K.O.

Po krátké době jsem se ocitla zase v kině, tentokrát i s Motýlem! Vděčím za to své kamarádce, protože film K.O. jsme si vybraly mezi upoutávkami při naší poslední návštěvě kina.

Je pro mě tudíž těžké oba filmy nesrovnávat, i když toho vlastně nemají moc společného. Snad jen to, že jsou oba francouzské, že se jedná o tzv. prise de choux, jak se vyjádřil můj muž :-), a že mají oba otevřený konec.

Prise de choux znamená slangově totéž co prise de tête. Tête znamená francouzsky „hlava“, choux znamená „zelí“, ale přeneseně se tak říká i hlavě 🙂 Když se řekne „ça me prend la tête!“, znamená to, že mě něco nutí k přemýšlení, k intenzivnímu používání mozku, což je únavné. Takže pokud můj muž označil (dokonce už předem) film K.O. za prise de choux, znamená to, že to byl film trochu náročnější. Žádná americká odpočinkovka. Toť k lekci francouzštiny pro pokročilé 🙂

K.O. vypráví příběh úspěšného businessmana, ředitele televizní stanice (mediální prostředí je pro mě i pro mého muže přitažlivé téma), který má spoustu nepřátel, protože se ke svému okolí – v práci i doma – chová velmi arogantně. Jeden člověk se na něj naštve tak moc, že se rozhodne ho zastřelit. Businessman se pak probere v nemocnici a zjistí, že byl nějakou dobu v kómatu. Netuší ale, jak dlouho. A postupně zjišťuje, že celý jeho život je naruby. Nic neodpovídá té realitě, kterou si pamatuje. Už není ředitelem televizní stanice, je v ní pouze zaměstnaný jako hlasatel počasí. Už nebydlí v domě, kde dřív bydlel – žije tam pouze jeho žena, která se ale tváří, že ho sotva zná. Těch příkladů je hodně. V podstatě velkou část filmu divák sleduje příběh, kterému nerozumí. Vše je jinak, než jak to bylo na začátku, a divák chce samozřejmě vědět, proč. To se ale v podstatě nedozví. Hlavní hrdina se opět dostane do situace, kdy na něj někdo vystřelí, a vše se vrátí do starých kolejí. Divák si musí domyslet, jestli to celé byl sen, nějaký vtip, nebo co vlastně… A samotný konec je naprosto otevřený, takže vlastně není jasné vůbec nic.

Otevřené konce mi nikdy nijak zvlášť nevadily. Kdysi se tak filmy točily proto, aby bylo v případě úspěchu možné natočit pokračování. V poslední době se mi ale zdá, jako by se filmoví tvůrci báli vymyslet opravdický závěr. Prostě tu zodpovědnost přehodí na diváka, ať si s tím poradí. A to mě začíná trochu rozčilovat.

Jinak ale téma samotné opět zajímavé a alespoň jsem tentokrát dokázala rozpoznat jakési poselství: totiž že všechno se nám někdy v životě vrátí: všechno dobré i zlé, co spácháme. Tak, jak se chováme k lidem kolem nás, se jednou ti samí – anebo možná jiní – lidé budou chovat k nám.

Ráj dětskýma očima

O víkendu u nás byly Motýlovy holky. V poslední době se na ně vždy velmi těším – ze zcela zištných důvodů. Báječně mi totiž zabaví Motýlka, a to takovým způsobem, že o něm třeba celé dopoledne nevím.

Po nedělním obědě se Motýlek a holky chtěli koukat na pohádku. Vybrali si Dobu ledovou 2. A já jsem se k nim ráda přidala – aspoň na závěr, když jsem uložila Kocourka k odpolednímu spánku a poklidila v kuchyni.

Úplně na konci je scéna, kde se taková ta malá veverka, jejímž smyslem života je lískový oříšek, dostane do ráje, kde je na obláčcích rozseto spousta malých lískových oříšků a v dálce jeden obrovský. Veverka se k němu pomalu tanečními kroky blíží, a když ho má na dosah, najednou jí z mrákot probere lenochod (? – nebo co je to vlastně za zvíře) a  nadšeně jí oznámí: „Prober se! Zachránil jsem ti život!“ A veverka se na něj strašně rozzlobí, začne ho bouchat a pronásledovat – zkrátka má obrovský vztek. Protože chtěla zůstat v ráji, zatímco on ji přivedl zpátky k životu, do reality, ve které je tak zapeklitě těžké získat jeden malý lískový oříšek.

