ženy mají děti, a zadruhé… no a co? Co to má společného s odchodem do důchodu? Naopak v zemích, kde existuje delší mateřská dovolená, mají pak ženy odpracovaných roků celkem méně. A jelikož ženy se v průměru dožívají vyššího věku, měly by možná naopak pracovat déle, ne? Nějak jsem se do toho zamotala a zamotávám se zas a znova.

Požádala jsem o pomoc Google a narazila na přehled, v jakém věku se odchází do důchodu v různých evropských zemích. Tak tedy v České republice ženy skutečně odcházejí do důchodu dříve než muži, ale rozdíl je vlastně jen několik měsíců. V Lucembursku je věková hranice 65 let pro obě pohlaví. Francie v tom nemá moc jasno – alespoň podle téhle tabulky.

Celkově je ale dřívější odchod žen do důchodu úkazem poměrně častým. Třeba v Rakousku odcházejí ženy v 60 letech a muži v 65 – tedy 5 let rozdíl! Proč? Víte někdo?

Jediné, co mě v mém momentálním stavu napadá, je, že během těch let, kdy ženy mají malé děti, dojde k jejich zrychlenému opotřebení. Jsem moc vděčná za to, že jsme s Motýlem dospěli k rozhodnutí, že ty tři roky doma zůstanu. Dvě třetiny mám ale za sebou a mám pocit, že jsem během té doby zestárla minimálně o deset let. Když jsem podruhé otěhotněla, nenapadlo mě, co všechno na mě starší syn chystá. A naštěstí ještě netuším, co na mě teď chystá ten mladší. Oba kluci mi dávají pěkně zabrat, ten starší obzvlášť. Každý den zkouší, co všechno vydržím, a je nesmírně kreativní. V posledních týdnech se cítím opravdu fyzicky „vysátá“, jako bych přišla o veškerou energii. A i psychický nátlak a stres zažívám teď určitě vyšší, než když jsem chodila do práce (a že náš šéfredaktor byl opravdický tyran, který dnes a denně mrazil pracovní atmosféru!). Tedy pokud existuje nějaký objektivní důvod, proč bych jednou měla odejít do důchodu dřív než muž, je tento: přílišné opotřebení 🙂

 

Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂

Prospěšné změny plánů

S lucemburským počasím je potíž: je naprosto nevyzpytatelné. Pravidelně sleduji předpověď počasí, v telefonu mám hned dvě aplikace, které porovnávám… a které se průběžně přizpůsobují aktuální situaci 🙂

V noci z pondělka na úterý lilo jako z konve, provazy vody padaly na zem i ráno, když jsem vypravovala Motýlka do školky. Rozhodla jsem se tedy, že raději do školky pojedeme autem (většinou chodíme pěšky – máme to docela blízko). Když jsme přijeli na parkoviště u školky, nad námi byla modrá obloha, mraky se protrhávaly a prosvítalo skrz ně sluníčko. Rozhodla jsem se nechat auto u školky, naložila jsem Kocourka do kočárku a vyrazila pěšky na malý nákup do supermarketu, kam sice chodím pěšky pravidelně, ale je o dost dál než školka. Samozřejmě než jsem k němu stačila dojít, zase se rozpršelo. A pořádně. Na kočárek jsem měla pláštěnku, na sebe nikoli.

Nachytat jsem se ale nechala znovu ten samý den odpoledne. Zase vykouklo sluníčko, a tak jsem Motýlka vylákala na naše oblíbené hřiště uprostřed krásného parku s rybníčkem. Teď na podzim tam vládne taková melancholická atmosféra – skoro žádné děti, na stromech už žádné listí ani kaštany… Nicméně s Motýlkem jsme se tam tentokrát krásně vyblbli: užívali jsme si, že máme prolézačky sami pro sebe, udělali jsme si z jedné z nich náš koráb, kolem nás plavali žraloci a krokodýli… a na závěr jsme ještě s jednou kanadskou maminkou a její dcerkou skákali do hromad z listí. Akorát jsme u toho zase docela dost zmokli.

