Lyžařské prázdniny

Nevím, jak jinak je nazvat. V Čechách se, myslím, nazývají „jarní“, ačkoli jsou v únoru. V Lucembursku jsou to „karnevalové“ prázdniny. Trvají týden, ale my jsme si je o další týden prodloužili. Abychom se vyhnuli davům na sjezdovkách, vlecích, lanovkách a v restauracích (neboť Francouzům letos začínaly karnevalové prázdniny ve stejný den jako Lucemburčanům), vydali jsme se do francouzského Alpe d’Huez o týden dřív. Museli jsme si kvůli tomu zažádat o speciální povolení v Motýlkově školce. Narozdíl od českých škol a školek si tady rodiče nemůžou brát děti ze školní instituce, kdy se jim zachce. Letos nám to ještě prošlo…

(Abyste mě nepochopili špatně: mně se vlastně tenhle systém líbí. Jako dítě jsem měla rekordní množství omluvených (!) hodin, ale myslím si, že to není správné. Škola není holubník. A rodiče by neměli vozit děti na dovolenou mimo školní prázdniny. Učí je tím, že škola není zase tak důležitá. Na druhou stranu v Lucembursku mi připadá trochu přehnané, že i školkové děti musejí tak striktně dodržovat všechna pravidla.)

V Alpe d’Huez jsme byli už loni a moc se nám tam líbí. Ubytování máme sice skromné (v bytě, který nám pronajímá jeden známý za velmi rozumnou cenu), ale většinu času trávíme stejně venku. Opět jsme s sebou vzali moji mamku, abychom se prostřídali u Kocourka, který ještě nelyžuje. Tedy… on to letos také zkusil, ale to bylo spíš jen takové symbolické 🙂

Motýlek udělal další velké pokroky. Letos jsem ho zapsala do lyžařské školy dopoledne (loni chodil odpoledne) a zůstával v ní i na oběd, po kterém si chvilku hrál v jejich herničce. Do lyžařské školy chodil tentokrát velmi rád – ani jednou nezaplakal, že by tam nechtěl. A to mi letos instruktoři připadali méně sympatičtí než loni… Vyzvedávali jsme ho ve dvě a potom jsme ho ještě někdy vzali sjet jednu nebo dvě sjezdovky. A on vážně jezdí! Sám! Ze začátku jsem měla pocit, že ho musím držet, bála jsem se ho pustit (prostě matka hysterka). Ale ukázalo se, že on to velmi dobře zvládá sám, umí si regulovat rychlost, zabrzdit, zastavit, zatáčet. V podstatě teď musí akorát vypilovat styl 🙂 A k tomu bychom ideálně potřebovali ještě někam před koncem zimy na lyže vyrazit, ale v našem dojezdovém okolí nikde není dost sněhu 😦

I my dospělí jsme si pěkně zalyžovali. Počasí vyšlo také docela pěkné, ačkoli předpověď tak ze začátku vůbec nevypadala. Nakonec ale i ty nejošklivější dny (podle mobilu) byly velmi hezké – mraky se držely vysoko a občas skrz ně prosvítalo sluníčko. Poslední tři dny jsme měli úplně azuro.

Jediná stinná stránka naší zimní dovolené byla Kocourkova záhadná nemoc na konci pobytu. Dostal vysoké horečky bez dalších příznaků. Po příjezdu domů jsem mu v puse našla tři nové zuby, tak jsem si myslela, že to bylo z toho. A asi bylo.

Brzy poté ale onemocněl Motýlek, potom Motýl, následně Kocourek a nakonec i já. Takže ten týden oficiálních školních prázdnin se nám moc nevydařil. Měla jsem tolik plánů a všechno jsem musela zrušit. Motýlek musel zůstat doma i tento týden, kdy už začala školka – dneska šel poprvé. Ani Motýl nebyl v pondělí ani včera v práci. Skolila nás chřipka. Musím říct, že takhle zle už mi dlouho nebylo. Nyní jsem nadopovaná léky všeho druhu, což mě drží nad vodou. Ale jakmile přestanou působit, začne opět zimnice, tělesná teplota stoupá a já přestávám fungovat. Motýlek, který byl nemocný jako první, už je z nejhoršího venku a poslední dva dny nám tu už pěkně skákal po hlavě (a brnkal na nervy). Proto jsem ho dnes poslala do školky – doma jsem mu ve svém stavu nezvládala sloužit jako dostatečný zdroj zábavy.

Tedy prázdniny na horách byly super, návrat domů poněkud horší. Tak si držme palce, ať se nám zdraví brzy vrátí. A ať na sebe jaro letos nenechá dlouho čekat!

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy