K.O.

Po krátké době jsem se ocitla zase v kině, tentokrát i s Motýlem! Vděčím za to své kamarádce, protože film K.O. jsme si vybraly mezi upoutávkami při naší poslední návštěvě kina.

Je pro mě tudíž těžké oba filmy nesrovnávat, i když toho vlastně nemají moc společného. Snad jen to, že jsou oba francouzské, že se jedná o tzv. prise de choux, jak se vyjádřil můj muž :-), a že mají oba otevřený konec.

Prise de choux znamená slangově totéž co prise de tête. Tête znamená francouzsky „hlava“, choux znamená „zelí“, ale přeneseně se tak říká i hlavě 🙂 Když se řekne „ça me prend la tête!“, znamená to, že mě něco nutí k přemýšlení, k intenzivnímu používání mozku, což je únavné. Takže pokud můj muž označil (dokonce už předem) film K.O. za prise de choux, znamená to, že to byl film trochu náročnější. Žádná americká odpočinkovka. Toť k lekci francouzštiny pro pokročilé 🙂

K.O. vypráví příběh úspěšného businessmana, ředitele televizní stanice (mediální prostředí je pro mě i pro mého muže přitažlivé téma), který má spoustu nepřátel, protože se ke svému okolí – v práci i doma – chová velmi arogantně. Jeden člověk se na něj naštve tak moc, že se rozhodne ho zastřelit. Businessman se pak probere v nemocnici a zjistí, že byl nějakou dobu v kómatu. Netuší ale, jak dlouho. A postupně zjišťuje, že celý jeho život je naruby. Nic neodpovídá té realitě, kterou si pamatuje. Už není ředitelem televizní stanice, je v ní pouze zaměstnaný jako hlasatel počasí. Už nebydlí v domě, kde dřív bydlel – žije tam pouze jeho žena, která se ale tváří, že ho sotva zná. Těch příkladů je hodně. V podstatě velkou část filmu divák sleduje příběh, kterému nerozumí. Vše je jinak, než jak to bylo na začátku, a divák chce samozřejmě vědět, proč. To se ale v podstatě nedozví. Hlavní hrdina se opět dostane do situace, kdy na něj někdo vystřelí, a vše se vrátí do starých kolejí. Divák si musí domyslet, jestli to celé byl sen, nějaký vtip, nebo co vlastně… A samotný konec je naprosto otevřený, takže vlastně není jasné vůbec nic.

Otevřené konce mi nikdy nijak zvlášť nevadily. Kdysi se tak filmy točily proto, aby bylo v případě úspěchu možné natočit pokračování. V poslední době se mi ale zdá, jako by se filmoví tvůrci báli vymyslet opravdický závěr. Prostě tu zodpovědnost přehodí na diváka, ať si s tím poradí. A to mě začíná trochu rozčilovat.

Jinak ale téma samotné opět zajímavé a alespoň jsem tentokrát dokázala rozpoznat jakési poselství: totiž že všechno se nám někdy v životě vrátí: všechno dobré i zlé, co spácháme. Tak, jak se chováme k lidem kolem nás, se jednou ti samí – anebo možná jiní – lidé budou chovat k nám.

Advertisements

Ráj dětskýma očima

O víkendu u nás byly Motýlovy holky. V poslední době se na ně vždy velmi těším – ze zcela zištných důvodů. Báječně mi totiž zabaví Motýlka, a to takovým způsobem, že o něm třeba celé dopoledne nevím.

Po nedělním obědě se Motýlek a holky chtěli koukat na pohádku. Vybrali si Dobu ledovou 2. A já jsem se k nim ráda přidala – aspoň na závěr, když jsem uložila Kocourka k odpolednímu spánku a poklidila v kuchyni.

