Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.

Reklamy

Běhání s kočárkem

Když jsem se před víc než rokem konečně vrátila ke běhání, brzy nato jsem zjistila, že jsem těhotná, což naprosto zabilo mou motivaci; věděla jsem, že nebudu dělat pokroky, a bez vidiny pokroků nemám důvod se snažit. Už tehdy jsem si ale umínila, že si pořídím speciální kočárek vhodný ke běhání a budu potom běhat i s miminkem. 

Nakonec jsem si vybrala kočárek Baby Jogger Summit X3. Už jeho cena je pro mě dostatečnou motivací k tomu, abych svůj běhací záměr zrealizovala. Ale i když téma běhání nechám stranou, z kočárku jsem nadšená. V zimě jsem velice ocenila korbičku, která miminko skvěle chránila i ve velmi sychravém počasí (i bez igelitu). Kočárek se snadno skládá, což mi usnadňuje naše časté přesuny autem. Do prostorného košíku dole se mi vejde nákup nebo celá sada hraček, které si Motýlek potřebuje brát na pískoviště (včetně velkého bagru a náklaďáku). Těšila jsem se tedy, až kočárek vyzkouším i při tom běhání. 

Než s běháním začnu, chtěla jsem nejdřív dokončit rehabilitace pánevního dna, které se tu předepisují všem maminkám po porodu. Našla jsem si skvělou „kinésithérapeutku“, která mi během našich deseti konzultací ukázala spoustu cviků na posílení nejen pánevního dna, ale také břišních a zádových svalů, a také mě trošku připravila na můj návrat k běhu. 

A jaký tedy byl ten můj včerejší první běh s kočárkem? Těžší než jsem čekala. Před rokem jsem byla překvapená, jak snadno se mi běží. To se tentokrát říct nedalo. Přece jen je běh s kočárkem trošku náročnější než běžet bez kočárku. Navíc po velmi dlouhé přestávce a po noci, během níž jsem možná nespala ani jednu jedinou hodinu v kuse. Uběhla jsem necelých 5 km po lehce zvlněném terénu, do největšího kopečka jsem musela jít, protože běžet prostě nešlo, a na zpáteční cestě mi zavolala kamarádka a já jsem hovor vděčně přijala, abych měla záminku opět na chvíli přejít do chůze. Jsem ráda, že v hodinkách, kterými jsem si vždycky měřila mj. srdeční rytmus, mi během té roční pauzy došla baterka. 

Dnes překvapivě cítím svá lýtka, stehna, zadek a paže (zřejmě z toho tlačení kočárku), z čehož mám radost, protože to znamená, že ačkoli můj výkon nebyl nijak obdivuhodný, nějaký efekt přece jen měl. Hodlám tedy pokračovat a pomalounku polehounku zvyšovat tempo a natahovat trasu. 

Už zase běhám!

Měla bych spíš napsat, že už jsem zase jednou byla běhat. Nevím, jestli se to dá považovat za úplný návrat k běhání. Ale určitě je to první krok k návratu k běhání. Bylo to neplánované, spontánní a krásné. Dokonce o něco snadnější, než jsem čekala.

Kdybych počkala do 17. července, byla bych běhat poprvé po dvou letech na den přesně. Myslím, že někdy v půlce července 2012 jsem otěhotněla, a ačkoli jsem to ještě netušila, moje tělo nejspíš ano, a tak jsem od té doby na běhání nenašla sílu ani energii. Když jsem později zjistila, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu nějakou dobu vůbec uvěřit. A i když jsem věděla, že je to blbost, možná jsem měla trochu strach, že při běhání bych to svoje miminko „vyklepala“ nebo jinak poškodila, takže jsem to prostě rovnou zabalila a neběhala ani v těch prvních měsících, kdy to ještě bylo možné.

Slibovala jsem si, že se k běhání brzy po porodu vrátím – v rámci shazování těhotenských kil. Jenže nakonec jsem měla úplně jiné starosti. Kila šla dolů sama, Motýlek mě doslova vysával, a tak jsem se dostala do konce i pod svou předtěhotenskou váhu. A nebylo mi fyzicky moc dobře. Cítíla jsem se slabá a unavená a rozhodně jsem neměla myšlenky na to, že bych si šla večer zaběhat.

Teprve před pár měsíci mě začaly trochu svrbět nohy a začala jsem si tedy pohrávat s myšlenkou, že bych zase začala běhat. K opravdové motivaci mi ale pořád chybí možnost běhat pravidelně. To je pro mě opravdu důležité, protože si pamatuju, že ke ztracení těžce vybudované běžecké formy mi vždycky stačila třeba týdenní pauza způsobená nemocí, prací nebo mou leností.

