K.O.

Po krátké době jsem se ocitla zase v kině, tentokrát i s Motýlem! Vděčím za to své kamarádce, protože film K.O. jsme si vybraly mezi upoutávkami při naší poslední návštěvě kina.

Je pro mě tudíž těžké oba filmy nesrovnávat, i když toho vlastně nemají moc společného. Snad jen to, že jsou oba francouzské, že se jedná o tzv. prise de choux, jak se vyjádřil můj muž :-), a že mají oba otevřený konec.

Prise de choux znamená slangově totéž co prise de tête. Tête znamená francouzsky „hlava“, choux znamená „zelí“, ale přeneseně se tak říká i hlavě 🙂 Když se řekne „ça me prend la tête!“, znamená to, že mě něco nutí k přemýšlení, k intenzivnímu používání mozku, což je únavné. Takže pokud můj muž označil (dokonce už předem) film K.O. za prise de choux, znamená to, že to byl film trochu náročnější. Žádná americká odpočinkovka. Toť k lekci francouzštiny pro pokročilé 🙂

K.O. vypráví příběh úspěšného businessmana, ředitele televizní stanice (mediální prostředí je pro mě i pro mého muže přitažlivé téma), který má spoustu nepřátel, protože se ke svému okolí – v práci i doma – chová velmi arogantně. Jeden člověk se na něj naštve tak moc, že se rozhodne ho zastřelit. Businessman se pak probere v nemocnici a zjistí, že byl nějakou dobu v kómatu. Netuší ale, jak dlouho. A postupně zjišťuje, že celý jeho život je naruby. Nic neodpovídá té realitě, kterou si pamatuje. Už není ředitelem televizní stanice, je v ní pouze zaměstnaný jako hlasatel počasí. Už nebydlí v domě, kde dřív bydlel – žije tam pouze jeho žena, která se ale tváří, že ho sotva zná. Těch příkladů je hodně. V podstatě velkou část filmu divák sleduje příběh, kterému nerozumí. Vše je jinak, než jak to bylo na začátku, a divák chce samozřejmě vědět, proč. To se ale v podstatě nedozví. Hlavní hrdina se opět dostane do situace, kdy na něj někdo vystřelí, a vše se vrátí do starých kolejí. Divák si musí domyslet, jestli to celé byl sen, nějaký vtip, nebo co vlastně… A samotný konec je naprosto otevřený, takže vlastně není jasné vůbec nic.

Otevřené konce mi nikdy nijak zvlášť nevadily. Kdysi se tak filmy točily proto, aby bylo v případě úspěchu možné natočit pokračování. V poslední době se mi ale zdá, jako by se filmoví tvůrci báli vymyslet opravdický závěr. Prostě tu zodpovědnost přehodí na diváka, ať si s tím poradí. A to mě začíná trochu rozčilovat.

Jinak ale téma samotné opět zajímavé a alespoň jsem tentokrát dokázala rozpoznat jakési poselství: totiž že všechno se nám někdy v životě vrátí: všechno dobré i zlé, co spácháme. Tak, jak se chováme k lidem kolem nás, se jednou ti samí – anebo možná jiní – lidé budou chovat k nám.

Bridget v letech

Třetí díl Bridget Jonesové přišel do českých kin mnohem dřív než do těch lucemburských. Facebookové statusy mých českých kamarádek se předháněly v superlativech. Slibovaly, že se budu smát od začátku do konce. A některé dokonce tvrdily, že tenhle poslední díl je ze všech nejvydařenější.

Já se teď do kina moc nedostanu, ale když už, tak zajít na intelektuálně nenáročnou odpočinkovku s některou z mých kamarádek je přesně to, co potřebuju. Takže jsem se opravdu těšila. Zřejmě jsem měla přehnaná očekávání způsobené oním výše zmíněným „básněním“. Do kina je lepší chodit bez očekávání. Totéž platí o knihách. Raději se vyhýbám zaručeným bestsellerům, anebo je čtu, teprve když jejich nejzlatější éra opadne (to teď neplatí, momentálně nečtu téměř vůbec nic).

Nebudu chodit kolem horké kaše. Bridget mě zklamala. Nesmála jsem se od začátku do konce. A nedokážu si to nijak rozumně vysvětlit. Že by to bylo dabingem? Netuším, jestli mé kamarádky v Čechách šly na dabovanou nebo na původní verzi. Já byla na původní verzi s francouzskými titulky. Ne že bych se za celou dobu nezasmála vůbec. Vtipné scény tam byly. Ale některé mi přišly spíš trapné. Od té doby dumám nad tím, jestli by mi teď stejně trapné připadaly i předchozí dva díly, kdybych si je znovu pustila. Změnila jsem se já nebo Bridget?

