Francouzské Velikonoce

Loni jsme Velikonoce oslavili v Čechách, letos jsem zůstali doma v Luxu a ctili spíš francouzské tradice. I když pomlázka ani obarvená vajíčka nám na stole nemohla chybět. Motýlek se naučil obstojně recitovat „hody hody doprovody“ (i když to vyslovuje spíš jako „houdy houdy“) a pilně si koledování trénoval. Ale na Velikonoční pondělí na něj skoro zapomněl.

V noci ze soboty na neděli nás navštívil velikonoční zajíc a rozházel nám po bytě spoustu čokoládových vajíček. Také na některých místech schoval drobné dárky a čokoládové zajíčky. Kluci z toho byli ráno pěkně paf. Hned pochopili systém a pustili se do hledání. Kocourek rozbalil svou první čokoládu ještě v pyžamu.

Já mezitím začala péct jehněčí kýtu. Byl to můj důkaz lásky pro mého muže. Mně totiž jehněčí maso vůbec nechutná. Vím ale, že jeho maminka na Velikonoce jehněčí kýtu vždycky pekla a můj muž ji miluje (maminku i kýtu). Samozřejmě když jsem mu o svém plánu pověděla, hned začal básnit právě o tom, jak to dělá maminka a jaké přílohy mám k tomu připravit… Musela jsem ho trochu brzdit, protože jsem věděla, že „jako od maminky“ to nikdy nebude, a ani to nebyla moje ambice. Nicméně s výsledkem jsem byla velmi spokojená. A byl to vlastně velmi jednoduchý recept. Maso jsem večer předem naložila a ráno začala péct na 160 stupňů, nejdřív 3 hodiny přiklopené, pak ještě půl hodiny odklopené. Jako přílohu jsem podávala pečené brambory s lístky čerstvého špenátu a (na přání manžela) bílé fazolky.

Na Velikonoční pondělí jsme podnikli výlet do nedaleké vesnice Nospelt, kde se každý rok koná tradiční velikonoční trh a prodávají se tam takoví typičtí keramičtí ptáčci. Už před pár lety mi o této každoroční události říkala lucemburská kolegyně v práci. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat. Měly tam být i nějaké atrakce pro děti. No, byla jsem trochu zklamaná – moc atrakcí tam nebylo a ani ti keramičtí ptáčci nebyli tak pěkní, jako jsem viděla na fotkách z minulých let. Ale jsem ráda, že jsme tam zajeli a že nemám pocit, že jsem přišla o něco výjimečného.

Také jsem se o velikonočním víkendu definitivně rozloučila se zimou. Vyprala a uklidila jsem zimní bundy,  zimní boty i fusak v kočárku. Teď už tedy prostě MUSÍ být teplo a hezky.

Reklamy

Letošní cukroví

To, co vidíte na fotkách, je letos naše jediné vánoční cukroví. Dva plechy perníčků. Letos jsem to pojala trochu jinak.

Peču celkem ráda, ale spíš nějaké buchty než cukroví. Nejsem příliš manuálně zručná a zrovna na tom cukroví je to dost vidět. Přesto se každý rok nechám strhnout vánoční atmosférou a do pečení se pustím. Obvykle toho potom lituju.

Dělám to samozřejmě kvůli dětem – lépe řečeno kvůli tomu staršímu. Už když mu byl rok a půl, měl jsem pocit, že bych ho do vánočních příprav měla zapojit. Pamatuju si, jak jsem s ním zkoušela dělat pracny, což vypadalo tak, že hnědé těsto bylo napatlané všude možně po bytě a především se ho do trouby dostala sotva polovina, protože zbytek Motýlek snědl (nebo napatlal všude možně, jak už jsem zmínila).

Když jsem byla malá, vždycky jsem obdivovala, když nám přátelé mých rodičů přivezli krásně nazdobené perníčky. Někdy v nich byla dokonce dírka na šňůrku a daly se pověsit na stromeček. Vypadaly ohromně lákavě, ačkoli ve skutečnosti byly tvrdé jako kámen. Ale krásně voněly a já je svými zoubky ohlodávala velmi ráda. Moje mamka perníčky nikdy nepekla, a když se mi narodil Motýlek, rozhodla jsem se, že já se o ně pokusím.

