Malý pražský erotikon

Vždycky je těžké psát něco negativního o knížce, kterou jsem dostala jako dárek. Malý pražský erotikon je bohužel ten případ. Vlastně si nejsem jistá, co si o téhle knížce mám myslet. Něco pozitivního na ní asi bude, jinak bych ji nedočetla. I když během četby jsem mnohokrát měla chuť ji odložit (mimo jiné i proto, abych pak necítila potřebu sem o ní něco psát :-)), nakonec mi to nedalo, protože jsem přece jen měla chuť zjistit, jak se osudy jednotlivých postav vyvinou.

Je to ale kniha psaná mužem a řekla bych, že spíš pro muže. Každopádně mě jako ženu některé úvahy a také výběr slov poněkud míjejí. Opět jsem měla pocit, že žiju v nějaké přikrášlené realitě. V mém světě prostě nespí každý s každým (nebo o tom nevím a vědět nechci). Přijde mi, že si nás ženy Patrik Hartl trochu idealizuje. Vidí nás jako velmi náruživé, sexu chtivé, vždy připravené ke všemu možnému. Opravdu doufám, že o nás všichni muži nepřemýšlejí a nemluví jako on.

Ano, jsem citlivka. A to, jak Patrik Hartl všechno popisuje pěkně na rovinu, na mě bylo prostě příliš. Nepochopila jsem, k čemu je ta naturálnost dobrá. Sice mám ráda knihy ze života a ze současnosti, ale k něčemu asi ještě budu muset dozrát.

Dějových linií je v knize několik. Jedná se o osudy dvou sousedících rodin. Obě mají svá tajemství, rodiče různé hříchy z mládí a všechno se postupně zamotává a proplétá skrze jejich děti (a psy). To je na knize zajímavé. Ale některé kapitoly bych radši vynechala – například v jedné rodině žije pes, ve druhé fenka, dozvídáme se o jejich „sexuálních hrátkách“, po smrti se jeden převtělí v ptáka a dále pak v žížalu, tedy hermafrodita, který už konečně sex nemusí řešit… Podobné vsuvky do děje mi přišly prostě zbytečné.

Ale aspoň jsem si během četby hezky zavzpomínala na svá oblíbená místa v Praze 🙂 No, víc už toho o téhle knížce asi napsat nedokážu.

Naše Montessori zkušenost

Na začátku března jsem s Kocourkem začala chodit do jedné Montessori herničky nedaleko od nás. Měli jsme za sebou dlouhou vlhkou a studenou zimu, kdy o zábavu byla nouze, a tak mi nějaké útočiště, které mi zároveň umožnilo opustit náš byt, přišlo velmi vhod. V té době jsem cítila, že Kocourek už měl doma všechno dost okoukané, lehce se nudil a začínal vymýšlet hlouposti.

Tu herničku si navíc otevřela jedna naše známá, darovala nám pár testovacích lekcí a já jsem se jí prostě chtěla nějak revanšovat. Zaplatila jsem nejmenší možný balíček: 10 lekcí.

„Lekce“ není to správné slovo. A stejně tak si asi pod výrazem „hernička“ představíte něco jiného. Ale nevím, jak jinak to nazvat. Chodí to tam tak, že například pro děti ve věku od 6 měsíců do doby, kdy už sebejistě chodí, je určená skupinka zhruba tří až pěti dětí, do které se člověk s miminkem zapíše a pak tam s ním každý týden ve stejném čase dochází. „Lekce“ trvá hodinu a půl. Během té doby si děti víceméně volně hrají v předem nachystaném Montessori prostředí. Dohlíží na nás taková „Montessori vedoucí“, která dětem případně nenásilnou formou nabízí některé aktivity.

Právě to prostředí mě okamžitě okouzlilo. Už na testovacích lekcích, na kterých jsem byla s oběma kluky, se mi zdálo, že se oba najednou velmi zklidnili a dokázali se poměrně dlouho soustředit na jednu činnost, kterou si sami zvolili. To se mi opravdu líbilo. A uvědomila jsem si, že doma jsou hodně rozptýlení všemi možnými hračkami a dalšími předměty, které mají k dispozici, a tak prostě víc „řádí“. Zároveň jsem poměrně rychle došla k závěru, že v našem bytě nikdy nebudu schopná vytvořit dokonalé Montessori prostředí. Možná bych to dokázala, kdybychom se stěhovali a v novém bytě nebo domě bych všechno mohla zařizovat pěkně od nuly.

