Motýlkovi jsou čtyři roky

Motýlkovy čtvrté narozeniny jsem prožívala trochu méně než ty loňské. Tři roky byl pro mě takový výraznější milník – věk, kdy miminko definitivně přestává být miminko a promění se v kluka. Je pravda, že už pár měsíců předtím dost zklukovatěl a jaksi „zklackovatěl“, což nemyslím nijak hanlivě.

Nicméně i včera jsem byla celý den trochu naměkko a doufám, že každé narozeniny svých kluků nebudu prožívat tak emotivně. Celý den jsem Motýlka sledovala a vnímala jsem, jak už je velký a co všechno se během těch čtyř let stihnul naučit. Asi se budu opakovat… Plynule se vyjadřuje v obou mateřských jazycích a pomalu si k nim přidává i lucemburštinu. S přehledem jezdí na odrážedle First Bike a na koloběžce (dvoukolečkové). Kolo se šlapkami je naše letošní výzva. Obstojně zvládal i bruslení a letos v zimě mi ukázal, že i lyžování pro něj snad nebude problém. Dobře běhá a jde mu veškeré hraní s balónem – ať už házení, chytání nebo kopání. V některých ohledech je ale velmi opatrný. Proto třeba na tu jízdu na opravdickém kole bude zřejmě potřebovat ještě nějaký čas. Stejně je to i v bazéně nebo na prolézačkách na hřištích. Někdy dá práci ho přesvědčit, aby vyzkoušel něco nového. Ale když pak zjistí, že na to má, snadno se pro to nadchne. V některých obdobích je s ním trochu těžké pořízení u stolu. Je velmi tvrdohlavý (všeobecně), a tak když se rozhodne, že jíst nebude, nic ho k tomu nepřiměje – žádné vyjednávání, domluvy, manipulace, výhružky – vše je zbytečné. Jeho oblíbená jídla: hranolky, pizza s houbama, špagety. Taková dětská klasika 🙂 Hranolky i pizzu dostává výjimečně, pouze v restauraci, kam ale zatím moc často nechodíme. Zato když se jde do restaurace, je třeba najít takovou, kde mají aspoň jedno z výše uvedených pokrmů. Začíná mít v oblibě také sushi – hlavně syrového lososa a pak pár kousků z dětského menu, které obsahují také mango a čokoládu 🙂 Jinak z ovoce má rád jablka, banány, jahody, maliny, rybíz, třešně (bohužel i s peckou), meloun, mango… Se zeleninou je to horší. Dříve miloval malá rajčátka a okurku, teď vůbec. Ale zase jí syrovou papriku, syrovou i dušenou mkrev, hrášek. V různých omáčkách sní i lilek, výjimečně cuketu, i když říká, že mu nechutná (jak kdy). Samozřejmě má rád taky brambory, těstoviny a rýži. Maso a ryby taky. Květák a brokolici ne. Celkově má raději, když má na talíři jednotlivé potraviny oddělené, ne smíchané. Rád si sní třeba nejdřív suchou rýži, pak maso, pak zeleninu. Takové rizoto je pro něj noční můra. Mléčné výrobky nejsou problém – tvrdé sýry, Kiri, jogurty (ovšem už tolik ne bílé, spíš ovocné) a mléko. Ráno dostává hrneček kakaa, večer před spaním si vypije malý hrnek čistého mléka. No a sladkosti… asi jako každé čtyřleté dítě: lízátka, bonbony, sušenky a čokoláda (ta ale záměrně až na posledním místě). Ale myslím, že se nám to snad celkem daří držet na uzdě. Nic mu nezakazuju, jen občas omezuju množství. Kontroluju hlavně to, aby během dne jedl i ovoce.

Dort

V pátek měl narozeninovou oslavu ve školce. Připravila jsem tedy pro děti a pro paní učitelky občerstvení: upekla jsem cupcakes s čokoládovým krémem (na Motýlkovo přání) a koupila nějaké ovocné džusy. Ty cupcakes se mi opravdu povedly, musím se pochválit. Krém nebyl příliš hutný jako při mé zkoušce před pár týdny, byl naopak lehký a vzdušný – mňam!

