Lyžařské prázdniny

Nevím, jak jinak je nazvat. V Čechách se, myslím, nazývají „jarní“, ačkoli jsou v únoru. V Lucembursku jsou to „karnevalové“ prázdniny. Trvají týden, ale my jsme si je o další týden prodloužili. Abychom se vyhnuli davům na sjezdovkách, vlecích, lanovkách a v restauracích (neboť Francouzům letos začínaly karnevalové prázdniny ve stejný den jako Lucemburčanům), vydali jsme se do francouzského Alpe d’Huez o týden dřív. Museli jsme si kvůli tomu zažádat o speciální povolení v Motýlkově školce. Narozdíl od českých škol a školek si tady rodiče nemůžou brát děti ze školní instituce, kdy se jim zachce. Letos nám to ještě prošlo…

(Abyste mě nepochopili špatně: mně se vlastně tenhle systém líbí. Jako dítě jsem měla rekordní množství omluvených (!) hodin, ale myslím si, že to není správné. Škola není holubník. A rodiče by neměli vozit děti na dovolenou mimo školní prázdniny. Učí je tím, že škola není zase tak důležitá. Na druhou stranu v Lucembursku mi připadá trochu přehnané, že i školkové děti musejí tak striktně dodržovat všechna pravidla.)

V Alpe d’Huez jsme byli už loni a moc se nám tam líbí. Ubytování máme sice skromné (v bytě, který nám pronajímá jeden známý za velmi rozumnou cenu), ale většinu času trávíme stejně venku. Opět jsme s sebou vzali moji mamku, abychom se prostřídali u Kocourka, který ještě nelyžuje. Tedy… on to letos také zkusil, ale to bylo spíš jen takové symbolické 🙂

Motýlek udělal další velké pokroky. Letos jsem ho zapsala do lyžařské školy dopoledne (loni chodil odpoledne) a zůstával v ní i na oběd, po kterém si chvilku hrál v jejich herničce. Do lyžařské školy chodil tentokrát velmi rád – ani jednou nezaplakal, že by tam nechtěl. A to mi letos instruktoři připadali méně sympatičtí než loni… Vyzvedávali jsme ho ve dvě a potom jsme ho ještě někdy vzali sjet jednu nebo dvě sjezdovky. A on vážně jezdí! Sám! Ze začátku jsem měla pocit, že ho musím držet, bála jsem se ho pustit (prostě matka hysterka). Ale ukázalo se, že on to velmi dobře zvládá sám, umí si regulovat rychlost, zabrzdit, zastavit, zatáčet. V podstatě teď musí akorát vypilovat styl 🙂 A k tomu bychom ideálně potřebovali ještě někam před koncem zimy na lyže vyrazit, ale v našem dojezdovém okolí nikde není dost sněhu 😦

I my dospělí jsme si pěkně zalyžovali. Počasí vyšlo také docela pěkné, ačkoli předpověď tak ze začátku vůbec nevypadala. Nakonec ale i ty nejošklivější dny (podle mobilu) byly velmi hezké – mraky se držely vysoko a občas skrz ně prosvítalo sluníčko. Poslední tři dny jsme měli úplně azuro.

Jediná stinná stránka naší zimní dovolené byla Kocourkova záhadná nemoc na konci pobytu. Dostal vysoké horečky bez dalších příznaků. Po příjezdu domů jsem mu v puse našla tři nové zuby, tak jsem si myslela, že to bylo z toho. A asi bylo.

Brzy poté ale onemocněl Motýlek, potom Motýl, následně Kocourek a nakonec i já. Takže ten týden oficiálních školních prázdnin se nám moc nevydařil. Měla jsem tolik plánů a všechno jsem musela zrušit. Motýlek musel zůstat doma i tento týden, kdy už začala školka – dneska šel poprvé. Ani Motýl nebyl v pondělí ani včera v práci. Skolila nás chřipka. Musím říct, že takhle zle už mi dlouho nebylo. Nyní jsem nadopovaná léky všeho druhu, což mě drží nad vodou. Ale jakmile přestanou působit, začne opět zimnice, tělesná teplota stoupá a já přestávám fungovat. Motýlek, který byl nemocný jako první, už je z nejhoršího venku a poslední dva dny nám tu už pěkně skákal po hlavě (a brnkal na nervy). Proto jsem ho dnes poslala do školky – doma jsem mu ve svém stavu nezvládala sloužit jako dostatečný zdroj zábavy.

