Motýlek trošku zlobí

Motýlek byl dnes se školkou na výletě. Jeli autobusem do jednoho zvířecího parku podívat se na netopýry a hady. Motýlek mi nadšeně vyprávěl hlavně o těch hadech.

“Takže se ti výlet líbil?” zeptala jsem se ho nakonec.

“Jo.”

“A myslíš, že paní učitelce se taky líbil?”

“Asi moc ne.”

“A proč ne?”

“Protože jsem trošku zlobil,” odpověděl vyhýbavým tónem. Jak přesně zlobil, na to už si bohužel prý nepamatuje.

Reklamy

2 roky

Kocourek oslavil své druhé narozeniny. Letos to vyšlo hezky na sobotu, navíc jsme měli na víkend i holky, takže jsme měli doma příjemný ruch a veselo, i když oslava proběhla jen v kruhu rodinném.

Musím říct, že u druhého dítěte už ty oslavy prožívám trochu méně – asi jako všechno 🙂 O to víc si je užívám. Prostě jsem si s tím míň lámala hlavu, míň všechno „řešila“ a připravovala, a výsledek byl tak nějak pohodovější.

Zatímco pro Motýlka jsem se snažila k prvním a druhým narozeninám dělat „zdravější“ dorty, které pak nikdo nejedl (dobré ale byly… dodnes nechápu!), letos jsem upekla obyčejnou suchou buchtu, polila ji čokoládou, posypala lentilkami… a dort-ryba byl na světě a měl větší úspěch, než kupovaný citronový dort pro Motýla. Ten totiž ten den slavil svoje narozeniny taky.

S dárky to tak jednoduché nebylo. Dlouho jsem přemýšlela, co by Kocourka doopravdy potěšilo, když už doma máme „skoro všechno“ a když jakákoli nová věc stejně skončí ve spárech staršího bráchy. Nakonec jsem se rozhodla pro nástavbu k vláčkodráze: policejní stanice. A den před narozeninami jsem ještě přikoupila hrací knížku Jazz, ze které jsem nadšená. Kocourek je celkově velmi muzikální a všechny hračky a knížky, které vyluzují nějaký melodický zvuk, u něj mají velký úspěch. Tahle mi aspoň zatím moc neleze na nervy, naopak Summertime a Take Five si pouštím i pro vlastní potěšení 🙂

Jinak narozdíl od Motýlka, jehož narozeniny se mou zatím pokaždé emocionálně zacloumaly, nevnímám Kocourkovy dva roky jako nějaký významný milník. Samozřejmě jsem pyšná na to, co už všechno ve svém věku zvládá. Zvlášť ta jeho náklonnost k hudbě mě velmi těší a opravdu si myslím (doufám), že ji dokážeme podpořit a rozvinout. V poslední době po nás pečlivě opakuje, ale jeho mluvený projev se zatím omezuje na jednotlivá slova. Věty zatím dohromady nedává. Dokáže ale velmi dobře vyjádřit, co potřebuje. Často si taky brouká melodie, které lze rozpoznat – to mě u tak malého dítěte opravdu překvapuje. Několikrát denně chce, abych zpívala, a já si tedy musím rozšiřovat repertoár, abych se z toho nezbláznila.

Fyzicky je na tom, myslím, víc než dobře. Charakterizovala bych ho slovem „kaskadér“, což u druhých dětí asi není zcela neobvyklé. Je daleko robustnější než Motýlek v jeho věku. Momentálně je od sebe dělí 2,5 roku a zhruba 2,5 kg 🙂 Neřekla bych ale, že je to tlouštík, jen je to prostě vazba, zatímco Motýlek je klasický hubeňour – samá ruka samá noha.

Svého bráchu Kocourek miluje, ačkoli vztah mají zatím asi takový… komplikovaný 🙂 Pořád po něm vše opakuje, ať už jde o orální projev, gestikulaci, pohyby. Motýlkovi to leze čím dál víc na nervy, což naprosto chápu, ačkoli jako matce mi to přijde velmi roztomilé.

Zuby má skoro všechny (už dlouho!), asi chybí jen ty poslední stoličky, ale jistá si tím nejsem. Pořád nosí plínky, i když na nočníku vysedává celkem s oblibou, a když se zadaří, nadšeně si tleská a volá „bravo“. Z vlastní pohodlnosti v tomto ohledu zatím moc netlačím na pilu. Stejně tak s dudlíkem. Podařilo se nám ho odbourat přes den, ale v noci je to stále náš velký pomocník a já sama si to zatím bez něj neumím představit. Nicméně moje osobní hranice dvou a půl roku se asi přiblíží rychleji, než si umím představit.

