6:40

První školní ráno je za námi. 

Budík jsem měla na 6:40. Hrůza. Ale aspoň se to zdálo dostačující. A to jsme se dnes výjimečně do školky vypravovali všichni čtyři. Bylo potřeba tam být v 8:05… Nutno říct, že Motýlek se velmi těšil, a tudíž krásně spolupracoval. Hned vstal, běžel se obléknout a nejradši by hned vyrazil. Kéž by mu ta motivace vydržela. Jenom snídani moc nedal, ale to mě nepřekvapilo. On prostě ráno potřebuje víc času – ideálně aspoň hodinu, než do sebe něco dostane. 

Musím počítat s tím, že ne vždycky bude tak dobře spolupracovat. Ale zase nebudu muset chystat i Kocourka. S Motýlem jsme dohodnutí, že buď odveze Motýlka do školky ráno on cestou do práce, nebo ho tam zavezu já, ale on ještě počká doma s Kocourkem. V poledne a odpoledne pak budu pro Motýlka chodit s Kocourkem pěšky. Autem jen za opravdu ošklivého počasí (takže asi častěji než bych chtěla…). 

Ve školce se to obešlo bez slziček, i když ranní nadšení se trochu vytratilo. Motýlek byl zaražený, nemluvný, pozorující… Ale to je u něj normální. Náš odchod nesl statečně. 

Dnes tedy zahájil lucemburskou  povinnou školní docházku. Ve čtyřech letech. Paní učitelka se zdá přísná, ale jemu trocha disciplíny neuškodí. Snad si sednou… Uvidíme.

Kolik času ráno potřebujete vy? V kolik vstáváte a v kolik odcházíte z domu?

Reklamy

Naposledy v malé školce

Dnes tu máme poslední školní den. Zítra začínají lucemburské letní prázdniny. A já jsem z toho od rána celá neměkko. Všechny tyhle „naposledy“ strašně prožívám. Je mi úzko z té velké tašky plné Motýlkových věcí (bačkůrky, holiny do lesa, náhradní oblečení apod.), výtvorů a výkresů, kterou jsme si museli odnést domů… A hlavně z té prázdné školky, kde už na zdech nevisí žádné výkresy, v botníkách už nejsou bačkůrky, chodby jsou prázdné… Za celý školní rok mi Motýlkova školka velice přirostla k srdci. Jeho třída (modrá), ostatní děti, někteří rodiče, z kterých se stali naši přátelé. A především tři báječné paní učitelky (z toho dvě pracovaly na půl úvazku a střídaly se, takže ve třídě byly vždy přítomny jen dvě zároveň). Za celý školní rok jsem ani jednou nezalitovala, že jsme pro Motýlka zvolili klasickou státní škol(k)u. Učitelky se dětem moc krásně věnovaly, hodně toho s nimi podnikaly, vyráběly a nacvičovaly. Motýlek si osvojil základy lucemburštiny, což byl jeden z hlavních cílů této školkové „přípravky“, které se tu říká Précoce. Umí lucembursky napočítat do 17, vyjmenovat barvy, dny v týdnu a velmi často si prozpěvuje lucemburské písničky. A hlavně rozumí, když mu v lucemburštině dá někdo nějaký pokyn nebo se ho na něco zeptá. Sám od sebe sice ještě lucembursky plynule nemluví, ale všimla jsem si, že například s dětmi našich lucemburských sousedů komunikovat začíná. Snaží se.

Každé pondělí dopoledne měl Motýlek ve školce takový „tělocvik“, v rámci kterého se také naučil sám svlékat a oblékat. Opravdu za tuhle základní dovednost vděčím hlavně školce – doma se mi Motýlka k samostatnému oblékání dlouho přimět nedařilo. Ve středu zase chodíval s celou třídou na vycházky do lesa, ke kterému je přiblížil městský autobus (což byl pro děti asi ten největší zážitek z každé vycházky :-)). V pátek odpoledne (což byl poněkud náročnější závěr týdne, ale prostě to tak vyšlo) zase chodil na plavání do bazénu hned naproti školce.

