Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂

Motýlkovi jsou čtyři roky

Motýlkovy čtvrté narozeniny jsem prožívala trochu méně než ty loňské. Tři roky byl pro mě takový výraznější milník – věk, kdy miminko definitivně přestává být miminko a promění se v kluka. Je pravda, že už pár měsíců předtím dost zklukovatěl a jaksi „zklackovatěl“, což nemyslím nijak hanlivě.

Nicméně i včera jsem byla celý den trochu naměkko a doufám, že každé narozeniny svých kluků nebudu prožívat tak emotivně. Celý den jsem Motýlka sledovala a vnímala jsem, jak už je velký a co všechno se během těch čtyř let stihnul naučit. Asi se budu opakovat… Plynule se vyjadřuje v obou mateřských jazycích a pomalu si k nim přidává i lucemburštinu. S přehledem jezdí na odrážedle First Bike a na koloběžce (dvoukolečkové). Kolo se šlapkami je naše letošní výzva. Obstojně zvládal i bruslení a letos v zimě mi ukázal, že i lyžování pro něj snad nebude problém. Dobře běhá a jde mu veškeré hraní s balónem – ať už házení, chytání nebo kopání. V některých ohledech je ale velmi opatrný. Proto třeba na tu jízdu na opravdickém kole bude zřejmě potřebovat ještě nějaký čas. Stejně je to i v bazéně nebo na prolézačkách na hřištích. Někdy dá práci ho přesvědčit, aby vyzkoušel něco nového. Ale když pak zjistí, že na to má, snadno se pro to nadchne. V některých obdobích je s ním trochu těžké pořízení u stolu. Je velmi tvrdohlavý (všeobecně), a tak když se rozhodne, že jíst nebude, nic ho k tomu nepřiměje – žádné vyjednávání, domluvy, manipulace, výhružky – vše je zbytečné. Jeho oblíbená jídla: hranolky, pizza s houbama, špagety. Taková dětská klasika 🙂 Hranolky i pizzu dostává výjimečně, pouze v restauraci, kam ale zatím moc často nechodíme. Zato když se jde do restaurace, je třeba najít takovou, kde mají aspoň jedno z výše uvedených pokrmů. Začíná mít v oblibě také sushi – hlavně syrového lososa a pak pár kousků z dětského menu, které obsahují také mango a čokoládu 🙂 Jinak z ovoce má rád jablka, banány, jahody, maliny, rybíz, třešně (bohužel i s peckou), meloun, mango… Se zeleninou je to horší. Dříve miloval malá rajčátka a okurku, teď vůbec. Ale zase jí syrovou papriku, syrovou i dušenou mkrev, hrášek. V různých omáčkách sní i lilek, výjimečně cuketu, i když říká, že mu nechutná (jak kdy). Samozřejmě má rád taky brambory, těstoviny a rýži. Maso a ryby taky. Květák a brokolici ne. Celkově má raději, když má na talíři jednotlivé potraviny oddělené, ne smíchané. Rád si sní třeba nejdřív suchou rýži, pak maso, pak zeleninu. Takové rizoto je pro něj noční můra. Mléčné výrobky nejsou problém – tvrdé sýry, Kiri, jogurty (ovšem už tolik ne bílé, spíš ovocné) a mléko. Ráno dostává hrneček kakaa, večer před spaním si vypije malý hrnek čistého mléka. No a sladkosti… asi jako každé čtyřleté dítě: lízátka, bonbony, sušenky a čokoláda (ta ale záměrně až na posledním místě). Ale myslím, že se nám to snad celkem daří držet na uzdě. Nic mu nezakazuju, jen občas omezuju množství. Kontroluju hlavně to, aby během dne jedl i ovoce.

Dort

V pátek měl narozeninovou oslavu ve školce. Připravila jsem tedy pro děti a pro paní učitelky občerstvení: upekla jsem cupcakes s čokoládovým krémem (na Motýlkovo přání) a koupila nějaké ovocné džusy. Ty cupcakes se mi opravdu povedly, musím se pochválit. Krém nebyl příliš hutný jako při mé zkoušce před pár týdny, byl naopak lehký a vzdušný – mňam!

