Francouzské děti (prý) jedí všechno

deti_jediKnížku Francouzské děti jedí všechno jsem si přála od Ježíška. Četla jsem ji pak asi tři měsíce – jaksi teď nemám období, kdy si zvládám ve volném čase číst, ačkoli podle manžela mám volný čas stále (a podle mě vůbec). Napsala ji Kanaďanka, která se svým manželem Francouzem a dvěma malými dcerkami prožila rok v Bretani (jinak žijí v Kanadě). Narazila na spoustu kulturních rozdílů a tím největším pro ni byl přístup k jídlu, konkrétněji výchova dětí ke zdravému a vyváženému stravování. V tomto ohledu zažila velký šok, neboť obě její dcerky byly velmi vybíravé, odmítaly jakékoli nové potraviny a živily se převážně těstovinami s parmazánem a chlebem s máslem – údajně jako většina severoamerických dětí. Ve Francii pak žasla nad tím, že francouzské děti jsou už od malička zvyklé na pravidelné zařazování nových chutí do jídelníčku, že jsou schopné už od raného věku klidně sedět u stolu (někdy velmi dlouho), nedělají scény, jedí i tak neuvěřitelné věci jako červenou řepu, nejsou vůbec vybíravé, stravují se víceméně zdravě, tudíž nemají problémy s obezitou atd.

No.

Je pravda, že Francouzi mají kolem jídla a stolování vytvořenou celou řadu různých pravidel, která se mi dostávala pod kůži celá léta a s některými mám pořád ještě potíže. Asi tím nejzákladnějším z nich jsou přesné časy na jídlo, tzn. pevné dodržování času na snídani, oběd, odpolední svačinu a večeři. Mezitím si málokterý Francouz uždíbne něco k jídlu. Jít uprostřed odpoledne do restaurace a obědnat si třeba pizzu je ve Francii nemyslitelné. Ostatně restaurace mimo časy obědů a večeří stejně nevaří a většinou mají zavřeno. Ani francouzské děti, které znám, žádné jídlo nevyžadují, když není zrovna ten pravý čas. Už tolikrát jsem na tuto posedlost časem na jídlo pěkně nadávala. Vyrostla jsem v kultuře, kde se jí, když má člověk hlad. Nicméně po téměř deseti letech strávených v přímém styku s francouzskou kulturou musím uznat, že na tom dodržování času na jídlo něco je. Asi je to opravdu správné. Když za mnou teď přijede nějaká návštěva z Čech, už lépe chápu údiv jednoho mého francouzského kamaráda před lety, který nechápal, že „Češi neustále něco jedí“. Jediné, co mi pořád dost vadí, je čas večeře, který na můj vkus přichází příliš pozdě a opravdu nevím, jak skloubit večerní rodinné stolování s ukládáním malých dětí ke spánku. Můj manžel je téměř neschopný večeřet před osmou hodinou večerní. Tou dobou už já umírám hlady a nedovedu si představit, jak bych přiměla tak dlouho čekat už dosti utahaného a nevrlého Motýlka, který tou dobou chodí spát. Karen Le Billonová tvrdí, že Francouzi děti nejdřív vykoupou a převléknou do pyžámek, než je posadí ke stolu. To jsem zkusila teď o Velikonocích u manželových rodičů a Motýlek šel pak spát samozřejmě s rukávy špinavými od polévky, což se mi moc nezamlouvalo.

Především mi ale připadalo, že autorka trochu přehání a generalizuje. Při četbě její knížky člověk snadno získá dojem, že VŠECHNY francouzské děti skutečně jedí všechno, že nejsou vůbec vybíravé a že dětská obezita ve Francii neexistuje. Jenže to není pravda. Obézních malých i velkých Francouzů znám docela dost. A těch vybíravých taky. Ostatně jeden vzorek mám u Motýlových dcer: jedna je hubená, protože (nebo přestože?) nejí téměř nic kromě těstovin s kečupem, hranolek a čokolády, a ta druhá jí sice všechno, ale jí toho moc, takže má s výškou kolem 150 cm téměř 80 kg.