Tedy prázdniny na horách byly super, návrat domů poněkud horší. Tak si držme palce, ať se nám zdraví brzy vrátí. A ať na sebe jaro letos nenechá dlouho čekat!

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

Pobyt na horách

Letos se mi podařilo dotáhnout do konce můj plán z loňské zimy: vypravit se na hory za účelem zimních radovánek.

Jakožto krkonošská rodačka lyžující od útlého věku jsem už loni byla poněkud nervózní z toho, že zná Motýlek jen lucemburskou podobu zimy, tzn. především déšť a bláto, maximálně pár centimetrů sněhu, které sotva stačí na ubláceného sněhuláka. Jenže loni bylo tak málo sněhu, že bylo velmi riskantní zarezervovat třeba jen prodloužený víkend ve Vogézách. A na žádnou delší cestu jsem se s tehdy ještě dost čerstvým miminkem vydat nechtěla. Rozhodla jsem se ale, že letos už si příležitost k lyžování uniknout nenechám. Bylo jasné, že se budeme muset vydat někam, kde budeme mít jistotu, že sníh bude.

Nakonec jsme si pronajali malý skromný apartmán od jednoho našeho známého v Alpe d’Huez. Francouzské Alpy byly ostatně jasná volba i proto, že jsem měla v plánu dát Motýlka do lyžařské školy a potřebovala jsem, aby rozuměl. Už tak mi bylo jasné, že nebude lehké ho dostatečně motivovat; kdyby navíc výuka a komunikace s ostatními dětmi probíhala v němčině, asi bych ho tam nedostala ani párem koní.

Do našeho miniapartmánu jsme se naskládali v počtu tři dospělí a dvě děti. Vzali jsme s sebou totiž moji maminku, alias hlídací babičku. Kvůli bolavým kolenům se na lyže vypravila za celý týden všehovšudy dvakrát. Zbytek času se věnovala klukům, takže já s Motýlem jsme si po dvouleté pauze skvěle zalyžovali. Na sjezdovky jsme spolu vyráželi dopoledne, Motýl pak i každé odpoledne a já se k němu po pár dnech, když si Motýlek zvyknul v lyžařské škole, také začala přidávat.

Motýlek chodil na odpolední výuku lyžování od dvou do pěti hodin. Lyže jsme mu půjčili v půjčovně. Motivaci měl velikou, protože jsem ho před odjezdem pravidelně zasvěcovala do teorie prostřednictvím Eurosportu 🙂 Poprvé šel tedy do lyžařské školy celkem nadšený a bez problémů tam zůstal. Ovšem když jsme si ho přišli vyzvednout, trošku poplakával a byl značně unavený. Druhý den se loučení neobešlo bez slziček a třetí den tam ztropil scénu hodnou Oscara. Po tři čtvrtě hodině křiku a usilovného vztekání jsem ho zanechala instruktorům a utekla pryč. Pak jsem si to celé odpoledne vyčítala a přemýšlela, jak moc jsem asi poškodila náš vztah a vzájemnou důvěru. Vrátila jsem se pro něj s těžkým balvanem v žaludku… a našla ho usměvavého a spokojeného. Stejně jako předešlé dny mi nadšeně vyprávěl, co všechno se naučil a co měl ke svačince. I přes počáteční protesty pokaždé tvrdil, že se mu tam nakonec líbilo. Instruktoři, kteří už zřejmě zažili opravdu VŠECHNO, mě pochválili, že jsem nepovolila. No já nevím… Z oné scény mi není dobře dosud. Nerada bych přílišným nátlakem Motýlkovi sport zošklivila. Na druhou stranu vždycky jsem byla názoru, že rodiče na děti musejí trošku tlačit – ať už ve sportu, nebo třeba ve hře na hudební nástroj. Jinak mají děti tendenci vzdát veškerou snahu, jakmile narazí na první překážku nebo složitost. Bez nátlaku rodičů by se asi málokterý vrcholový sportovec skutečně dostal na vrchol. Ale kde je ta pravá míra?

V každém případě já se poslední den dmula pýchou, protože všechny děti dostaly na památku průkaz a medaili, a Motýlek byl vyhlašován mezi posledními, tj. nejlepšími ze skupiny, ačkoli zdaleka nepatřil k nejstarším. Za šest dní se naučil plužit, zastavit, zatočit a sám jezdit na vleku typu Poma! Tím pádem předčil mé očekávání a já už se těším, až příště (jenže kdy?!) budeme lyžovat spolu.

This slideshow requires JavaScript.