Mimochodem já jsem v bazénu s Motýlkem dlouho nebyla – nějak jsem nedokázala sebrat odvahu k tomu, abych se vydala plavat s oběma kluky. Až asi před měsícem jsem tedy viděla, jak obrovské pokroky díky školce udělal! Vůbec se nebojí potopit hlavu, vesele skáče do vody a s nadšením se pouští i do hloubky, kde nestačí. Plave sice jen čubičku, ale s jakou výdrží! Jsem na něj opravdu moc pyšná a taky nadšená z toho, že teď můžu poměrně v klidu chodit do bazénu s ním i s Kocourkem zároveň, protože o Motýlka už se nemusím strachovat (tedy nemusím ho držet, chytat apod. – je už ve vodě naprosto samostatný).

Jelikož byl tento první školkový rok ještě nepovinný, nebyl problém Motýlka uvolnit a odjet třeba v zimě na týden do Alp – mimo školní prázdniny. To už příští rok možné nebude. A také nám přišlo vhod, že se do školky ráno chodilo nejpozději na 9:15 hodin (ale i pozdější příchody byly tolerovány).

Příští rok – tedy od září – se toho změní hodně. Motýlek přestoupí o budovu dál a zahájí lucemburskou povinnou školní docházku. Teď bude dva roky chodit do tzv. Spillschoul, tedy do školky, kde si děti hrají, ale už se i sem tam něco učí.

Ve středu jsme se byli v nové školce podívat – dostali jsme pozvánku na den otevřených dveří a na setkání s Motýlkovou novou paní učitelkou. Trochu mě překvapilo, že odteď bude v každé třídě přítomná pouze jedna učitelka. V našem městě je ve Spillschoul celkem 8 tříd. V každé jsou promíchané děti 4- a 5leté. Tedy polovina dětí z každé třídy teď přestupuje výš a polovina zůstává a je doplněna dětmi z Précoce. V Motýlkově třídě bude celkem 14 dětí, tedy 7 nových (včetně Motýlka) a 7 „původních“, které už do této třídy chodily letos. Ve všech ostatních třídách je 16 až 17 dětí. Důvodem nižšího počtu dětí v Motýlkově třídě je přítomnost jednoho handicapovaného chlapce. Paní učitelka nám o něm sdělila, že není agresivní (čímž nás hned všechny uklidnila :-)), ale je „jiný“ a vyžaduje určitou péči. Děti nám prý samy začnou vyprávět, jakým způsobem je odlišný – že má různé tiky, že často pláče, vykřikuje atd. Já osobně si myslím, že to pro děti může být velmi obohacující zkušenost. Třeba z nich díky tomu vyrostou tolerantnější dospělí. Na druhou stranu jsem trochu zaskočená tím, jakým způsobem se jedna jediná učitelka může každý den věnovat 13 dětem + jednomu postiženému… Musí to být velice vysilující, což nám sama dala najevo. Postěžovala si, že kvůli tomu handicapovanému chlapečkovi má nárok na výpomoc: na 6 hodin týdně. To je skutečně směšné.

Jinak paní učitelka vypadá velice přísně. Klasická „stará škola“ – učí prý už 17 let. Přiznám se, že mi moc sympatická nebyla (ale to mi loni v září nebyla ani hlavní učitelka z Motýlkovy přípravky a nakonec byla super). Zaskočila mě například tím, že nám na tom středečním setkání zdůrazňovala, jak moc je teď na konci roku vyčerpaná, jak je to náročné být na všechny ty děti sama atd. To já naprosto chápu – já jsem vyčerpaná každý večer a to mám na starosti jen své dvě děti. Ale oproti pohodovému vystupování učitelek v Précoce to byl velký rozdíl. Také nám řekla, že prvních pár týdnů hodlá do dětí hustit svá „pravidla, pravidla, pravidla.“ Snažím se to brát pozitivně. Myslím, že Motýlkovi trocha disciplíny neuškodí. Doma se proti mým pravidlům dost vymezuje. Ale z té paní učitelky mi trochu běhal mráz po zádech – a to si myslím, že i já jsem příliš autoritativní!

No a s prvním pravidlem budeme mít v naší domácnosti asi problém všichni: příchod do školky je stanoven na 8:05 hodin. Tolerance maximálně 10 minut. Uf. Tak jsem na to velmi zvědavá. I na těch 9:15 jsme někdy měli potíže to stihnout… Budeme si ta naše rána muset nějak jinak zorganizovat.

Dalším pravidlem jsou výhradně zdravé svačinky: obložený chleba nebo ovoce. S tím se naprosto ztotožňuji. Pořád se snažím o zdravé svačinky. Jenže Motýlek postupem času začal projevovat různá přání inspirovaná jeho spolužáky. A tak začal občas dostávat i vafle (ovšem koupené ve zdravé výživě a k tomu jablko) nebo sýr Kiri s malými tyčinkami. Samozřejmě ne každý den. Naštěstí si občas rád dá i ten chleba se šunkou nebo plátkovým sýrem, kukuřičné chlebíky apod. A jablka. Je to velký jablkožrout.