Pár pozitivních poznatků jsem si ale z knihy přece jen odnesla. Například jsem s sebou v tašce přestala nosit hory jídla. Dřív bylo pro mě nepředstavitelné opustit domov bez pytlíku piškotů, kukuřičných chlebíčků, uzavíratelné misky s nakrájemným jablkem a/nebo s banánem. A to všechno proto, abych se vyhnula scénám, kdy dítě odmítá například jít, protože má hlad, a taky proto, abych ho měla čím zabavit či uklidnit, když je potřeba. Je ale jasné, že jídlo by se nemělo používat jako nástroj k ovládání emocí. Přestala jsem s sebou tedy nosit kvanta jídla (jen ty kukuřičné chlebíčky – pro jistotu), taška se mi značně odlehčila, a snažím se odpolední svačinu podávat u stolu (a ne u televize – náš další nešvar) a dělat ji vydatnější. Když jsme venku, tak se odpolední svačina jí na lavičce, pěkně v klidu. Výsledkem je, že když se Motýlek necpe v průběhu celého odpoledne, ale pouze v ten jeden stanovený čas, lépe jí i (zdravou) večeři.

Jedna věc mi ale zůstává záhadou: francouzské děti, které znám, skutečně neobtěžuje sedět dlouho u stolu, ať doma nebo v restauraci. V tomto ohledu jsem u Motýlka nejspíš něco zanedbala, protože on je u stolu velmi neposedný. Jenže já taky! V hloubi duše totiž vůbec neočekávám, že dvou- nebo tříleté dítě bude sedět u stolu celou dobu, co se podává předkrm, hlavní chod a dezert. Francouzským dětem to ale nečiní velké problémy.

Knížku jsem si po přečtení nezařadila do knihovny mezi přečtené knihy, ale do kuchyně mezi kuchařky. Na konci je totiž pár jednoduchých receptů pro děti i dospělé, které jsem se rozhodla vyzkoušet. Například špenátová polévka, plněná rajčata nebo čokoládová pěna 😉

 

 

Spontánní vaření

Chtěla bych umět spontánně vařit. Co tím mám na mysli?

Nedávno jsem se stavila u jedné kamarádky na rychlý oběd. Naservírovala mi výtečnou kuřecí roládu s opečenými brambory, které promíchala s pár kolečky mrkve. Především ta roláda u mě vyvolala uznalý obdiv. A ještě víc mě ohromilo, když kamarádka skromně podotkla: „Přítel včera koupil kuřecí prsa a už jsem tu měla pár dnů starý chleba a nevěděla jsem, jak ho využít, tak jsem si řekla, že udělám roládu.“

Tohle je přesně to, co neumím. Vymýšlet si recepty a pokrmy podle toho, co mám zrovna doma.

Přeptala jsem se, jak se ta roláda přesně dělá, neboť starý chleba mám doma ve skříni skoro pořád. „To si namočíš chleba do mlíka, já jsem k tomu ještě opekla trošku slaninky, přidáš k tomu bylinky, koření, vejce a pak to všechno smícháš a zatočíš do té rolády. Tu pak svážeš nití a strčíš to do trouby.“

Takhle nějak mi to popsala. Pro moji kamarádku je to něco naprosto běžného. Má už asi mnoho kuchařských zkušeností a hravě svede takové to vaření a pečení „od oka“. Já ne. A myslím, že to nebudu umět ani za dvacet let.

Já si na všechno hledám recepty. A podle těch receptů potom vařím a jen málokdy si je nějak přizpůsobím. Když se pokrm nepovede, recept zahodím nebo si aspoň zapamatuju, že už ho dělat nemám. Když se povede, schovám si ho nebo označím post-item v kuchařské knize, abych ho příště našla rychleji.

Samozřejmě taky občas improvizuju. Ale obvykle jen u přípravy nějaké omáčky na těstoviny nebo u rizota.

Minulý víkend jsem dělala karbanátky. Zdaleka ne poprvé, ale ani to nepatří k jídlům, které bych dělala několikrát do měsíce. A musela jsem si najít recept, protože si nepamatuju, kolik mám rozmrazit mletého masa a kolik do něj mám přidat vajíček. S poměry mám problémy i u pečení. I k těm sebejednodušším koláčům či buchtám si musím dohledat recept, protože nevím, kolik mám dát mouky, kolik cukru, kolik vajec. A odhadnout to nedokážu.

Velkou nevýhodou mého stylu vaření je i to, že když se rozhodnu pro nějaký recept, obvykle mi doma chybí některá z ingrediencí a já ji musím jít koupit. Samozřejmě k tomu koupím spoustu dalších věcí a utratím zbytečně moc peněz.

Během své mateřské dovolené jsem se dopracovala tak daleko, že jsem si plánovala recepty na jednotlivé dny v týdnu a snažila se potřebné ingredience koupit začátkem týdne hromadně. Jenže náplň týdne se postupně vyvíjí, sem tam přijde nepředvídatelná událost nebo prostě chuť na něco jiného, než bylo zrovna v plánu. Takže od tohohle systému jsem upustila. A opět často bezradně hledím do plné lednice a nevím, jak s těmi potravinami naložit.

