Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.

Reklamy

Běhání s kočárkem

Když jsem se před víc než rokem konečně vrátila ke běhání, brzy nato jsem zjistila, že jsem těhotná, což naprosto zabilo mou motivaci; věděla jsem, že nebudu dělat pokroky, a bez vidiny pokroků nemám důvod se snažit. Už tehdy jsem si ale umínila, že si pořídím speciální kočárek vhodný ke běhání a budu potom běhat i s miminkem. 

Nakonec jsem si vybrala kočárek Baby Jogger Summit X3. Už jeho cena je pro mě dostatečnou motivací k tomu, abych svůj běhací záměr zrealizovala. Ale i když téma běhání nechám stranou, z kočárku jsem nadšená. V zimě jsem velice ocenila korbičku, která miminko skvěle chránila i ve velmi sychravém počasí (i bez igelitu). Kočárek se snadno skládá, což mi usnadňuje naše časté přesuny autem. Do prostorného košíku dole se mi vejde nákup nebo celá sada hraček, které si Motýlek potřebuje brát na pískoviště (včetně velkého bagru a náklaďáku). Těšila jsem se tedy, až kočárek vyzkouším i při tom běhání. 

Než s běháním začnu, chtěla jsem nejdřív dokončit rehabilitace pánevního dna, které se tu předepisují všem maminkám po porodu. Našla jsem si skvělou „kinésithérapeutku“, která mi během našich deseti konzultací ukázala spoustu cviků na posílení nejen pánevního dna, ale také břišních a zádových svalů, a také mě trošku připravila na můj návrat k běhu. 

A jaký tedy byl ten můj včerejší první běh s kočárkem? Těžší než jsem čekala. Před rokem jsem byla překvapená, jak snadno se mi běží. To se tentokrát říct nedalo. Přece jen je běh s kočárkem trošku náročnější než běžet bez kočárku. Navíc po velmi dlouhé přestávce a po noci, během níž jsem možná nespala ani jednu jedinou hodinu v kuse. Uběhla jsem necelých 5 km po lehce zvlněném terénu, do největšího kopečka jsem musela jít, protože běžet prostě nešlo, a na zpáteční cestě mi zavolala kamarádka a já jsem hovor vděčně přijala, abych měla záminku opět na chvíli přejít do chůze. Jsem ráda, že v hodinkách, kterými jsem si vždycky měřila mj. srdeční rytmus, mi během té roční pauzy došla baterka. 

Dnes překvapivě cítím svá lýtka, stehna, zadek a paže (zřejmě z toho tlačení kočárku), z čehož mám radost, protože to znamená, že ačkoli můj výkon nebyl nijak obdivuhodný, nějaký efekt přece jen měl. Hodlám tedy pokračovat a pomalounku polehounku zvyšovat tempo a natahovat trasu.