Tělocvik budou mít dvakrát týdně, protože dnešní děti se prý potřebují hýbat. Souhlasím. Do bazénu budou chodit v pondělí odpoledne – to je taky určitě lepší než ten pátek, kdy už byly děti značně unavené. A do lesa opět ve středu.

Snad nástup do Spillschoul zvládne Motýlek stejně hladce jako loni v září nástup do Précoce. Tehdy mu velmi pomohli kamarádi, které už znal z jesliček. I teď bude ve své nové třídě dva kluky znát už z Précoce. Trochu mě zamrzelo, že to není žádný z jeho nejlepších kámošů, ale jeho to očividně trápí mnohem míň než mě 🙂 Během středeční návštěvy si spolu moc pěkně hráli – tak „pěkně“, že se nejspíš stali trnem v oku paní učitelky už teď…

 

 

Počasí je relativní

Líbí se mi, že i počasí je relativní. To, co nám na konci zimy připadá jako první závan jara, považujeme na podzim za sychravé počasí.

Když se někdy během března teplota konečně vyšplhá ke dvanácti nebo dokonce čtrnácti stupňům, nadšeně odhazujeme zimní kabáty a obouváme baleríny. A když k tomu vykoukne i sluníčko, lucemburští řidiči stahují střechy u svých kabrioletů.

Když na podzim teplota klesne ke čtrnácti nebo dvanácti stupňům, klepeme se zimou, chumláme se do šál, vytahujeme ze skříní kozačky a někteří už i péřové bundy (dnes jsem jich viděla několik).

Jen v Lucembursku žijící Portugalci mě vždycky překvapovali svou otužilostí. Některé vídám v balerínách a kalhotách pod kolena i uprostřed zimy.

Já osobně mám podzim ráda. Vlastně mám ráda všechna roční období. Nechtěla bych žít někde, kde je pořád léto.

Akorát mě ten podzim letos nějak zaskočil. Pamatuju si, jak jsem si někdy během září říkala, že je pořád tak teplo… a že už se těším, až na sobě zase snesu něco víc než jen tričko s krátkým rukávem. A najednou je to tady a já žasnu nad tím, že už je říjen. Motýlek by stále chtěl nosit ven sandálky a v zahradě napustit bazén, a mně je to najednou trochu líto, když mu říkám, že na hraní s vodou (nebo dokonce ve vodě!) už je moc zima a že musí počkat zase na léto. V jeho věku je to přece tak strašně dlouhá doba!

První den ve školce

O tom jako matka nemůžu nenapsat.

Motýlek mě velmi překvapil. V poslední době, když jsem mluvila na téma školka, se tvářil dost záhadně a moc na to nereagoval. Nechtěla jsem tlačit na pilu, jen jsem se občas zmínila, aby nezapomněl. A pokoušela jsem se mu trošku nastínit, co se v té školce vlastně bude dít.

Teď pár dní zpátky, když jsem o tom mluvila, to vypadalo, že se opravdu začíná těšit. Občas prohlásil, že tam chce „hned teď“. Já se ale pořád bála, že v Den D se nějak zasekne a nebude tam chtít.

Ovšem on se včera ráno probudil a zakňoural (on ráno prostě vždycky kňourá): „Chci do školky.“ A já byla moc ráda, že mu můžu odpovědět: „Chceš do školky? To je dobře. Protože dneska tam jdeš!“

Snad poprvé v životě se bez cavyků obléknul, rychle se nasnídal a byl připravený jako první. Do krabičky na svačinku si objednal své oblíbené kukuřičné chlebíčky a nakrájenou mrkev.

Na parkovišti jsem musela z auta vyložit kočárek a strčit do něj Kocourka, ale Motýlek na mě ani nechtěl počkat a táhnul Motýla ke vchodu do školky, protože tam viděl jednoho kamaráda z jesliček. Uvnitř si to hned nasměroval ke krabici s auty a okamžitě si nás přestal všímat.