Nevím, jestli to s tím má nějakou spojitost, ale následující den Motýlek onemocněl. Ráno se probudil celý ukňouraný (což není vůbec neobvyklé) a stěžoval si nejdřív na bolest v krku, kterou pak přesunul na zub. Zkoumavě jsme mu hleděla do pusy, ale nic jsem neviděla. Rozhodla jsem se tedy, že ho stejně odvezu do školky a pokud ho zub bude bolet i v poledne, až si pro něj přijdu, objednám ho k  zubaři. Jenže když jsme přicházeli ke školce, všimla jsem si, že se klepe jak osika a je celý rozpálený. Tak jsme to otočili zase zpátky domů a odpoledne k doktorce.

Všechny moje plány musely jít samozřejmě stranou, na což obvykle reaguji dost špatně. Jsem plánovací typ, neumím improvizovat. Ale s dětmi se to člověk asi naučit musí a já na sobě vidím pokroky.

img_6479Že budu mít najednou doma zase obě děti od rána až do večera (a samozřejmě i od večera do rána), mi nejdřív nahnalo hrůzu, ale po dvou dnech s překvapením konstatuji, že to zvládáme skvěle. Především já jsem se jaksi uvolnila a přestala řešit, jak mám to protivné nemocné dítě celý den zabavit. Včera jsem na něj raději mluvila co nejméně a nechala ho skoro celý den čučet na pohádky. Byla jsem ráda, že u toho leží pod dekou a „odpočívá“. Samozřejmě bych byla ještě raději, kdyby třeba na chvíli usnul, ale je mi jasné, že u Motýlka je tato alternativa prostě sci-fi. Alespoň mám velké štěstí, že mé druhé dítě je méně náročné, co se spánku týče. Obvykle přes den spí v kočárku, ale změna situace ho vůbec nerozhodila, a nakonec spí krásně (a dlouho!) i v postýlce. Dochází tak k situacím, kdy Kocourek spí a já s Motýlkem se k sobě tulíme pod dekou na kanapi, on kouká na pohádky a já si čtu knížku! Přitom jsem se bála, že tu budu lítat jako hadr na holi kolem nemocného dítěte s batoletem zavěšeným na noze. Ale abyste si nemysleli, že jsem lenora líná, tak: navařeno jsem měla už ze začátku týdne (neboť jsem teď co se vaření týče skvěle organizovaná!), dnes dopoledne jsme docela dlouho patlali modelínu a pak stavěli „domeček“ z Lega (viz foto jako důkaz – to nahoře je prý fontána…) a odpoledne jsme si dopřáli krátký pobyt na čerstvém vzduchu. A nezmokli jsme!

 

Jak na tom teď jsem

Tento týden vám toho moc nenapíšu, neboť stupeň mého nevyspání odpovídá počtu rašících, bohužel stále ještě neprořízlých zubů… Každou noc kojím co dvě hodiny. Když si někomu postěžuju, vyslechnu si, že v tomhle věku by už neměl potřebovat v noci jíst/pít. No jo, ale co mám asi dělat? Když mu nic nedám, řve jak na lesy a vzbudí všechny okolo.

Z nouze jsem zakoupila krabici Nutrilonu – jako že večer začnu dávat mléko umělé s nadějí, že ho zasytí na delší dobu. Nedělala jsem si velké ambice – mám pocit, že Nutrilon mnoha dětem nechutná. K mému úžasu vypil celou lahvičku, ani jsem nemrkla, a spokojeně usnul… Ovšem počet nočních vzbuzení byl stejný. O hladu to tedy asi opravdu není.

Další den už mě navíc s lahvičkou poslal do háje – úplně ji odmítnul vzít do pusy. Následující den ho měl na starost Motýl, kterému nakonec radši usnul bez mléka, než aby pil to umělé. Mám pocit, že si ze mě dělá srandu, když první den to vypil…

Přes den jsem jak náměsíčná a velmi špatně mi to myslí.

Dnes jsem si například šla vybrat peníze do bankomatu. Strčila jsem dovnitř kartu, zadala PIN, zvolila požadovanou částku… a zatímco jsem čekala, až stroj moji žádost zpracuje, hleděla jsem vyděšeně do peněženky a vyděsila se, že mi tam chybí jedna platební karta! Prolétla mi před očima všechna místa, kde jsem ji mohla zapomenout… než ji na mě vyplivnul zpátky bankomat. Uf.

Tak takhle na tom teď jsem.

🙂