5:41 min/km

Už asi tak dva a půl měsíce se snažím pravidelně běhat. Celkem se mi daří držet rytmus 2x týdně. Myslím, že je to takové minimum – pro mě osobně by méně nemělo cenu. Některé týdny se nepoštěstí – něco do toho vleze, z nějakého důvodu se cítím zle nebo je nepříznivé počasí, ale ve většině případů se mi dvakrát týdně vyběhnout podaří.

Zatím běhám své 7kilometrové kolečko, které vede nejdřív vilovou čtvrtí, pak po cestě mezi poli a nakonec lesem. Trasu obměňuji málokdy, protože jsem plánovací typ člověka a ráda vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká. Přijde mi, že pouze na známé trase dokážu sledovat, jak se zlepšuju.

Jsem spokojená, když uběhnu kilometr pod šest minut. Někdy se mi běží dobře a dám to i kolem 5:50 minut. Včera jsem se hecla, a i když bylo na můj vkus trošku moc horko, donutila jsem se v některých místech trošku víc zrychlit. Přišla jsem na to, že stačí se trošku víc soustředit. Občas se přistihnu, že jsem myšlenkama někde úplně jinde, nebo se nechám ukolébat rytmem písničky a vůbec neběžím naplno. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože naplno se přece pořád běžet nedá. Ale včera jsem se opakovaně nutila zrychlovat a doma pak na hodinkách a své mobilní aplikaci zjistila, že jsem běžela v průměru rychlostí 5:41 minut na kilometr.

Byla jsem tedy opravdu velmi spokojená a měla jsem ze sebe upřímnou radost. Jenže každý takový malý úspěch má taky svou obrácenou stranu: totiž že příště budu zklamaná, když tu svou trasu neuběhnu ještě rychleji nebo aspoň stejně rychle. Časomíra je zkrátka taková běžecká past, která vede k frustraci a která kazí radost ze běhání. Občas je pak lepší hodinky i mobil „zapomenout“ doma 🙂

Reklamy

Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.

Běhání s kočárkem

Když jsem se před víc než rokem konečně vrátila ke běhání, brzy nato jsem zjistila, že jsem těhotná, což naprosto zabilo mou motivaci; věděla jsem, že nebudu dělat pokroky, a bez vidiny pokroků nemám důvod se snažit. Už tehdy jsem si ale umínila, že si pořídím speciální kočárek vhodný ke běhání a budu potom běhat i s miminkem. 

Nakonec jsem si vybrala kočárek Baby Jogger Summit X3. Už jeho cena je pro mě dostatečnou motivací k tomu, abych svůj běhací záměr zrealizovala. Ale i když téma běhání nechám stranou, z kočárku jsem nadšená. V zimě jsem velice ocenila korbičku, která miminko skvěle chránila i ve velmi sychravém počasí (i bez igelitu). Kočárek se snadno skládá, což mi usnadňuje naše časté přesuny autem. Do prostorného košíku dole se mi vejde nákup nebo celá sada hraček, které si Motýlek potřebuje brát na pískoviště (včetně velkého bagru a náklaďáku). Těšila jsem se tedy, až kočárek vyzkouším i při tom běhání. 

Než s běháním začnu, chtěla jsem nejdřív dokončit rehabilitace pánevního dna, které se tu předepisují všem maminkám po porodu. Našla jsem si skvělou „kinésithérapeutku“, která mi během našich deseti konzultací ukázala spoustu cviků na posílení nejen pánevního dna, ale také břišních a zádových svalů, a také mě trošku připravila na můj návrat k běhu. 

A jaký tedy byl ten můj včerejší první běh s kočárkem? Těžší než jsem čekala. Před rokem jsem byla překvapená, jak snadno se mi běží. To se tentokrát říct nedalo. Přece jen je běh s kočárkem trošku náročnější než běžet bez kočárku. Navíc po velmi dlouhé přestávce a po noci, během níž jsem možná nespala ani jednu jedinou hodinu v kuse. Uběhla jsem necelých 5 km po lehce zvlněném terénu, do největšího kopečka jsem musela jít, protože běžet prostě nešlo, a na zpáteční cestě mi zavolala kamarádka a já jsem hovor vděčně přijala, abych měla záminku opět na chvíli přejít do chůze. Jsem ráda, že v hodinkách, kterými jsem si vždycky měřila mj. srdeční rytmus, mi během té roční pauzy došla baterka. 