Motýlek měl s tak dlouhou pohádkou samozřejmě potíže. On je pořád zvyklý koukat na Večerníčky na DVD. Sice je schopný zkouknout celé DVDčko najednou, ale vyhovuje mu, že jsou jednotlivé příběhy kratší. Tu Dobu ledovou podle mě nepochopil.

A ta závěrečná scéna mu opravdu zamotala hlavu. „Proč se ta veverka zlobí?“ ptal se zmateně. Pustila jsem se tedy do složitého vysvětlování, co je to ráj, ale zamotala jsem se do toho, protože se mi nechtělo začínat mluvit o smrti. „To je složité… jednou to pochopíš,“ zakončila jsem to zoufale.

Naštěstí mě zachránila Motýlova starší dcera: „Ta veverka spala,“ řekla Motýlkovi. „A ten lenochod ji probudil. Ty máš taky někdy špatnou náladu, když spinkáš, něco hezkého se ti zdá a maminka tě přijde probudit.“

Hned jsem se toho chytla a dodala jsem: „To je pravda! Někdy mě dokonce taky boucháš.“

Uf. Byla jsem zachráněna. Proč mě to nenapadlo, vysvětlit to takhle? Vždyť je to tak jednoduché. Aneb některé věci si lépe vysvětlí děti mezi sebou.

High-Rise

V kině jsem nebyla téměř dva roky. Teď ale konečně nastala doba, kdy mi to zase připadá proveditelné. Takže když mi moje kamarádky nabídly, abych s nimi šla do kina, zajásala jsem. A bylo mi úplně jedno, na co půjdeme.

Vlastně úplně jedno mi to nebylo. Jedna z kamarádek poslala výběr filmů, z nichž jeden byl historický, což mě nelákalo, a druhý začínal ve špatný čas. Potřebovala jsem totiž, abych stihla nakojit a uložit Kocourka a pak se včas vrátit na první noční kojení.

Touto selekcí jsem tedy já (bohužel) vybrala film High-Rise. Popisek mi nepřipadal nějak extrémně lákavý, ale přišlo mi, že by to mohlo být zajímavé. Děj se měl odehrávat v 70. letech a mělo se jednat o osudy obyvatel jednoho moderního mrakodrapu. V nižších patrech měli bydlet „chudší“ lidé, ve vyšších smetánka, a všichni se měli setkávat na četných večírcích. Problematika byla jasná.

high-rise

Potíž byla v tom, že moje kamarádky šly do kina v podstatě ze stejného důvodu jako já: víc se nám líbila možnost vyrazit si za zábavou a bylo nám vlastně celkem jedno, na jaký film půjdeme.

A tak jsme skoro dvě hodiny zíraly na příběh, který neměl hlavu a patu. Děj nedokážu popsat. Nepochopila jsem to a nelíbilo se mi to. Absolutně nechápu, proč někdo takové filmy točí a co tím tvůrci chtěli vyjádřit. Bylo to stejně iracionální jako sny, které se nám zdají v noci. V tomhle případě spíš noční můra.

Byla jsem celkem vděčná, když se mě kamarádka sedící po mé pravici zhruba dvacet minut před koncem zeptala, zda bude trapné, když ze sálu odejde. Velmi ráda jsem ji doprovodila. Bylo mi jasné, že o žádný „konec“ nepřijdu, protože bych ho stejně nepochopila. Počkaly jsme na ostatní kamarádky v tou dobou už opuštěné vinárně v budově kina. Přišlo mi pak velmi vtipné zeptat se těch ostatních (vytrvalých), jak to dopadlo 🙂

Už jste někdy odešli z kina před koncem filmu? 

Já ano. U prvního dílu Pána prstenů. Vím, že film i jeho knižní předloha mají své skalní fanoušky. Věřím, že pro spoustu lidí má tento příběh své kouzlo. Ale není to můj šálek kávy. Nebavil mě ani film, ani můj pokus číst Tolkiena. Z kina jsem tehdy odešla asi 15 minut před koncem. Už nějakou dobu jsem nervózně pokukovala na hodinky. Chtělo se mi na záchod a hlavně mě to nebavilo. Měla jsem spočítané, že film by měl každou chvilku skončit, ale děj se ke konci vůbec neschyloval. A pak mi to došlo. Byl to teprve první díl ze tří! V tu chvíli jsem odešla, pevně rozhodnutá, že na další dva díly určitě nepůjdu. Nakonec jsem šla, abych udělala radost svému tehdejšímu příteli. Druhý díl jsem prospala a ten třetí nějak přežila.