Kocourkův třetí rok bude tedy asi dost pestrý. Kromě odstranění plínek, dudlíku či kojenecké lahve nás čeká pobyt na horách a možná tedy jeho první lyžařská zkušenost. S velkou pravděpodobností se také pomalinku schyluje k nástupu do jeslí a mému návratu do pracovního procesu. V poslední době na to často myslím a kupodivu ani ne s takovými obavami jako třeba před rokem. Všechno má nejspíš svůj čas. A jestli mě tahle moje mateřská zkušenost něco naučila, tak je to lépe naslouchat své intuici 🙂

Kdy půjdeme do důchodu?

Před pár týdny jsme se s Motýlem dostali k  zajímavému tématu. Motýl začal počítat, kolik let ještě bude muset pracovat, než se dostane do důchodu. Mně to připadá trochu morbidní: těšit se, až budu stará, jen kvůli tomu, abych už nemusela pracovat??? No ale jelikož si teď „užívám“ svou „pauzu v kariéře“, asi na to nemám ten správný úhel pohledu.

V té debatě jsme se dostali také k tomu, v jakém věku odcházejí do důchodu muži a v jakém ženy. Měla jsem zafixováno, že ženy chodí do důchodu dřív než muži. Motýl opáčil, že tomu tak určitě není a že nevidí jediný důvod, proč by tomu tak být mělo. Můj první argument, který mě napadnul – tedy že ženy mají děti – jaksi neobstál, a ani se nedivím. Zaprvé ne všechny ženy mají děti, a zadruhé… no a co? Co to má společného s odchodem do důchodu? Naopak v zemích, kde existuje delší mateřská dovolená, mají pak ženy odpracovaných roků celkem méně. A jelikož ženy se v průměru dožívají vyššího věku, měly by možná naopak pracovat déle, ne? Nějak jsem se do toho zamotala a zamotávám se zas a znova.

Požádala jsem o pomoc Google a narazila na přehled, v jakém věku se odchází do důchodu v různých evropských zemích. Tak tedy v České republice ženy skutečně odcházejí do důchodu dříve než muži, ale rozdíl je vlastně jen několik měsíců. V Lucembursku je věková hranice 65 let pro obě pohlaví. Francie v tom nemá moc jasno – alespoň podle téhle tabulky.

Celkově je ale dřívější odchod žen do důchodu úkazem poměrně častým. Třeba v Rakousku odcházejí ženy v 60 letech a muži v 65 – tedy 5 let rozdíl! Proč? Víte někdo?

Jediné, co mě v mém momentálním stavu napadá, je, že během těch let, kdy ženy mají malé děti, dojde k jejich zrychlenému opotřebení. Jsem moc vděčná za to, že jsme s Motýlem dospěli k rozhodnutí, že ty tři roky doma zůstanu. Dvě třetiny mám ale za sebou a mám pocit, že jsem během té doby zestárla minimálně o deset let. Když jsem podruhé otěhotněla, nenapadlo mě, co všechno na mě starší syn chystá. A naštěstí ještě netuším, co na mě teď chystá ten mladší. Oba kluci mi dávají pěkně zabrat, ten starší obzvlášť. Každý den zkouší, co všechno vydržím, a je nesmírně kreativní. V posledních týdnech se cítím opravdu fyzicky „vysátá“, jako bych přišla o veškerou energii. A i psychický nátlak a stres zažívám teď určitě vyšší, než když jsem chodila do práce (a že náš šéfredaktor byl opravdický tyran, který dnes a denně mrazil pracovní atmosféru!). Tedy pokud existuje nějaký objektivní důvod, proč bych jednou měla odejít do důchodu dřív než muž, je tento: přílišné opotřebení 🙂

 

Nevěra

Další z knih, které dlouho čekaly na hromadě vedle mého nočního stolku (na noční stolek už se totiž všechny nevejdou). Čekala dlouho, protože na jejího autora,  Paola Coelha, jsem před nějakou dobou trochu zanevřela. Jako gymnazistka jsem jeho knížky hltala – nejvíc mě poznamenal Alchymista a Veronika se rozhodla zemřít. Postupně mě ale nadšení z jeho knih opouštělo – paralelně s tím, jak se jeho zaměření na otázky náboženství a smysl života stupňovalo. Já na tuhle spirituální literaturu moc nejsem, a když už mi začal připadat opravdu moc fanatický, rozhodla jsem se, že nic dalšího už od něj číst nebudu.