Ovšem s narozeninovým dortem jsem to projela na plné čáře. Motýlek si přál čokoládový (trochu mě to překvapilo, protože on tu čokoládu zase tolik nemusí). Vymyslela jsem, že upeču dort, který jsem už před pár lety asi dvakrát dělala a tehdy velmi úspěšně. Je to taková kalorická bomba: sice žádná mouka, ale celé jedno malé balení Nutelly, vajíčka, máslo, čokoláda a lískové oříšky. Nicméně už když jsem vytahovala korpus z trouby, měla jsem takové zvláštní tušení… No a když jsem na něj dala polevu a nazdobila ho a chtěla ho přesunout na čistý talíř, rozpadl se mi. V půl jedenácté večer. Ani mě to nemrzelo – stejně jsem si celou dobu říkala, že pro děti vlastně není moc vhodný. Ještě že máme poblíž domu pekařství, které je otevřené i v neděli dopoledne. Brzy ráno jsem tam běžela pro výtečný dort z čokoládové pěny. Akorát že Motýlek byl při oslavě tak zaneprázdněný dárky, že svou porci dortu odmítnul. Vyžádal si ji večer, snědl půlku a pak prohlásil, že mu nechutná 😦

Dárky

Když jsem se Motýlka vyptávala, co si k narozeninám přeje, zmínil vždy dvě věci: kontrolní věž z jeho oblíbeného seriálu s pejsky (Paw Patrol) a Spidermana.

Kontrolní věž je docela drahá a z internetu jsem v komentářích na různých e-shopech vyčetla, že za ty peníze rozhodně nestojí. Tedy přání zamítnuto.

Posedlost superhrdiny pochází ze školky. Motýlek žádný kreslený ani jiný film či seriál se superhrdiny nikdy neviděl, ale jiní kluci ze školky si nosí z domova různé hračky a figurky právě Spidermana, Batmana, Hulka, Kapitána Ameriky a dalších. O některých jsem ani v životě neslyšela. Moc nadšená z téhle módy nejsem, ale beru to s nadhledem. Je mi jasné, že takových věcí, které se mi nebudou líbit, ještě bude spousta. Chtěla jsem tedy Motýlkovi k narozeninám toho Spidermana koupit, ale když jsem v hračkářství držela v ruce asi 25 cm vysokou figurku, ze které šel strach, zase jsem si to rozmyslela. Pak jsem si o tom s Motýlkem povídala a dohodli jsme se, že se pokusím sehnat Lego Spiderman (s motorkou!). Našla jsem ho na Amazonu a objednala. Jenže balík měl zpoždění, a když ani v pátek nedorazil, objednávku jsem zrušila. V sobotu jsem se vydala do největšího hračkářství v Luxu, ale Lego Duplo Spiderman, jaké jsem chtěla, jsem tam nenašla. Měli jen Lego Junior se Spidermanem. No co, řekla jsem si, už je to velký kluk, tak pomalu můžeme zkusit i menší dílky. Jenže když to s pomocí svých starších sester složil, chtěl si s tím Spidermanem hrát a začal mluvit o tom, že ho bude nosit do školky. Ale při každém sebemenším nárazu se mu to v rukou rozpadlo a mně to rychle přestalo bavit zas a znova dávat dohromady. Tedy malinko  zklamání a budu muset asi ještě nějakého Spidermana někde splašit.

Pak dostal takovou interaktivní tabulku s elektronickou tužkou Paw Patrol, kterou jsem také objednala na Amazonu a také tehdy přišla pozdě… Chtěla jsem ji s sebou vzít na naši zimní dovolenou v Alpách jako zábavu do auta.

