5:41 min/km

Už asi tak dva a půl měsíce se snažím pravidelně běhat. Celkem se mi daří držet rytmus 2x týdně. Myslím, že je to takové minimum – pro mě osobně by méně nemělo cenu. Některé týdny se nepoštěstí – něco do toho vleze, z nějakého důvodu se cítím zle nebo je nepříznivé počasí, ale ve většině případů se mi dvakrát týdně vyběhnout podaří.

Zatím běhám své 7kilometrové kolečko, které vede nejdřív vilovou čtvrtí, pak po cestě mezi poli a nakonec lesem. Trasu obměňuji málokdy, protože jsem plánovací typ člověka a ráda vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká. Přijde mi, že pouze na známé trase dokážu sledovat, jak se zlepšuju.

Jsem spokojená, když uběhnu kilometr pod šest minut. Někdy se mi běží dobře a dám to i kolem 5:50 minut. Včera jsem se hecla, a i když bylo na můj vkus trošku moc horko, donutila jsem se v některých místech trošku víc zrychlit. Přišla jsem na to, že stačí se trošku víc soustředit. Občas se přistihnu, že jsem myšlenkama někde úplně jinde, nebo se nechám ukolébat rytmem písničky a vůbec neběžím naplno. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože naplno se přece pořád běžet nedá. Ale včera jsem se opakovaně nutila zrychlovat a doma pak na hodinkách a své mobilní aplikaci zjistila, že jsem běžela v průměru rychlostí 5:41 minut na kilometr.

Byla jsem tedy opravdu velmi spokojená a měla jsem ze sebe upřímnou radost. Jenže každý takový malý úspěch má taky svou obrácenou stranu: totiž že příště budu zklamaná, když tu svou trasu neuběhnu ještě rychleji nebo aspoň stejně rychle. Časomíra je zkrátka taková běžecká past, která vede k frustraci a která kazí radost ze běhání. Občas je pak lepší hodinky i mobil „zapomenout“ doma 🙂

Advertisements

Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.

Pobyt na horách

Letos se mi podařilo dotáhnout do konce můj plán z loňské zimy: vypravit se na hory za účelem zimních radovánek.

Jakožto krkonošská rodačka lyžující od útlého věku jsem už loni byla poněkud nervózní z toho, že zná Motýlek jen lucemburskou podobu zimy, tzn. především déšť a bláto, maximálně pár centimetrů sněhu, které sotva stačí na ubláceného sněhuláka. Jenže loni bylo tak málo sněhu, že bylo velmi riskantní zarezervovat třeba jen prodloužený víkend ve Vogézách. A na žádnou delší cestu jsem se s tehdy ještě dost čerstvým miminkem vydat nechtěla. Rozhodla jsem se ale, že letos už si příležitost k lyžování uniknout nenechám. Bylo jasné, že se budeme muset vydat někam, kde budeme mít jistotu, že sníh bude.

Nakonec jsme si pronajali malý skromný apartmán od jednoho našeho známého v Alpe d’Huez. Francouzské Alpy byly ostatně jasná volba i proto, že jsem měla v plánu dát Motýlka do lyžařské školy a potřebovala jsem, aby rozuměl. Už tak mi bylo jasné, že nebude lehké ho dostatečně motivovat; kdyby navíc výuka a komunikace s ostatními dětmi probíhala v němčině, asi bych ho tam nedostala ani párem koní.

Do našeho miniapartmánu jsme se naskládali v počtu tři dospělí a dvě děti. Vzali jsme s sebou totiž moji maminku, alias hlídací babičku. Kvůli bolavým kolenům se na lyže vypravila za celý týden všehovšudy dvakrát. Zbytek času se věnovala klukům, takže já s Motýlem jsme si po dvouleté pauze skvěle zalyžovali. Na sjezdovky jsme spolu vyráželi dopoledne, Motýl pak i každé odpoledne a já se k němu po pár dnech, když si Motýlek zvyknul v lyžařské škole, také začala přidávat.