První den jsme tam všichni měli být v 8:05 ráno. Tak jsme všichni čekali, že nám učitelky něco sdělí. Všichni rodiče tam postávali a vyčkávali. Bylo nám tam horko. Když se pořád nic nedělo, zeptala jsem se jedné z učitelek, jak to bude probíhat. Odpověděla mi, že můžeme zůstat tak dlouho, dokud to budeme považovat za nutné. Až uvidíme, že je naše dítě v pohodě, můžeme jít. Tak jsem na Motýla kývla a šli jsme. Motýlek se na sekundu zarazil, když jsem mu to oznámila, ale hned pokračoval ve své hře – zrovna cosi vařil v kuchyňce.

V poledne jsem si pro něj přišla. Čtvrtek je krátký den, takže odpoledne jsme se tam už nevraceli. Přístup učitelek mě trošku zarazil. Minimálně ten první den jsem čekala, že mi některá z nich popíše, co dělali, jak se Motýlek choval atd. Ale dozvěděla jsem se jen, že „nebyl žádný problém“. Tak jsem se snažila vypáčit pár informací aspoň z Motýlka. „Co jste dělali?“ zeptala jsem se. „Já nevím!“ zněla odpověď. Ale pak se rozpovídal: že si hráli nejdřív uvnitř a pak venku. Že jedli svačinu u stolečku. Že jeden kluk křičel a pak na něj křičel nějaký jiný kluk, ale nakonec se uklidnili. Že prý ten kluk chtěl maminku. A že Motýlek namaloval sluníčko, a proto má na prstech ještě trošku modré (?) barvy. A že zítra půjde do školky  zase.

Dnes jsem ho tam zavedla už bez Motýla, ale opět naprosto bez problému. V poledne jsem si ho vyzvedla, doma mu dala oběd a on se pak chtěl chvilku dívat na pohádky. Když byl čas vyrazit zpátky do školky (pátek je dlouhý den), samozřejmě se mu od televize moc nechtělo. Ale zvládli jsme to.

Tak doufám, že mu to relativní nadšení vydrží dlouhodobě.

A co jsem během doby, kdy byl Motýlek ve školce, dělala já? Starala se o nemocného Kocourka.

Noc před prvním školkovým dnem byla snad moje nejhorší noc v životě. Kocourkovi se spustila rýma, která mu bránila ve spánku. Je zvyklý spát s dudlíkem, ale ten mu pořád vypadával, jak se snažil dýchat pusou. Takže se mu vůbec nedařilo zabrat.

Slyšela jsem, že existují rodiče, kteří svá miminka vozí v autě, dokud neusnou. Vždycky jsem si myslela, že takhle zoufalá nikdy nebudu. Nicméně v 1:45 ráno jsem ho řvoucího naložila do auta a do 2:30 jezdila po městě duchů. V Lucemburku v tuto noční hodinu absolutně nikdo není. Potkala jsem všehovšudy čtyři auta, z toho dva taxíky. Ulice prázdné, nikde nikdo. V ulicích, kde se přes den nedá zaparkovat, nestálo jediné auto. Ale musím říct, že nakonec to byl docela pěkný zážitek. Zajela jsem se podívat na místa, kde jsem se vyskytovala často, když jsem se do Lucemburska přistěhovala. Zavzpomínala jsem za zvuku dětských ukolébavek a nakonec to byl vlastně hezký výlet.

Po příjezdu domů jsme všichni asi dvě hodiny spali. To byl ostatně taky můj účel – větší ambice jsem neměla. Ráno jsem si kladla na srdce, že nesmím své únavě dovolit, abych Motýlkovi zkazila ten jeho první školkový den. Že musím být trpělivá a ustát všechny jeho eventuelní scény. Díky bohu se nakonec žádné nekonaly. A po Motýlkově návratu domů jsme si užili i krásné odpoledne. Kocourek v postýlce doháněl probdělou noc a my s Motýlkem jsme zatím dlouho plácali modelínu, pak si četli knížku a nakonec sám vytáhnul velký šanon s těmi mými Montessori aktivitami! Udělalo mi to radost.

Mezitím se venku zatáhla obloha a nejspíš nám tu skončilo léto. Ochladilo se a vrátily se černé mraky.

Dnes jsem vzala Kocourka k doktorovi a má zánět středního ucha.

Vítej, podzime! 🙂

vybavicka
Výbavičku do školky jsem měla už pár týdnů – pro jistotu. Motýlek potřeboval mj. nepromokavé kalhoty a holinky do lesa, přezůvky, boty na tělocvik, plavky, koupací čepici, ručník, kelímek na pití, látkový (!) ubrousek, krabičku na svačinku (tu ve školce nedostávají, jen odpoledne nějaké ovoce), polštářek, náhradní oblečení,… Vše musí být podepsané. Na fotce je sotva polovina všech věcí.