Každopádně doufám, že jsem nezestárla jako Bridget. Nebo ještě hůř – jako Mark Darcy! Než jsem si na jeho nový vzhled zvykla, přišlo mi, že utekl z domova důchodců. Když se schylovalo k jeho první postelové scéně, váhala jsem, jestli bych si raději neměla zakrýt oči. Bridget mělo ve filmu být, myslím, 42 let. Mám hned několik stejně starých kamarádek a musím říct, že vypadají mnohem lépe! Markovi bych řekla tak sedmdesát.

Mark mě ale zarazil nejen vráskami a jakousi „zašedlostí“, ale i přehnanou upjatostí. I v předchozích dílech hrál suchara, ale to bylo ještě celkem roztomilé. V posledním díle je to ale zahnáno do extrému a výsledek je opět takový… trapný.

Jak se nová Brdiget Jones líbila vám? 

bridget

 

 

High-Rise

V kině jsem nebyla téměř dva roky. Teď ale konečně nastala doba, kdy mi to zase připadá proveditelné. Takže když mi moje kamarádky nabídly, abych s nimi šla do kina, zajásala jsem. A bylo mi úplně jedno, na co půjdeme.

Vlastně úplně jedno mi to nebylo. Jedna z kamarádek poslala výběr filmů, z nichž jeden byl historický, což mě nelákalo, a druhý začínal ve špatný čas. Potřebovala jsem totiž, abych stihla nakojit a uložit Kocourka a pak se včas vrátit na první noční kojení.

Touto selekcí jsem tedy já (bohužel) vybrala film High-Rise. Popisek mi nepřipadal nějak extrémně lákavý, ale přišlo mi, že by to mohlo být zajímavé. Děj se měl odehrávat v 70. letech a mělo se jednat o osudy obyvatel jednoho moderního mrakodrapu. V nižších patrech měli bydlet „chudší“ lidé, ve vyšších smetánka, a všichni se měli setkávat na četných večírcích. Problematika byla jasná.

high-rise

Potíž byla v tom, že moje kamarádky šly do kina v podstatě ze stejného důvodu jako já: víc se nám líbila možnost vyrazit si za zábavou a bylo nám vlastně celkem jedno, na jaký film půjdeme.

A tak jsme skoro dvě hodiny zíraly na příběh, který neměl hlavu a patu. Děj nedokážu popsat. Nepochopila jsem to a nelíbilo se mi to. Absolutně nechápu, proč někdo takové filmy točí a co tím tvůrci chtěli vyjádřit. Bylo to stejně iracionální jako sny, které se nám zdají v noci. V tomhle případě spíš noční můra.

Byla jsem celkem vděčná, když se mě kamarádka sedící po mé pravici zhruba dvacet minut před koncem zeptala, zda bude trapné, když ze sálu odejde. Velmi ráda jsem ji doprovodila. Bylo mi jasné, že o žádný „konec“ nepřijdu, protože bych ho stejně nepochopila. Počkaly jsme na ostatní kamarádky v tou dobou už opuštěné vinárně v budově kina. Přišlo mi pak velmi vtipné zeptat se těch ostatních (vytrvalých), jak to dopadlo 🙂

Už jste někdy odešli z kina před koncem filmu? 

Já ano. U prvního dílu Pána prstenů. Vím, že film i jeho knižní předloha mají své skalní fanoušky. Věřím, že pro spoustu lidí má tento příběh své kouzlo. Ale není to můj šálek kávy. Nebavil mě ani film, ani můj pokus číst Tolkiena. Z kina jsem tehdy odešla asi 15 minut před koncem. Už nějakou dobu jsem nervózně pokukovala na hodinky. Chtělo se mi na záchod a hlavně mě to nebavilo. Měla jsem spočítané, že film by měl každou chvilku skončit, ale děj se ke konci vůbec neschyloval. A pak mi to došlo. Byl to teprve první díl ze tří! V tu chvíli jsem odešla, pevně rozhodnutá, že na další dva díly určitě nepůjdu. Nakonec jsem šla, abych udělala radost svému tehdejšímu příteli. Druhý díl jsem prospala a ten třetí nějak přežila.