Kamarádka mi dala poměrně pracný recept na perníčky, které nebylo třeba následně nechat změknout. Ovšem na to, že byl pracný, jsem přišla až letos, kdy jsem vyzkoušela jiný. A hlavně se z toho receptu dalo upéct obrovské množství perníčků! Takové množství, že jsem při následném zdobení nadávala jak špaček, protože mě to už dávno přestalo bavit a navíc mi zdobení opravdu nejde. Kromě toho ty perníčky nebyly dostatečně chutné na to, aby je u nás doma jedl někdo jiný než já – samozřejmě jenom proto, že já jediná věděla, kolik za nimi bylo práce.

I s „obyčejným“ (i když u mě nejoblíbenějším) lineckým jsem měla potíže. Některé tvary se mi v troubě podivně zkroutily a pak je moc nešlo slepit. A ani chuťově prostě nebyly „jako od maminky“, i když jsem používala její recept. Letos mi možná konečně došlo, proč tomu tak bylo: asi není zrovna ideální péct cukroví v horkovzdušné troubě. Konečně mě napadlo použít funkci klasického pečení a řekla bych, že na těch perníčkách je vidět rozdíl (i když to může být i tou změnou receptu).

Dalším zdrojem předvánočního stresu pro mě byl můj dojem, že když peču pro dítě/děti, automaticky to znamená péct s dětmi. Pečení cukroví je přece tak profláklá dětská aktivita! Facebook a Instagram se hemží fotkami zachycujícími rodinnou idylku s rukama od mouky a rozzářenýma očima dětí i maminek. Marně jsem se toho pokoušela docílit u nás doma. Opakovaně jsem se dopouštěla několika zásadních chyb:

1. připravila jsem si příliš mnoho těsta – mnohem víc, než se v rámci rodinné idylky dalo zpracovat (a sníst);

2. nutila jsem sebe;

3. nutila jsem dítě.

Několikrát to skončilo pláčem. Dětským i mým.

Letos jsem si konečně přiznala, že mého syna prostě nebaví mi s pečením pomáhat. A když už, tak jenom chvilinku. Nejspíš je na tom vlastně úplně stejně jako já: baví ho péct buchty a koláče, cukroví moc ne.

Rozhodla jsem se, že letos si upečeme jenom pár perníčků, které vložíme do ozdobných pytlíčků a darujeme paní učitelce ve školce a pár kamarádům. Pro nás zbyde jen několik kousků, které zvládneme sníst. A když na ně budeme mít chuť před Vánoci, sníme je klidně hned (pokud si na nich neulomíme zuby, protože letos jsou zatím přece jen trochu tvrdé).

Použila jsem tedy jiný, daleko jednodušší recept. Uvedené množství všech surovin jsem snížila o polovinu. I tak jsem tři malé šišky těsta věnovala kamarádce. Ze zbytku jsme napekli dva plechy perníčků. Motýlek mi přišel pomoct zhruba na deset minut. Rozválel těsto, vykrojil čtyři perníčky a odešel. A já si to konečně – v jeho čtyři a půl letech – nevzala osobně! V klidu jsem dovykrájela zbytek – byla to práce celkem tak na čtvrt hodiny. Dnes jsme těch pár perníčků nazdobili (i když mi to slovo moc nejde přes pusu, když se podívám na výsledek). To Motýlka bavilo víc, strávili jsme tím spolu velmi příjemnou, dalo by se říct i idylickou (!) půlhodinku, zatímco Kocourek spal.

