K.O.

Po krátké době jsem se ocitla zase v kině, tentokrát i s Motýlem! Vděčím za to své kamarádce, protože film K.O. jsme si vybraly mezi upoutávkami při naší poslední návštěvě kina.

Je pro mě tudíž těžké oba filmy nesrovnávat, i když toho vlastně nemají moc společného. Snad jen to, že jsou oba francouzské, že se jedná o tzv. prise de choux, jak se vyjádřil můj muž :-), a že mají oba otevřený konec.

Prise de choux znamená slangově totéž co prise de tête. Tête znamená francouzsky „hlava“, choux znamená „zelí“, ale přeneseně se tak říká i hlavě 🙂 Když se řekne „ça me prend la tête!“, znamená to, že mě něco nutí k přemýšlení, k intenzivnímu používání mozku, což je únavné. Takže pokud můj muž označil (dokonce už předem) film K.O. za prise de choux, znamená to, že to byl film trochu náročnější. Žádná americká odpočinkovka. Toť k lekci francouzštiny pro pokročilé 🙂

K.O. vypráví příběh úspěšného businessmana, ředitele televizní stanice (mediální prostředí je pro mě i pro mého muže přitažlivé téma), který má spoustu nepřátel, protože se ke svému okolí – v práci i doma – chová velmi arogantně. Jeden člověk se na něj naštve tak moc, že se rozhodne ho zastřelit. Businessman se pak probere v nemocnici a zjistí, že byl nějakou dobu v kómatu. Netuší ale, jak dlouho. A postupně zjišťuje, že celý jeho život je naruby. Nic neodpovídá té realitě, kterou si pamatuje. Už není ředitelem televizní stanice, je v ní pouze zaměstnaný jako hlasatel počasí. Už nebydlí v domě, kde dřív bydlel – žije tam pouze jeho žena, která se ale tváří, že ho sotva zná. Těch příkladů je hodně. V podstatě velkou část filmu divák sleduje příběh, kterému nerozumí. Vše je jinak, než jak to bylo na začátku, a divák chce samozřejmě vědět, proč. To se ale v podstatě nedozví. Hlavní hrdina se opět dostane do situace, kdy na něj někdo vystřelí, a vše se vrátí do starých kolejí. Divák si musí domyslet, jestli to celé byl sen, nějaký vtip, nebo co vlastně… A samotný konec je naprosto otevřený, takže vlastně není jasné vůbec nic.

Otevřené konce mi nikdy nijak zvlášť nevadily. Kdysi se tak filmy točily proto, aby bylo v případě úspěchu možné natočit pokračování. V poslední době se mi ale zdá, jako by se filmoví tvůrci báli vymyslet opravdický závěr. Prostě tu zodpovědnost přehodí na diváka, ať si s tím poradí. A to mě začíná trochu rozčilovat.

Jinak ale téma samotné opět zajímavé a alespoň jsem tentokrát dokázala rozpoznat jakési poselství: totiž že všechno se nám někdy v životě vrátí: všechno dobré i zlé, co spácháme. Tak, jak se chováme k lidem kolem nás, se jednou ti samí – anebo možná jiní – lidé budou chovat k nám.