Začala jsem si tedy plánovat, že nejdřív si nechám sednout náš nový pracovně-rodinný systém (můj částečný úvazek) a až Motýl trochu pozapomene, jak obrovskou službu mi v tomto ohledu (v jeho očích) prokázal, začnu si klást nové požadavky. Třeba dva volné večery v týdnu, abych si mohla jít zaběhat. Ideálně tři (ale to je sci-fi).

Motýl ale asi nikdy nezapomene, jak velkou službu mi prokázal. A především asi nikdy nebude schopný dodržet tu – pro mě tak důležitou – pravidelnost v hlídání Motýlka dva večery v týdnu.

V sobotu u nás pršelo, což Motýlovi zcela překazilo jeho víkendové plány, a tak od rána bezcílně bloumal po bytě. Dobře tenhle pocit znám. Úkolů na seznamu úkolů je pořád dostatek, ale většinou se do nich člověku moc nechce. A to, na co by měl chuť, se dělat nedá – třeba kvůli počasí. Motýl se prostě nemohl rozhodnout, jakou činností by tedy ten svůj vysněný program (výlet na silničním kole) měl nahradit. A já té jeho nerozhodnosti využila.

Ideální podmínky to tedy nebyly. Bylo to chvíli po obědě (uf!), venku pršelo, ale mně to bylo jedno. Náhle mě osvítila myšlenka, že když tedy Motýl tak váhá, prostě ho zabavím hlídáním Motýlka a vyrazím běhat.

Po té dvouleté pauze jsem byla připravená na všechno. Na píchání v boku, na nedostatek vzduchu, na bolest nohou… Na to, že se budu muset každých 200 metrů zastavit. Ale nakonec to bylo překvapivě snadné. Běžela jsem hezky pomalu, hlídala si dýchání a lehce zpevněné břicho a ono to šlo. Uběhla jsem sice jen 6 km a už druhý den mě příšerně bolí svaly na nohou, ale nebyla jsem nějak extrémně zadýchaná a ani moje hodinky mi neukazovaly nějak zvlášť vysokou tepovou frekvenci. Bylo jsem se sebou velmi spokojená.

Teď jen si najít čas na další podobné běžecké pokusy. S tou pravidelností už to asi nikdy nebude úplně podle mých představ (ostatně to ani nikdy podle mých představ nebylo). Ale lepší běhat občas, než neběhat vůbec, ne?

A zatím si můžu snít o účasti na lucemburském půlmaratonu příští rok… a o maratonu za dva roky? 🙂

Feet-Running2

Jak jsem běžela V

Mám za sebou svůj první půlmaraton! A jsem na sebe velice pyšná. Nejen proto, že jsem ho zvládla dokončit, o čemž jsem ještě před dvěma týdny pochybovala, ale taky proto, že jsem svým časem předčila všechna svá očekávání: 2 hodiny, 9 minut a 20 vteřin! 

Pro zkušeného dálkového běžce to možná není žádný velký úspěch, ale myslím, že na úplně první půlmaraton to není špatné.

Dokonce jsem při běhu nijak zvlášť netrpěla. Až do patnáctého kilometru se mi běželo lehce a podle mých předběžných propočtů jsem si myslela, že to zvládnu do dvou hodin a pěti minut. Ke konci se ale přece jenom projevila únava. Šestnáctý až devatenáctý kilometr bylo jedno táhlé stoupání, které sice na první pohled vypadá jako rovina, ve skutečnosti je to ale kopec. Pomáhali mi ostatní běžci. Původně jsem si myslela, že se trochu víc roztrousíme, ale bylo nás přece jenom deset tisíc, takže jsme víceméně pořád zůstávali v hloučku. To mi ale umožnilo se vždycky zaměřit na někoho, kdo běžel přede mnou, a umanout si, že se dostanu před něj. Pak jsem si vybrala zase někoho nového, a tak jsem pořád postupovala kupředu.

Počasí bylo celkem příznivé. Přesně 24 hodin před startem tu hodně pršelo a byla zima, tak jsem si říkala, jestli to má v takovém počasí vůbec smysl chodit na start. Včera ale svítilo sluníčko a bylo příjemných 24 stupňů. Když jsem byla asi v půlce, přehnal se deštík, ale v tu chvíli už mi to vůbec nevadilo – spíš naopak.

Na závěr se ve mně probudilo mé soutěživé „já“ a vymáčkla jsem ze sebe zbytek sil. Předběhla jsem kolegy v tričkách konkurenčních médií (já samozřejmě reprezentovala naše noviny) a nakonec jsem doběhla dřív než kamarádka, která trénuje třikrát týdně o poledních pauzách už celé roky, a jen o minutu později než dva kolegové z bývalé práce, které připravoval profesionální trenér.

A co dál? Jakou metu bych si měla vyznačit teď? Kamarádi říkají, že bych se teď mohla začít připravovat na maraton, ale já si těch 42 km nedokážu představit. Asi se spíš pokusím zlepšovat svůj čas a příští rok stáhnout čas na ING Europe Marathonu v Luxu na dvě hodiny.

