K.O.

Po krátké době jsem se ocitla zase v kině, tentokrát i s Motýlem! Vděčím za to své kamarádce, protože film K.O. jsme si vybraly mezi upoutávkami při naší poslední návštěvě kina.

Je pro mě tudíž těžké oba filmy nesrovnávat, i když toho vlastně nemají moc společného. Snad jen to, že jsou oba francouzské, že se jedná o tzv. prise de choux, jak se vyjádřil můj muž :-), a že mají oba otevřený konec.

Prise de choux znamená slangově totéž co prise de tête. Tête znamená francouzsky „hlava“, choux znamená „zelí“, ale přeneseně se tak říká i hlavě 🙂 Když se řekne „ça me prend la tête!“, znamená to, že mě něco nutí k přemýšlení, k intenzivnímu používání mozku, což je únavné. Takže pokud můj muž označil (dokonce už předem) film K.O. za prise de choux, znamená to, že to byl film trochu náročnější. Žádná americká odpočinkovka. Toť k lekci francouzštiny pro pokročilé 🙂

K.O. vypráví příběh úspěšného businessmana, ředitele televizní stanice (mediální prostředí je pro mě i pro mého muže přitažlivé téma), který má spoustu nepřátel, protože se ke svému okolí – v práci i doma – chová velmi arogantně. Jeden člověk se na něj naštve tak moc, že se rozhodne ho zastřelit. Businessman se pak probere v nemocnici a zjistí, že byl nějakou dobu v kómatu. Netuší ale, jak dlouho. A postupně zjišťuje, že celý jeho život je naruby. Nic neodpovídá té realitě, kterou si pamatuje. Už není ředitelem televizní stanice, je v ní pouze zaměstnaný jako hlasatel počasí. Už nebydlí v domě, kde dřív bydlel – žije tam pouze jeho žena, která se ale tváří, že ho sotva zná. Těch příkladů je hodně. V podstatě velkou část filmu divák sleduje příběh, kterému nerozumí. Vše je jinak, než jak to bylo na začátku, a divák chce samozřejmě vědět, proč. To se ale v podstatě nedozví. Hlavní hrdina se opět dostane do situace, kdy na něj někdo vystřelí, a vše se vrátí do starých kolejí. Divák si musí domyslet, jestli to celé byl sen, nějaký vtip, nebo co vlastně… A samotný konec je naprosto otevřený, takže vlastně není jasné vůbec nic.

Otevřené konce mi nikdy nijak zvlášť nevadily. Kdysi se tak filmy točily proto, aby bylo v případě úspěchu možné natočit pokračování. V poslední době se mi ale zdá, jako by se filmoví tvůrci báli vymyslet opravdický závěr. Prostě tu zodpovědnost přehodí na diváka, ať si s tím poradí. A to mě začíná trochu rozčilovat.

Jinak ale téma samotné opět zajímavé a alespoň jsem tentokrát dokázala rozpoznat jakési poselství: totiž že všechno se nám někdy v životě vrátí: všechno dobré i zlé, co spácháme. Tak, jak se chováme k lidem kolem nás, se jednou ti samí – anebo možná jiní – lidé budou chovat k nám.

Reklamy

Bridget v letech

Třetí díl Bridget Jonesové přišel do českých kin mnohem dřív než do těch lucemburských. Facebookové statusy mých českých kamarádek se předháněly v superlativech. Slibovaly, že se budu smát od začátku do konce. A některé dokonce tvrdily, že tenhle poslední díl je ze všech nejvydařenější.

Já se teď do kina moc nedostanu, ale když už, tak zajít na intelektuálně nenáročnou odpočinkovku s některou z mých kamarádek je přesně to, co potřebuju. Takže jsem se opravdu těšila. Zřejmě jsem měla přehnaná očekávání způsobené oním výše zmíněným „básněním“. Do kina je lepší chodit bez očekávání. Totéž platí o knihách. Raději se vyhýbám zaručeným bestsellerům, anebo je čtu, teprve když jejich nejzlatější éra opadne (to teď neplatí, momentálně nečtu téměř vůbec nic).

Nebudu chodit kolem horké kaše. Bridget mě zklamala. Nesmála jsem se od začátku do konce. A nedokážu si to nijak rozumně vysvětlit. Že by to bylo dabingem? Netuším, jestli mé kamarádky v Čechách šly na dabovanou nebo na původní verzi. Já byla na původní verzi s francouzskými titulky. Ne že bych se za celou dobu nezasmála vůbec. Vtipné scény tam byly. Ale některé mi přišly spíš trapné. Od té doby dumám nad tím, jestli by mi teď stejně trapné připadaly i předchozí dva díly, kdybych si je znovu pustila. Změnila jsem se já nebo Bridget?

Každopádně doufám, že jsem nezestárla jako Bridget. Nebo ještě hůř – jako Mark Darcy! Než jsem si na jeho nový vzhled zvykla, přišlo mi, že utekl z domova důchodců. Když se schylovalo k jeho první postelové scéně, váhala jsem, jestli bych si raději neměla zakrýt oči. Bridget mělo ve filmu být, myslím, 42 let. Mám hned několik stejně starých kamarádek a musím říct, že vypadají mnohem lépe! Markovi bych řekla tak sedmdesát.

Mark mě ale zarazil nejen vráskami a jakousi „zašedlostí“, ale i přehnanou upjatostí. I v předchozích dílech hrál suchara, ale to bylo ještě celkem roztomilé. V posledním díle je to ale zahnáno do extrému a výsledek je opět takový… trapný.

