Překládáme

Jsme v koupelně, myjeme si ruce před večeří. Kocourek se předtím hodně napil a právě si hlasitě odříhnul. 

„Cochon!“ okřikne ho Motýlek. Znamená to francouzsky „prase“.

Kývu hlavou a uznávám: „Kocourek je dneska trošku prasátko. Hodně prdí a krká.“ 

„Jo, a ještě udělal tohle…“ doplnil Motýlek a napodobil zvuk, jakoby si krknul. 

„To je krkání, to už jsem říkala.“ A pro jistotu vysvětluji: „Táta říká ‚roter‘ a máma říká ‚krkat'“. 

A Motýlek na to: „A já říkám ‚cochon‘!!!“ 

😂

Nedorozumění

Včera jsem při obědě s Motýlkem vedla jednu z našich – v poslední době častých – diskuzí o chování všeobecně, o jeho chování k bráškovi, o emocích, o vzteku atd. Nakonec Motýlek překvapivě prohlásil, že nás má oba rád (tedy mě a Kocourka). Příjemně mě tím překvapil a potěšil.

„My tě máme taky  rádi,“ ujistila jsem ho. A dodala jsem: „Mám tě ráda pořád. I když zlobíš, i když křičíš nebo se vztekáš. Prostě pořád.“ Až jsem skoro sama sebe dojala.

Obědová idylka skončila, odvezla jsem Motýlka zpátky do školky, Kocourka dala spát. Když jsme pak odpoledne Motýlka přišli vyzvednout, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Na všechno reagoval přehnaně. Kvůli každé prkotině se vztekal, házel věcmi, bouchal. Nechápala jsem, co se děje. Samozřejmě to těsně před večeří vyvrcholilo i mým vlastním křikem – pohár mé trpělivosti v tu chvíli opět přetekl.

A pak jsem se u večeře dozvěděla, v čem byl problém. Motýlek mi nešťastným hlasem řekl:

„Ale máma říkala, že má ráda, když křičím a když bouchám a když zlobím!“

Aha… Ups. Budeme muset ještě na dorozumívání v češtině trochu zapracovat 🙂

Motýlek dumá

Historka první

O víkendu u nás byly holky – Motýlkovy nevlastní  sestry. Motýl odjel na kolo a holkám přikázal udělat zatím domácí úkoly.

Chvilku si hrály s Motýlkem a pak se usadily u stolu. Řekla jsem Motýlkovi, ať je neruší, protože se musejí připravovat do školy. Tak se posadil ke stolu s nimi a prohlásil, že chce zatím kreslit. Dala jsem mu papíry, pastelky, fixy.

Oznámil nám, že nakreslí obrázek pro každou ze svých sester, pro mě, pro tátu, pro jejich tátu a pro jejich mámu… Spolu s holkama jsme se mu snažily vysvětlit, že jejich táta je jeho táta. Že mají sice různé maminky, ale tatínka stejného. Koukal na nás, jako bychom se zbláznily. A myslím, že nám neuvěřil. Obrázky nakreslil pro oba tatínky 🙂

Na jednu stranu mě to pobavilo. Co si vlastně o holkách myslí? Že to jsou nějaké cizí dvě holky, které k nám dvakrát do měsíce jezdí na víkend jen proto, aby si měl s kým hrát? 🙂

Ale uvědomila jsem si také, že dříve nebo později mu to budeme muset vysvětlit lépe. Ale zase nechci, aby v něm začalo hlodat, že když se táta rozešel se svou první ženou, mohl by se teoreticky jednou rozejít i se mnou. Že bychom se mohli přestat mít rádi. Tak doufám, že na tuhle debatu dojde až za mnoho let. Nebo nikdy. Ostatně já byla jako dítě v naprosto stejné situaci jako on. Taky mám dva starší nevlastní sourozence (ale to slovo „nevlastní“ strašně nerada používám). Ale nepamatuju si, že bych někdy neměla jasno v tom, kolik máme dohromady maminek a tatínků.

 

Historka druhá

Dávám Motýlkovi sirup  na kašel, jehož vůně mi připomíná moje vlastní dětství. Říkám mu: „Když jsem byla malá holčička a měla jsem kašel, taky jsem dostávala takový sirup. Voněl úplně stejně.“

„A dávala ti ho babička?“ ptá se mě Motýlek.

„Ano.“ (Aspoň v některých rodinných vztazích má jasno.)

„A kde jsem byl já?“ ptá se mě vyděšeně? „Byl jsem s Kocourkem?“

Chvilku přemýšlím a pak potrvrzuji: „Vlastně ano. Byl jsi s Kocourkem schovaný u mě v bříšku, úplně malinkatý.“

 

Historka třetí

Pomáhám Motýlkovi s oblékáním.

„Ty ponožky by sis ale mohl obléct sám,“ povídám mu.

On že ne, že mu to nejde.

„Tak se to musíš naučit. Já tady vždycky nebudu, abych ti oblékala ponožky. Až budeš velký, budeš možná žít s nějakou jinou paní, kterou budeš mít moc rád, a budete spolu mít děti. Myslíš, že ti ta paní bude pomáhat s navlékáním ponožek?“

A on na to: „Já nechci. Až budu velký, chci pořád bydlet s mámou!“

No nazdar 🙂