Zvuk slunečních hodin

Tuhle knížku jsem četla zase trochu déle. A teď už se týden odhodlávám, že o ní napíšu. Ono to totiž vůbec není jednoduché. Byla jsem z ní nadšená. Četbu jsem si po douškách opravdu vychutnávala, ale zároveň bylo téma dost těžké, takže některé dny jsem v sobě nenašla dost duševních sil knížku otevřít a znovu se do ní začíst. Jiné dny jsem sílu našla a začetla se okamžitě. Dějem jsem se cítila úplně pohlcená, a to i přesto, že je velmi složitý.

V knize Zvuk slunečních hodin se totiž prolínají různé časové roviny (od dávných mýtů a pověstí přes předválečnou dobu a druhou světovou válku až po 80. léta), různé části světa (Československo, Indie, Kanada, USA, Francie,…), různé kultury (ta naše klasická „západní“, židovská, hindská, muslimská,…), různé žánry. Dokonce i vypravěči se střídají. Přesto jsem neměla ani malou chvilku pocit, že se v ději ztrácím.

Spoustu jsem se toho dozvěděla. Kniha obsahuje mnoho faktů: o Baťovi, o Zlíně, o Baťových fabrikách v Indii, o indických pamětihodnostech, o koncentračních táborech, o vylodění v Normandii a osvobozování Evropy. A všechno je to zahrnuté do velmi poutavého příběhu plného lásky – partnerské, dětské, rodičovské.

Nedokážu zajít do detailů a děj vyprávět. Zamotala bych se do toho. Ale Hana Androníková se do toho nezamotala vůbec – vše je celou dobu naprosto jasné.

Když jsem knížku dočítala a se slzami v očích si vychutnávala poslední odstavce, kousek ode mě seděl Motýl a měl zrovna svou provokatérskou náladu. Za každou cenu se mě snažil rozptýlit. Nedařilo se mu to. Když jsem knížku konečně zavřela, zeptal se mě, o čem byla. Pustila jsem se do vyprávění a pod tíhou všech těch emocí, kterými je knížka nabitá, jsem se rozbrečela. Motýl se mi smál a i já se pak začala smát. Nicméně je to opravdu velmi silná četba.

Teď mám slzy  na krajíčku podruhé, protože při hledání ilustračního obrázku k tomuto zápisku jsem se dočetla, že autorka Hana Androníková v roce 2011 zemřela na rakovinu, ve věku 44 let. Je velká škoda, že další knížky už nenapíše. A narodila se… ve  Zlíně.

Při četbě jsem si poznamenala dvě pasáže, které mě zaujaly:

Největší konflikt nastal v okamžiku, kdy odpromovala. Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou.

„Tak už jsi mi – odpustil?“

Čelem mu přeletí stín.

„To bylo snadné. Ale jak dokážu –“

Schoulený dovnitř, sahá si do zátylku a sklání hlavu. V tom gestu je zvuk věčnosti i zániku. Čidla přítomnosti zkratovala v kontaktu s minulostí. Je ve tmě.

“ – jak mám odpustit sobě?“

Ušla dva kroky přes jizvu deseti let, vzala starou ruku do svých jako svátost. Stařec opřený o vetchou hůl zpytovaného svědomí. Kroutí hlavou.

(Ty matafory! Ten jazyk! Prostě geniální!)

Prázdné místo

Tuhle knihu od J. K. Rowlingové jsem dostala k Vánocům, protože jsem si ji přála. Ovšem ne k těm posledním Vánocům a myslím, že ani k těm předešlým to nebylo. Tedy kniha ležela na hromadě knížek k přečtení vedle mého nočního stolku už hodně dlouho. Dostala se ke mně v nepravý čas. Pár měsíců jsem nečetla vůbec – a to pro mě znamenalo opravdu velké utrpení. Po zbytek času jsem si vybírala tenké nenáročné knížky, u nichž moc nevadilo, když jsem ztratila nit. Pustit se do takové bichle, to chtělo opravdu velké odhodlání. I když ona se jako bichle vlastně jen tváří. Ve skutečnosti má „jenom“ 542 stránek, ačkoli vypadá tak nejmíň na 800. Přesto když jsem se do ní v lednu pouštěla, tipovala jsem, že ji nedočtu dřív než někdy v červnu 🙂

Od J. K. Rowlingové jsem kdysi přečetla všechny Harry Pottery. Původně jsem to neměla v úmyslu, protože nerada čtu, co čtou všichni. Ale kamarádka mě zlákala a nakonec jsem musela uznat, že měla pravdu, když mi tvrdila, že se mi to bude líbit.

O Prázdném místu jsem slyšela spíš negativní kritiky, ale snažila jsem se je pouštět zase rychle z hlavy. Věřila jsem, že mě J. K. Rowlingová nezklame.

prazdne_misto

Prázdné místo je její první kniha pro dospělé. Ze začátku mi několikrát prolétlo hlavou, že ten, kdo tohle prohlásil, se musel splést, protože děj se hemžil teenagery. Pak se k nim ale naštěstí přidalo i několik postav v dospělém věku. Celkově těch postav v knize na můj vkus vystupovalo příliš mnoho. Na týdenní pobyt na horách jsem si knihu nevzala, protože takovou těžkou cihlu jsem si do našeho narvaného auta prostě nemohla dovolit. A když jsem se po návratu domů k četbě vrátila, nějakou dobu mi trvalo, než jsem se ve všech těch osudech zase zorientovala.