Tím pádem se mi ale zalíbila myšlenka pravidelného navštěvování místa, kde to správné Montessori prostředí už vytvořené je. Také jsem ocenila, že se alespoň jednou týdně po dobu jedné a půl hodiny můžu soustředit pouze na hraní s Kocourkem – nebo na pozorování, jak si hraje on. Že můžu celou tu dobu být s ním a na sto procent se mu věnovat. Doma mu totiž nikdy takovou stoprocentní pozornost nevěnuju. Neustále nás něco ruší. Ještě uklidit nádobí z myčky. Ještě přehodit prádlo z pračky do sušičky. Ještě se mrknout na maily. Ještě zavolat opraváře na venkovní rolety. Atd. V herničce se mi nic takového hlavou nehoní.

A taky je tam dětem umožněno dělat věci, které bych si doma netroufla. Jako třeba hrabat se v míse plné syrových fazolí obarvených potravinářským barvivem… a postupně je rozmetat po celé místnosti. To bych doma prostě nedala. Anebo jen s velkým sebezapřením a pozdějším zuřením při úklidu.

Řekla bych, že první polovinu lekcí jsme si s Kocourkem oba moc pěkně užívali. Pak se to Kocourkovi ale trochu okoukalo i tam, a také nám postupně některé věci začaly lézt oběma na nervy.

Především ta přísná pravidla. I přesto, že jsem na dodržování pravidel dost vysazená, mi nakonec ta Montessori pravidla nějak přerostla přes hlavu. Sice vím, že je důležité vést děti k tomu, že jídlo se jí u stolu a že každá věc má svoje místo… Ale s 18měsíčním neposedou je to někdy dost o nervy – třeba právě udržet ho u stolu. Tohle je pro mě nakonec jednodušší doma, kde stoluje ve své jídelní židličce, z které zatím sám neumí vylézt. Ale v Montessori herničce je nízký kulatý stůl a kolem něj pár nízkých židliček, na které mají děti zasednout, když se chystají svačit. Jenže když dítě způsobně sedící u stolu zpozoruje „kolegu“, který si pár metrů od něj s něčím  zajímavým hraje, zvědavost mu nedá, zapomene na banán, co zrovna žmoulá v ruce a od stolu se vzdálí. V té chvíli je mou mateřskou Montessori povinností mu buď vyrvat banán z ruky nebo ho odtáhnout zpátky ke stolu. Po pár takových pokusech se dostáváme do konfliktu, ze kterého vyvázneme většinou já celá zpocená a on uřvaný. Naše Montessori „vedoucí“ tvrdí, že to je přirozená frustrace, kterou si děti prožít musí. Já bych se ale bez té mojí mateřské frustrace klidně obešla.

Dalším takovým u batolat rozšířeným nešvarem je uzmutí nějakého předmětu či hračky a následný úprk. Mou mateřskou Montessori povinností je dítě lapit, předmět mu z ruky vyrvat a vrátit ho zpět na místo. Dítěti zdůraznit, že „tohle patří sem“ a že to nemá odnášet pryč. S každou hračkou je třeba si hrát tím správným způsobem. Jenže děti mají ohromnou představivost a ten „správný způsob“ je velmi brzy přestane bavit. A mně osobně někdy docela baví pozorovat, co ti moji kluci s jednou věcí všechno vymyslí. To ale bohužel není Montessori.

Anebo jsem to celé pochopila špatně? Jaké zkušenosti máte s Montessori vy?

Já nakonec cítím docela příjemnou úlevu, že nás zítra čeká už lekce poslední. Jsem moc ráda, že jsem se toho o Montessori pedagogice prostřednictvím této herničky dozvěděla trochu víc. Na čtení odborných knih v poslední době moc nejsem. Některé poznatky jsou mi užitečné a snažím se je aplikovat i doma. Například jsem udělala pořádek v hračkách a začala některé z nich schovávat a pravidelně je obměňovat, zdostupnila jsem dětské knížky a v koupelně zpřístupnila některé „pomůcky“ tak, abych kluky vedla k větší samostatnosti. Ale stejně jako u všech ostatních (ne)výchovných směrů i tentokrát mám pocit, že nic se nesmí přehánět.

Zvuk slunečních hodin

Tuhle knížku jsem četla zase trochu déle. A teď už se týden odhodlávám, že o ní napíšu. Ono to totiž vůbec není jednoduché. Byla jsem z ní nadšená. Četbu jsem si po douškách opravdu vychutnávala, ale zároveň bylo téma dost těžké, takže některé dny jsem v sobě nenašla dost duševních sil knížku otevřít a znovu se do ní začíst. Jiné dny jsem sílu našla a začetla se okamžitě. Dějem jsem se cítila úplně pohlcená, a to i přesto, že je velmi složitý.