Sousedské vztahy

Dnes se dozvíte o temných stránkách mé osobnosti… A o tom, jak důležité je mít dobré sousedské vztahy. Maminka mi to vždy kladla na srdce. „Když máš za souseda debila, může ti to velmi zkomplikovat život,“ říkala (nebo něco v tom smyslu). Bohužel sousedy si člověk tak úplně nevybírá.

Já s většinou našich sousedů vycházím velmi dobře. Dokonce bych řekla, že teď naše sousedy znám a oceňuju víc než kdykoli předtím, což je logické, neboť teď trávím doma víc času. Mezi sousedy máme typickou lucemburskou rodinu se třemi malými dětmi, od jejichž maminky čerpám informace ohledně místních školních zařízení a vypadá to, že si k nim Motýlek půjde brzy hrát (v lucemburštině!). „Pod námi“ bydlí jedna svobodná (či rozvedená) matka estonské národnosti, kterou téměř nevídáme (ale je moc milá). Naproti přes ulici bydlí italská rodina se dvěma dětmi, chlapeček o něco mladší než Motýlek, kluci spolu občas bagrují písek na hřišti, zatímco my maminky konverzujeme. Velice milá je i německá rodina, také dvě děti, z nichž mladší holčička půjde s Motýlkem v září do školky. Do včerejška jsme měli v naší čtvrti také bělorusko-francouzskou „hroší rodinku“. Asi tušíte, odkud pramení jejich přezdívka. Tatínek trochu hlučný, neboť pracuje z domova, prodává cosi přes Amazon a je neustále na Skypu, v letních měsících si kancelář přesouvá do zahrady, odkud se jeho „send me my fucking money back“ rozléhá hodně daleko. Nicméně včera se odstěhovali na Floridu a musím říct, že už teď se mi po nich trošku stýská. Nad nimi bydlí dost diskrétní rodina s už větším chlapcem. Jeho otce vídám každou neděli dopoledne, kdy před garáží leští své auto.

No a pak tu máme ještě jedny Lucemburčany, s nimiž si vzájemně tak trochu koukáme do oken – od nás z kuchyně a z Motýlkova pokoje. A především máme z těchto místností přímý výhled do jejich zahrady… Je to rodina se dvěma chlapci a dvěma psy. Před nějakým časem u nich proběhly podivné změny, myslela jsem, že se stěhují, ale nedávno mi bylo jinou sousedkou vysvětleno, že se odstěhoval pouze tatínek, neboť maminka si našla nového přítele. A po jeho příchodu si pořídili také ty dva psy. Fenku rhodéského ridgebacka, která se tváří flegmaticky a mírně. A pak takového malého černého čoklíka, který je jak na baterky a má velmi vysoký, nepříjemný hlas.

Tušíte správně. Kamenem úrazu je tento malý černý pejsek. Pravidelně totiž dochází k situacím, kdy se rodina kamsi vypaří a oba psi zůstávají v zahradě. A ten malý štěká a štěká, kdykoli se někdo mihne v okolí, a leckdy i když k tomu nemá žádný objektivní důvod. Jejich majitelé jim nechávají pootevřené dveře do obýváku a zřejmě také do suterénu, nicméně v jejich nepřítomnosti oba psi tráví většinu času v té zahradě. Ve dne, když jsou obyvatelé jejich domu nejspíš v práci a ve škole, ale i v noci, když jdou dospělí asi někam pařit a děti jsou u tatínka nebo u nějakých kamarádů (to si domýšlím). Prostě dům je prázdný a v zahradě dva psi, z nichž jeden neustále ječí.

Ten jekot mi už mnohokrát značně zkomplikoval už tak náročné uspávání Motýlka. Když jsem byla v 8. měsíci těhotenství, moje nervy na pochodu mě dohnaly k tomu, že jsem si onoho souseda jednou „ochytla“, když zrovna před jejich garáží nakládal něco do auta. Je to zvláštní člověk. Celkem mladý, i pohledný, ale z nějakého důvodu se vyhýbá očnímu kontaktu. Když jdu proti němu po chodníku, raději přejde na druhou stranu. A když jde po druhém chodníku než já, záměrně kouká jinam. Na pozdrav odpoví, pokud ho na něj zahalekám. Ale sám od sebe nepozdraví. Neberu si to osobně. Opravdu si myslím, že takto nejedná jenom se mnou.