Dále dostal dva praktické dárky: kufr Trunki, které si může vzít do letadla, až poletíme za babi a dědou. Dá se na něm i sedět a použít jako odrážedlo a mělo by odpovídat rozměrům příručního zavazadla. A pak ještě dětská sluchátka s kontrolou hlasitosti, aby v letadle mohl koukat na pohádky a nikoho tím nerušil.

Další dárky na něj nejspíš ještě čekají v Čechách…

Oslava

Letos poprvé jsem uvažovala, že domů pozveme i pár Motýlkových kamarádů a kamarádek. Mojí podmínkou bylo, že musí být hezky, abychom mohli zůstat v zahradě. Na velkou oslavu u nás doma asi nikdy neseberu odvahu. Počasí sice vyšlo krásně, takže v zahradě jsme slavili, ale kamarády jsme nakonec nepozvali. Motýlek totiž nechtěl. Když jsem se ho pár dnů před narozeninami ptala, řekl, že chce slavit jenom s mámou, tátou, bráškou a sestrami. Tak to se mu vyplnilo.

Doufám, že se mu oslava líbila. Mně vždycky připadá, že při oslavách je hrozně rychle po všem. Letos poprvé to Motýlek opravdu prožíval už několik týdnů dopředu, opravdu se těšil. V neděli ráno se probudil a hned se mě ptal: „Dneska mám narozeniny? Hurá!!“ Ale ta chvilka, kdy se pak odpoledne nadšeně díval na všechny ty zabalené dárky a na dort a kdy sfoukával svíčky, byla tak hrozně rychlá… Já osobně to prožívám s obrovskou nostalgií. To těšení a chystání je pro mě vlastně mnohem příjemnější.

Za rok mu bude pět… Zatím si vůbec nedokážu představit, jaké to bude.

Jsem na svého Motýlka moc pyšná. To jste asi pochopili. 🙂

 

Nedorozumění

Včera jsem při obědě s Motýlkem vedla jednu z našich – v poslední době častých – diskuzí o chování všeobecně, o jeho chování k bráškovi, o emocích, o vzteku atd. Nakonec Motýlek překvapivě prohlásil, že nás má oba rád (tedy mě a Kocourka). Příjemně mě tím překvapil a potěšil.

„My tě máme taky  rádi,“ ujistila jsem ho. A dodala jsem: „Mám tě ráda pořád. I když zlobíš, i když křičíš nebo se vztekáš. Prostě pořád.“ Až jsem skoro sama sebe dojala.

Obědová idylka skončila, odvezla jsem Motýlka zpátky do školky, Kocourka dala spát. Když jsme pak odpoledne Motýlka přišli vyzvednout, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Na všechno reagoval přehnaně. Kvůli každé prkotině se vztekal, házel věcmi, bouchal. Nechápala jsem, co se děje. Samozřejmě to těsně před večeří vyvrcholilo i mým vlastním křikem – pohár mé trpělivosti v tu chvíli opět přetekl.

A pak jsem se u večeře dozvěděla, v čem byl problém. Motýlek mi nešťastným hlasem řekl:

„Ale máma říkala, že má ráda, když křičím a když bouchám a když zlobím!“

Aha… Ups. Budeme muset ještě na dorozumívání v češtině trochu zapracovat 🙂

Motýlek dumá

Historka první

O víkendu u nás byly holky – Motýlkovy nevlastní  sestry. Motýl odjel na kolo a holkám přikázal udělat zatím domácí úkoly.

Chvilku si hrály s Motýlkem a pak se usadily u stolu. Řekla jsem Motýlkovi, ať je neruší, protože se musejí připravovat do školy. Tak se posadil ke stolu s nimi a prohlásil, že chce zatím kreslit. Dala jsem mu papíry, pastelky, fixy.