A je hotovo. Vánoční povinnost splněna a teď se můžeme začít těšit na všechno to lahodné cukroví, které nám příští týden doveze babička 🙂

Francouzské děti (prý) jedí všechno

deti_jediKnížku Francouzské děti jedí všechno jsem si přála od Ježíška. Četla jsem ji pak asi tři měsíce – jaksi teď nemám období, kdy si zvládám ve volném čase číst, ačkoli podle manžela mám volný čas stále (a podle mě vůbec). Napsala ji Kanaďanka, která se svým manželem Francouzem a dvěma malými dcerkami prožila rok v Bretani (jinak žijí v Kanadě). Narazila na spoustu kulturních rozdílů a tím největším pro ni byl přístup k jídlu, konkrétněji výchova dětí ke zdravému a vyváženému stravování. V tomto ohledu zažila velký šok, neboť obě její dcerky byly velmi vybíravé, odmítaly jakékoli nové potraviny a živily se převážně těstovinami s parmazánem a chlebem s máslem – údajně jako většina severoamerických dětí. Ve Francii pak žasla nad tím, že francouzské děti jsou už od malička zvyklé na pravidelné zařazování nových chutí do jídelníčku, že jsou schopné už od raného věku klidně sedět u stolu (někdy velmi dlouho), nedělají scény, jedí i tak neuvěřitelné věci jako červenou řepu, nejsou vůbec vybíravé, stravují se víceméně zdravě, tudíž nemají problémy s obezitou atd.

No.

Je pravda, že Francouzi mají kolem jídla a stolování vytvořenou celou řadu různých pravidel, která se mi dostávala pod kůži celá léta a s některými mám pořád ještě potíže. Asi tím nejzákladnějším z nich jsou přesné časy na jídlo, tzn. pevné dodržování času na snídani, oběd, odpolední svačinu a večeři. Mezitím si málokterý Francouz uždíbne něco k jídlu. Jít uprostřed odpoledne do restaurace a obědnat si třeba pizzu je ve Francii nemyslitelné. Ostatně restaurace mimo časy obědů a večeří stejně nevaří a většinou mají zavřeno. Ani francouzské děti, které znám, žádné jídlo nevyžadují, když není zrovna ten pravý čas. Už tolikrát jsem na tuto posedlost časem na jídlo pěkně nadávala. Vyrostla jsem v kultuře, kde se jí, když má člověk hlad. Nicméně po téměř deseti letech strávených v přímém styku s francouzskou kulturou musím uznat, že na tom dodržování času na jídlo něco je. Asi je to opravdu správné. Když za mnou teď přijede nějaká návštěva z Čech, už lépe chápu údiv jednoho mého francouzského kamaráda před lety, který nechápal, že „Češi neustále něco jedí“. Jediné, co mi pořád dost vadí, je čas večeře, který na můj vkus přichází příliš pozdě a opravdu nevím, jak skloubit večerní rodinné stolování s ukládáním malých dětí ke spánku. Můj manžel je téměř neschopný večeřet před osmou hodinou večerní. Tou dobou už já umírám hlady a nedovedu si představit, jak bych přiměla tak dlouho čekat už dosti utahaného a nevrlého Motýlka, který tou dobou chodí spát. Karen Le Billonová tvrdí, že Francouzi děti nejdřív vykoupou a převléknou do pyžámek, než je posadí ke stolu. To jsem zkusila teď o Velikonocích u manželových rodičů a Motýlek šel pak spát samozřejmě s rukávy špinavými od polévky, což se mi moc nezamlouvalo.

Především mi ale připadalo, že autorka trochu přehání a generalizuje. Při četbě její knížky člověk snadno získá dojem, že VŠECHNY francouzské děti skutečně jedí všechno, že nejsou vůbec vybíravé a že dětská obezita ve Francii neexistuje. Jenže to není pravda. Obézních malých i velkých Francouzů znám docela dost. A těch vybíravých taky. Ostatně jeden vzorek mám u Motýlových dcer: jedna je hubená, protože (nebo přestože?) nejí téměř nic kromě těstovin s kečupem, hranolek a čokolády, a ta druhá jí sice všechno, ale jí toho moc, takže má s výškou kolem 150 cm téměř 80 kg.