Dnes překvapivě cítím svá lýtka, stehna, zadek a paže (zřejmě z toho tlačení kočárku), z čehož mám radost, protože to znamená, že ačkoli můj výkon nebyl nijak obdivuhodný, nějaký efekt přece jen měl. Hodlám tedy pokračovat a pomalounku polehounku zvyšovat tempo a natahovat trasu. 

Už zase běhám!

Měla bych spíš napsat, že už jsem zase jednou byla běhat. Nevím, jestli se to dá považovat za úplný návrat k běhání. Ale určitě je to první krok k návratu k běhání. Bylo to neplánované, spontánní a krásné. Dokonce o něco snadnější, než jsem čekala.

Kdybych počkala do 17. července, byla bych běhat poprvé po dvou letech na den přesně. Myslím, že někdy v půlce července 2012 jsem otěhotněla, a ačkoli jsem to ještě netušila, moje tělo nejspíš ano, a tak jsem od té doby na běhání nenašla sílu ani energii. Když jsem později zjistila, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu nějakou dobu vůbec uvěřit. A i když jsem věděla, že je to blbost, možná jsem měla trochu strach, že při běhání bych to svoje miminko „vyklepala“ nebo jinak poškodila, takže jsem to prostě rovnou zabalila a neběhala ani v těch prvních měsících, kdy to ještě bylo možné.

Slibovala jsem si, že se k běhání brzy po porodu vrátím – v rámci shazování těhotenských kil. Jenže nakonec jsem měla úplně jiné starosti. Kila šla dolů sama, Motýlek mě doslova vysával, a tak jsem se dostala do konce i pod svou předtěhotenskou váhu. A nebylo mi fyzicky moc dobře. Cítíla jsem se slabá a unavená a rozhodně jsem neměla myšlenky na to, že bych si šla večer zaběhat.

Teprve před pár měsíci mě začaly trochu svrbět nohy a začala jsem si tedy pohrávat s myšlenkou, že bych zase začala běhat. K opravdové motivaci mi ale pořád chybí možnost běhat pravidelně. To je pro mě opravdu důležité, protože si pamatuju, že ke ztracení těžce vybudované běžecké formy mi vždycky stačila třeba týdenní pauza způsobená nemocí, prací nebo mou leností.

Začala jsem si tedy plánovat, že nejdřív si nechám sednout náš nový pracovně-rodinný systém (můj částečný úvazek) a až Motýl trochu pozapomene, jak obrovskou službu mi v tomto ohledu (v jeho očích) prokázal, začnu si klást nové požadavky. Třeba dva volné večery v týdnu, abych si mohla jít zaběhat. Ideálně tři (ale to je sci-fi).

Motýl ale asi nikdy nezapomene, jak velkou službu mi prokázal. A především asi nikdy nebude schopný dodržet tu – pro mě tak důležitou – pravidelnost v hlídání Motýlka dva večery v týdnu.

V sobotu u nás pršelo, což Motýlovi zcela překazilo jeho víkendové plány, a tak od rána bezcílně bloumal po bytě. Dobře tenhle pocit znám. Úkolů na seznamu úkolů je pořád dostatek, ale většinou se do nich člověku moc nechce. A to, na co by měl chuť, se dělat nedá – třeba kvůli počasí. Motýl se prostě nemohl rozhodnout, jakou činností by tedy ten svůj vysněný program (výlet na silničním kole) měl nahradit. A já té jeho nerozhodnosti využila.

Ideální podmínky to tedy nebyly. Bylo to chvíli po obědě (uf!), venku pršelo, ale mně to bylo jedno. Náhle mě osvítila myšlenka, že když tedy Motýl tak váhá, prostě ho zabavím hlídáním Motýlka a vyrazím běhat.

