Zvuk slunečních hodin

Tuhle knížku jsem četla zase trochu déle. A teď už se týden odhodlávám, že o ní napíšu. Ono to totiž vůbec není jednoduché. Byla jsem z ní nadšená. Četbu jsem si po douškách opravdu vychutnávala, ale zároveň bylo téma dost těžké, takže některé dny jsem v sobě nenašla dost duševních sil knížku otevřít a znovu se do ní začíst. Jiné dny jsem sílu našla a začetla se okamžitě. Dějem jsem se cítila úplně pohlcená, a to i přesto, že je velmi složitý.

V knize Zvuk slunečních hodin se totiž prolínají různé časové roviny (od dávných mýtů a pověstí přes předválečnou dobu a druhou světovou válku až po 80. léta), různé části světa (Československo, Indie, Kanada, USA, Francie,…), různé kultury (ta naše klasická „západní“, židovská, hindská, muslimská,…), různé žánry. Dokonce i vypravěči se střídají. Přesto jsem neměla ani malou chvilku pocit, že se v ději ztrácím.

Spoustu jsem se toho dozvěděla. Kniha obsahuje mnoho faktů: o Baťovi, o Zlíně, o Baťových fabrikách v Indii, o indických pamětihodnostech, o koncentračních táborech, o vylodění v Normandii a osvobozování Evropy. A všechno je to zahrnuté do velmi poutavého příběhu plného lásky – partnerské, dětské, rodičovské.

Nedokážu zajít do detailů a děj vyprávět. Zamotala bych se do toho. Ale Hana Androníková se do toho nezamotala vůbec – vše je celou dobu naprosto jasné.

Když jsem knížku dočítala a se slzami v očích si vychutnávala poslední odstavce, kousek ode mě seděl Motýl a měl zrovna svou provokatérskou náladu. Za každou cenu se mě snažil rozptýlit. Nedařilo se mu to. Když jsem knížku konečně zavřela, zeptal se mě, o čem byla. Pustila jsem se do vyprávění a pod tíhou všech těch emocí, kterými je knížka nabitá, jsem se rozbrečela. Motýl se mi smál a i já se pak začala smát. Nicméně je to opravdu velmi silná četba.

Teď mám slzy  na krajíčku podruhé, protože při hledání ilustračního obrázku k tomuto zápisku jsem se dočetla, že autorka Hana Androníková v roce 2011 zemřela na rakovinu, ve věku 44 let. Je velká škoda, že další knížky už nenapíše. A narodila se… ve  Zlíně.

Při četbě jsem si poznamenala dvě pasáže, které mě zaujaly:

Největší konflikt nastal v okamžiku, kdy odpromovala. Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou.

„Tak už jsi mi – odpustil?“

Čelem mu přeletí stín.

„To bylo snadné. Ale jak dokážu –“

Schoulený dovnitř, sahá si do zátylku a sklání hlavu. V tom gestu je zvuk věčnosti i zániku. Čidla přítomnosti zkratovala v kontaktu s minulostí. Je ve tmě.

“ – jak mám odpustit sobě?“

Ušla dva kroky přes jizvu deseti let, vzala starou ruku do svých jako svátost. Stařec opřený o vetchou hůl zpytovaného svědomí. Kroutí hlavou.

(Ty matafory! Ten jazyk! Prostě geniální!)

Gottland

Knížku Gottland s tučným nápisem „Bestseller“ na přebalu mi věnoval bývalý honorární konzul České republiky v Lucembursku. Emigrant, který po svému úniku do zahraničí prožil mnoho krušných chvil, a hrdý vlastenec, daroval tuto knížku i její pokračovaní mně a jedné mé české kamarádce. Měly jsme se o ně rozdělit, přečíst si je a pak si je předat. Jelikož jsem v té době měla rozečtenou jen jednu jinou knížku a moje kamarádka jich měla rozčetených víc, přenechala mi ji s tím, že se k její četbě dostanu dřív.

Do četby jsem se tedy pustila hlavně proto, že jsem nechtěla kamarádku nechat příliš dlouho čekat. Ona si s sebou sice domů odnesla ten druhý díl, ale je logické, že si taky nejdřív bude chtít přečíst ten první.

Jinak mě ale knížka moc nelákala. Myslela jsem si, že to bude nudná literatura faktu, a vzhledem k tomu, že jsem se nikdy jako hrdá vlastenka necítila, neočekávala jsem, že bych v podobné knize mohla nalézt zalíbení. Zmýlila jsem se.

Knížka je totiž ohromně čtivá. Už od prvních stránek jsem byla pohlcená příběhy různých postav naší novodobé historie, o nichž jsem měla jen povrchní (popřípadě žádné) znalosti: Tomáš Baťa a jeho následovníci, herečka Lída Baarová, Otakar Švec – autor obrovského pomníku Stalina, který stál mezi roky 1955 a 1962 na Letné v místech, kde je dnes obří kyvadlo. Kafkova neteř Věra, spisovatel a scénárista Jan Procházka, Marta Kubišová. Tedy lidé, které jsem vedla v patrnosti (anebo vůbec ne) a jejichž příběhy tak výstižně vykreslují, co se u nás dělo mezi první světovou válkou a devadesátými lety.

Knížka ve mně vyvolala směs velmi různorodých pocitů od národní hrdosti přes lítost až po stud. Hrdá jsem byla například na Tomáše Baťu a později jeho bratra Jana, protože v našich končinách poznamenaných válkou vybudovali něco srovnatelného s největšími kapitalistickými podniky světa. V zápětí jsem pocítila zmatek, když jsem četla o metodách, které Jan Baťa používal pro zvýšení produktivity svých zaměstnanců. Lítost jsem cítila u příběhu Lídy Baarové obviněné z toho, že kolaboravala s Němci. Přitom se možná jenom zamilovala do nesprávné osoby (možná). Žasla jsem nad pompézností Stalinova pomníku, na který si matně vzpomínám z babiččina vyprávění, a nad tím, jakým způsobem po něm byly zameteny veškeré stopy. Líto mi bylo i Jana Procházky, který se tolik snažil zavděčit režimu, a zároveň jsem se styděla za všechny jemu podobné, kteří byli příliš zbabělí na to, aby šli proti proudu jako například Marta Kubišová, jejíhož zmizení ze scény jsem si vlastně nikdy pořádně nevšimla, protože její gramofonové desky u nás doma hrály pořád.

Já vím, že jít proti proudu bylo nebezpečné  a že ne úplně každý byl připravený si „zničit život“. Na druhou stranu kdyby takových odvážlivců bylo víc, třeba by ten režim býval netrval tak dlouho.

Asi je zbytečné se k tomu všemu dnes vracet. Nemá cenu soudit lidi za to, že spolupracovali s komunisty. Dnes je jiná doba. Bylo by ale hezké, kdyby si ta naše nová generace ze všech minulých chyb dokázala odnést nějaké ponaučení.

Několikrát mi prolétlo hlavou, že tahle knížka by měla být součástí povinné literatury dnešních dětí. Jenže už slovo „povinný“ si jaksi protiřečí s hodnotami demokracie, nebo ne? Každopádně mě zamrzelo, že tato kniha není přeložená do francouzštiny, protože v ní je všechno, co se mi nedaří vysvětlit Motýlovi… než jsem na Wikipedii zjistila, že ve francouzštině existuje! Paralelně s psaním tohohle příspěvku ji objednávám na Amazonu. Snad pak Motýl lépe pochopí, co jsem zač.