6:40

První školní ráno je za námi. 

Budík jsem měla na 6:40. Hrůza. Ale aspoň se to zdálo dostačující. A to jsme se dnes výjimečně do školky vypravovali všichni čtyři. Bylo potřeba tam být v 8:05… Nutno říct, že Motýlek se velmi těšil, a tudíž krásně spolupracoval. Hned vstal, běžel se obléknout a nejradši by hned vyrazil. Kéž by mu ta motivace vydržela. Jenom snídani moc nedal, ale to mě nepřekvapilo. On prostě ráno potřebuje víc času – ideálně aspoň hodinu, než do sebe něco dostane. 

Musím počítat s tím, že ne vždycky bude tak dobře spolupracovat. Ale zase nebudu muset chystat i Kocourka. S Motýlem jsme dohodnutí, že buď odveze Motýlka do školky ráno on cestou do práce, nebo ho tam zavezu já, ale on ještě počká doma s Kocourkem. V poledne a odpoledne pak budu pro Motýlka chodit s Kocourkem pěšky. Autem jen za opravdu ošklivého počasí (takže asi častěji než bych chtěla…). 

Ve školce se to obešlo bez slziček, i když ranní nadšení se trochu vytratilo. Motýlek byl zaražený, nemluvný, pozorující… Ale to je u něj normální. Náš odchod nesl statečně. 

Dnes tedy zahájil lucemburskou  povinnou školní docházku. Ve čtyřech letech. Paní učitelka se zdá přísná, ale jemu trocha disciplíny neuškodí. Snad si sednou… Uvidíme.

Kolik času ráno potřebujete vy? V kolik vstáváte a v kolik odcházíte z domu?

Advertisements

Muži mají vypnuto

O prázdninách jsme strávili jeden týden s mou výbornou kamarádkou, se kterou se známe od dětství, s jejím manželem a jejich dvěma syny. 

Během toho společného týdne jsme si občas jedna druhé postěžovaly, že ti naši muži mají občas prostě „vypnuto“. Když jim něco říkáme nebo po nich něco žádáme, stává se, že nás buď nevnímají vůbec nebo z naší informace či žádosti zachytí jen polovinu. 

Takhle třeba uprostřed noci prý moje kamarádka požádala manžela, aby jejich ročnímu synkovi připravil láhev mléka, a pokud začne křičet, ať mu ho rovnou dá. Ona si potřebovala odskočit na záchod. Když se vrátila do ložnice, našla manžela s plačícím synkem na klíně a s lahvičkou mléka v ruce. „Proč mu to mlíko nedáš?“ zeptala se ho. „Říkala jsi, že na tebe mám počkat,“ odpověděl jí muž. 
Tahle situace mi přijde typická. V komunikaci mezi mužem a ženou se některé informace často kamsi vytratí. 
A dnes ráno v našem hotelu v Norimberku jsem byla svědkem podobné scénky. Francouzská rodinka: táta, máma, dva kluci. Máma přichází s mladším synkem do herničky vedle jídelny, kde se podává snídaně. Táta v herničce už nějakou dobu hraje stolní fotbálek se starším synem a ještě dvěma italskými dětmi. Je vidět, že je velmi soustředěný na hru. Příchod manželky ovšem postřehne. „Mám jít nahoru zatím připravit věci?“ ptá se žena. Muž kýve a odpovídá (tedy reaguje!): „Jo jo, běž.“ Žena nechává mladšího syna v herničce (čehož si všímám pouze já) a odchází. Chlapeček chvilku zevluje, začíná si hrát, ale často se chytá přes kalhoty za pindíka, z čehož soudím, že asi brzo bude chtít čůrat. Za chvilku vidím, že někam odchází. Sám. Tatínek nereaguje. Nechci se míchat do cizích věcí, ale nedá mi to. Rozhodnu se vyrušit tatínka ze hry. Chvilku mu trvá, než si uvědomí, že mluvím na něj. „Promiňte, ale myslím, že váš malý syn někam odešel.“ Zmateně vzhlédne od fotbálku a říká: „Jo, odešel s mou ženou.“ Teď jsem zmatená i já: „Myslím, že vaše žena odešla už před chvílí…“ Nakonec muž přece jen pustí tyče, kterými ovládal své malé fotbalisty, a odkráčí hledat syna. Vrátí se s ním zpátky, několikrát mi poděkuje a vypadá to, že nechápe, kde se tam to jeho dítě vzalo a kde má manželku. 
Prostě vypnuto 🙂

Zážitky z hřiště

Na hřištích zažívám každý den spoustu zajímavých situací, nicméně tvrdě se bráním tomu, abych o nich někomu dlouhosáhle vyprávěla, popisovala je na blogu či sdílela v maminkovských skupinách na Facebooku. Právě z těch facebookovských skupin totiž vím, jak to může být otravné čtení. Situace typu „Moje dítě si v klidu hrálo, když k němu přišlo jiné dítě, vyrvalo mu hrábě/bagr/kyblík… a jeho matka to vůbec neřešila/nebo naopak řešila, ale dle mého názoru špatně…“ máme na denním pořádku. Už se nad nimi radši nepozastavuji a hlavně se v nich nenimrám. O mé dnešní zážitky se ale podělit musím.

Vzala jsem kluky na hřiště, které mám moc ráda a možná už jsem o něm psala. Je v takovém krásném zeleném parku s rybníčkem, v létě je tam i stánek, kde se dá koupit kafe nebo zmrzlina, a je tam WC s přebalovacím pultem. Taková lucemburská rarita. Nechodíme tam úplně často, protože je v takové vzdálenosti, kam se s dětmi už těžko chodí pěšky, takže je potřeba vzít auto, což se mi pokaždé nechce. Ale čas od času si tam zajedeme – autem je to asi 5 minut cesty od nás. Je to pak taková příjemná změna pro nás všechny: pro děti zase trochu jiné prolézačky a skluzavky, pro mě aspoň trochu jiné děti a maminky než ty, které běžně vídáme.

