Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

Motýlek Francouzem III

Když jsem včera celé dvě hodiny seděla na francouzské ambasádě (a z toho jen asi čtvrthodinu v čekárně), usilovně jsem se soustředila na to jediné, co bylo na celé té záležitosti pozitivní: že zase budu mít o čem psát na blog.

Šla jsem Motýlkovi zažádat o občanku a o cestovní pas.

Paní úřednice, která se mi věnovala, byla opět velmi milá. Kdyby byla protivná, aspoň bych mohla být protivná i já na ni. Takhle jsem musela zůstat jen zoufalá.

Nejprve se zarazila nad Motýlkovou fotkou. Ukázala ji své kolegyni a obě bezradně kroutily hlavou a zkoušely mi namluvit, že na pas a asi ani na občanku bude nepoužitelná. Co nejméně agresivním způsobem jsem se jim snažila vysvětlit, že právě ta samá kolegyně mi minulý týden potvrdila, že je fotka v pořádku. Teď jim vadila neodpovídající proporce hlava versus tělo. Nakonec se paní úřednice došla zeptat své nadřízené, která fotku shledala použitelnou. Uf.

Podruhé se zarazila nad tím, zda o pas a občanku můžu zažádat já, když jsem Češka a když s Motýlem nejsme svoji. Hned na to se mě zeptala, zda mám s sebou Motýlův průkaz totožnosti. Ten jsem samozřejmě neměla. Ale cosi v tu chvíli osvítilo můj vykojený mozek a dokázala jsem pohotvě zareagovat: Motýl byl přece nedávno na ambasádě proto, že kvůli naší plánované svatbě potřeboval potvrzení o právní způsobilosti ke sňatku, a když o něj žádal, odevzdal i kopii svého pasu a rodného listu. Uf.

Třetí komplikace nastala ohledně Motýlova zápisu na ambasádu. Netuším, jestli i my Češi se musíme na českou ambasádu zapisovat. Já se nikdy nezapsala a na ambasádu chodila, jen když jsem něco potřebovala. Nevěděla jsem, zda a proč bych měla být na ambasádě nějakým způsobem evidovaná. A myslím, že jsem stejně evidovaná byla, ale nikdy jsem kvůli tomu nevyplňovala žádný formulář. Francouzi se na francouzské ambasádě musejí přihlásit mimo jiné proto, aby mohli volit. Motýl je v tomhle podobně lehkomyslný jako já. K tomu, aby se oficiálně přihlásil, ho dovedlo až zjištění, že bez toho našemu Motýlkovi pas nevystaví. Takže si na internetu stáhnul potřebné formuláře, vyplnil je za sebe, za mě i za Motýlka (čímž budeme na francouzské ambasádě evidovaní všichni tři, tedy včetně mě, ačkoli nejsem Francouzka…) a odeslal je e-mailem, což je jedna z možností, kterou ambasáda pro přihlášení nabízí. Včera se ukázalo, že francouzská ambasáda jeho e-mail nikdy nedostala. Opakuji, že bez jeho oficiální přihlášky není možné jeho dítěti vystavit doklady. Naštěstí měl tehdy Motýl spásnou myšlenku mi onen e-mail s těmi vyplněnými formuláři v příloze přeposlat pro informaci. Mohla jsem ho tak paní úřednici ukázat ve svém mobilu. Ano, tento příspěvek by se mohl jmenovat „Jak mě můj iPhone zachránil“. Nejdříve mě paní úřednice totiž požádala, abych jí onen e-mail ze svého telefonu poslala znovu na jejich obecnou adresu (na tu samou, na kterou ho už posílal Motýl). Díky tomu zjistila, že ta adresa nefunguje. Přijde mi legrační, že si toho do té doby nikdo nevšimnul (Motýl ten svůj e-mail posílal 7. května…). Vzala mi tedy můj mobil z ruky a začala přepisovat údaje z formulářů v telefonu do počítače. To jí samozřejmě zabralo dost času. Motýlek se začínal budit a kvíkat hlady. A to jsme se ještě pořád nedostali k té žádosti o pas a občanku! Teprve po uplynutí dlouhé chvíle paní úřednici napadlo, že by mi mohla dát svou soukromou e-mailovou adresu, na kterou jsem jí formuláře přeposlala, což urychlilo jejich zpracování.

Nakonec to všechno dobře dopadlo. Žádost o pas i občanku je podaná. Pas bude hotový zhruba za týden, občanka zabere nejméně měsíc. Což znamená, že bych teoreticky měla jít na francouzskou ambasádu ještě dvakrát. Já si ale raději počkám, až tam bude obojí, a doufám, že samotné vyzvednutí už nebude tak dobrodružné, aby posloužilo jako námět na další článek.

Motýlek Francouzem II

Musela jsem se vrátit na francouzskou ambasádu, abych podepsala „reconnaissance maternelle“. Chtěla jsem to zvládnout při jednom a rovnou Motýlkovi taky zažádat o občanku a o pas. Kvůli tomu jsme museli k fotografovi, aby mu udělal biometrické fotky. Ty musejí splňovat určitá kritéria: Motýlek musí mít otevřené oči, zavřenou pusu, dívat se do objektivu a musí mu být vidět obě  uši. Vyfotit takto měsíční mimino je téměř nadlidský úkol. Zpotila jsem se u toho já i on.