Nedokoukat film mi připadá značně jednodušší než nedočíst knihu. Ostatně v nedokoukání filmů jsme s Motýlem mistři – aspoň tedy doma před televizí. Oba usínáme před koncem (on asi ještě častěji než já).

Boyhood

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byla naposledy v kině. Podle blogu to bylo březnu 2012 na filmu The Artist.

Každopádně včera jsem poprvé od Motýlkova narození vyrazila s kamarádkami do kina (Motýl hlídal). Šly jsme na film Boyhood. Je to příběh malého chlapce Masona, kterého spolu se starší sestrou vychovávají jejich rozvedení rodiče. Na filmu je zajímavé to, že jeho realizace zabrala 12 let a všechny postavy jsou po celou tu dobu ztvárněny pořád stejnými herci. Takže na začátku filmu je Masonovi zhruba 6 let a příběh končí jeho maturitou a odchodem na univerzitu v osmnácti.

Celé dílo trvá 165 minut, což mě trochu vyděsilo, obzvlášť když jsme šly na promítání od 21.15 hodin. Ale docela mi to uteklo a ten příběh mě pohltil. Mohla jsem vidět problémy dospělých dětskýma očima a později si prožít chlapeckou pubertu. To mě tedy dost vyděsilo a na chvilinku jsem zalitovala, že nemám holčičku. Mohla jsem si (znovu) položit různé existencionální otázky o tom, jaký má život vlastně smysl, a (znovu) si prožít touhu po odlišnosti, výjimečnosti, po narušení zajetých standardů a pravidel. A jeden z hlavních poznatků, na které chtěl autor asi poukázat, byla skutečnost, že dospělí jsou a zůstanou pořád stejně zmatení a nejistí, jako když byli malí. Že prostě všichni improvizujeme a přizpůsobujeme se situacím, které nám život přináší. A občas prostě nevíme, co si počít.

Vřele doporučuju.

Boyhood-poster-I-

Sama v kině

Chodíte někdy sami do kina? Nemám tím na mysli, že byste se ocitli sami v prázdném sále. Tím „sami“ myslím „bez doprovodu“.

Já jsem to zažila všehovšudy třikrát. A pokaždé jsem měla pocit, že porušuju jakési tabu. A taky že na mě všichni zírají (to jsem si nejspíš vsugerovala).

Poprvé to bylo v pražském Světozoru. Bylo mi šestnáct a byla jsem poprvé na týden v Praze sama – tedy bez rodičů, avšak pod drobnohledem babičky. Červencové slunce pekelně vyhřálo její panelákový byt, avšak můj únik do centra se mi nevyplatil, protože tam bylo vedro ještě větší. Rozhodla jsem se schovat do klimatizovaného kinosálu a zakoupila lístek na první film, který mě na programu upoutal: Fast and Furious. Už při vstupu do sálu mi mělo připadat podezřelé, že tam byli skoro jenom muži… a já. Asi jsem ten popisek filmu špatně pochopila. Původně jsem totiž neměla v úmyslu téměř dvě hodiny sledovat honičky ve sportovních autech a poslouchat skřípot pneumatik. Ale aspoň jsem se tam schladila.

Podruhé a potřetí to bylo u příležitosti předpremiéry pořádané ve spolupráci s našimi novinami. V obou případech jsem prostě využila toho, že jsem do kina tak jako tak musela, abych přivítala vítěze naší čtenářské soutěže, a pak jsem s nimi prostě na poslední chvíli vklouzla do sálu.

Včerejší předpremiéra filmu Un bonheur ne vient jamais seul (ve volném překladu Štěstí nepřichází nikdy samo) s mou oblíbenou herečkou Sophie Marceau byla navíc určená jenom pro ženy – tzv. Ladies‘ Night. V zásadě mi tenhle koncept nijak zvlášť blízký není, ale včera mi tak nějak přišel vhod. A ani mi nevadilo, že vedle mě nikdo nesedí (sál je obrovský a byl zaplněný jen asi z poloviny). Nechala jsem se pohltit filmem, který byl místy legrační a místy přehnaný slaďák, zapomněla jsem na zbytek světa a na všechny starosti a užila si báječný večer.

A konečně jsem pochopila, že na tom není nic špatného, když jdu do kina sama. Už jsem přece velká holka.

(I když s kamarádkou nebo s Motýlem je to přece jenom příjemnější.)