Ovšem s narozeninovým dortem jsem to projela na plné čáře. Motýlek si přál čokoládový (trochu mě to překvapilo, protože on tu čokoládu zase tolik nemusí). Vymyslela jsem, že upeču dort, který jsem už před pár lety asi dvakrát dělala a tehdy velmi úspěšně. Je to taková kalorická bomba: sice žádná mouka, ale celé jedno malé balení Nutelly, vajíčka, máslo, čokoláda a lískové oříšky. Nicméně už když jsem vytahovala korpus z trouby, měla jsem takové zvláštní tušení… No a když jsem na něj dala polevu a nazdobila ho a chtěla ho přesunout na čistý talíř, rozpadl se mi. V půl jedenácté večer. Ani mě to nemrzelo – stejně jsem si celou dobu říkala, že pro děti vlastně není moc vhodný. Ještě že máme poblíž domu pekařství, které je otevřené i v neděli dopoledne. Brzy ráno jsem tam běžela pro výtečný dort z čokoládové pěny. Akorát že Motýlek byl při oslavě tak zaneprázdněný dárky, že svou porci dortu odmítnul. Vyžádal si ji večer, snědl půlku a pak prohlásil, že mu nechutná 😦

Dárky

Když jsem se Motýlka vyptávala, co si k narozeninám přeje, zmínil vždy dvě věci: kontrolní věž z jeho oblíbeného seriálu s pejsky (Paw Patrol) a Spidermana.

Kontrolní věž je docela drahá a z internetu jsem v komentářích na různých e-shopech vyčetla, že za ty peníze rozhodně nestojí. Tedy přání zamítnuto.

Posedlost superhrdiny pochází ze školky. Motýlek žádný kreslený ani jiný film či seriál se superhrdiny nikdy neviděl, ale jiní kluci ze školky si nosí z domova různé hračky a figurky právě Spidermana, Batmana, Hulka, Kapitána Ameriky a dalších. O některých jsem ani v životě neslyšela. Moc nadšená z téhle módy nejsem, ale beru to s nadhledem. Je mi jasné, že takových věcí, které se mi nebudou líbit, ještě bude spousta. Chtěla jsem tedy Motýlkovi k narozeninám toho Spidermana koupit, ale když jsem v hračkářství držela v ruce asi 25 cm vysokou figurku, ze které šel strach, zase jsem si to rozmyslela. Pak jsem si o tom s Motýlkem povídala a dohodli jsme se, že se pokusím sehnat Lego Spiderman (s motorkou!). Našla jsem ho na Amazonu a objednala. Jenže balík měl zpoždění, a když ani v pátek nedorazil, objednávku jsem zrušila. V sobotu jsem se vydala do největšího hračkářství v Luxu, ale Lego Duplo Spiderman, jaké jsem chtěla, jsem tam nenašla. Měli jen Lego Junior se Spidermanem. No co, řekla jsem si, už je to velký kluk, tak pomalu můžeme zkusit i menší dílky. Jenže když to s pomocí svých starších sester složil, chtěl si s tím Spidermanem hrát a začal mluvit o tom, že ho bude nosit do školky. Ale při každém sebemenším nárazu se mu to v rukou rozpadlo a mně to rychle přestalo bavit zas a znova dávat dohromady. Tedy malinko  zklamání a budu muset asi ještě nějakého Spidermana někde splašit.

Pak dostal takovou interaktivní tabulku s elektronickou tužkou Paw Patrol, kterou jsem také objednala na Amazonu a také tehdy přišla pozdě… Chtěla jsem ji s sebou vzít na naši zimní dovolenou v Alpách jako zábavu do auta.

Dále dostal dva praktické dárky: kufr Trunki, které si může vzít do letadla, až poletíme za babi a dědou. Dá se na něm i sedět a použít jako odrážedlo a mělo by odpovídat rozměrům příručního zavazadla. A pak ještě dětská sluchátka s kontrolou hlasitosti, aby v letadle mohl koukat na pohádky a nikoho tím nerušil.

Další dárky na něj nejspíš ještě čekají v Čechách…

Oslava

Letos poprvé jsem uvažovala, že domů pozveme i pár Motýlkových kamarádů a kamarádek. Mojí podmínkou bylo, že musí být hezky, abychom mohli zůstat v zahradě. Na velkou oslavu u nás doma asi nikdy neseberu odvahu. Počasí sice vyšlo krásně, takže v zahradě jsme slavili, ale kamarády jsme nakonec nepozvali. Motýlek totiž nechtěl. Když jsem se ho pár dnů před narozeninami ptala, řekl, že chce slavit jenom s mámou, tátou, bráškou a sestrami. Tak to se mu vyplnilo.