Pár pozitivních poznatků jsem si ale z knihy přece jen odnesla. Například jsem s sebou v tašce přestala nosit hory jídla. Dřív bylo pro mě nepředstavitelné opustit domov bez pytlíku piškotů, kukuřičných chlebíčků, uzavíratelné misky s nakrájemným jablkem a/nebo s banánem. A to všechno proto, abych se vyhnula scénám, kdy dítě odmítá například jít, protože má hlad, a taky proto, abych ho měla čím zabavit či uklidnit, když je potřeba. Je ale jasné, že jídlo by se nemělo používat jako nástroj k ovládání emocí. Přestala jsem s sebou tedy nosit kvanta jídla (jen ty kukuřičné chlebíčky – pro jistotu), taška se mi značně odlehčila, a snažím se odpolední svačinu podávat u stolu (a ne u televize – náš další nešvar) a dělat ji vydatnější. Když jsme venku, tak se odpolední svačina jí na lavičce, pěkně v klidu. Výsledkem je, že když se Motýlek necpe v průběhu celého odpoledne, ale pouze v ten jeden stanovený čas, lépe jí i (zdravou) večeři.

Jedna věc mi ale zůstává záhadou: francouzské děti, které znám, skutečně neobtěžuje sedět dlouho u stolu, ať doma nebo v restauraci. V tomto ohledu jsem u Motýlka nejspíš něco zanedbala, protože on je u stolu velmi neposedný. Jenže já taky! V hloubi duše totiž vůbec neočekávám, že dvou- nebo tříleté dítě bude sedět u stolu celou dobu, co se podává předkrm, hlavní chod a dezert. Francouzským dětem to ale nečiní velké problémy.

Knížku jsem si po přečtení nezařadila do knihovny mezi přečtené knihy, ale do kuchyně mezi kuchařky. Na konci je totiž pár jednoduchých receptů pro děti i dospělé, které jsem se rozhodla vyzkoušet. Například špenátová polévka, plněná rajčata nebo čokoládová pěna 😉

 

 

Spontánní vaření

Chtěla bych umět spontánně vařit. Co tím mám na mysli?

Nedávno jsem se stavila u jedné kamarádky na rychlý oběd. Naservírovala mi výtečnou kuřecí roládu s opečenými brambory, které promíchala s pár kolečky mrkve. Především ta roláda u mě vyvolala uznalý obdiv. A ještě víc mě ohromilo, když kamarádka skromně podotkla: „Přítel včera koupil kuřecí prsa a už jsem tu měla pár dnů starý chleba a nevěděla jsem, jak ho využít, tak jsem si řekla, že udělám roládu.“

Tohle je přesně to, co neumím. Vymýšlet si recepty a pokrmy podle toho, co mám zrovna doma.

Přeptala jsem se, jak se ta roláda přesně dělá, neboť starý chleba mám doma ve skříni skoro pořád. „To si namočíš chleba do mlíka, já jsem k tomu ještě opekla trošku slaninky, přidáš k tomu bylinky, koření, vejce a pak to všechno smícháš a zatočíš do té rolády. Tu pak svážeš nití a strčíš to do trouby.“

Takhle nějak mi to popsala. Pro moji kamarádku je to něco naprosto běžného. Má už asi mnoho kuchařských zkušeností a hravě svede takové to vaření a pečení „od oka“. Já ne. A myslím, že to nebudu umět ani za dvacet let.

Já si na všechno hledám recepty. A podle těch receptů potom vařím a jen málokdy si je nějak přizpůsobím. Když se pokrm nepovede, recept zahodím nebo si aspoň zapamatuju, že už ho dělat nemám. Když se povede, schovám si ho nebo označím post-item v kuchařské knize, abych ho příště našla rychleji.

Samozřejmě taky občas improvizuju. Ale obvykle jen u přípravy nějaké omáčky na těstoviny nebo u rizota.

Minulý víkend jsem dělala karbanátky. Zdaleka ne poprvé, ale ani to nepatří k jídlům, které bych dělala několikrát do měsíce. A musela jsem si najít recept, protože si nepamatuju, kolik mám rozmrazit mletého masa a kolik do něj mám přidat vajíček. S poměry mám problémy i u pečení. I k těm sebejednodušším koláčům či buchtám si musím dohledat recept, protože nevím, kolik mám dát mouky, kolik cukru, kolik vajec. A odhadnout to nedokážu.