V knize Zvuk slunečních hodin se totiž prolínají různé časové roviny (od dávných mýtů a pověstí přes předválečnou dobu a druhou světovou válku až po 80. léta), různé části světa (Československo, Indie, Kanada, USA, Francie,…), různé kultury (ta naše klasická „západní“, židovská, hindská, muslimská,…), různé žánry. Dokonce i vypravěči se střídají. Přesto jsem neměla ani malou chvilku pocit, že se v ději ztrácím.

Spoustu jsem se toho dozvěděla. Kniha obsahuje mnoho faktů: o Baťovi, o Zlíně, o Baťových fabrikách v Indii, o indických pamětihodnostech, o koncentračních táborech, o vylodění v Normandii a osvobozování Evropy. A všechno je to zahrnuté do velmi poutavého příběhu plného lásky – partnerské, dětské, rodičovské.

Nedokážu zajít do detailů a děj vyprávět. Zamotala bych se do toho. Ale Hana Androníková se do toho nezamotala vůbec – vše je celou dobu naprosto jasné.

Když jsem knížku dočítala a se slzami v očích si vychutnávala poslední odstavce, kousek ode mě seděl Motýl a měl zrovna svou provokatérskou náladu. Za každou cenu se mě snažil rozptýlit. Nedařilo se mu to. Když jsem knížku konečně zavřela, zeptal se mě, o čem byla. Pustila jsem se do vyprávění a pod tíhou všech těch emocí, kterými je knížka nabitá, jsem se rozbrečela. Motýl se mi smál a i já se pak začala smát. Nicméně je to opravdu velmi silná četba.

Teď mám slzy  na krajíčku podruhé, protože při hledání ilustračního obrázku k tomuto zápisku jsem se dočetla, že autorka Hana Androníková v roce 2011 zemřela na rakovinu, ve věku 44 let. Je velká škoda, že další knížky už nenapíše. A narodila se… ve  Zlíně.

Při četbě jsem si poznamenala dvě pasáže, které mě zaujaly:

Největší konflikt nastal v okamžiku, kdy odpromovala. Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou.

„Tak už jsi mi – odpustil?“

Čelem mu přeletí stín.

„To bylo snadné. Ale jak dokážu –“

Schoulený dovnitř, sahá si do zátylku a sklání hlavu. V tom gestu je zvuk věčnosti i zániku. Čidla přítomnosti zkratovala v kontaktu s minulostí. Je ve tmě.

“ – jak mám odpustit sobě?“

Ušla dva kroky přes jizvu deseti let, vzala starou ruku do svých jako svátost. Stařec opřený o vetchou hůl zpytovaného svědomí. Kroutí hlavou.

(Ty matafory! Ten jazyk! Prostě geniální!)

Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂

Velikonoční prázdniny

Pár dní poté, co jsme oslavili Motýlkovy narozeniny, jsme odletěli do Čech. Jen já a kluci. Motýl zůstal doma, chodil do práce a o velikonočním prodlouženém víkendu se věnoval svým dcerám. I ony musejí čas od času dostat šanci mít tatínka jen pro sebe 🙂

Moc jsem se na to naše malé dobrodružství s klukama těšila. Zatím si netroufám jet s nimi do Čech sama autem, ale na letadlo už jsem odvahu sebrala. Obě cesty proběhly v rámci možností hladce. Přímý let, Motýlek už vcelku rozumný a především snadno zabavitelný (iPad s pohádkami + něco k snědku), Kocourek v poněkud neposedném věku, ale zvládli jsme to. Sice jsem se dost zapotila, abych ho udržela relativně v klidu (a netuším, jestli i spolucestující měli o klidu stejné mínění jako já), ale hodina a dvacet minut letu se dají zvládnout.

Na letišti v Praze nás vyzvedla mamka a odvezla nás do mého rodiště. Oba kluci v autě usnuli, takže jsem si po letu i já mohla vydechnout a s mamkou si pěkně popovídat.

V Krkonoších jsme si hlavně užívali rodinu a kromě návštěv dvou kamarádek, které mají děti v podobném věku jako já, jsme toho moc nepodnikali. Zastavili jsme se na jednom velikonočním tvoření, pořádaném mou bývalou spolužačkou v nedaleké vesnici. Motýlka ale české velikonoční tradice moc nezaujaly. Po dlouhém přemlouvání si alespoň s pomocí jedné milé paní učitelky nabarvil vajíčko rozehřátým voskem. Kocourka to zajímalo pro změnu trochu moc, tak jsme radši rychle ujeli na hřiště.

Potěšilo mě, že si Motýlek docela rozuměl se synky mých dvou kamarádek. Už se několikrát viděli v minulosti (naposledy loni v létě), ale teprve teď se dá říct, že si spolu hrají a komunikují.