Takže jsem sebrala odvahu, zhluboka se nadechla a dala si záležet na tom, abych zněla přívětivě a přátelsky. Přesvědčená, že každý problém se dá přece vyřešit lidsky, jsem se ho slušně zeptala, zda by večer mohl zavírat své psy, protože nás ruší jejich štěkání vzhledem k tomu, že máme okna namířená na jeho zahradu. Jeho odpověď mě ale naprosto odbourala: „To neštěkají MOJI psi.“ Zůstala jsem na něj zírat. On pokračoval: „To jsou psi té paní, která bydlí támhle v tom domě v přízemí,“ nasměroval mě. Já ale VÍM, který pes dělá rámus. Ta mladá slečna od naproti má sice taky dva pejsky, ale ti neštěkají. Vídám ji je pravidelně venčit, po zbytek času je má zavřené doma.

Takovou reakci jsem vůbec nečekala a značně mě vykolejila. Myslela jsem, že jednoduše uzná, že mě jeho psi můžou rušit, a slíbí, že na ně dá v budoucnu pozor. On ale svedl vinu na někoho jiného takovým způsobem, že jsem dokonce zablekotala jakousi omluvu z křivého nařčení a odkráčela pryč. Samozřejmě jsem se pak na sebe zlobila. Vždyť přece vím, že mám pravdu! Měla jsem trvat na svém.

Na několik měsíců byl ale od štěkotu klid. Měla jsem radost, že ačkoli rozhovor se sousedem neproběhl podle mých představ, měl aspoň nějaký efekt. Bohužel dočasný.

Od té doby jsem strávila několik bezesných nocí. Jednou jsem byla vzhůru do půl druhé ráno – ne kvůli kojení, ale kvůli tomu malému černému psovi. Druhý den ráno jsem u těch sousedů zazvonila, abych si to s nimi vyříkala, ale… nebyli doma. Nebo se tak aspoň tvářili.

Naštěstí nejsem sama, komu štěkot vadí. V onu noc, kdy jsem byla vzhůru do půl druhé ráno, nás z balkónů a rozsvícených oken koukalo víc. Všichni jsme hledali toho rušiče nočního klidu. Italská sousedka se mi jednou svěřila, že její syn za ní v noci, když ten pes štěká, chodí do postele s pláčem, protože se psů bojí.

Naposledy nás ten pes rušil opět minulou sobotu. Jak ručička postupolvala po ciferníku hodin, vnitřně jsem se opět úplně vynervovala. A začala si v hlavě psát scénáře, co bych tomu sousedovi mohla provést…

  • Zavolat policii. O tom už ostatně mluvila Italka odnaproti. Čekám, kdy konečně přejde k činům. Bohužel si nejsem jistá, zda by policie psa skutečně umlčela, když nikdo není doma.
  • Napsat jim dopis. Nebo aspoň vzkaz. Hodit jim ho do schránky a připsat čas (23:25… 0:48… 1:15).
  • Zazvonit u nich v pět ráno (pokud budou doma) a vzbudit celý dům.
  • Upéct koláč a ráno jim ho donést se slovy (a s úsměvem samozřejmě): „Upekla jsem koláč. V noci. Nemohla jsem spát, tak jsem si řekla, že udělám něco užitečného.“
  • Otrávit ten koláč! Nebo jim aspoň místo koláče donést tiramisu ze zkažených vajec.
  • Nebo hodit tomu psovi párek naplněný prášky na spaní.
  • Motýl má v plánu si z chaty jeho rodičů přivézt prak, který používal v dětství. Toto řešení samozřejmě zavrhuji. Jsem si vědomá toho, že to nebohé zvíře za nic nemůže. Psy mám ráda. Nemám ráda jen toho souseda.
  • Dokonce mě napadlo (a to je ta temná stránka mojí osobnosti) propíchnout tomu sousedovi pneumatiky u jednoho z jeho tří obrovských aut. Něco tak ohavného bych samozřejmě neudělala. Jen mě to napadlo.

Motýl nakonec začal z našeho kuchyňského okna do jejich zahrady házet vlašské ořechy. Po čtyřech ořeších psi utekli do suterénu a ten večer už se neobjevili. Nevím, jestli některého z nich trefil. A hlavně si nejsem jistá, že s tímto řešením můžu počítat i příště.