Jak vaříte vy? Taky jste vášnivými sběrateli receptů nebo si dokážete poradit i bez nich?

Cooking-Clip-Art

5. předsevzetí: vařit podle kuchařek

marie-claireKuchařských knih mám doma spoustu. Většinu z nich jsem dostala, jen dvě jsem si vybrala sama: kuchařku Marie-Claire Cuisine, ze které čerpám inspiraci spíš na menší rafinované pokrmy, když máme pozvané hosty na „apéro“, a knihu receptů pro miminka, k jejímuž nákupu mě inspiroval blog Kusanec.

Rozhodla jsem se, že svých kuchařských knih budu využívat častěji. Obvykle v kuchyni totiž improvizuji, a i když z toho většinou vzejdou pokrmy chutné, většinu času vařím pořád dokola to samé. Díky kuchařkám bychom mohli objevit nové kombinace chutí.

les_meilleures_recettes_bebe

S kuchařkami je jedna velká potíž: když už si konečně vyberu nějaký recept, záhy zjistím, že mi doma chybí nějaká důležitá ingredience. Nebo spíš většina ingrediencí. A plánovat dopředu, co budu který den vařit, se mi nikdy nechtělo.

Jiné řešení ale není. Dobrá organizace je základ i v tomto ohledu. Opět jsem se inspirovala na jednom blogu – tentokrát na Život není černobílý – a zjistila, že není špatné si vaření přece jen trochu naplánovat. Asi  se těžko dostanu k tomu, abych určila nějaký recept na každý den v týdnu, jak to popisuje autorka na výše zmíněném blogu. Přece jen cítím potřebu nechat prostor náhlým choutkám. A taky ráda nechám občas vařit Motýla. Ale snažím se v neděli vybrat z kuchařek alespoň dva nebo tři recepty, které následující týden vyzkouším. V pondělí chodím na nákup, koupím vše potřebné a do týdne ty potraviny zpracuji, což mimochodem také zabraňuje tomu, aby se zkazily nebo aby jim prošlo datum spotřeby.

Zatím jsem se svým novým předsevzetím spokojená. I když musím čelit různým překážkám: především když si na něterý večer naplánuju, že něco uvařím, ale Motýlek se rozhodne, že neuvařím. To pak za mě musí pokrm dodělávat Motýl, případně i návštěva, kterou zrovna máme pozvanou. Nebo když jsem v půlce přípravy a Motýl prohlásí, že měl velký oběd a k večeři by si raději dal jen salát… To opravdu potěší. Ale obvykle změní názor ve chvíli, kdy dostane jídlo na talíř a ochutná ho. Zatím se to vždycky docela povedlo.

Některé recepty jsou ale přece jen příliš složité. Především ty od Jamieho Olivera mi připadají zbytečně komplikované, když si je pročítám. To mě dokáže spolehlivě odradit. Přece jen nejsem z těch hospodyněk, které by chtěly přípravou jednoho pokrmu trávit celé hodiny. A asi nikdy nebudu.

kucharky

Dessert time & apéro time

Jak už jsem se tu jednou, možná i víckrát zmínila, musela jsem si ve francouzském prostředí zvyknout na to, že každý pokrm či nápoj má během dne svůj vymezený čas. Tak napřídklad ovocný koláč se konzumuje jako dezert po obědě a nikdo by si ho nedal k snídani (kromě mě). Oběd se podává mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou, a pokud vás přepadne hlad třeba ve čtyři odpoledne, v žádné kultivované restauraci vám teplé jídlo nanaservírují.

Jak říkám: musela jsem si na to nějaký čas zvykat, ale dnes mi to přijde už celkem normální, a naopak mě v Čechách překvapí, když někoho zahlédnu pojídat guláš se šesti v jedenáct dopoledne nebo ve čtyři odpoledne. Jediné, co mi pořád nejde do hlavy, je ten ovocný koláč – pořád nevím, co je na tom špatného, dát si ho k snídani. Nicméně na přesně určené časy na aperitiv, oběd, dezert a večeři už jsem si zvykla, a naopak mě dokáže vyvést z míry, když někdo tenhle „timing“ poruší.