Celkově byli kluci pěkně ponoření v češtině, až mi bylo při prvním telefonátu Motýlovi trochu úzko, zda Motýlek nezapomněl mluvit francouzsky. Nezapomněl 🙂 Okamžitě přepnul z jednoho jazyka do druhého. Za tohle mu patří můj velký obdiv.

Na Velikonoční pondělí jsme se přesunuli do Prahy, kde jsme měli v plánu navštívit Dinopark (Motýlek má dinosaurovské období) na střeše obchodního centra Harfa. Bohužel lilo jako z konve a byla velká zima a Dinopark není ani částečně krytý, v což jsem trochu doufala. Takže jsme návštěvu Dinoparku odsunuli na příště. Moje mamka mě s Motýlkem poslala aspoň do Dinokina na 10minutový film o dinosaurech v 3D. Po sedmé minutě mě Motýlek se slzami na krajíčku poprosil, abychom šli ven, protože se bál. Nechtěla jsem mu způsobit trauma, tak jsem ho ihned poslechla. Motýlek je trochu strašpytel, ale asi je to přece jenom pro větší děti.

V úterý moje mamka pokus s kinem zopakovala a vzala Motýlka na oběd a pak na Šmouly. Ty se mu líbily daleko víc 🙂 Já zatím strávila den s Kocourkem a mojí kamarádkou z dětství, se kterou jsme si toho měly hodně co vyprávět. Další kamarádka za mnou dorazila večer. Zkrátka program jsem měla pestrý.

Středu jsme strávili s mou sestrou a jejími holčičkami. Navštívili jsme Národní zemědělské muzeum, od kterého jsem měla velké očekávání. Byla jsem přesvědčená, že moji kluci z něj budou oba absolutně nadšení. Jenže… muzeum je v rekonstrukci, kočárky se musejí zaparkovat u vchodu (poté, co si je k němu vynesete, protože výtahy jsou mimo provoz). No, to by mi zase tak nevadilo. V přízemí jsou vystavené dobové traktory, kterých si ale žádné z dětí i přes mou snahu nevšimlo. Byly uchváceni malými šlapacími traktůrky a odrážedly, které jsou v muzeu k dispozici. Připadala jsem si tam spíš jako v nějaké herničce, a ne v muzeu. Každopádně jsme tam vydrželi necelou hodinu. Při cestě na WC jsme zahlédli výstavu v prvním patře na téma rybářství, které se ale Motýlek odmítnul věnovat a rychle se vrátil k traktůrkům.

Po návštěvě muzea byl čas oběda. Zamýšlela jsem zajít do občerstvení v sousedním Národním technickém muzeu, ale moje sestra navrhla se procházkou přes Letnou přemístit na Hradčanskou do Café Pointa, kde jsme se dobře najedli a děti si pohrály v dětském koutku. Tedy konečně jsem navštívila jednu z restaurací s dětským koutkem, kterých je podle mých dojmů z internetu Praha plná (ovšem najít je tam, kde by se mi to zrovna hodilo, byl docela oříšek).

Ve čtvrtek jsme trochu neplánovaně navštívili jiné občerstvovací zařízení: Ovocný Světozor na Dejvické. O pár metrů dál se nachází prodejna barefoot obuvi Naboso, kde jsem měla v plánu nakoupit letní boty pro děti, případně i pro sebe. Jenže ta prodejna nečekaně otvírá až v 11 hodin a my tam byli o půl hodiny dřív. Není se čemu divit, když se mi Kocourek po celý náš pobyt v ČR budil před šestou hodinou ranní (doma jsme zvyklí na venkovní rolety, které zajistí v pokoji dokonalou tmu a díky kterým oba kluci běžně vyspávají do půl osmé nebo do osmi; ČR je od Lucemburska na východ, takže je ráno dřív vidět a navíc ani ty nejlepší závěsy na oknech místnost tak dokonale nezatemní… :-()! Nicméně útočiště ve Světozoru bylo velmi příjemné. Motýlek si poručil „jahody se šlehačkou – bez šlehačky“, já zhřešila výborným latté a… šunkovým chlebíčkem! Kocourek se spokojil se sváčou z kočárku a zíráním skrz obrovské vitríny na kolemjdoucí.

Boty jsem nakonec koupila jen klukům: Motýlkovi parádní „tenisky“ Vivobarefoot, ze kterých máme oba velkou radost, pro Kocourka sandály Bobux. Jinak můj vztah k barefoot obuvi je poněkud komplikovaný a pravděpodobně i nedomyšlený, ale o tom zase někdy jindy.

No a v pátek jsme letěli domů. Snad poprvé se mi zpátky do Luxu vůbec nechtělo. A Motýlkovi kupodivu taky ne! A to i přes nevypočitatelné aprílové počasí, které nám překazilo spoustu plánů… i na sněhové vločky došlo (a nejen v Krkonoších)!