Oznámil nám, že nakreslí obrázek pro každou ze svých sester, pro mě, pro tátu, pro jejich tátu a pro jejich mámu… Spolu s holkama jsme se mu snažily vysvětlit, že jejich táta je jeho táta. Že mají sice různé maminky, ale tatínka stejného. Koukal na nás, jako bychom se zbláznily. A myslím, že nám neuvěřil. Obrázky nakreslil pro oba tatínky 🙂

Na jednu stranu mě to pobavilo. Co si vlastně o holkách myslí? Že to jsou nějaké cizí dvě holky, které k nám dvakrát do měsíce jezdí na víkend jen proto, aby si měl s kým hrát? 🙂

Ale uvědomila jsem si také, že dříve nebo později mu to budeme muset vysvětlit lépe. Ale zase nechci, aby v něm začalo hlodat, že když se táta rozešel se svou první ženou, mohl by se teoreticky jednou rozejít i se mnou. Že bychom se mohli přestat mít rádi. Tak doufám, že na tuhle debatu dojde až za mnoho let. Nebo nikdy. Ostatně já byla jako dítě v naprosto stejné situaci jako on. Taky mám dva starší nevlastní sourozence (ale to slovo „nevlastní“ strašně nerada používám). Ale nepamatuju si, že bych někdy neměla jasno v tom, kolik máme dohromady maminek a tatínků.

 

Historka druhá

Dávám Motýlkovi sirup  na kašel, jehož vůně mi připomíná moje vlastní dětství. Říkám mu: „Když jsem byla malá holčička a měla jsem kašel, taky jsem dostávala takový sirup. Voněl úplně stejně.“

„A dávala ti ho babička?“ ptá se mě Motýlek.

„Ano.“ (Aspoň v některých rodinných vztazích má jasno.)

„A kde jsem byl já?“ ptá se mě vyděšeně? „Byl jsem s Kocourkem?“

Chvilku přemýšlím a pak potrvrzuji: „Vlastně ano. Byl jsi s Kocourkem schovaný u mě v bříšku, úplně malinkatý.“

 

Historka třetí

Pomáhám Motýlkovi s oblékáním.

„Ty ponožky by sis ale mohl obléct sám,“ povídám mu.

On že ne, že mu to nejde.

„Tak se to musíš naučit. Já tady vždycky nebudu, abych ti oblékala ponožky. Až budeš velký, budeš možná žít s nějakou jinou paní, kterou budeš mít moc rád, a budete spolu mít děti. Myslíš, že ti ta paní bude pomáhat s navlékáním ponožek?“

A on na to: „Já nechci. Až budu velký, chci pořád bydlet s mámou!“

No nazdar 🙂

 

První kolo se šlapkami

Občas někde zahlédnu nějakou cizí rodinu a obdivuju, jak vypadá idylicky. Třeba někde v restauraci nebo v obchodním centru, v parku nebo na parkovišti – to je jedno. Většinou mi připadá, že jsou všichni členové té cizí rodiny naprosto v klidu. Nikdo nekřičí, nepláče, nikdo se netváří vynervovaně. Já vím, že to může být jen taková momentka z jejich rodinného života, který možná ve skutečnosti vypadá úplně jinak. A tak by mě zajímalo, jak na nestranné pozorovatele působíme my.

Třeba včera odpoledne. Motýl se vrátil z práce domů dřív, abychom podnikli rodinný výlet do nejblížšího obchodního centra, kde každý rok probíhá velký bazar kol. Napadlo nás, že bychom tam mohli Motýlkovi pořídit jeho první kolo se šlapkami.

Motýlek už má jízdu na svém odrážedle First Bike dávno na háku a sám už nějakou dobu mluví o tom, že by si přál opravdické kolo. Potíž je, že se mu líbí kola s přídavnými kolečky. Moc po nich touží. Což my s Motýlem rázně zamítáme. Na odrážedle drží skvěle rovnováhu, a tak jsme přesvědčení, že přídavná kolečka by byl obrovský krok zpátky.

Včera po obědě jsem Motýlkovi oznámila, že půjdeme vybrat kolo. Těšil se, byl nadšený. Když se ale blížila hodina, kdy měl Motýl přijet z práce, bylo třeba vypnout pohádku v televizi… Díky tomu jsem se dozvěděla, že vlastně žádné kolo nechce 🙂 No nic.

