Film o dvojčatech

Jsem teď trochu užaslá nad tím, že už to jsou skoro tři týdny, co jsem byla na filmu, o kterém teprve dnes chci napsat… Jak je to možné? Nestíhám!

Film L’Amant double jsem si vybrala z nabídky, kterou mi navrhla moje kamarádka. Později jsem si uvědomila, že jsem před časem v televizi viděla rozhovor s režisérem François Ozonem právě o tomto jeho nejnovějším díle. Téma mě už tehdy velmi zaujalo: mladá depresivní žena si najde psychologa, zamilují se do sebe, začnou spolu žít, plánovat svatbu. Jenže pak hlavní hrdinka přijde na to, že jí její muž skrývá existenci svého bratra-dvojčete. I on je psycholog, ovšem jeho metody jsou poněkud odlišné. Ona se začne stýkat s oběma bratry, samozřejmě tajně. Vznikne z toho zvláštní milostný trojúhelník, kdy občas nikdo netuší, kdo je kdo… 🙂

Mnoho jsem se toho z filmu dozvěděla – například že existují tzv. parazitní dvojčata, kdy ještě v těle matky jedno dvojče „absorbuje“ to druhé. Na svět pak přijde samozřejmě jen jedno dítě a až postupem času (někdy až v dospělosti) lékaři odhalí v jeho těle záhadnou cystu – zárodek jeho bratra/sestry. Já vím – brrr! Ale tento fenomén opravdu existuje…

Tedy téma velice zajímavé. Ovšem to zpracování… Takové „ozonovské“ asi. S kamarádkou jsme se shodly, že vlastně nevíme, jestli jsme pochopily konec. Ve filmu se realita promítá s představami a nakonec není vůbec jasné, jestli to celé byla pravda nebo jen výmysl. Některé záběry jsou velmi provokativní, jiné dlouhé a některé dle mého názoru zbytečné. Ale možná by to bez nich přece jen nebylo ono 🙂

Pokud dojde do Čech, doporučuji!

Ani tady, ani tam

Tuhle knížku mi půjčila jedna další Češka žijící v Luxu se slovy, že „bychom si ji měly přečíst všechny“. Napsala ji Marsha Kocábová, americká manželka (myslím, že teď už bývalá) slavného českého hudebníka a politika Michaela Kocába. Seznámila se s ním v Berlíně na začátku 80. let, vzala si ho a zůstala s ním v tehdy komunistickém Československu. Její počin nikdo příliš nechápal – všichni se spíš snažili dostat pryč a ona tam začala dobrovolně žít. Je asi víc než jasné, že to pro ni vůbec nebylo jednoduché.

Ačkoli je z knihy cítit, že Marsha Kocábová není spisovatelkou (občas na můj vkus až příliš skáče od jednoho tématu k druhému, některé myšlenky na sebe nenavazují,…), její pohled na českou společnost (minulou i dnešní), kulturu, lidi, na Sametovou revoluci a na vývoj po ní je velmi zajímavý. Velmi ji obdivuji, že to vydržela tak dlouho. Musela se cítit velice osamělá. Michael Kocáb navíc s ní a s jejich dětmi zřejmě netrávil mnoho času, neustále pracoval a věnoval se různým velice důležitým záležitostem, takže v něm neměla velkou podporu.

Název Ani tady, ani tam je velmi výstižný pro kohokoli, kdo žije dlouhodobě v jíné než rodné zemi. Člověk se už pak nedokáže cítit dokonale šťastný nikde – ani tady, ani tam. Nikam už nepatří, nikam už nezapadá. Moje osobní zkušenost to potvrzuje – a to jsem se odstěhovala z už demokratické České republiky do jiného demokratického státu, navíc v rámci Evropy. Pro Marshu Kocábovou musel mít kulturní šok naprosto jinou dimenzi.

Enregistrer

Enregistrer

Sama v Paříži

Docela sama tedy ne. Jedna moje velmi dobrá kamarádka z Čech byla minulý týden na školení v Paříži a zeptala se mě, jestli za ní nechci na víkend přijet. Chvilku jsem váhala, ale okamžitě jsem cítila, že je to úžasná příležitost. Paříž je od Luxu vzdálená jen něco málo přes dvě hodiny rychlovlakem TGV. Pustila jsem se do vyjednávání s Motýlem a kupodivu mě to nestálo zase tak velké úsilí ho přesvědčit, aby mě na víkend pustil (asi proto, že on tento týden odjíždí na trek s kamarády…). V Luxu byl v pátek státní svátek, což se mi výborně hodilo. Motýl měl volno a odjel s klukama na prodloužený víkend k rodičům a od nich pak ještě k sestře.

Odjela jsem tedy sama do Paříže – bez dětí i bez manžela. Poprvé od té doby, co jsem matkou dvou dětí, jsem se od nich vzdálila na víc než pár hodin. A celkem podruhé za celou mou mateřskou éru. Ze začátku jsem z té náhlé svobody byla dost zaskočená. Stýskalo se mi už předem. V pátek ráno odjeli kluci krátce před desátou a můj vlak jel až v jednu odpoledne. Najednou jsem netušila, jak s tím volným časem naložit. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vytřít garáž, sklep, chodbu a schodiště, které sdílíme se sousedy.

Ten víkend byl samozřejmě úžasný. S mojí kamarádkou už jsme se neviděly dost dlouho, takže jsme si toho měly hodně co vyprávět. Přitom jsme se procházely Paříží, především čtvrtí kolem Trocadera, kde se nacházel náš hotel, a Latinskou čtvrtí, kam mě Motýl poslal do jednoho specializovaného obchodu, ze kterého chtěl něco přivézt. Velmi jsem si užila obě noci v hotelu, během kterých mě nikdo nebudil kvůli ztracenému dudlíku, žízni nebo čůrání. Také jsem si konečně mohla v klidu vychutnat jídlo v restauracích. Sice jsme se přesvědčily i o tom, že nechvalná pověst pařížských číšníků a servírek je pravdivá, ale gastronomické zážitky nám to nepokazilo.

