Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.

Nedorozumění

Včera jsem při obědě s Motýlkem vedla jednu z našich – v poslední době častých – diskuzí o chování všeobecně, o jeho chování k bráškovi, o emocích, o vzteku atd. Nakonec Motýlek překvapivě prohlásil, že nás má oba rád (tedy mě a Kocourka). Příjemně mě tím překvapil a potěšil.

„My tě máme taky  rádi,“ ujistila jsem ho. A dodala jsem: „Mám tě ráda pořád. I když zlobíš, i když křičíš nebo se vztekáš. Prostě pořád.“ Až jsem skoro sama sebe dojala.

Obědová idylka skončila, odvezla jsem Motýlka zpátky do školky, Kocourka dala spát. Když jsme pak odpoledne Motýlka přišli vyzvednout, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Na všechno reagoval přehnaně. Kvůli každé prkotině se vztekal, házel věcmi, bouchal. Nechápala jsem, co se děje. Samozřejmě to těsně před večeří vyvrcholilo i mým vlastním křikem – pohár mé trpělivosti v tu chvíli opět přetekl.

A pak jsem se u večeře dozvěděla, v čem byl problém. Motýlek mi nešťastným hlasem řekl:

„Ale máma říkala, že má ráda, když křičím a když bouchám a když zlobím!“

Aha… Ups. Budeme muset ještě na dorozumívání v češtině trochu zapracovat 🙂

Mlčím

„Když nemáš co říct, radši mlč,“ říká se.

Jsou období, kdy mě toho napadá tolik, že si témata na blog poznamenávám do mobilu, abych z nich mohla čerpat, až přijde období, kdy mě nic nenapadá. Jenže občas mě napadne i něco tak úžasného, o čem si myslím, že si to přece nikam poznamenávat nemusím. Je to tak geniální, že na to přece nejde zapomenout!

Jde…

Teď to ve mně hlodá a ve dne v noci přemýšlím, o čem že jsem to chtěla psát.

No nic. Do žádného z témat, které už mám v mobilu delší dobu, se mi teď pouštět nechce. Některá už jsou úplně „mimo mísu“, takže už je z toho mobilu asi radši rovnou vymažu.

Zatím tedy budete muset počkat, milí čtenáři a milé čtenářky, dokud se mi buď nevrátí paměť nebo se mi nestane něco zásadního, o čem bych se s vámi chtěla podělit. Zatím se mějte pěkně a užívejte si jaro!

Lion

Minulý týden jsem byla zase po pár měsích (ovšem aspoň tentokrát nemusím psát „po pár letech“) v kině. Shodou okolností se stejnou kamarádkou, s jakou jsem byla v kině naposled. Tentokrát film vybírala ona a rozhodně měla při výběru šťastnější ruku než tehdy já. Lion je jedním z takových těch filmů, o kterých pak člověk dlouho přemýšlí a jejichž děj si pamatuje celá léta.

Jedinou stinnou stránkou bylo to, že jsem ho téměř celý proplakala. A já přitom při filmech nebrečím skoro nikdy! I můj muž se dojme snadněji než já. Jenže tohle se prostě nedalo vydržet. Slzet jsem začala zhruba tak 15 minut po začátku a jak děj ubíhal dál, chtělo se mi chvílemi plakat nahlas. Rozhodně to není film pro maminky malých kluků.

Lion je skutečný příběh (!) o malém, řekla bych tak pětiletém indickém klukovi, který se v 80. letech v Indii ztratil. Omylem se ocitl ve vlaku, který ho odvezl 1600 km pryč. Vystoupil na nádraží v přelidněné Kalkatě. Netušil, kde je. Byl vyděšený ze všech těch lidí kolem. Hladový, žíznivý, špinavý. Volal svou maminku a svého bratra. Byl naprosto zoufalý (a ten malý herec to zoufalství zahrál opravdu skvěle). Navíc mu nikdo nerozuměl, neboť pocházel z provincie, kde se mluví hindsky, zatímco v Kalkatě se mluví bengálsky. Nikdo mu nechtěl pomoct, protože ho všichni považovali za žebráka, kterým se tím pádem rychle stal. Později se ocitl na policii, kde se mu jeden mladý muž snažil pomoct, což ale bylo těžké, když chlapeček na otázku „Jak se jmenuje tvoje matka?“ odpověděl „Máma“. Neznal své vlastní příjmení a neuměl ani správně vyslovit název vesnice, ze které pocházel. Skončil tedy v otřesném sirotčinci, odkud ho zachránila jedna milá sociální pracovnice tak, že ho poslala k adopci. Do Austrálie. Pro mě to znamenalo další potok slz, protože tím zcela zhasla poslední naděje, že ještě svou maminku najde.