Dnes jsem tam nejdřív narazila na jednu velmi sympatickou českou maminku s tříletou holčičkou. Představily jsme se a po pár větách samozřejmě zjistily, že máme společnou kamarádku. To je tady v Luxu celkem běžné – snad se mi ještě nestalo, že bych poznala nějakého nového Čecha, který by neznal někoho, koho znám i já 🙂

Když odešla, zůstala jsem na lavičce u pískoviště sama. Ovšem po chvíli přišel vysoký černoch s malou holčičkou v Motýlkově věku. Řekl mi „Hello“ a posadil se na lavičku kousek od té „mojí“. Byl velice pohledný. Vypadal trochu jako Will Smith, ale zdál se mi mohutnější. Na lýtku měl působivé tetování. Nějakou dobu mlčel, ale když mě slyšel mluvit na kluky, anglicky se mě zeptal, jakou řečí mluvíme. Odpověděla jsem, že česky, a on mi začal vyprávět, že před pár lety hrál profesionálně basketbal za Ostravu! Na důkaz, že si nevymýšlí, mi ukázal pár fotek v mobilu. Zeptala jsem se, jestli jsou Češi podle něj dobří v basketu. Řekl mi, že ne, ale že jsou ochotní dobře zaplatit za americké hráče 🙂 Kdybych nebyla vdaná a on ženatý (s Makedonkou), asi bych mu dala svoje číslo. Byl hrozně sympatický. I tak jsem váhala – docela by se mi líbilo pozvat ho s jeho ženou a dcerou na večeři nebo někdy o víkendu na oběd. Ale v tu chvíli se mi to zdálo tak nějak komplikované (jazyková bariéra atd.). A teď je mi to líto. No nic.

Tento pozitivní zážitek ale utlumily dvě malé drzé holky, zhruba desetileté, také anglicky mluvící. Už nějakou dobu před zapředením hovoru s Američanem jsem je sledovala. Hrály si na pískovišti stejně jako oba moji kluci, kteří v tu chvíli byli překvapivě klidní a samostatní. Sice se takto zabavili až ve chvíli, kdy už byl podle mě čas se začít sbírat domů, ale nemohla jsem té klidné chvilky nevyužít. Tak jsem je nechala hrát a sledovala je. Motýlek si cosi bagroval a trošku si hrál se dvěma dalšími chlapci. Kocourek se bavil tím, že obcházel pískoviště kolem do kola s různými auty, bagry a nakláďáky. Toť vše. Jen u toho dělal „brm brm“, což z nějakého důvodu začalo těm dvěma holkám vadit. Tak moc, že mu jedna z nich několikrát vytrhla auto z ruky a kamsi ho odhodila. Nezasáhla jsem poprvé, podruhé ani potřetí. Kocourek totiž nebrečel, prostě si vzal jiné auto a pokračoval v kroužení. Navíc jsem si v těch třech případech nebyla jistá, komu auto, které zrovna držel, vlastně patří. Naše nebylo. Ve čtvrtém případě ale kroužil s naším autem. A když mu ho ta holka opět sebrala a zahodila, svou lámanou angličtinou jsem ji důrazným tónem požádala… please! …aby mu to auto ihned vrátila, protože je jeho! Obě na mě dost vyjeveně hleděly, načež ta, která auto zahodila, dělala, jako že mi nerozumí. Její kamarádka byla asi citlivější, a tak auto Kocourkovi vrátila. Nicméně za pár minut ke mně obě přišly a důrazným tónem… please! …mě požádaly, abych svému synkovi řekla, že má být potichu, protože je to jeho „brm brm“ ruší.

Nevím – asi jako matka nejsem objektivní. Ale snažím se… a prostě si myslím, že to jeho drnčení nebylo nijak hlasité. Rozhodně ne hlasitější než pokřikování a výskání ostatních dětí v okolí. Tak jsem jim vysvětlila, že Kocourkovi nic říkat nebudu, že the playground is for everybody a že jestli je the noise tak ruší, budou si muset jít hrát jinam. Že Kocourek je ještě baby a že si takhle prostě hraje. A i když už jsem opravdu měla chuť jít domů, tak trochu na just jsem se rozhodla na hřišti ještě chvilku zůstat. Když jsem pak asi za 10 minut začala balit hračky, ty dvě cácory za mnou znovu přišly a zeptaly se, jestli jdeme domů. Řekla jsem, že jo, we will go home. A ony se zeptaly, jestli jako now nebo za jak dlouho teda? To už mě opravdu dopálilo. Zopakovala jsem jim svým nejdůraznějším tónem, že prostě we will go home a doufala jsem, že z něj pochopí, že jim žádné další informace o plánovaném čase našeho odchodu sdělovat nebudu. A pomyslela jsem si, jaké mají ta děvčata štěstí, že je moje angličtina tak mizerná, protože česky bych si je vychutnala.

Na jednu stranu obdivuju jejich odvahu, že ve svém věku dokážou přijít za cizím dospělým a říct mu, že jim něco vadí. V tomto ohledu smekám před jejich rodiči klobouk dolů. Ale ještě by tu jejich výchovu měli trochu doladit. Dát dětem zdravé sebevědomí, ne nafoukanost. A naučit je toleranci.

Tak. A teď musím „jít do sebe“ a zamyslet se nad tím, jak vychovávám svoje děti 😉

 

Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