Když jsme dorazili k fotografovi, byla tam poměrně velká fronta. Využila jsem čekání k tomu, abych Motýlka začala jemně budit: mluvila jsem na něj, sundala mu čepičku, hladila ho po vláskách. Bez úspěchu. Sundala jsem mu tedy ponožky a začala ho lechtat na chodidlech. Bez úspěchu. Když na nás došla řada, už si sice něco pobrukoval, ale oči měl stále zavřené. Fotograf mě tedy nechal pokračovat v buzení a věnoval se zákazníkům za mnou. Bohužel tak propásnul pár momentů, kdy by se biometrická fotka bývala pořídit dala.

Když se Motýlek vzbudil doopravdy, začal samozřejmě brečet. Není se čemu divit. Taky bych brečela, kdyby si mě máma posadila na koleno opřené o stoličku a v bílých rukavicích mi podpírala hlavu tak, že mi přímo do očí svítí reflektor. Když Motýlek brečí, má zavřené oči a otevřenou pusu, tedy přesný opak toho, co bylo potřeba. Po pár minutách se mi ho i přes nervózní přešlapování ostatních zákazníků podařilo uklidnit. Poslední úkol: zaujmout jeho pozornost natolik, aby se aspoň na chvilku zahleděl do objektivu. Fotograf usilovně zvonil klíči a mával jimi nad svým fotoaparátem. Bez úspěchu. Motýlek se rozhlížel všude kolem, ale fotografa statečně ignoroval.

Nakonec máme fotku, kde má otevřené oči, zavřenou pusu, dívá se mírně do strany a jedno z uší vykukuje jen trošičku, nicméně už jsem nehodlala dál pokoušet trpělivost fotografa, Motýlka ani ostatních zákazníků.

Řvoucího Motýlka (který se potom prý naštěstí rychle uklidnil) jsem nechala s babičkou a cválala na ambasádu. Začínalo pršet. Když jsem došla ke vstupní brance, zazvonila jsem a do mikrofonu oznámila, že mám na 14.30 domluvenou schůzku. Vrátný mi odvětil: „Ve 14.30, ano.“ A zavěsil. Čekala jsem, že si to někde ověří a pak mi zabzučením otevře branku. Omyl. Bylo 14.25 a já musela čekat venku v dešti až do těch 14.30. Potom jsem teprve byla vpuštěna na recepci, prošacována a pak jsem si šla s pořadovým číslem sednout do čekárny. Moje „rendez-vous“ očividně nemělo žádný význam. Recepční byl opravdu nepříjemný a dost arogantním tónem se podivil nad tím, že jsem přišla sama. Asi očekával, že Češka přijde na francouzskou ambasádu v doprovodu nějakého Francouze. Nechtělo se mi vysvětlovat, že už jsem tam v doprovodu svého Francouze jednou byla a že to jaksi není moje vina, že tam tehdy nebyla přítomná ta paní, která musí ten kus papíru podepsat zároveň se mnou. Mimochodem ani v čekárně nebyli ostatní čekající nějak zvlášť vstřícní. Když přijdu do jakékoli čekárny – ať už je to na ambasádě, u doktora nebo třeba na nádraží – přijde mi normální při příchodu pozdravit. Ale z těch lidí, kteří přišli po mně, nepozdravil nikdo.

Korunku tomu všemu nasadila paní úřednice, která mi sice poté, co jsem podepsala „reconnaissance maternelle“, vydala Motýlkův francouzský rodný list a prohlásila ho tím francouzským občanem, ale oznámila mi, že o pas i občanku se žádá pouze v dopoledních hodinách a že se tam tedy budu muset vrátit znovu. Alespoň mi ale potvrdila, že Motýlkova fotka bude použitelná i přesto, že nehledí do objektivu.

Takže se můžete těšit na třetí díl seriálu „Motýlek Francouzem“. Již brzy na obrazovkách vašich počítačů.

drapeau_francais

Motýlek Francouzem

Protože českou ambasádu nám v Lucembursku v prosinci zavřeli a kvůli konzulárním záležitostem je teď nutné jezdit do Bruselu, na což s několikatýdenním miminkem nemám náladu, rozhodli jsme se Motýlkovi nejdříve vyřídit francouzské státní občanství. Francouzská ambasáda v Lucemburku pořád ještě je. Vydali jsme se tam včera.

I přes svůj sklon k pesimismu a především fóbii z administrativy jsem si to představovala příliš jednoduše. Myslela jsem, že prostě s Motýlem a s Motýlkem zajdeme na ambasádu, odevzdáme tam pár dokumentů a výměnou dostaneme pro Motýlka francouzský cestovní pas. Nejspíš jsem si ale spletla pojmy. Pas s občanstvím nemá nic společného. A to občanství se skrývá za Motýlovým prohlášením o otcovství. Vtipné je, že zatímco on nemusel na ambasádě podepsat jediný papír, já – ač ne Francouzka – ano. Musím podepsat „la reconnaissance maternelle“, tedy přiznání mateřství. Přijde mi to padlé na hlavu. Že někdo může mít u dětí v některých případech pochybnosti o otcovství, to chápu. Ale o matce snad nikdo nepochybuje! Ten papír navíc musím podepsat zároveň s nějakou pracovnicí ambasády, která tam zrovna včera nebyla. A nemůžu to prostě podepsat a nechat to tam, aby to ta paní podepsala, až tam bude. Musíme to podepsat obě zároveň. Takže se tam budu muset příští týden vypravit znovu. Přijde mi to nefér. Myslela jsem si, že já Motýlkovi jednoho dne v Bruselu s nervy v kýblu vyřídím české občanství, zatímco Motýl mu vyřídí to francouzské. Místo toho se musím starat o obojí. A to ještě nemáme ten cestovní pas. O ten se žádá zvlášť. Mělo mě to napadnout.