Lyžařské prázdniny

Nevím, jak jinak je nazvat. V Čechách se, myslím, nazývají „jarní“, ačkoli jsou v únoru. V Lucembursku jsou to „karnevalové“ prázdniny. Trvají týden, ale my jsme si je o další týden prodloužili. Abychom se vyhnuli davům na sjezdovkách, vlecích, lanovkách a v restauracích (neboť Francouzům letos začínaly karnevalové prázdniny ve stejný den jako Lucemburčanům), vydali jsme se do francouzského Alpe d’Huez o týden dřív. Museli jsme si kvůli tomu zažádat o speciální povolení v Motýlkově školce. Narozdíl od českých škol a školek si tady rodiče nemůžou brát děti ze školní instituce, kdy se jim zachce. Letos nám to ještě prošlo…

(Abyste mě nepochopili špatně: mně se vlastně tenhle systém líbí. Jako dítě jsem měla rekordní množství omluvených (!) hodin, ale myslím si, že to není správné. Škola není holubník. A rodiče by neměli vozit děti na dovolenou mimo školní prázdniny. Učí je tím, že škola není zase tak důležitá. Na druhou stranu v Lucembursku mi připadá trochu přehnané, že i školkové děti musejí tak striktně dodržovat všechna pravidla.)

V Alpe d’Huez jsme byli už loni a moc se nám tam líbí. Ubytování máme sice skromné (v bytě, který nám pronajímá jeden známý za velmi rozumnou cenu), ale většinu času trávíme stejně venku. Opět jsme s sebou vzali moji mamku, abychom se prostřídali u Kocourka, který ještě nelyžuje. Tedy… on to letos také zkusil, ale to bylo spíš jen takové symbolické 🙂

Motýlek udělal další velké pokroky. Letos jsem ho zapsala do lyžařské školy dopoledne (loni chodil odpoledne) a zůstával v ní i na oběd, po kterém si chvilku hrál v jejich herničce. Do lyžařské školy chodil tentokrát velmi rád – ani jednou nezaplakal, že by tam nechtěl. A to mi letos instruktoři připadali méně sympatičtí než loni… Vyzvedávali jsme ho ve dvě a potom jsme ho ještě někdy vzali sjet jednu nebo dvě sjezdovky. A on vážně jezdí! Sám! Ze začátku jsem měla pocit, že ho musím držet, bála jsem se ho pustit (prostě matka hysterka). Ale ukázalo se, že on to velmi dobře zvládá sám, umí si regulovat rychlost, zabrzdit, zastavit, zatáčet. V podstatě teď musí akorát vypilovat styl 🙂 A k tomu bychom ideálně potřebovali ještě někam před koncem zimy na lyže vyrazit, ale v našem dojezdovém okolí nikde není dost sněhu 😦

I my dospělí jsme si pěkně zalyžovali. Počasí vyšlo také docela pěkné, ačkoli předpověď tak ze začátku vůbec nevypadala. Nakonec ale i ty nejošklivější dny (podle mobilu) byly velmi hezké – mraky se držely vysoko a občas skrz ně prosvítalo sluníčko. Poslední tři dny jsme měli úplně azuro.

Jediná stinná stránka naší zimní dovolené byla Kocourkova záhadná nemoc na konci pobytu. Dostal vysoké horečky bez dalších příznaků. Po příjezdu domů jsem mu v puse našla tři nové zuby, tak jsem si myslela, že to bylo z toho. A asi bylo.

Brzy poté ale onemocněl Motýlek, potom Motýl, následně Kocourek a nakonec i já. Takže ten týden oficiálních školních prázdnin se nám moc nevydařil. Měla jsem tolik plánů a všechno jsem musela zrušit. Motýlek musel zůstat doma i tento týden, kdy už začala školka – dneska šel poprvé. Ani Motýl nebyl v pondělí ani včera v práci. Skolila nás chřipka. Musím říct, že takhle zle už mi dlouho nebylo. Nyní jsem nadopovaná léky všeho druhu, což mě drží nad vodou. Ale jakmile přestanou působit, začne opět zimnice, tělesná teplota stoupá a já přestávám fungovat. Motýlek, který byl nemocný jako první, už je z nejhoršího venku a poslední dva dny nám tu už pěkně skákal po hlavě (a brnkal na nervy). Proto jsem ho dnes poslala do školky – doma jsem mu ve svém stavu nezvládala sloužit jako dostatečný zdroj zábavy.

Tedy prázdniny na horách byly super, návrat domů poněkud horší. Tak si držme palce, ať se nám zdraví brzy vrátí. A ať na sebe jaro letos nenechá dlouho čekat!

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

5:41 min/km

Už asi tak dva a půl měsíce se snažím pravidelně běhat. Celkem se mi daří držet rytmus 2x týdně. Myslím, že je to takové minimum – pro mě osobně by méně nemělo cenu. Některé týdny se nepoštěstí – něco do toho vleze, z nějakého důvodu se cítím zle nebo je nepříznivé počasí, ale ve většině případů se mi dvakrát týdně vyběhnout podaří.

Zatím běhám své 7kilometrové kolečko, které vede nejdřív vilovou čtvrtí, pak po cestě mezi poli a nakonec lesem. Trasu obměňuji málokdy, protože jsem plánovací typ člověka a ráda vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká. Přijde mi, že pouze na známé trase dokážu sledovat, jak se zlepšuju.