Další problém spočíval v tom, že měl Motýlek hlad. V poslední době s jídlem hodně bojujeme. V obědech a večeřích se jen porýpe a pak vyžaduje různé mlsky, které já mu odmítám dávat, když nejí pořádné jídlo. Včera u oběda snědl asi dvě sousta. Než jsme odjeli vybrat to kolo, naservírovala jsem oběma klukům ještě svačinu: jahody, banán a jogurt. Kocourek snědl všechno (jako vždycky – většinou ještě dorazí to, co Motýlek nechce), Motýlek jen pár jahod.

Takže když jsme dorazili na místo, začal kvílet, že má hlad, a byl celkově pěkně protivný. Žádné kolo se mu nelíbilo. Vzhledem k jeho výšce už by měl mít kolo velikosti 14“, ale on je povaha opatrná a viděla jsem na něm, že se bojí. Tak jsem přemluvila Motýla, abychom koupili velikost 12“ a počkali, až se Motýlek rozjezdí a naučí se šlapat. Pak mu pořídíme nějaké nové, pěkné, pořádné kolo.

Výběr byl vcelku slušný, ale Motýlek moc nespolupracoval. Střídavě trucoval a nekomunikoval, anebo naopak ječel a vztekal se.

Do toho Kocourek, který před pár dny konečně začal chodit (!), lítal jak posedlý uličkami mezi vystavenými koly. Každé si chtěl osahat, na některá se dokonce pokoušel i vylézt. A já se bála, že na něj některé spadne.

Takže byly chvíle, kdy jsem celá zpocená držela v náručí propnuté ječící batole, z druhé strany na mě visel Motýlek kvílící, že má hlad, a do toho Motýl nadával, že má práce nad hlavu a že tohle nemá za potřebí. 🙂

Přitom jít vybrat prvorozenému synovi první opravdické kolo by přece měla být rodinná idylka, ne? Asi to neumíme.

Každopádně jsme odešli s lehce ojetým kolem Puky a já jsem byla hrdá aspoň sama na sebe, že jsem celou akci ustála a zůstala relativně v klidu, tzn. vydržela jsem na nikoho neječet. Že mi neujely nervy, což se mi stává často, i když vím, že to v takových situacích rozhodně ničemu nepomůže.

Jaké zkušenosti máte s výběrem prvního kola vy?

Zpětná vazba ze školky

Před pár týdny se v Motýlkově školce konalo první „rodičovské sdružení“. Ono už se tomu tak asi dneska neříká, že? V dobách, kdy jsem bývala školou povinná, se to tak nazývalo. Teď bych tomu říkala spíš „rodičovská schůzka“. Jenže vlastně ani to není v našem konkrétním případě správně. Rodiče se totiž nikde nesešli. Paní učitelky si nás pozvaly každého zvlášť, takže to byla spíš „individuální konzultace“.  V podstatě šlo jen o to, abychom dostali nějakou zpětnou vazbu a udělali si obrázek, jak si naše dítka ve školce vedou, jak se chovají, jak se jim podařilo zapadnout do kolektivu atd. A tak jsem se rozhodla to tady zaznamenat – spíš pro sebe a jednou třeba pro Motýlka.