Nedokoukat film mi připadá značně jednodušší než nedočíst knihu. Ostatně v nedokoukání filmů jsme s Motýlem mistři – aspoň tedy doma před televizí. Oba usínáme před koncem (on asi ještě častěji než já).

Hunger Games

V pátek večer jsme si s Motýlem pustili zajímavý film na DVD. Půjčila mi ho kolegyně, která ho prý našla v regálu filmů pro teenagery. Mně osobně přišel poměrně krvelačný a strach nahánějící a bála jsem se, ale to asi bylo proto, že nejsem teenager. Všeobecně se v poslední době u filmů bojím čím dál častěji, zatímco když mi bylo -náct, nerozhodil mě žádný horor (až na Kruh).

Ačkoli bych film Hunger Games zařadila mezi akční filmy, které mě většinou nebaví a nelíbí se mi, tenhle měl zajímavý námět. Nevím, jestli jsem ho pochopila správně, ale já v něm viděla ponurou budoucnost dnešních reality show, které se jako epidemie šíří v televizních stanicích ve všech různých zemích. Bohužel i poměrně inteligentní lidé občas propadnou tomu podivnému „kouzlu“ reality show typu Big Brother, Secret Story, Farma apod. Úroveň jazykového projevu je v nich dost omezená, hrubá a neslušná slova padají jedno přes druhé, což je samo o sobě jistým předstupněm sklonů k násilí.

Ve zprávách je pak to na násilí ukazováno prstem a z mých občasných pobytů v Čechách soudím, že české zpravodajství je ještě daleko krvelačnější než to francouzské. Vysvětluje se to jako honba za sledovaností, což znamená, že se lidé asi na krev a násilí dívají rádi.

V tom případě je tedy jen otázkou času, kdy někdo přijde s úžasným nápadem to násilí a pseudorealitu skloubit tak, jako se to podařilo v Hunger Games. To pak budou diváci moct skrze televizní obrazovky přihlížet na zabíjení v přímém přenosu. Připadá vám to nemožné?

 

Týden slaměného vdovství

Můj týden slaměného vdovství se pomalu chýlí ke konci. A jsem docela ráda. Minulý týden byl v našem bytě celkem mumraj („mumraj“ je jedno ze slov, o jejichž existenci začínám pochybovat, když je vidím napsaná), a tak jsem si oddechla, když od nás Motýl své dcery a rodiče odvezl na týdenní dovolenou, a já doma zůstala sama. Představovala jsem si, jak si ten týden pěkně užiju. Jak budu nakládat se svým volným časem, jak se mi zlíbí, a nebudu muset na nikoho brát ohledy. Jak budu ráno vstávat trochu později než obvykle a z práce chodit o něco dřív (Motýl na dovolené = šéf na dovolené). Ukázalo se ale, že můj způsob trávení volného času se zase tolik nezměnil a že práce je i bez šéfa víc než dost.

Pár rozdílů oproti mému běžnému životu s Motýlem jsem ale během jeho absence přece jen zaregistrovala.

  • Mohla jsem sledovat německý film na televizní stanici Arte, aniž by mě u toho rozptyloval někdo, koho ten film nebaví.
  • O víkendu jsem mohla spát 10 hodin v kuse. To se s mým ranním ptáčetem stát nemůže. Buď mě nechtěně (?) vzbudí svým štracháním, nebo se kvůli němu donutím vstát dobrovolně, protože nechci přijít o čas, který můžeme strávit spolu.
  • Mohla jsem deštivé nedělní dopoledne strávit v pyžamu na gauči zabalená do deky, s horkým čajem a knížkou. Motýl potřebuje svůj čast využít aktivně. A chce svůj aktivně využívaný čas trávit se mnou. Číst knížku pro něj není aktivně využitý čas.
  • Mohla jsem číst u jídla – to je pro Motýla společensky nepřípustné.
  • Na začátku týdne, kdy se ještě červencové dny tolik nepodobaly podzimu, jsem si mohla před spaním v ložnici zapnout klimatizaci a vychladit místnost na příjemných – a pro spánek ideálních – 18 stupňů, aniž bych se stala obětí výčitek svědomí z toho, že se Motýl nastydne.
  • Koukala jsem se víc na televizi. A ne jenom na intelektuální filmy na Arte. Získal si mě taky seriál pro teenagery na MTV. Dejme tomu, že jsem si aspoň procvičila angličtinu.