Některé starší postavy mě vyváděly z míry tím, co údajně považovaly za „vzrušující“. Britské důchodkyně jsou zřejmě velmi odlišné od těch našich 🙂 Také mě překvapovaly některé detaily, jako například název nově otevřené kavárny „U měděného čajníku“. Opravdu by v dnešní době takhle někdo pojmenoval novou moderní kavárnu? Je to otázka britských tradičních hodnot nebo v tom má prsty překladatel?

A stejně jako u jiných knížek, které jsem v poslední době četla, jsem měla pocit, že se autorka snaží popsat realitu dnešního světa až zbytečně drsně. Nějak se mi nechce věřit, že žijeme v tak zkaženém světě, kde každý spí s každým, všichni se podvádějí, pomlouvají, nenávidí, pijou, fetují… Nebo mám hezčí život než ostatní? Nebo jsem tak naivní, že to kolem sebe nevidím?

Nicméně J. K. Rowlingová všechny drobné nedostatky, které bych jí mohla (ale nechci) vyčíst, dokázala zachránit svým vypravěčským talentem, který jí nelze upřít. Kniha se čte snadno a rychle, chvílemi je děj docela napínavý – obzvlášť závěr. Poslední stránky jsem hltala se zatajeným dechem. A taky se slzami v očích, což se mi u knih stává málokdy. Konec je pěkně smutný.

Doporučuju.

Právě čtu – překvapivě!

V sobotu jsem se náhodou ocitla v knihkupectví. Vždycky pro mě bylo těžké NEKOUPIT si knihu. Momentálně jich na mém nočním stolku čeká pěkná hromádka a já už při pohledu na ni ani nemám černé svědomí. Prostě to beru tak, že si je přečtu, až budu ve své roli matky méně populární.

Takže pořídit si další knihu, kterou si budu moct na tu hromádku přidat, je samozřejmě velká hloupost.

Koupila jsem si rovnou dvě 🙂

Jednu knížku o Mali od Erika Orsenny a jednu od Zadie Smithové, která v Čechách vyšla pod názvem Severozápad.

Velikonoční víkend jsme trávili u Motýlových rodičů a přiznám se, že poté, co jsem večer uložila Motýlka, jsem se trochu nudila… A tak se mi nová knížka (ta od Zadie Smithové) hodila. Hned jsem se začetla a dnes mám za sebou obdivuhodných 100 stránek!

A ten požitek ze čtení „obyčejné“ beletrie je slastný!

 

Nečtu

Čtení knížek bylo vždycky mým nejoblíbenějším způsobem relaxace. Možná bych to dokonce mohla nazvat vášní. Zavřít se doma, popíjet čaj (a večer klidně i víno) a číst si se mi vždycky jevilo jako ideálně strávený čas. Už jako dítě jsem se těšila domů ze školy, abych si mohla číst. Za studentských let mě někdy až obtěžovalo, že mě pořád někdo někam zve, a bylo těžké vysvětlit, že raději zůstanu doma s knížkou. Kolikrát mi prolétlo hlavou, když jsem měla nějaké nepovedené rande, že ztrácím čas, který jsem mohla věnovat minimálně třem novým kapitolám v právě rozečteném románu.

Samozřejmě jsem postupně musela čas věnovaný četbě trochu omezit. Pracovní proces, péče o domácnost a budování harmonického vztahu s mužem obnáší určité oběti. Ale i přesto si knížky v mém životě vždycky dokázaly najít své místo.

Když jsem byla těhotná, jednou z mých velkých obav spojených s narozením dítěte byla samozřejmě DEFINITIVNÍ ztráta volného času. Proto jsem ze začátku byla příjemně překvapená, když mi Motýlek pěstování mé největší záliby dopřával. Hezky spinkal a hlavně často a dlouho jedl: cumlal mlíčko někdy celé hodiny s takovým soustředěním, které nevyžadovalo příliš mojí pozornosti, a tak jsem si dobu kojení mohla krátit četbou a náramně jsem si to užívala.

Samozřejmě jsem tušila, že to nebude trvat věčně. Dnes už Motýlek cumlá rychleji a často s ním při tom šijou všichni čerti, takže je nemožné se snažit udržet knihu v ruce. Nehledě na to, že mi je velmi příjemné, když si vzájemně hledíme do očí a když se na mě Motýlek občas usměje. Jsou to takové zázračné chvíle, které bych nechtěla propást.

Během dne se mi ale už jiná příležitost k nerušené četbě obvykle nenaskytne. Když už Motýlek na chvilku usne, jsou mé priority zaměřené na naprosto jiné věci. A když se nakonec stihnu dopracovat i k nějaké zábavě, raději si pročtu své oblíbené blogy na internetu (protože to se dá přerušit snáz, když se Motýlek náhle probudí) nebo sama napíšu příspěvek. A když večer uléhám do postele, knížce na nočním stolku věnuju jen letmý pohled, než zhasnu.

Přišla jsem ale na to, že mi čtení vlastně zase tolik nechybí. Ještě před pár měsíci bych tomu asi neuvěřila. Moje dny jsou teď naplněné úplně jinak než dřív. Neuvěřitelně rychle utíkají, ale naštěstí si to aspoň stíhám uvědomovat a soustředit svou pozornost na Motýlkovy pokroky a proměny. Na čtení budu mít ještě spoustu času, až bude větší a až o mou pozornost nebude stát.