Doufám, že se mu oslava líbila. Mně vždycky připadá, že při oslavách je hrozně rychle po všem. Letos poprvé to Motýlek opravdu prožíval už několik týdnů dopředu, opravdu se těšil. V neděli ráno se probudil a hned se mě ptal: „Dneska mám narozeniny? Hurá!!“ Ale ta chvilka, kdy se pak odpoledne nadšeně díval na všechny ty zabalené dárky a na dort a kdy sfoukával svíčky, byla tak hrozně rychlá… Já osobně to prožívám s obrovskou nostalgií. To těšení a chystání je pro mě vlastně mnohem příjemnější.

Za rok mu bude pět… Zatím si vůbec nedokážu představit, jaké to bude.

Jsem na svého Motýlka moc pyšná. To jste asi pochopili. 🙂

 

Nedorozumění

Včera jsem při obědě s Motýlkem vedla jednu z našich – v poslední době častých – diskuzí o chování všeobecně, o jeho chování k bráškovi, o emocích, o vzteku atd. Nakonec Motýlek překvapivě prohlásil, že nás má oba rád (tedy mě a Kocourka). Příjemně mě tím překvapil a potěšil.

„My tě máme taky  rádi,“ ujistila jsem ho. A dodala jsem: „Mám tě ráda pořád. I když zlobíš, i když křičíš nebo se vztekáš. Prostě pořád.“ Až jsem skoro sama sebe dojala.

Obědová idylka skončila, odvezla jsem Motýlka zpátky do školky, Kocourka dala spát. Když jsme pak odpoledne Motýlka přišli vyzvednout, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Na všechno reagoval přehnaně. Kvůli každé prkotině se vztekal, házel věcmi, bouchal. Nechápala jsem, co se děje. Samozřejmě to těsně před večeří vyvrcholilo i mým vlastním křikem – pohár mé trpělivosti v tu chvíli opět přetekl.

A pak jsem se u večeře dozvěděla, v čem byl problém. Motýlek mi nešťastným hlasem řekl:

„Ale máma říkala, že má ráda, když křičím a když bouchám a když zlobím!“

Aha… Ups. Budeme muset ještě na dorozumívání v češtině trochu zapracovat 🙂

Motýlek dumá

Historka první

O víkendu u nás byly holky – Motýlkovy nevlastní  sestry. Motýl odjel na kolo a holkám přikázal udělat zatím domácí úkoly.

Chvilku si hrály s Motýlkem a pak se usadily u stolu. Řekla jsem Motýlkovi, ať je neruší, protože se musejí připravovat do školy. Tak se posadil ke stolu s nimi a prohlásil, že chce zatím kreslit. Dala jsem mu papíry, pastelky, fixy.

Oznámil nám, že nakreslí obrázek pro každou ze svých sester, pro mě, pro tátu, pro jejich tátu a pro jejich mámu… Spolu s holkama jsme se mu snažily vysvětlit, že jejich táta je jeho táta. Že mají sice různé maminky, ale tatínka stejného. Koukal na nás, jako bychom se zbláznily. A myslím, že nám neuvěřil. Obrázky nakreslil pro oba tatínky 🙂

Na jednu stranu mě to pobavilo. Co si vlastně o holkách myslí? Že to jsou nějaké cizí dvě holky, které k nám dvakrát do měsíce jezdí na víkend jen proto, aby si měl s kým hrát? 🙂

Ale uvědomila jsem si také, že dříve nebo později mu to budeme muset vysvětlit lépe. Ale zase nechci, aby v něm začalo hlodat, že když se táta rozešel se svou první ženou, mohl by se teoreticky jednou rozejít i se mnou. Že bychom se mohli přestat mít rádi. Tak doufám, že na tuhle debatu dojde až za mnoho let. Nebo nikdy. Ostatně já byla jako dítě v naprosto stejné situaci jako on. Taky mám dva starší nevlastní sourozence (ale to slovo „nevlastní“ strašně nerada používám). Ale nepamatuju si, že bych někdy neměla jasno v tom, kolik máme dohromady maminek a tatínků.

 

Historka druhá

Dávám Motýlkovi sirup  na kašel, jehož vůně mi připomíná moje vlastní dětství. Říkám mu: „Když jsem byla malá holčička a měla jsem kašel, taky jsem dostávala takový sirup. Voněl úplně stejně.“

„A dávala ti ho babička?“ ptá se mě Motýlek.

„Ano.“ (Aspoň v některých rodinných vztazích má jasno.)

„A kde jsem byl já?“ ptá se mě vyděšeně? „Byl jsem s Kocourkem?“

Chvilku přemýšlím a pak potrvrzuji: „Vlastně ano. Byl jsi s Kocourkem schovaný u mě v bříšku, úplně malinkatý.“

 

Historka třetí

Pomáhám Motýlkovi s oblékáním.