Tak například naši sousedi. V rámci udržování přátelských sousedských vztahů jsme je jedno nedělní odpoledne pozvali „na dezert“. Potkali jsme je někdy v týdnu před garáží a během spontánní konverzace nám přišlo, že je to ideální řešení. Oběd nebo večeře by byly příliš zavazující a oficiální, a zabraly by nám v našich přeplánovaných víkendech příliš času. Dezert se v mých představách konal kolem půl třetí až třetí hodiny odpoledne a neměl trvat déle než hodinu a půl. Škoda jen, že jsem tuhle svou představu během pozvání neupřesnila. Ušetřila bych mně a Motýlovi zdlouhavé čekání zpestřené nicneděláním. Ve čtyři hodiny sousedi konečně zazvonili u dveří. Naservírovali jsme jim a jejich tříleté holčičce ovocný pohár se zmrzlinou, pánové si otevřeli šampaňské, my dámy zůstaly u džusu a vody a povídali jsme si. Posezení to bylo velice příjemné, neboť naši sousedi jsou velmi sympatičtí. Ovšem na můj vkus se to celé příliš protáhlo. Pod vlivem šampaňského se náš soused rozpovídal… asi bych měla dodat, že náš soused je Ital. Když se ručičky na mých hodinkách blížily k sedmé hodině večerní, zrovna vyslovil větu, u které mě lehce zamrazilo: že jeho tatínek má italskou restauraci a se svými klienty je někdy schopný si povídat až do pěti do rána.

Odešli v půl osmé a my s Motýlem jsme na sebe zůstali smutně koukat. Měli jsme toho ještě tolik v plánu: jít na procházku, konečně namontovat světlo nad jídelním stolem a věnovat se plánování naší svatby. Jenže venku už byla tma a do toho jediného, co jsme ještě mohli uskutečnit (to plánování svatby), se nám už vůbec nechtělo.

Další zkušenost se špatným timingem pochází z minulého pátku. Pozvali jsme naše známé – majitele našeho bývalého podnájmu ve Francii – na „apéro élargi“. To je výraz, který vymyslel Motýl: rozšířený aperitiv, což znamená, že se Vanilka nebude muset v pátek po práci stresovat s kuchtěním nějakého rafinovaného teplého pokrmu, ale že k šampaňskému připraví přece jen něco víc, než jenom oříšky a brambůrky. Stresovala jsem se tedy úplně stejně, protože jsem se rozhodla vyrobit cosi, co jsem už několikrát viděla prodávat v obchodech, ale 40 euro mi přišlo moc drahé na to, abych to koupila hotové:

Kromě ananasu jsme ještě podobným způsobem s Motýlem ozdobili grapfruit, do kterého jsme zabodali krevety, a Motýl navíc vlastnoručně upekl jednohubky z listového těsta.

Když jsem našim známým potvrzovala pozvání, poněkud nešikovně jsem jim napsala, že je budeme očekávat po 19. hodině. Proto jsem byla tak vynervovaná, když ještě v 19.10 byla půlka ananasu neozdobená. V půl osmé jsem si oddychla, vše bylo připravené. Ve 20.10 jsem požádala Motýla, aby jim zavolal. Naši známí mi totiž na můj potvrzovací e-mail neodpověděli. Co když ho nedostali? Co když vůbec nepřijdou?!

Do telefonu naši známi Motýlovi sdělili,  že už jsou na cestě a že u nás budou za 10 minut. Přijeli za deset minut devět – tedy v čase, kdy se v poslední době už většinou pomalu chystám na kutě, neboť jsem ze zdravotních důvodů přehnaně unavená. V usnutí mi naštěstí zabránil fakt, že jsem taky byla pěkně vyhladovělá.

Naši známí se u nás zdrželi do půlnoci a byl to opět moc příjemný večer. Jen mi je pořád trochu záhadou, jak to s tím francouzským konzumačním rozvrhem vlastně je. „Apéro“ se přece servíruje před jídlem. Když je člověk pozvaný na apéro, znamená to, že se zdrží hodinku nebo dvě, vypije skleničku nebo dvě a sní pár jednohubek… a pak půjde na večeři domů. Co si tedy mám myslet o apéro, které začne v devět a skončí o půlnoci?

 

Zaručený recept na rozmazlení kolegů

V našich novinách bývá zvykem, že když někdo odchází, uspořádá pro ostatní malou rozlučku. Nakoupí šampaňské a dort, popřípadě něco sám upeče. Pár dnů před akcí všichni dostanou e-mail, ve kterém dotyčný oznámí, ve který den a v kolik hodin se bude rozlučka konat. Sešlost se většinou uspořádá v redakci, protože ani do jedné ze dvou malých zasedaček se všichni nevejdou. Novináři tedy na chvíli přeruší rozdělanou práci, někteří s větší, jiní s menší ochotou. Záleží na tom, kdo odchází. A co přinesl k jídlu.