V Austrálii měl obrovské štěstí, protože se ho ujal úžasný manželský pár. Jeho adoptivní matku fantasticky zahrála Nicole Kidman. Měl tedy nakonec relativně šťastné dětství a mládí. Během vysokoškolských studií to v něm ale začalo hlodat. Uvědomil si, jak málo si pamatuje z doby před adopcí, a pocítil potřebu najít svou opravdovou maminku a bratra. Pustil se do velmi zdlouhavého pátrání z toho mála, co si ještě pamatoval… přes Google Earth!

Jak to dopadlo, to vám raději neprozradím pro případ, že byste našli odvahu se na film také podívat. Vyzbrojte se kapesníčky a voděodolnou řasenkou!

Motýlek dumá

Historka první

O víkendu u nás byly holky – Motýlkovy nevlastní  sestry. Motýl odjel na kolo a holkám přikázal udělat zatím domácí úkoly.

Chvilku si hrály s Motýlkem a pak se usadily u stolu. Řekla jsem Motýlkovi, ať je neruší, protože se musejí připravovat do školy. Tak se posadil ke stolu s nimi a prohlásil, že chce zatím kreslit. Dala jsem mu papíry, pastelky, fixy.

Oznámil nám, že nakreslí obrázek pro každou ze svých sester, pro mě, pro tátu, pro jejich tátu a pro jejich mámu… Spolu s holkama jsme se mu snažily vysvětlit, že jejich táta je jeho táta. Že mají sice různé maminky, ale tatínka stejného. Koukal na nás, jako bychom se zbláznily. A myslím, že nám neuvěřil. Obrázky nakreslil pro oba tatínky 🙂

Na jednu stranu mě to pobavilo. Co si vlastně o holkách myslí? Že to jsou nějaké cizí dvě holky, které k nám dvakrát do měsíce jezdí na víkend jen proto, aby si měl s kým hrát? 🙂

Ale uvědomila jsem si také, že dříve nebo později mu to budeme muset vysvětlit lépe. Ale zase nechci, aby v něm začalo hlodat, že když se táta rozešel se svou první ženou, mohl by se teoreticky jednou rozejít i se mnou. Že bychom se mohli přestat mít rádi. Tak doufám, že na tuhle debatu dojde až za mnoho let. Nebo nikdy. Ostatně já byla jako dítě v naprosto stejné situaci jako on. Taky mám dva starší nevlastní sourozence (ale to slovo „nevlastní“ strašně nerada používám). Ale nepamatuju si, že bych někdy neměla jasno v tom, kolik máme dohromady maminek a tatínků.

 

Historka druhá

Dávám Motýlkovi sirup  na kašel, jehož vůně mi připomíná moje vlastní dětství. Říkám mu: „Když jsem byla malá holčička a měla jsem kašel, taky jsem dostávala takový sirup. Voněl úplně stejně.“

„A dávala ti ho babička?“ ptá se mě Motýlek.

„Ano.“ (Aspoň v některých rodinných vztazích má jasno.)

„A kde jsem byl já?“ ptá se mě vyděšeně? „Byl jsem s Kocourkem?“

Chvilku přemýšlím a pak potrvrzuji: „Vlastně ano. Byl jsi s Kocourkem schovaný u mě v bříšku, úplně malinkatý.“

 

Historka třetí

Pomáhám Motýlkovi s oblékáním.

„Ty ponožky by sis ale mohl obléct sám,“ povídám mu.

On že ne, že mu to nejde.

„Tak se to musíš naučit. Já tady vždycky nebudu, abych ti oblékala ponožky. Až budeš velký, budeš možná žít s nějakou jinou paní, kterou budeš mít moc rád, a budete spolu mít děti. Myslíš, že ti ta paní bude pomáhat s navlékáním ponožek?“

A on na to: „Já nechci. Až budu velký, chci pořád bydlet s mámou!“

No nazdar 🙂