„Ty ponožky by sis ale mohl obléct sám,“ povídám mu.

On že ne, že mu to nejde.

„Tak se to musíš naučit. Já tady vždycky nebudu, abych ti oblékala ponožky. Až budeš velký, budeš možná žít s nějakou jinou paní, kterou budeš mít moc rád, a budete spolu mít děti. Myslíš, že ti ta paní bude pomáhat s navlékáním ponožek?“

A on na to: „Já nechci. Až budu velký, chci pořád bydlet s mámou!“

No nazdar 🙂

 

První kolo se šlapkami

Občas někde zahlédnu nějakou cizí rodinu a obdivuju, jak vypadá idylicky. Třeba někde v restauraci nebo v obchodním centru, v parku nebo na parkovišti – to je jedno. Většinou mi připadá, že jsou všichni členové té cizí rodiny naprosto v klidu. Nikdo nekřičí, nepláče, nikdo se netváří vynervovaně. Já vím, že to může být jen taková momentka z jejich rodinného života, který možná ve skutečnosti vypadá úplně jinak. A tak by mě zajímalo, jak na nestranné pozorovatele působíme my.

Třeba včera odpoledne. Motýl se vrátil z práce domů dřív, abychom podnikli rodinný výlet do nejblížšího obchodního centra, kde každý rok probíhá velký bazar kol. Napadlo nás, že bychom tam mohli Motýlkovi pořídit jeho první kolo se šlapkami.

Motýlek už má jízdu na svém odrážedle First Bike dávno na háku a sám už nějakou dobu mluví o tom, že by si přál opravdické kolo. Potíž je, že se mu líbí kola s přídavnými kolečky. Moc po nich touží. Což my s Motýlem rázně zamítáme. Na odrážedle drží skvěle rovnováhu, a tak jsme přesvědčení, že přídavná kolečka by byl obrovský krok zpátky.

Včera po obědě jsem Motýlkovi oznámila, že půjdeme vybrat kolo. Těšil se, byl nadšený. Když se ale blížila hodina, kdy měl Motýl přijet z práce, bylo třeba vypnout pohádku v televizi… Díky tomu jsem se dozvěděla, že vlastně žádné kolo nechce 🙂 No nic.

Další problém spočíval v tom, že měl Motýlek hlad. V poslední době s jídlem hodně bojujeme. V obědech a večeřích se jen porýpe a pak vyžaduje různé mlsky, které já mu odmítám dávat, když nejí pořádné jídlo. Včera u oběda snědl asi dvě sousta. Než jsme odjeli vybrat to kolo, naservírovala jsem oběma klukům ještě svačinu: jahody, banán a jogurt. Kocourek snědl všechno (jako vždycky – většinou ještě dorazí to, co Motýlek nechce), Motýlek jen pár jahod.

Takže když jsme dorazili na místo, začal kvílet, že má hlad, a byl celkově pěkně protivný. Žádné kolo se mu nelíbilo. Vzhledem k jeho výšce už by měl mít kolo velikosti 14“, ale on je povaha opatrná a viděla jsem na něm, že se bojí. Tak jsem přemluvila Motýla, abychom koupili velikost 12“ a počkali, až se Motýlek rozjezdí a naučí se šlapat. Pak mu pořídíme nějaké nové, pěkné, pořádné kolo.

Výběr byl vcelku slušný, ale Motýlek moc nespolupracoval. Střídavě trucoval a nekomunikoval, anebo naopak ječel a vztekal se.

Do toho Kocourek, který před pár dny konečně začal chodit (!), lítal jak posedlý uličkami mezi vystavenými koly. Každé si chtěl osahat, na některá se dokonce pokoušel i vylézt. A já se bála, že na něj některé spadne.

Takže byly chvíle, kdy jsem celá zpocená držela v náručí propnuté ječící batole, z druhé strany na mě visel Motýlek kvílící, že má hlad, a do toho Motýl nadával, že má práce nad hlavu a že tohle nemá za potřebí. 🙂

Přitom jít vybrat prvorozenému synovi první opravdické kolo by přece měla být rodinná idylka, ne? Asi to neumíme.

Každopádně jsme odešli s lehce ojetým kolem Puky a já jsem byla hrdá aspoň sama na sebe, že jsem celou akci ustála a zůstala relativně v klidu, tzn. vydržela jsem na nikoho neječet. Že mi neujely nervy, což se mi stává často, i když vím, že to v takových situacích rozhodně ničemu nepomůže.

Jaké zkušenosti máte s výběrem prvního kola vy?