Paní učitelky mi Motýlka popsaly jako klidné, spíše stydlivé dítě. Především vůči dospělým se projevuje stydlivě. V komunikaci s ostatními dětmi nemá žádný problém. Hraje si se všemi, s chlapci i s holčičkami. Zapojuje se do aktivit. Někdy je potřeba ho trochu popostrčit, ale většinou se zapojí sám od sebe. Nemá problém s respektováním pravidel, „poslouchá“. Někdy má chvíle, kdy to vypadá, že je duchem nepřítomný, ale paní učitelky už přišly na to, že je to velký pozorovatel – že občas rád zůstane stranou a pozoruje dění kolem sebe. Ve výrazu v obličeji nedá znát, zda se mu to, co se kolem děje, líbí nebo ne… až se nakonec někdy sám pro sebe pousměje a zase se přidá k ostatním. Je vidět, že víceméně všemu rozumí, když se na něj mluví lucembursky, i když se sám v lucemburštině zatím moc neprojevuje. Paní učitelky byly celkem překvapené, když jsem jim řekla, že doma na mě lucembursky mluví 🙂 Počítá lucembursky do patnácti, umí vyjmenovat barvy, dny v týdnu a často si prozpěvuje lucemburské písničky. To akorát potvrzuje, že ačkoli to často vypadá, že neposlouchá a nevnímá, všechno kolem sebe registruje a pečlivě ukládá. Doma si na tohle musím dávat pozor 🙂

Občas si také rád hraje sám. Někdy dá sám od sebe přednost klidným aktivitám před dováděním. Nedávno jsem ho našla, jak si ještě s pár holčičkami maluje u stolu, zatímco ostatní kluci řádili na chodbě, kde jsou prolézačky a klouzačky.

Rád maluje vodovkami a fixami. Když si pro něj do školky přijdu, často mi předá pár obrázků, které pro mě zatím namaloval. Obvykle jsou to jednobarevné čáranice. Zeptala jsem se učitelek, co si o tom myslí, protože jsem si všimla, že některé děti už v jeho věku dokážou malovat konkrétní předměty nebo postavy, které je možné na obrázku rozpoznat. Motýlek ve školce i doma vždycky jen něco načmárá a pak prohlásí, že je to auto. Učitelky mi na to odpověděly, že se zřejmě zatím nedostal do fáze, kdy by ho kreslení dostatečně zaujalo. A že se možná do té fáze nikdy nedostane 🙂 Je pravda, že ani já nejsem nijak zvlášť výtvarně nadaná (ačkoli výtvarné umění mám ráda a dokonce jsem z dějin výtvarného umění i maturovala). Občas načmárá něco abstraktního, pak se prý na obrázek zadívá a prohlásí, že je to třeba náklaďák… a když se na to zadívá i učitelka, musí uznat, že to tvarem může připomínat nakláďák.

Také se prý očividně cítí dobře ve svém těle, rád se hýbe. Jen je občas trochu zbrklý a kvůli tomu se mu nedaří správně dělat některá cvičení, které ve školce trénují – jako například skákat snožmo.

Musím říct, že jsem se během té konzultace docela nasmála a někdy se nestačila divit. Samozřejmě jsem byla ráda, že „hodnocení“ bylo víceméně jen kladné, že si na něj paní učitelky nestěžovaly a neprohlašovaly o něm, že „zlobí“. Vlastně mám z toho všeho velmi dobrý pocit a doufám, že jsme pro Motýlka tedy zvolili správně, když jsme ho dali do lucemburského státního systému. Možností bylo mnoho… a zatím se zdá, že Motýlek chodí do školky rád. O vánočních prázdninách se mě dokonce ptal, kdy zase půjde do školky, protože se mu stýskalo po kamarádech a po učitelkách. Jen mě pobavilo třeba to, že nemá problém s respektováním pravidel, protože doma s tím rozhodně problémy má 🙂 Že si hraje s chlapci i s holčičkami, protože doma občas prohlašuje, že holčičky nemá rád. Že je ve školce spíše klidný a doma bych ho pak popsala spíš slovem „zuřivý“. Ale ono je to asi normální, že se děti chovají ve školce jinak než doma.

Někdy mě mrzí, že ho ve školce vidím veselého a rozesmátého, a když si ho vyzvednu, už po cestě domů začne být strašně protivný, vzteklý nebo ukňouraný. Někde jsem ale četla, že děti potřebují své negativní emoce ventilovat v bezpečném prostředí – a nejbezpečněji se cítí u mámy. Zkrátka máma vždycky všechno schytá 🙂