Jenže knížku Nevěra jsem dostala. A já si pořád s knížkami, o které moc nestojím, neumím poradit. Nutím se je číst. A někdy jsem pak příjemně překvapená.

Nevěra mě opravdu překvapila. Jen nedokážu říct, jestli příjemně…

Děj se odehrává v Ženevě, což mě samo o sobě zaujalo. Přišlo mi to celkem neobvyklé. O Švýcarech se píše dost málo, švýcarské autory moc neznám. Zároveň díky své bývalé a manželově současné práci přicházíme se Švýcary pravidelně do kontaktu, takže jsem si ráda přečetla, jak Paolo Coelho vykresluje jejich národní povahu (připustíme-li, že něco takového existuje).

Fanatické už mi to nepřišlo, i když určité duchovnější pasáže k zamyšlení tam byly, ale v pro mě stravitelné míře.

Líbilo se mi, jak si různé postavy v knize určité situace interpretovaly jinak – po svém. A jak snadno a rychle se dá nabourat stabilita ve vztahu.

Hlavní hrdinka mi ale nebyla vůbec sympatická. Celou dobu jsem věřila, že se nakonec ukáže, že trpí schizofrenií nebo nějakou jinou vážnou poruchou osobnosti. Taky mě trochu rušilo, že jí mělo být 31 let a neustále o sobě uvažovala jako o „zralé“ až „staré“ ženě. Mně je ještě o pár let víc a nepřipadám si ani stará, ani zralá.

No a především mě trochu šokovalo, jak detailně byla ta nevěra, o které v knize šlo, popsána. Čtenářově fantazii není ponechán vůbec žádný prostor. Nečetla jsem sice 50 odstínů šedi, ale během některých pasáží mě napadalo, že to musí být něco podobného. Jedna z knížek, která by se neměla dostat do rukou dětem, které se zrovna naučily číst 😉

 

S dětmi nelze nic utajit

Už několik týdnů mě bolí záda. Jedno místo u páteře dole “v kříži”. Zpočátku jsem to sotva vnímala, postupně ale čím dál víc. Nic vážného, nejsem “zablokovaná”. Ale lehce mi to znepříjemňuje můj každodenní život. Nechce se mi lítat po doktorech, takže první pomoc jsem vyhledala u svého maséra. Je to svérázný člověk, muž, Čech, který masíruje celé tělo, ale především nohy (chodidla). Tvrdí, že každý bod na chodidle odpovídá nějaké části těla. A pokud nás během masáže nějaké místo na noze výrazně bolí, upozorňuje to na nějaký problém v těle. Mě obvykle to jeho mačkání bolí všude… Musela jsem tedy sebrat odvahu a zajet k němu kvůli těm svým zádům.

Spolu s oblečením jsem si před masáží sundala i řetízek. Pověsila jsem si ho na věšák a po masáži jsem ho tam samozřejmě zapomněla. Když jsem se večer chystala do postele a zjistila to při pohledu do zrcadla, pěkně ve mně hrklo. Jedná se o cenný šperk v hodnotě menšího osobního auta… Daroval mi ho Motýl za narození Kocourka, a opravdu se musel praštit přes kapsu. Pravda, ne každé rodičce se podaří přivést potomka na svět v den manželových narozenin!

Rozhodla jsem se svou nedbalost před Motýlem utajit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že si jeho dárku dostatečně nevážím nebo že mi uniká jeho hodnota (přičemž ta sentimentální je ještě daleko vyšší než ta finanční). Byla jsem ráda, že si ten večer ničeho nevšimnul, a hned druhý den jsem si pro řetízek dojela. Jenže jsem s sebou vzala děti. Ty si pohrály s masérovým psíkem, mopsím štěnětem jménem Hugo. Doma pak Motýlek začal vykládat tátovi:

“Až budu velký, koupím si pejska. Bude se jmenovat Hugo.”

Motýl: “Hugo? Jak jsi na to přišel?” (Motýlek si často hraje se svými imaginárními pejsky, které pojmenovává podle psů, které známe.)

“Tak se jmenuje pejsek, kterého má pán, co masíruje maminku.”

“??!”

No, musela jsem s pravdou ven. Aby si Motýl nemyslel ještě něco horšího!