Úplně na konci je scéna, kde se taková ta malá veverka, jejímž smyslem života je lískový oříšek, dostane do ráje, kde je na obláčcích rozseto spousta malých lískových oříšků a v dálce jeden obrovský. Veverka se k němu pomalu tanečními kroky blíží, a když ho má na dosah, najednou jí z mrákot probere lenochod (? – nebo co je to vlastně za zvíře) a  nadšeně jí oznámí: „Prober se! Zachránil jsem ti život!“ A veverka se na něj strašně rozzlobí, začne ho bouchat a pronásledovat – zkrátka má obrovský vztek. Protože chtěla zůstat v ráji, zatímco on ji přivedl zpátky k životu, do reality, ve které je tak zapeklitě těžké získat jeden malý lískový oříšek.

Motýlek měl s tak dlouhou pohádkou samozřejmě potíže. On je pořád zvyklý koukat na Večerníčky na DVD. Sice je schopný zkouknout celé DVDčko najednou, ale vyhovuje mu, že jsou jednotlivé příběhy kratší. Tu Dobu ledovou podle mě nepochopil.

A ta závěrečná scéna mu opravdu zamotala hlavu. „Proč se ta veverka zlobí?“ ptal se zmateně. Pustila jsem se tedy do složitého vysvětlování, co je to ráj, ale zamotala jsem se do toho, protože se mi nechtělo začínat mluvit o smrti. „To je složité… jednou to pochopíš,“ zakončila jsem to zoufale.

Naštěstí mě zachránila Motýlova starší dcera: „Ta veverka spala,“ řekla Motýlkovi. „A ten lenochod ji probudil. Ty máš taky někdy špatnou náladu, když spinkáš, něco hezkého se ti zdá a maminka tě přijde probudit.“

Hned jsem se toho chytla a dodala jsem: „To je pravda! Někdy mě dokonce taky boucháš.“

Uf. Byla jsem zachráněna. Proč mě to nenapadlo, vysvětlit to takhle? Vždyť je to tak jednoduché. Aneb některé věci si lépe vysvětlí děti mezi sebou.

Bridget v letech

Třetí díl Bridget Jonesové přišel do českých kin mnohem dřív než do těch lucemburských. Facebookové statusy mých českých kamarádek se předháněly v superlativech. Slibovaly, že se budu smát od začátku do konce. A některé dokonce tvrdily, že tenhle poslední díl je ze všech nejvydařenější.

Já se teď do kina moc nedostanu, ale když už, tak zajít na intelektuálně nenáročnou odpočinkovku s některou z mých kamarádek je přesně to, co potřebuju. Takže jsem se opravdu těšila. Zřejmě jsem měla přehnaná očekávání způsobené oním výše zmíněným „básněním“. Do kina je lepší chodit bez očekávání. Totéž platí o knihách. Raději se vyhýbám zaručeným bestsellerům, anebo je čtu, teprve když jejich nejzlatější éra opadne (to teď neplatí, momentálně nečtu téměř vůbec nic).

Nebudu chodit kolem horké kaše. Bridget mě zklamala. Nesmála jsem se od začátku do konce. A nedokážu si to nijak rozumně vysvětlit. Že by to bylo dabingem? Netuším, jestli mé kamarádky v Čechách šly na dabovanou nebo na původní verzi. Já byla na původní verzi s francouzskými titulky. Ne že bych se za celou dobu nezasmála vůbec. Vtipné scény tam byly. Ale některé mi přišly spíš trapné. Od té doby dumám nad tím, jestli by mi teď stejně trapné připadaly i předchozí dva díly, kdybych si je znovu pustila. Změnila jsem se já nebo Bridget?

Každopádně doufám, že jsem nezestárla jako Bridget. Nebo ještě hůř – jako Mark Darcy! Než jsem si na jeho nový vzhled zvykla, přišlo mi, že utekl z domova důchodců. Když se schylovalo k jeho první postelové scéně, váhala jsem, jestli bych si raději neměla zakrýt oči. Bridget mělo ve filmu být, myslím, 42 let. Mám hned několik stejně starých kamarádek a musím říct, že vypadají mnohem lépe! Markovi bych řekla tak sedmdesát.