Já jsem si dala záležet. Ve středu večer jsem udělala velký nákup nápojů a ingrediencí, a pak jsem do 23 hodin pekla.

Pekla jsem čokoládový dort s oříšky a tiramisu – to jsem samozřejmě „nepekla“, prostě jsem ho „udělala“.

Tiramisu už jsem dělala několikrát a vždycky se mi povedlo. Jenom při prvních pár pokusech jsem si musela projít klasickými zkušenostmi: aby nebyl krém ani moc řídký, ani moc tuhý apod. Myslím ale, že jsem ty správné dávky všech surovin našla poměrně rychle. Úspěch zaručen.

Přísady (pro 6 osob – já jsem všechno zdvojnásobila, protože kolegů bylo zhruba 30):

  • 4 žloutky
  • 100 g cukru
  • 500 g mascarpone
  • cukrářské piškoty na vyložení
  • 40 ml kávového likéru
  • 0,125 l studené kávy
  • 2 lžíce kakaového prášku

Výběr piškotů je zásadní. Piškoty musí být dostatečně pevné a velké, aby se nerozmočily. Já používám italské piškoty Forno Bonomi.

Začnu tím, že uvařím pořádně silnou kávu (normální Nescafé), naleju do ní kávový likér a nechám vystydnout.

Žloutky s cukrem našlehám metličkovým mixérem do pěny. Přidám mascarpone a dál silně šlehám, dokud není krém hladký. Doba šlehání je důležitá. Když nešlehám dostatečně dlouho, výsledné tiramisu bývá příliš tekuté.

Formu vyložím cukrářskými piškoty, které předtím jeden po druhém na zlomek sekundy ponořím do směsi likéru a kávy. Na piškoty rozdělím mascarponový krém, ten pokryju opět piškoty, které pomažu zbytkem mascarponového krému. Celou plochu posypu kakaovým práškem (hořkým!). Tiramisu uložím do ledničky a servíruju až následující den.

Čokoládový dort s oříšky je složitější, ale jeho příprava mě fascinuje. Je to hotová alchymie.

Přísady na korpus: 

  • 6 vajec (bude třeba do 2 misek oddělit žloutky od bílků)
  • špetka soli
  • 125 g másla
  • 400 g krému Nutella
  • 1 polévková lžíce vody
  • půl hrníčku rozemletých lískových oříšků
  • 100 g kvalitní hořké čokolády

Přísady na polevu: 

  • 100 g lískových oříšků
  • půl hrnku smetany
  • 1 polévková lžíce vody
  • 100 g kvalitní hořké čokolády

Dortovou formu vyložím pečícím papírem.

Ve velké míse našlehám (opět za pomoci metličkového mixéru) bílky se špetkou soli. Tady začíná ta alchymie, o které jsem mluvila. Na hladině nažloutlé, nevábně vypadající vodičky se nejdřív vytvoří pěna, která se promění v tuhý bílý  sníh.

V jíné velké míse je potřeba smíchat máslo a Nutellu, což dá poměrně zabrat. Trochu tomu pomůže voda, žloutky a namleté oříšky, které se mají postupně přidávat.

Mezitím je potřeba buď na sporáku nebo v troubě roztavit čokoládu, a když je dokonale tekutá, přidat ji do směsi s Nutellou. Nakonec se do toho na třikrát vmíchají našlehané bílky. A tady přichází druhá fáze alchymie. Ty bílky to celé neuvěřitelně provzdušní a nadýchají a míchání se stává čím dál snažší.

Celá směs se nalije do dortové formy a strčí se to na 40 minut do předehřáté trouby na 180 °C.

Po vyndání z trouby nechám korpus vystydnout a pak ho zní opatrně přendám na velký plochý talíř.

Než se začne pracovat na polevě, je třeba na suché pánvi lehce upražit lískové oříšky. Pánví se musí pravidelně zahoupat, aby se oříšky nepřismahly. Oříšky se pak musejí nechat vystydnout. To je důležité. Kdyby je člověk na povrch koláče nasázel ještě teplé, vypustil by se z nich olej.

V rendlíčku smíchám smetanu, lžíci vody a rozštípu do ní zbytek čokolády. Za stálého míchání počkám, až se čokoláda dokonale rozpustí do smetany. Vzniklou polevou pokrykuju celý vršek koláče a nasázím do ní opražené oříšky.

Opravdová kalorická bomba, ale vynikající!