Motýlek chodil na odpolední výuku lyžování od dvou do pěti hodin. Lyže jsme mu půjčili v půjčovně. Motivaci měl velikou, protože jsem ho před odjezdem pravidelně zasvěcovala do teorie prostřednictvím Eurosportu 🙂 Poprvé šel tedy do lyžařské školy celkem nadšený a bez problémů tam zůstal. Ovšem když jsme si ho přišli vyzvednout, trošku poplakával a byl značně unavený. Druhý den se loučení neobešlo bez slziček a třetí den tam ztropil scénu hodnou Oscara. Po tři čtvrtě hodině křiku a usilovného vztekání jsem ho zanechala instruktorům a utekla pryč. Pak jsem si to celé odpoledne vyčítala a přemýšlela, jak moc jsem asi poškodila náš vztah a vzájemnou důvěru. Vrátila jsem se pro něj s těžkým balvanem v žaludku… a našla ho usměvavého a spokojeného. Stejně jako předešlé dny mi nadšeně vyprávěl, co všechno se naučil a co měl ke svačince. I přes počáteční protesty pokaždé tvrdil, že se mu tam nakonec líbilo. Instruktoři, kteří už zřejmě zažili opravdu VŠECHNO, mě pochválili, že jsem nepovolila. No já nevím… Z oné scény mi není dobře dosud. Nerada bych přílišným nátlakem Motýlkovi sport zošklivila. Na druhou stranu vždycky jsem byla názoru, že rodiče na děti musejí trošku tlačit – ať už ve sportu, nebo třeba ve hře na hudební nástroj. Jinak mají děti tendenci vzdát veškerou snahu, jakmile narazí na první překážku nebo složitost. Bez nátlaku rodičů by se asi málokterý vrcholový sportovec skutečně dostal na vrchol. Ale kde je ta pravá míra?

V každém případě já se poslední den dmula pýchou, protože všechny děti dostaly na památku průkaz a medaili, a Motýlek byl vyhlašován mezi posledními, tj. nejlepšími ze skupiny, ačkoli zdaleka nepatřil k nejstarším. Za šest dní se naučil plužit, zastavit, zatočit a sám jezdit na vleku typu Poma! Tím pádem předčil mé očekávání a já už se těším, až příště (jenže kdy?!) budeme lyžovat spolu.

This slideshow requires JavaScript.

Jóga

S jógou už jsem během svého života začala několikrát. A vždycky jsem s ní také rychle skončila. Nebavilo mě to. Delší dobu jsem vydržela chodit akorát na „power jógu“, když jsem ještě žila v Praze. Připadala mi dynamičtější a líbilo se mi, že víc kombinuje posilování, protahování a relaxaci. Klasická jóga na mě vždycky byla relaxační až moc. Prostě jsem se při ní většinou nudila.

V poslední době se mi zdálo, že „chodit na jógu“ je v mém okolí takový staronový trend. A jelikož nerada dělám to, co dělají všichni, vůbec jsem o józe neuvažovala. Přimělo mě k tomu až zjištění, že ve fitcentru, které se nachází u nás přes ulici, je jednou týdně od 19 hodin kurz jógy. Těch 19 hodin je takový ideální čas. Motýl se sice za normálních okolností vrací z práce ještě o něco později, ale dostat ho domů jednou týdně „už“ na sedmou není zase takový problém. A zatímco já hodinu cvičím, on zatím doma obě děti vykoupe a uloží do postele… A za to bych byla jednou týdně ochotná dělat i něco méně příjemného než hodinu cvičit jógu 🙂 Navíc lehce po osmé jsem zpátky, takže kdyby byl teoreticky doma nějaký problém – např. kdyby některé z dětí bez mámy nechtělo usnout – můžu se snadno do večerního rituálu zase zapojit.

To ale zatím nebylo potřeba. Musím říct, že žasnu, jak Motýl večerní chystání dětí do postýlek zvládá – snadno a rychle. Když jsem s dětmi večer sama doma já, „čas pro sebe“ mi začíná až tak kolem deváté. Rychleji to prostě nezvládám a štve mě to. I proto, že si myslím, že Motýlek potřebuje chodit spát dřív, protože bývá ze školky přece jen dost unavený, a ráno se mu pak nechce vstávat. Ale nějak se mi ten náš večerní proces nedaří urychlit. Večeři podávám mezi šestou a půl sedmou, v sedm jdu koupat Kocourka a Motýlka usadím před televizi (to se nám bohužel osvědčilo jako nejjednodušší řešení). Když je Kocourek vykoupaný a v pyžámku, sejdeme dolů dát Motýlkovi dobrou noc, necháme ho ještě koukat na pohádky a jdeme do ložnice, kde Kocourka ještě kojím a pak dám do postýlky. Naštěstí většinou usíná okamžitě, ale to už bývá skoro osm hodin. Pak jdu dolů pro Motýlka, vykoupu ho a teprve kolem půl deváté čteme v posteli pohádku a on pak usíná.