Po té dvouleté pauze jsem byla připravená na všechno. Na píchání v boku, na nedostatek vzduchu, na bolest nohou… Na to, že se budu muset každých 200 metrů zastavit. Ale nakonec to bylo překvapivě snadné. Běžela jsem hezky pomalu, hlídala si dýchání a lehce zpevněné břicho a ono to šlo. Uběhla jsem sice jen 6 km a už druhý den mě příšerně bolí svaly na nohou, ale nebyla jsem nějak extrémně zadýchaná a ani moje hodinky mi neukazovaly nějak zvlášť vysokou tepovou frekvenci. Bylo jsem se sebou velmi spokojená.

Teď jen si najít čas na další podobné běžecké pokusy. S tou pravidelností už to asi nikdy nebude úplně podle mých představ (ostatně to ani nikdy podle mých představ nebylo). Ale lepší běhat občas, než neběhat vůbec, ne?

A zatím si můžu snít o účasti na lucemburském půlmaratonu příští rok… a o maratonu za dva roky? 🙂

Feet-Running2

O neběhání

gore-tex-transalpine-run_338Včera jsem se v rámci práce sešla s jedním nadšeným běžcem. Je členem organizační skupiny jednoho poměrně extrémního běžeckého závodu (56kilometrový trail). Pověděl mi, že se připravuje na Gore-Tex Transalpine-Run, téměř 300kilometrový běh přes Alpy rozložený do 8 dnů. Samozřejmě se mi vybavila knížka Born to run a chvíli jsme se bavili také o běhání naboso a o vhodné běžecké obuvi.

Ten mladý muž pracuje jako ředitel pobočky jedné lucemburské banky. Aby se mohl na své běžecké mety připravovat, nechává prý své auto zaparkované v garáži a do práce i z práce každý den běhá. Celkem to představuje asi 40 km denně. O své lásce ke běhání mluví jako o „nemoci“. Já bych použila spíš slovo „závislost“. Je závislý na endorfinech a na pohybu. Jeho svaly jsou tak zvyklé na fyzickou zátěž, že se cítí špatně, když jsou v klidu.

Při konverzaci s ním se mi také zastesklo po běhání. I když já běhala jen dvakrát nebo třikrát týdně maximálně deset kilometrů. Líbilo se mi období přípravy na půlmaraton, neboť jsem se tehdy cítila fyzicky velmi dobře.

Plánovala jsem, že se po porodu k běhání co nejdříve vrátím. Myslela jsem si, že se budu potřebovat dostat do kondice a že se doma s Motýlem zvládneme nějak zorganizovat, abych mohla aspoň dvakrát týdně na hodinu odběhnout. Hlásala jsem, že už v roce 2014 si zaběhnu svůj druhý půlmaraton a mou ambicí pro rok 2015 byl dokonce maraton.

Realita je taková, že jsem nikdy v životě nebyla v horší fyzické kondici, než jsem těď. Shodit přebytečná kila rozhodně nepotřebuju, spíš bych potřebovala nějaká nabrat, abych v sobě našla sílu se rozběhnout a běžet. Kromě sil mi chybí i čas. Z práce utíkám dřív („utíkám“ ale autem), i tak do jeslí přijíždím později, než bych chtěla, a po příchodu domů mám přesně dvě hodiny na to, abych se s Motýlkem trochu pomazlila, pohrála si s ním, když není příliš unavený, připravila mu večeři, vykoupala ho a v osm dala spát. Rozhodně se svých dvou hodin denně nehodlám vzdát – ani za cenu, že by se o Motýlka postaral Motýl a já mohla jít běhat. A po osmé večer mám náladu jen na vlastní večeři, sprchu a postel.

Myslím si, že pokud se k běhání ještě někdy vrátím, nebude to dřív než za tři nebo čtyři roky. Spíš později. Což asi vůbec nevadí. Znám ženu, která svůj první maraton taky běžela skoro ve čtyřiceti.