Velkou nevýhodou mého stylu vaření je i to, že když se rozhodnu pro nějaký recept, obvykle mi doma chybí některá z ingrediencí a já ji musím jít koupit. Samozřejmě k tomu koupím spoustu dalších věcí a utratím zbytečně moc peněz.

Během své mateřské dovolené jsem se dopracovala tak daleko, že jsem si plánovala recepty na jednotlivé dny v týdnu a snažila se potřebné ingredience koupit začátkem týdne hromadně. Jenže náplň týdne se postupně vyvíjí, sem tam přijde nepředvídatelná událost nebo prostě chuť na něco jiného, než bylo zrovna v plánu. Takže od tohohle systému jsem upustila. A opět často bezradně hledím do plné lednice a nevím, jak s těmi potravinami naložit.

Jak vaříte vy? Taky jste vášnivými sběrateli receptů nebo si dokážete poradit i bez nich?

Cooking-Clip-Art

5. předsevzetí: vařit podle kuchařek

marie-claireKuchařských knih mám doma spoustu. Většinu z nich jsem dostala, jen dvě jsem si vybrala sama: kuchařku Marie-Claire Cuisine, ze které čerpám inspiraci spíš na menší rafinované pokrmy, když máme pozvané hosty na „apéro“, a knihu receptů pro miminka, k jejímuž nákupu mě inspiroval blog Kusanec.

Rozhodla jsem se, že svých kuchařských knih budu využívat častěji. Obvykle v kuchyni totiž improvizuji, a i když z toho většinou vzejdou pokrmy chutné, většinu času vařím pořád dokola to samé. Díky kuchařkám bychom mohli objevit nové kombinace chutí.

les_meilleures_recettes_bebe

S kuchařkami je jedna velká potíž: když už si konečně vyberu nějaký recept, záhy zjistím, že mi doma chybí nějaká důležitá ingredience. Nebo spíš většina ingrediencí. A plánovat dopředu, co budu který den vařit, se mi nikdy nechtělo.

Jiné řešení ale není. Dobrá organizace je základ i v tomto ohledu. Opět jsem se inspirovala na jednom blogu – tentokrát na Život není černobílý – a zjistila, že není špatné si vaření přece jen trochu naplánovat. Asi  se těžko dostanu k tomu, abych určila nějaký recept na každý den v týdnu, jak to popisuje autorka na výše zmíněném blogu. Přece jen cítím potřebu nechat prostor náhlým choutkám. A taky ráda nechám občas vařit Motýla. Ale snažím se v neděli vybrat z kuchařek alespoň dva nebo tři recepty, které následující týden vyzkouším. V pondělí chodím na nákup, koupím vše potřebné a do týdne ty potraviny zpracuji, což mimochodem také zabraňuje tomu, aby se zkazily nebo aby jim prošlo datum spotřeby.

Zatím jsem se svým novým předsevzetím spokojená. I když musím čelit různým překážkám: především když si na něterý večer naplánuju, že něco uvařím, ale Motýlek se rozhodne, že neuvařím. To pak za mě musí pokrm dodělávat Motýl, případně i návštěva, kterou zrovna máme pozvanou. Nebo když jsem v půlce přípravy a Motýl prohlásí, že měl velký oběd a k večeři by si raději dal jen salát… To opravdu potěší. Ale obvykle změní názor ve chvíli, kdy dostane jídlo na talíř a ochutná ho. Zatím se to vždycky docela povedlo.

Některé recepty jsou ale přece jen příliš složité. Především ty od Jamieho Olivera mi připadají zbytečně komplikované, když si je pročítám. To mě dokáže spolehlivě odradit. Přece jen nejsem z těch hospodyněk, které by chtěly přípravou jednoho pokrmu trávit celé hodiny. A asi nikdy nebudu.

kucharky