Velikonoční prázdniny

Pár dní poté, co jsme oslavili Motýlkovy narozeniny, jsme odletěli do Čech. Jen já a kluci. Motýl zůstal doma, chodil do práce a o velikonočním prodlouženém víkendu se věnoval svým dcerám. I ony musejí čas od času dostat šanci mít tatínka jen pro sebe 🙂

Moc jsem se na to naše malé dobrodružství s klukama těšila. Zatím si netroufám jet s nimi do Čech sama autem, ale na letadlo už jsem odvahu sebrala. Obě cesty proběhly v rámci možností hladce. Přímý let, Motýlek už vcelku rozumný a především snadno zabavitelný (iPad s pohádkami + něco k snědku), Kocourek v poněkud neposedném věku, ale zvládli jsme to. Sice jsem se dost zapotila, abych ho udržela relativně v klidu (a netuším, jestli i spolucestující měli o klidu stejné mínění jako já), ale hodina a dvacet minut letu se dají zvládnout.

Na letišti v Praze nás vyzvedla mamka a odvezla nás do mého rodiště. Oba kluci v autě usnuli, takže jsem si po letu i já mohla vydechnout a s mamkou si pěkně popovídat.

V Krkonoších jsme si hlavně užívali rodinu a kromě návštěv dvou kamarádek, které mají děti v podobném věku jako já, jsme toho moc nepodnikali. Zastavili jsme se na jednom velikonočním tvoření, pořádaném mou bývalou spolužačkou v nedaleké vesnici. Motýlka ale české velikonoční tradice moc nezaujaly. Po dlouhém přemlouvání si alespoň s pomocí jedné milé paní učitelky nabarvil vajíčko rozehřátým voskem. Kocourka to zajímalo pro změnu trochu moc, tak jsme radši rychle ujeli na hřiště.

Potěšilo mě, že si Motýlek docela rozuměl se synky mých dvou kamarádek. Už se několikrát viděli v minulosti (naposledy loni v létě), ale teprve teď se dá říct, že si spolu hrají a komunikují.

Celkově byli kluci pěkně ponoření v češtině, až mi bylo při prvním telefonátu Motýlovi trochu úzko, zda Motýlek nezapomněl mluvit francouzsky. Nezapomněl 🙂 Okamžitě přepnul z jednoho jazyka do druhého. Za tohle mu patří můj velký obdiv.

Na Velikonoční pondělí jsme se přesunuli do Prahy, kde jsme měli v plánu navštívit Dinopark (Motýlek má dinosaurovské období) na střeše obchodního centra Harfa. Bohužel lilo jako z konve a byla velká zima a Dinopark není ani částečně krytý, v což jsem trochu doufala. Takže jsme návštěvu Dinoparku odsunuli na příště. Moje mamka mě s Motýlkem poslala aspoň do Dinokina na 10minutový film o dinosaurech v 3D. Po sedmé minutě mě Motýlek se slzami na krajíčku poprosil, abychom šli ven, protože se bál. Nechtěla jsem mu způsobit trauma, tak jsem ho ihned poslechla. Motýlek je trochu strašpytel, ale asi je to přece jenom pro větší děti.

V úterý moje mamka pokus s kinem zopakovala a vzala Motýlka na oběd a pak na Šmouly. Ty se mu líbily daleko víc 🙂 Já zatím strávila den s Kocourkem a mojí kamarádkou z dětství, se kterou jsme si toho měly hodně co vyprávět. Další kamarádka za mnou dorazila večer. Zkrátka program jsem měla pestrý.

Středu jsme strávili s mou sestrou a jejími holčičkami. Navštívili jsme Národní zemědělské muzeum, od kterého jsem měla velké očekávání. Byla jsem přesvědčená, že moji kluci z něj budou oba absolutně nadšení. Jenže… muzeum je v rekonstrukci, kočárky se musejí zaparkovat u vchodu (poté, co si je k němu vynesete, protože výtahy jsou mimo provoz). No, to by mi zase tak nevadilo. V přízemí jsou vystavené dobové traktory, kterých si ale žádné z dětí i přes mou snahu nevšimlo. Byly uchváceni malými šlapacími traktůrky a odrážedly, které jsou v muzeu k dispozici. Připadala jsem si tam spíš jako v nějaké herničce, a ne v muzeu. Každopádně jsme tam vydrželi necelou hodinu. Při cestě na WC jsme zahlédli výstavu v prvním patře na téma rybářství, které se ale Motýlek odmítnul věnovat a rychle se vrátil k traktůrkům.

Po návštěvě muzea byl čas oběda. Zamýšlela jsem zajít do občerstvení v sousedním Národním technickém muzeu, ale moje sestra navrhla se procházkou přes Letnou přemístit na Hradčanskou do Café Pointa, kde jsme se dobře najedli a děti si pohrály v dětském koutku. Tedy konečně jsem navštívila jednu z restaurací s dětským koutkem, kterých je podle mých dojmů z internetu Praha plná (ovšem najít je tam, kde by se mi to zrovna hodilo, byl docela oříšek).

Ve čtvrtek jsme trochu neplánovaně navštívili jiné občerstvovací zařízení: Ovocný Světozor na Dejvické. O pár metrů dál se nachází prodejna barefoot obuvi Naboso, kde jsem měla v plánu nakoupit letní boty pro děti, případně i pro sebe. Jenže ta prodejna nečekaně otvírá až v 11 hodin a my tam byli o půl hodiny dřív. Není se čemu divit, když se mi Kocourek po celý náš pobyt v ČR budil před šestou hodinou ranní (doma jsme zvyklí na venkovní rolety, které zajistí v pokoji dokonalou tmu a díky kterým oba kluci běžně vyspávají do půl osmé nebo do osmi; ČR je od Lucemburska na východ, takže je ráno dřív vidět a navíc ani ty nejlepší závěsy na oknech místnost tak dokonale nezatemní… :-()! Nicméně útočiště ve Světozoru bylo velmi příjemné. Motýlek si poručil „jahody se šlehačkou – bez šlehačky“, já zhřešila výborným latté a… šunkovým chlebíčkem! Kocourek se spokojil se sváčou z kočárku a zíráním skrz obrovské vitríny na kolemjdoucí.

Boty jsem nakonec koupila jen klukům: Motýlkovi parádní „tenisky“ Vivobarefoot, ze kterých máme oba velkou radost, pro Kocourka sandály Bobux. Jinak můj vztah k barefoot obuvi je poněkud komplikovaný a pravděpodobně i nedomyšlený, ale o tom zase někdy jindy.

No a v pátek jsme letěli domů. Snad poprvé se mi zpátky do Luxu vůbec nechtělo. A Motýlkovi kupodivu taky ne! A to i přes nevypočitatelné aprílové počasí, které nám překazilo spoustu plánů… i na sněhové vločky došlo (a nejen v Krkonoších)!