Sama v Paříži

Docela sama tedy ne. Jedna moje velmi dobrá kamarádka z Čech byla minulý týden na školení v Paříži a zeptala se mě, jestli za ní nechci na víkend přijet. Chvilku jsem váhala, ale okamžitě jsem cítila, že je to úžasná příležitost. Paříž je od Luxu vzdálená jen něco málo přes dvě hodiny rychlovlakem TGV. Pustila jsem se do vyjednávání s Motýlem a kupodivu mě to nestálo zase tak velké úsilí ho přesvědčit, aby mě na víkend pustil (asi proto, že on tento týden odjíždí na trek s kamarády…). V Luxu byl v pátek státní svátek, což se mi výborně hodilo. Motýl měl volno a odjel s klukama na prodloužený víkend k rodičům a od nich pak ještě k sestře.

Odjela jsem tedy sama do Paříže – bez dětí i bez manžela. Poprvé od té doby, co jsem matkou dvou dětí, jsem se od nich vzdálila na víc než pár hodin. A celkem podruhé za celou mou mateřskou éru. Ze začátku jsem z té náhlé svobody byla dost zaskočená. Stýskalo se mi už předem. V pátek ráno odjeli kluci krátce před desátou a můj vlak jel až v jednu odpoledne. Najednou jsem netušila, jak s tím volným časem naložit. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vytřít garáž, sklep, chodbu a schodiště, které sdílíme se sousedy.

Ten víkend byl samozřejmě úžasný. S mojí kamarádkou už jsme se neviděly dost dlouho, takže jsme si toho měly hodně co vyprávět. Přitom jsme se procházely Paříží, především čtvrtí kolem Trocadera, kde se nacházel náš hotel, a Latinskou čtvrtí, kam mě Motýl poslal do jednoho specializovaného obchodu, ze kterého chtěl něco přivézt. Velmi jsem si užila obě noci v hotelu, během kterých mě nikdo nebudil kvůli ztracenému dudlíku, žízni nebo čůrání. Také jsem si konečně mohla v klidu vychutnat jídlo v restauracích. Sice jsme se přesvědčily i o tom, že nechvalná pověst pařížských číšníků a servírek je pravdivá, ale gastronomické zážitky nám to nepokazilo.

Hodně jsme se nasmály. Část víkendu jsme strávily s kolegyněmi mojí kamarádky, které znala z toho školení: Američanka, Argentinka a Polka. Úžasné ženy. Krásné a velmi šarmantní. Fascinovalo mě, jak skvěle si všechny rozumíme, i když pocházíme z tak různých zákoutí světa.

Podnikly jsme se společně výlet do Versailles. Zámek jsme ani jedna vidět nechtěly, protože už jsme ho navštívily v minulosti. Ale v zahradách se měl konat „festival fontán“. Představila jsem si pod tím něco podobného, jako je k vidění v Barceloně. Francouzské pojetí bylo ale takové… asi klasicky francouzské. Nafouknutá bublina. Prostě nechali stříkat fontány a pustili k tomu klasickou hudbu. Toť vše. Žádné další efekty, žádná pozlátka. Žádné zvláštní osvětlení – to by uprostřed odpoledne ani nebylo vidět. Ale ani žádný pokus o nějaké střídání vodních trysků v rytmu hudby. Prostě jen stříkala voda a byla slyšet hudba. Ale pobavilo nás to všechny velmi 🙂

V neděli jsme nakoukly do pár obchodů a v jednom z nich – Massimo Dutti – jsem si bez stresu vyzkoušela několik kusů oblečení a nějaké si i koupila. Mimochodem Massimo Dutti mě opravdu nadchnul. Vlastně jsem do jednoho z jejich obchodů vlezla poprvé v životě. Vždycky jsem si myslela, že je jejich oblečení daleko dražší, ale ve skutečnosti se mi zdá cenově dostupné a velmi kvalitní.

Víkend mi utekl rychle a na nějaké větší stýskání ani nebyl čas. Kluci to s tátou samozřejmě taky zvládli. Jen Kocourek prý byl dost plačtivý a občas, hlavně večer, volal mámu. Dost mě to překvapilo – měla jsem ho za absolutního pohodáře. Asi to, chudák, ještě úplně nechápal – že se brzy vrátím atd.

Chtěla jsem klukům z Paříže přivézt nějaké pěkné dárky, ale nepodařilo se mi sehnat nic, co by odpovídalo mým (asi přehnaně konkrétním) představám. Nakonec dostal Kocourek jen body z Gapu a Motýlek tričko s dinosaurem, co otevírá pusu, které zatím slaví velký úspěch. A on si stejně nejvíc přál, abych mu z Paříže poslala „dopis“. Na poslední chvíli se mi na nádraží podařilo sehnat pohled se známkou (pohled problém nebyl, ale známka ano!) a odeslat ho. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak zpátky. Ale byla jsem ráda, že moje nejdůležitější mise byla splněna.

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

Vogue má novou šéfredaktorku

Dozvěděla jsem se to včera večer na Twitteru: francouzská verze časopisu Vogue má novou šéfredaktorku. Ta zpráva mě zpočátku nechala chladnou. Pak jsem ale na odkaz přece jen klikla. Chtěla jsem vědět, jak vypadá osoba, která řídí jeden z nejznámějších módních časopisů. A taky z jakého důvodu došlo ke změně v jeho vedení.

Novopečená šéfredaktorka se jmenuje Emmanuelle Alt. Překvapilo mě, že na Wikipédii už figuruje informace, že od roku 2011 je šéfredaktorkou časopisu Vogue Paris. Wikipédie drží krok. Jinak tam toho o ní ale moc není. Dosud pracovala jako módní redaktorka. Ve Vogue řídila posledních 10 let módní rubriku.

Emmanuelle Alt
Emmanuelle Alt, nová šéfredaktorka Vogue Paris

Rozhodně se musí uznat dvě věci: 1) ta dáma je „chic“ a 2) má neuvěřitelně hubené nohy.

O její předchůdkyni – Carine Roitfeld – jsem našla informací víc. Narodila se v roce 1954 v Paříži. Její otec byl Ukrajinec a živil se jako filmový producent. Matka byla dle Carininých slov „typická Pařížanka“. V 18 letech začala pracovat jako modelka, poté jako stylistka pro časopis Elle. Jako šéfredaktorka Vogue působila od roku 2001, což znamená, že časopisu věnovala celých 10 let svého života. Svou kariéru ukončila údajně proto, že se chce věnovat  soukromým projektům. Vychovala dceru a syna, mezitím se stihla stát tváří parfému „Black Orchid“ a objevit se v kampaních značek jako Gap, Mango nebo Lancôme.

This slideshow requires JavaScript.

Moc by mě zajímalo, jak vypadá obyčejný den šéfredaktorky módního časopisu. Čím se asi od rána do večera zabývá? Sedí v kanceláři nebo se schází na brunch, lunch & dinner s fotografy a módními návrháři? Píše někdy vůbec? Z obrázků, které jsem si vypůjčila z www.vogue.fr, mám dojem, že šéfredaktorka módního časopisu musí mít naprosto jiné kvality než umět číst, psát a počítat. Musí být reprezentativní. Musí se oblékat do podivných kreací nejznámějších návrhářů. Musí si je také kupovat? Má na to?

Opravdu bych si přála, aby se mi jednoho dne poštěstilo udělat rozhovor s Emmanuelle Alt nebo s její předchůdkyní a proniknout tak do tajemného zákulisí módních tiskovin.