Mark mě ale zarazil nejen vráskami a jakousi „zašedlostí“, ale i přehnanou upjatostí. I v předchozích dílech hrál suchara, ale to bylo ještě celkem roztomilé. V posledním díle je to ale zahnáno do extrému a výsledek je opět takový… trapný.

Jak se nová Brdiget Jones líbila vám? 

bridget

 

 

High-Rise

V kině jsem nebyla téměř dva roky. Teď ale konečně nastala doba, kdy mi to zase připadá proveditelné. Takže když mi moje kamarádky nabídly, abych s nimi šla do kina, zajásala jsem. A bylo mi úplně jedno, na co půjdeme.

Vlastně úplně jedno mi to nebylo. Jedna z kamarádek poslala výběr filmů, z nichž jeden byl historický, což mě nelákalo, a druhý začínal ve špatný čas. Potřebovala jsem totiž, abych stihla nakojit a uložit Kocourka a pak se včas vrátit na první noční kojení.

Touto selekcí jsem tedy já (bohužel) vybrala film High-Rise. Popisek mi nepřipadal nějak extrémně lákavý, ale přišlo mi, že by to mohlo být zajímavé. Děj se měl odehrávat v 70. letech a mělo se jednat o osudy obyvatel jednoho moderního mrakodrapu. V nižších patrech měli bydlet „chudší“ lidé, ve vyšších smetánka, a všichni se měli setkávat na četných večírcích. Problematika byla jasná.

high-rise

Potíž byla v tom, že moje kamarádky šly do kina v podstatě ze stejného důvodu jako já: víc se nám líbila možnost vyrazit si za zábavou a bylo nám vlastně celkem jedno, na jaký film půjdeme.

A tak jsme skoro dvě hodiny zíraly na příběh, který neměl hlavu a patu. Děj nedokážu popsat. Nepochopila jsem to a nelíbilo se mi to. Absolutně nechápu, proč někdo takové filmy točí a co tím tvůrci chtěli vyjádřit. Bylo to stejně iracionální jako sny, které se nám zdají v noci. V tomhle případě spíš noční můra.

Byla jsem celkem vděčná, když se mě kamarádka sedící po mé pravici zhruba dvacet minut před koncem zeptala, zda bude trapné, když ze sálu odejde. Velmi ráda jsem ji doprovodila. Bylo mi jasné, že o žádný „konec“ nepřijdu, protože bych ho stejně nepochopila. Počkaly jsme na ostatní kamarádky v tou dobou už opuštěné vinárně v budově kina. Přišlo mi pak velmi vtipné zeptat se těch ostatních (vytrvalých), jak to dopadlo 🙂

Už jste někdy odešli z kina před koncem filmu? 

Já ano. U prvního dílu Pána prstenů. Vím, že film i jeho knižní předloha mají své skalní fanoušky. Věřím, že pro spoustu lidí má tento příběh své kouzlo. Ale není to můj šálek kávy. Nebavil mě ani film, ani můj pokus číst Tolkiena. Z kina jsem tehdy odešla asi 15 minut před koncem. Už nějakou dobu jsem nervózně pokukovala na hodinky. Chtělo se mi na záchod a hlavně mě to nebavilo. Měla jsem spočítané, že film by měl každou chvilku skončit, ale děj se ke konci vůbec neschyloval. A pak mi to došlo. Byl to teprve první díl ze tří! V tu chvíli jsem odešla, pevně rozhodnutá, že na další dva díly určitě nepůjdu. Nakonec jsem šla, abych udělala radost svému tehdejšímu příteli. Druhý díl jsem prospala a ten třetí nějak přežila.

Nedokoukat film mi připadá značně jednodušší než nedočíst knihu. Ostatně v nedokoukání filmů jsme s Motýlem mistři – aspoň tedy doma před televizí. Oba usínáme před koncem (on asi ještě častěji než já).