Jak se nová Brdiget Jones líbila vám? 

bridget

 

 

3 srdce

Jak jsem slíbila minule, napíšu vám dnes něco k filmu, který jsem viděla při své poslední návštěvě kina.

Francouzský film 3 srdce vypráví příběh zhruba 40letého, ne příliš pohledného Marca, který pracuje na finančním úřadě. Jedna služební cesta ho zavede do malého městečka na francouzském venkově, kde v noci potká Sylvie (Charlotte Gainsbourg). Nevím přesně, jak k jejich setkání došlo, neboť jsme s kamarádkou do kina dorazily se zpožděním, které bylo způsobené tím, že jsme se zapovídaly u večeře, a také tím, že jsme u sebe neměly hotovost a v belgických kinech (nebo tedy aspoň v tomhle) neberou mezinárodní platební karty jako VISA nebo Mastercard, ale pouze nějaké lokální platební karty. Musely jsme tedy přemluvit pokladní, že jí necháme občanku (při té příležitosti jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla doklady na hotelu a řídila bez řidičáku) a hotovost si do bankomatu dojdeme vyzvednout až po filmu, jinak by už nemělo cenu na něj chodit. Později jsme toho litovaly, neboť během filmu začalo hustě pršet a banku jsme pak ve tmě a dešti nemohly najít.

Ale zpátky k ději filmu: Marc a Sylvie se spolu celou noc procházejí, diskutují a kouří jednu cigaretu za druhou (hlavně ona). V jednu chvíli se ji Marc pokusí políbit, ale ona nechce, takže mezi nimi k ničemu nedojde. Ráno Marc nasedne do rychlovlaku TGV a odjede do Paříže. Předtím se ale ještě dohodnou, že se v pátek v pět hodin odpoledne setkají v jednom pařížském parku. Ona tam dorazí, čeká dvě hodiny a nakonec celá smutná odejde. On má zpoždění kvůli pracovní schůzce, pak v autě dostane samým vzrušením infarkt, do parku i přesto přiběhne, ale ona už tam není.

Později se ukáže, že Sylvie byla připravená kvůli Marcovi opustit partnera, ale vzhledem k tomu, že Marc na schůzku nedorazil, rozhodne se s partnerem zůstat a odjet s ním do USA, kde má on nějakou práci. Opouští tak svou matku (Catherine Deneuve) a sestru Sophii, se kterou až dosud společně vedly malý obchůdek se starožitnostmi.

Sophie je jejím odjezdem zdrcená, protože je to poprvé, kdy jsou od sebe takto odloučené. A je tak vykolejená, že naseká chyby ve svém daňovém přiznání a musí zaplatit pokutu, na kterou ale nemá. Rozjede se tedy na finanční úřad do Paříže, aby vše vysvětlila, a setkává se tam s Marcem. Tomu je jí líto a rozjede se za ní na venkov, aby dal její daně do pořádku. Zamilují se do sebe, začnou spolu bydlet a plánují svatbu.

Marc netuší, že Sophiina sestra Sylvie je ta žena, se kterou prožil onu významnou noc. Postupně mu to dochází, když Sophie se Sylvií skypuje, ale z nějakého (pro mne nepochopitelného) důvodu Sophii nic neřekne.

Sylvie jim přijede na svatbu, kde se konečně (opět) setkají, ale oba dělají, že se vidí poprvé.

Pak ubíhají roky, během nichž se Marcovi a Sophii narodí malý chlapeček, Sylvie občas přiletí z USA do Francie na návštěvu a ti dva si pořád vyměňují významné pohledy, ale jinak si své malé tajemství nechávají pro sebe.

Jak to celé dopadne, to vám neřeknu pro případ, že byste se na film chtěli podívat. Ale asi už tušíte, že snažit se tu jejich historku ututlat není správná strategie.

V podstatě jsem celý film jen žasla, že je možné se tak dlouho (několik let) zabývat jednou jedinou nocí, během které se v podstatě nic nestalo. Podle mě by bylo daleko jednodušší to prostě říct! Jenže to by nebylo francouzské.

3coeurs

 

 

Boyhood

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byla naposledy v kině. Podle blogu to bylo březnu 2012 na filmu The Artist.

Každopádně včera jsem poprvé od Motýlkova narození vyrazila s kamarádkami do kina (Motýl hlídal). Šly jsme na film Boyhood. Je to příběh malého chlapce Masona, kterého spolu se starší sestrou vychovávají jejich rozvedení rodiče. Na filmu je zajímavé to, že jeho realizace zabrala 12 let a všechny postavy jsou po celou tu dobu ztvárněny pořád stejnými herci. Takže na začátku filmu je Masonovi zhruba 6 let a příběh končí jeho maturitou a odchodem na univerzitu v osmnácti.

Celé dílo trvá 165 minut, což mě trochu vyděsilo, obzvlášť když jsme šly na promítání od 21.15 hodin. Ale docela mi to uteklo a ten příběh mě pohltil. Mohla jsem vidět problémy dospělých dětskýma očima a později si prožít chlapeckou pubertu. To mě tedy dost vyděsilo a na chvilinku jsem zalitovala, že nemám holčičku. Mohla jsem si (znovu) položit různé existencionální otázky o tom, jaký má život vlastně smysl, a (znovu) si prožít touhu po odlišnosti, výjimečnosti, po narušení zajetých standardů a pravidel. A jeden z hlavních poznatků, na které chtěl autor asi poukázat, byla skutečnost, že dospělí jsou a zůstanou pořád stejně zmatení a nejistí, jako když byli malí. Že prostě všichni improvizujeme a přizpůsobujeme se situacím, které nám život přináší. A občas prostě nevíme, co si počít.

Vřele doporučuju.

Boyhood-poster-I-