Příprava na půlmaraton – Den D se blíží

Tak už mi zbývají necelé dva týdny, než poběžím svůj první půlmaraton. Dne 4. února jsem tady plánovala, jak se na něj budu průběžně připravovat: kombinovat běh třikrát týdně, sem tam nějaký jiný sport, pravidelný režim (hlavně spánkový), zdravé stravování a omezení alkoholických nápojů (vína). A také jsem v té době začala trénovat s profesionálním trenérem. Jak to všechno dopadlo?

  • S profesionálním trenérem, kterého platila společnost, kde jsem tehdy byla zaměstnaná, jsem nakonec absolvovala pouze ten jeden „nultý“ trénink. Můj přechod zpátky do novin se totiž poněkud urychlil, a i když mi moji bývalí kolegové tvrdili, že s nimi můžu trénovat dál, já jsem se raději pozemku firmy vyhýbala (jen pro připomínku: poté, co jsem vedení oznámila, že chci odejít, jsem byla požádána, abych si tedy svých pár švestek sbalila hned).
  • Běhat třikrát týdně jsem se snažila, ale přiznám se, že takové týdny byly spíš výjimkou. Už dávno si nehraju na žádnou princeznu z cukru a nějaký ten deštík mě nerozhodí. Ale lucemburské počasí je opravdu nevyzpytatelné a někdy se prostě běhat nedá. K tomu se přidal návrat do novin, občas nějaké večerní akce, nachlazení… Třikrát týdně se dá běhat jen v případě, že se pro mě běhání stane absolutní prioritou, kterou si poznamenám i do svého pracovního kalendáře. To mimochodem hodlám učinit teď aspoň na ty poslední dva týdny.
  • Pravidelný režim jsem zatím nastolit nedokázala. Ráno jsem pořád jako mátoha, protože chodím moc pozdě spát, v pátek obvykle melu z posledního a spánkový deficit doháním o víkendu.
  • Naopak ke zdravějšímu stravování jsem se snad jakž takž propracovala. Především jsem omezila mlsání různých nezdravých pochutin během dne a snažím se jíst pravidelně ráno, v poledne, kolem čtvrté hodiny odpoledne (ovoce) a večer. Dokonce jsem si do iPhonu stáhla aplikaci, která mi pomáhá sledovat, co za den spořádám, kolik to má kalorií a jestli jsem „v normě“. V normě tedy většinou nejsem – často tu hranici kalorií, které by mi na den měly stačit, přetáhnu. Když se ji snažím dodržet, prostě mám hlad. Já ale tu aplikaci nepoužívám proto, že chci zhubnout, ale spíš mi pomáhá si někdy dvakrát rozmyslet, jestli opravdu chci sníst sušenku nebo si po večeři dát ještě sýr (to víte – žiju s Francouzem). Po půlmarotonu s tímhle sledováním asi přestanu, protože je to přece jenom trochu otrava, pořád si poznamenávat, co jsem snědla nebo vypila.
  • Na druhou stranu mi ta aplikace pomohla i trochu omezit alkoholické nápoje, a to především proto, že jsou většinou tak kalorické, že se pak kvůli nim můj denní plán snadno celý zhroutí. Takže si dopřávám maximálně jednu skleničku vína k večeři. A ode dneška až do půlmaratonu vypustím i to víno.

Zatím si pořád nejsem úplně jistá, že těch 21 km uběhnu. V březnu jsme se s Motýlem při tréninku trochu ztratili a omylem uběhli 16 km a musím říct, že jsem toho měla plný kecky. Minulou sobotu jsem si dala hodinu a šestnáct minut a při návratu domů byla zklamaná zjištěním, že jsem za tu dobu uběhla „jen“ 12 a půl kilometru. Připadám si pomalá a hlavně nevytrvalá. Motýl mě utěšuje, že prý se při půlmaratonu nechám taky trochu strhnout davem a že mě všichni ti ostatní běžci budou motivovat a únavu tolik nepocítím. No nevím.

Pokusím se těch posledních několik dní skutečně nastolit pravidelný režim. Budíka si nařídím nejen na sedmou hodinu ranní, ale na mobilu taky na půl jedenáctou večer, abych si uvědomila, že je čas jít spát. Budu dávat pozor, abych denně opravdu vypila ty doporučované dva litry vody, nebudu pít žádný alkohol a jíst lehké a výživné pokrmy, hlavně zeleninu a ovoce. A běhat budu obden až do příštího čtvrtka, ale budu mít přitom na paměti, že se nesmím „přetrénovat“.

Zároveň se ale už docela těším, až budu mít ten půlmaraton za sebou a budu se zase moct soustředit i na jiné věci.