3 srdce

Jak jsem slíbila minule, napíšu vám dnes něco k filmu, který jsem viděla při své poslední návštěvě kina.

Francouzský film 3 srdce vypráví příběh zhruba 40letého, ne příliš pohledného Marca, který pracuje na finančním úřadě. Jedna služební cesta ho zavede do malého městečka na francouzském venkově, kde v noci potká Sylvie (Charlotte Gainsbourg). Nevím přesně, jak k jejich setkání došlo, neboť jsme s kamarádkou do kina dorazily se zpožděním, které bylo způsobené tím, že jsme se zapovídaly u večeře, a také tím, že jsme u sebe neměly hotovost a v belgických kinech (nebo tedy aspoň v tomhle) neberou mezinárodní platební karty jako VISA nebo Mastercard, ale pouze nějaké lokální platební karty. Musely jsme tedy přemluvit pokladní, že jí necháme občanku (při té příležitosti jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla doklady na hotelu a řídila bez řidičáku) a hotovost si do bankomatu dojdeme vyzvednout až po filmu, jinak by už nemělo cenu na něj chodit. Později jsme toho litovaly, neboť během filmu začalo hustě pršet a banku jsme pak ve tmě a dešti nemohly najít.

Ale zpátky k ději filmu: Marc a Sylvie se spolu celou noc procházejí, diskutují a kouří jednu cigaretu za druhou (hlavně ona). V jednu chvíli se ji Marc pokusí políbit, ale ona nechce, takže mezi nimi k ničemu nedojde. Ráno Marc nasedne do rychlovlaku TGV a odjede do Paříže. Předtím se ale ještě dohodnou, že se v pátek v pět hodin odpoledne setkají v jednom pařížském parku. Ona tam dorazí, čeká dvě hodiny a nakonec celá smutná odejde. On má zpoždění kvůli pracovní schůzce, pak v autě dostane samým vzrušením infarkt, do parku i přesto přiběhne, ale ona už tam není.

Později se ukáže, že Sylvie byla připravená kvůli Marcovi opustit partnera, ale vzhledem k tomu, že Marc na schůzku nedorazil, rozhodne se s partnerem zůstat a odjet s ním do USA, kde má on nějakou práci. Opouští tak svou matku (Catherine Deneuve) a sestru Sophii, se kterou až dosud společně vedly malý obchůdek se starožitnostmi.

Sophie je jejím odjezdem zdrcená, protože je to poprvé, kdy jsou od sebe takto odloučené. A je tak vykolejená, že naseká chyby ve svém daňovém přiznání a musí zaplatit pokutu, na kterou ale nemá. Rozjede se tedy na finanční úřad do Paříže, aby vše vysvětlila, a setkává se tam s Marcem. Tomu je jí líto a rozjede se za ní na venkov, aby dal její daně do pořádku. Zamilují se do sebe, začnou spolu bydlet a plánují svatbu.

Marc netuší, že Sophiina sestra Sylvie je ta žena, se kterou prožil onu významnou noc. Postupně mu to dochází, když Sophie se Sylvií skypuje, ale z nějakého (pro mne nepochopitelného) důvodu Sophii nic neřekne.

Sylvie jim přijede na svatbu, kde se konečně (opět) setkají, ale oba dělají, že se vidí poprvé.

Pak ubíhají roky, během nichž se Marcovi a Sophii narodí malý chlapeček, Sylvie občas přiletí z USA do Francie na návštěvu a ti dva si pořád vyměňují významné pohledy, ale jinak si své malé tajemství nechávají pro sebe.

Jak to celé dopadne, to vám neřeknu pro případ, že byste se na film chtěli podívat. Ale asi už tušíte, že snažit se tu jejich historku ututlat není správná strategie.

V podstatě jsem celý film jen žasla, že je možné se tak dlouho (několik let) zabývat jednou jedinou nocí, během které se v podstatě nic nestalo. Podle mě by bylo daleko jednodušší to prostě říct! Jenže to by nebylo francouzské.

3coeurs