Jsem spokojená, když uběhnu kilometr pod šest minut. Někdy se mi běží dobře a dám to i kolem 5:50 minut. Včera jsem se hecla, a i když bylo na můj vkus trošku moc horko, donutila jsem se v některých místech trošku víc zrychlit. Přišla jsem na to, že stačí se trošku víc soustředit. Občas se přistihnu, že jsem myšlenkama někde úplně jinde, nebo se nechám ukolébat rytmem písničky a vůbec neběžím naplno. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože naplno se přece pořád běžet nedá. Ale včera jsem se opakovaně nutila zrychlovat a doma pak na hodinkách a své mobilní aplikaci zjistila, že jsem běžela v průměru rychlostí 5:41 minut na kilometr.

Byla jsem tedy opravdu velmi spokojená a měla jsem ze sebe upřímnou radost. Jenže každý takový malý úspěch má taky svou obrácenou stranu: totiž že příště budu zklamaná, když tu svou trasu neuběhnu ještě rychleji nebo aspoň stejně rychle. Časomíra je zkrátka taková běžecká past, která vede k frustraci a která kazí radost ze běhání. Občas je pak lepší hodinky i mobil „zapomenout“ doma 🙂

Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.

Pobyt na horách

Letos se mi podařilo dotáhnout do konce můj plán z loňské zimy: vypravit se na hory za účelem zimních radovánek.

Jakožto krkonošská rodačka lyžující od útlého věku jsem už loni byla poněkud nervózní z toho, že zná Motýlek jen lucemburskou podobu zimy, tzn. především déšť a bláto, maximálně pár centimetrů sněhu, které sotva stačí na ubláceného sněhuláka. Jenže loni bylo tak málo sněhu, že bylo velmi riskantní zarezervovat třeba jen prodloužený víkend ve Vogézách. A na žádnou delší cestu jsem se s tehdy ještě dost čerstvým miminkem vydat nechtěla. Rozhodla jsem se ale, že letos už si příležitost k lyžování uniknout nenechám. Bylo jasné, že se budeme muset vydat někam, kde budeme mít jistotu, že sníh bude.

Nakonec jsme si pronajali malý skromný apartmán od jednoho našeho známého v Alpe d’Huez. Francouzské Alpy byly ostatně jasná volba i proto, že jsem měla v plánu dát Motýlka do lyžařské školy a potřebovala jsem, aby rozuměl. Už tak mi bylo jasné, že nebude lehké ho dostatečně motivovat; kdyby navíc výuka a komunikace s ostatními dětmi probíhala v němčině, asi bych ho tam nedostala ani párem koní.

Do našeho miniapartmánu jsme se naskládali v počtu tři dospělí a dvě děti. Vzali jsme s sebou totiž moji maminku, alias hlídací babičku. Kvůli bolavým kolenům se na lyže vypravila za celý týden všehovšudy dvakrát. Zbytek času se věnovala klukům, takže já s Motýlem jsme si po dvouleté pauze skvěle zalyžovali. Na sjezdovky jsme spolu vyráželi dopoledne, Motýl pak i každé odpoledne a já se k němu po pár dnech, když si Motýlek zvyknul v lyžařské škole, také začala přidávat.

Motýlek chodil na odpolední výuku lyžování od dvou do pěti hodin. Lyže jsme mu půjčili v půjčovně. Motivaci měl velikou, protože jsem ho před odjezdem pravidelně zasvěcovala do teorie prostřednictvím Eurosportu 🙂 Poprvé šel tedy do lyžařské školy celkem nadšený a bez problémů tam zůstal. Ovšem když jsme si ho přišli vyzvednout, trošku poplakával a byl značně unavený. Druhý den se loučení neobešlo bez slziček a třetí den tam ztropil scénu hodnou Oscara. Po tři čtvrtě hodině křiku a usilovného vztekání jsem ho zanechala instruktorům a utekla pryč. Pak jsem si to celé odpoledne vyčítala a přemýšlela, jak moc jsem asi poškodila náš vztah a vzájemnou důvěru. Vrátila jsem se pro něj s těžkým balvanem v žaludku… a našla ho usměvavého a spokojeného. Stejně jako předešlé dny mi nadšeně vyprávěl, co všechno se naučil a co měl ke svačince. I přes počáteční protesty pokaždé tvrdil, že se mu tam nakonec líbilo. Instruktoři, kteří už zřejmě zažili opravdu VŠECHNO, mě pochválili, že jsem nepovolila. No já nevím… Z oné scény mi není dobře dosud. Nerada bych přílišným nátlakem Motýlkovi sport zošklivila. Na druhou stranu vždycky jsem byla názoru, že rodiče na děti musejí trošku tlačit – ať už ve sportu, nebo třeba ve hře na hudební nástroj. Jinak mají děti tendenci vzdát veškerou snahu, jakmile narazí na první překážku nebo složitost. Bez nátlaku rodičů by se asi málokterý vrcholový sportovec skutečně dostal na vrchol. Ale kde je ta pravá míra?

V každém případě já se poslední den dmula pýchou, protože všechny děti dostaly na památku průkaz a medaili, a Motýlek byl vyhlašován mezi posledními, tj. nejlepšími ze skupiny, ačkoli zdaleka nepatřil k nejstarším. Za šest dní se naučil plužit, zastavit, zatočit a sám jezdit na vleku typu Poma! Tím pádem předčil mé očekávání a já už se těším, až příště (jenže kdy?!) budeme lyžovat spolu.

This slideshow requires JavaScript.