Hodně jsme se nasmály. Část víkendu jsme strávily s kolegyněmi mojí kamarádky, které znala z toho školení: Američanka, Argentinka a Polka. Úžasné ženy. Krásné a velmi šarmantní. Fascinovalo mě, jak skvěle si všechny rozumíme, i když pocházíme z tak různých zákoutí světa.

Podnikly jsme se společně výlet do Versailles. Zámek jsme ani jedna vidět nechtěly, protože už jsme ho navštívily v minulosti. Ale v zahradách se měl konat „festival fontán“. Představila jsem si pod tím něco podobného, jako je k vidění v Barceloně. Francouzské pojetí bylo ale takové… asi klasicky francouzské. Nafouknutá bublina. Prostě nechali stříkat fontány a pustili k tomu klasickou hudbu. Toť vše. Žádné další efekty, žádná pozlátka. Žádné zvláštní osvětlení – to by uprostřed odpoledne ani nebylo vidět. Ale ani žádný pokus o nějaké střídání vodních trysků v rytmu hudby. Prostě jen stříkala voda a byla slyšet hudba. Ale pobavilo nás to všechny velmi 🙂

V neděli jsme nakoukly do pár obchodů a v jednom z nich – Massimo Dutti – jsem si bez stresu vyzkoušela několik kusů oblečení a nějaké si i koupila. Mimochodem Massimo Dutti mě opravdu nadchnul. Vlastně jsem do jednoho z jejich obchodů vlezla poprvé v životě. Vždycky jsem si myslela, že je jejich oblečení daleko dražší, ale ve skutečnosti se mi zdá cenově dostupné a velmi kvalitní.

Víkend mi utekl rychle a na nějaké větší stýskání ani nebyl čas. Kluci to s tátou samozřejmě taky zvládli. Jen Kocourek prý byl dost plačtivý a občas, hlavně večer, volal mámu. Dost mě to překvapilo – měla jsem ho za absolutního pohodáře. Asi to, chudák, ještě úplně nechápal – že se brzy vrátím atd.

Chtěla jsem klukům z Paříže přivézt nějaké pěkné dárky, ale nepodařilo se mi sehnat nic, co by odpovídalo mým (asi přehnaně konkrétním) představám. Nakonec dostal Kocourek jen body z Gapu a Motýlek tričko s dinosaurem, co otevírá pusu, které zatím slaví velký úspěch. A on si stejně nejvíc přál, abych mu z Paříže poslala „dopis“. Na poslední chvíli se mi na nádraží podařilo sehnat pohled se známkou (pohled problém nebyl, ale známka ano!) a odeslat ho. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak zpátky. Ale byla jsem ráda, že moje nejdůležitější mise byla splněna.

This slideshow requires JavaScript.

Překládáme

Jsme v koupelně, myjeme si ruce před večeří. Kocourek se předtím hodně napil a právě si hlasitě odříhnul. 

„Cochon!“ okřikne ho Motýlek. Znamená to francouzsky „prase“.

Kývu hlavou a uznávám: „Kocourek je dneska trošku prasátko. Hodně prdí a krká.“ 

„Jo, a ještě udělal tohle…“ doplnil Motýlek a napodobil zvuk, jakoby si krknul. 

„To je krkání, to už jsem říkala.“ A pro jistotu vysvětluji: „Táta říká ‚roter‘ a máma říká ‚krkat'“. 

A Motýlek na to: „A já říkám ‚cochon‘!!!“ 

😂

5:41 min/km

Už asi tak dva a půl měsíce se snažím pravidelně běhat. Celkem se mi daří držet rytmus 2x týdně. Myslím, že je to takové minimum – pro mě osobně by méně nemělo cenu. Některé týdny se nepoštěstí – něco do toho vleze, z nějakého důvodu se cítím zle nebo je nepříznivé počasí, ale ve většině případů se mi dvakrát týdně vyběhnout podaří.

Zatím běhám své 7kilometrové kolečko, které vede nejdřív vilovou čtvrtí, pak po cestě mezi poli a nakonec lesem. Trasu obměňuji málokdy, protože jsem plánovací typ člověka a ráda vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká. Přijde mi, že pouze na známé trase dokážu sledovat, jak se zlepšuju.

Jsem spokojená, když uběhnu kilometr pod šest minut. Někdy se mi běží dobře a dám to i kolem 5:50 minut. Včera jsem se hecla, a i když bylo na můj vkus trošku moc horko, donutila jsem se v některých místech trošku víc zrychlit. Přišla jsem na to, že stačí se trošku víc soustředit. Občas se přistihnu, že jsem myšlenkama někde úplně jinde, nebo se nechám ukolébat rytmem písničky a vůbec neběžím naplno. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože naplno se přece pořád běžet nedá. Ale včera jsem se opakovaně nutila zrychlovat a doma pak na hodinkách a své mobilní aplikaci zjistila, že jsem běžela v průměru rychlostí 5:41 minut na kilometr.

Byla jsem tedy opravdu velmi spokojená a měla jsem ze sebe upřímnou radost. Jenže každý takový malý úspěch má taky svou obrácenou stranu: totiž že příště budu zklamaná, když tu svou trasu neuběhnu ještě rychleji nebo aspoň stejně rychle. Časomíra je zkrátka taková běžecká past, která vede k frustraci a která kazí radost ze běhání. Občas je pak lepší hodinky i mobil „zapomenout“ doma 🙂