Ale zpátky k tématu. Přiznávám, že jsem na tu jógu do fitka naproti začala chodit taky trošku na truc. Motýl má totiž také svůj pravidelný „kroužek“. Nadchnul se pro filipínské bojové umění „lapunti“. Naprosto mu to schvaluji. Je to celkem mírumilovné, jde spíš o memorizaci správných gest sebeobrany, ne o útočení a „rvaní“. Třeba momentálně velmi populární „krav maga“ mi připadá daleko agresivnější. Akorát že Motýl mluvil o tom, že by chtěl začít chodit na nějaký bojový sport (tehdy citoval nejčastěji karate a právě krav magu), celá ta dlouhá léta, co ho znám, a rozhodnul se k tomu měsíc předtím, než se nám narodilo druhé miminko. Což mi nepřipadalo jako zrovna vhodná doba k tomu, aby mě hned začal nechávat jednou týdně večer doma samotnou… A někdy dokonce dvakrát týdně! Ze začátku jsem ho kvůli tomu mnohokrát zlostně proklínala, protože než jsme si doma našli výše zmíněný systém (zahrnující Motýlkovo civění na televizi), zažila jsem doma s dětmi mnoho perných chvil. Teď už mi to vlastně tolik nevadí, když není večer doma. A rozhodně jsem raději, když se věnuje sportu, než kdyby třeba vysedával někde v baru 🙂 Jenže on se pořád snaží se mnou vyjednávat, aby tam mohl chodit dvakrát týdně, k tomu se přidávají různé jeho večerní pracovní akce (teď je sezóna v plném proudu) a občas nějaká služební cesta, a mně mrzelo, že on je pořád někde pryč a já nechodím nikam. A když chci čas od času vyrazit s kamarádkou třeba do kina, Motýl kvůli tomu má spoustu řečí. Můj požadavek ohledně jógy ale skousnul bez problému. Dokonce prohlásil, že naprosto chápe, že chci také dělat něco pro sebe. Až na to, že jóga je ve stejný den, jako jeden z jeho pravidelných kurzů lapunti…

Abych se ale dostala k pointě: nevím, jestli je tenhle kurz jógy nějak výjimečný, jestli jsem k józe prostě potřebovala dozrát nebo jestli jsem ve stavu, kdy jsem opravdu vděčná za cokoli, ale mě ta jóga začíná neuvěřitelně bavit. Opravdu se na ni každý týden těším a jdu tam s radostí, ne s přemáháním jako kdysi. Zdá se mi, že si tělo i mysl přijdou na své. V některých pozicích musím zatnout svaly, celkově se tělo krásně protáhne a uvolní a mysl si odpočine. Během té hodiny se mi vcelku daří vytěsnit všechny myšlenky a soustředit se na tělo a na dýchání.

A ještě pro pobavení na závěr: předminule jsem při závěrečné relaxaci slyšela jednu paní velmi silně oddechovat, skoro chrápat. Nechápala jsem to. Copak ona snad vážně usnula??? No a minule jsem se na konci tak báječně uvolnila já, že když cvičitelka najednou promluvila, uvědomila jsem si, že jsem asi taky na chvilku usnula 🙂 Jen doufám, že jsem u toho nechrápala!

Sportovec

Dnes jsme s Motýlkem ušli/ujeli můj 6,5km běžecký okruh. On jel na odrážedle a já šla a místy běžela s kočárkem. Kocourek to celé prospal. Byla to neplánovaná akce. Netušila jsem, že to celé obejdeme. Několikrát jsem Motýlkovi navrhla, že se otočíme a vrátíme. Upozorňovala jsem ho, že je to daleko. „To nevadí,“ chlácholil mě. „To zvládneme!“ 

Zvládli jsme to. Trochu mě mrzelo, že jsem si nevzala své běžecké boty. I když mé zbrusu nové „fashion tenisky“ Geox, které jsem včera ulovila ve slevách, mi jsou na noze příjemné jako ty nejměkkčí bačkůrky – jsem z nich opravdu nadšená. 

Ke konci už byl Motýlek trochu unavený, ale statečně dojel na kole až k domovu. Jsem na něj pyšná a těším se, že z něj snad budu mít parťáka na běhání. Až bude mít kolo se šlapkami, to budou teprve výkony!