Film o dvojčatech

Jsem teď trochu užaslá nad tím, že už to jsou skoro tři týdny, co jsem byla na filmu, o kterém teprve dnes chci napsat… Jak je to možné? Nestíhám!

Film L’Amant double jsem si vybrala z nabídky, kterou mi navrhla moje kamarádka. Později jsem si uvědomila, že jsem před časem v televizi viděla rozhovor s režisérem François Ozonem právě o tomto jeho nejnovějším díle. Téma mě už tehdy velmi zaujalo: mladá depresivní žena si najde psychologa, zamilují se do sebe, začnou spolu žít, plánovat svatbu. Jenže pak hlavní hrdinka přijde na to, že jí její muž skrývá existenci svého bratra-dvojčete. I on je psycholog, ovšem jeho metody jsou poněkud odlišné. Ona se začne stýkat s oběma bratry, samozřejmě tajně. Vznikne z toho zvláštní milostný trojúhelník, kdy občas nikdo netuší, kdo je kdo… 🙂

Mnoho jsem se toho z filmu dozvěděla – například že existují tzv. parazitní dvojčata, kdy ještě v těle matky jedno dvojče „absorbuje“ to druhé. Na svět pak přijde samozřejmě jen jedno dítě a až postupem času (někdy až v dospělosti) lékaři odhalí v jeho těle záhadnou cystu – zárodek jeho bratra/sestry. Já vím – brrr! Ale tento fenomén opravdu existuje…

Tedy téma velice zajímavé. Ovšem to zpracování… Takové „ozonovské“ asi. S kamarádkou jsme se shodly, že vlastně nevíme, jestli jsme pochopily konec. Ve filmu se realita promítá s představami a nakonec není vůbec jasné, jestli to celé byla pravda nebo jen výmysl. Některé záběry jsou velmi provokativní, jiné dlouhé a některé dle mého názoru zbytečné. Ale možná by to bez nich přece jen nebylo ono 🙂

Pokud dojde do Čech, doporučuji!

Překládáme

Jsme v koupelně, myjeme si ruce před večeří. Kocourek se předtím hodně napil a právě si hlasitě odříhnul. 

„Cochon!“ okřikne ho Motýlek. Znamená to francouzsky „prase“.

Kývu hlavou a uznávám: „Kocourek je dneska trošku prasátko. Hodně prdí a krká.“ 

„Jo, a ještě udělal tohle…“ doplnil Motýlek a napodobil zvuk, jakoby si krknul. 

„To je krkání, to už jsem říkala.“ A pro jistotu vysvětluji: „Táta říká ‚roter‘ a máma říká ‚krkat'“. 

A Motýlek na to: „A já říkám ‚cochon‘!!!“ 

😂

Lion

Minulý týden jsem byla zase po pár měsích (ovšem aspoň tentokrát nemusím psát „po pár letech“) v kině. Shodou okolností se stejnou kamarádkou, s jakou jsem byla v kině naposled. Tentokrát film vybírala ona a rozhodně měla při výběru šťastnější ruku než tehdy já. Lion je jedním z takových těch filmů, o kterých pak člověk dlouho přemýšlí a jejichž děj si pamatuje celá léta.

Jedinou stinnou stránkou bylo to, že jsem ho téměř celý proplakala. A já přitom při filmech nebrečím skoro nikdy! I můj muž se dojme snadněji než já. Jenže tohle se prostě nedalo vydržet. Slzet jsem začala zhruba tak 15 minut po začátku a jak děj ubíhal dál, chtělo se mi chvílemi plakat nahlas. Rozhodně to není film pro maminky malých kluků.

Lion je skutečný příběh (!) o malém, řekla bych tak pětiletém indickém klukovi, který se v 80. letech v Indii ztratil. Omylem se ocitl ve vlaku, který ho odvezl 1600 km pryč. Vystoupil na nádraží v přelidněné Kalkatě. Netušil, kde je. Byl vyděšený ze všech těch lidí kolem. Hladový, žíznivý, špinavý. Volal svou maminku a svého bratra. Byl naprosto zoufalý (a ten malý herec to zoufalství zahrál opravdu skvěle). Navíc mu nikdo nerozuměl, neboť pocházel z provincie, kde se mluví hindsky, zatímco v Kalkatě se mluví bengálsky. Nikdo mu nechtěl pomoct, protože ho všichni považovali za žebráka, kterým se tím pádem rychle stal. Později se ocitl na policii, kde se mu jeden mladý muž snažil pomoct, což ale bylo těžké, když chlapeček na otázku „Jak se jmenuje tvoje matka?“ odpověděl „Máma“. Neznal své vlastní příjmení a neuměl ani správně vyslovit název vesnice, ze které pocházel. Skončil tedy v otřesném sirotčinci, odkud ho zachránila jedna milá sociální pracovnice tak, že ho poslala k adopci. Do Austrálie. Pro mě to znamenalo další potok slz, protože tím zcela zhasla poslední naděje, že ještě svou maminku najde.

V Austrálii měl obrovské štěstí, protože se ho ujal úžasný manželský pár. Jeho adoptivní matku fantasticky zahrála Nicole Kidman. Měl tedy nakonec relativně šťastné dětství a mládí. Během vysokoškolských studií to v něm ale začalo hlodat. Uvědomil si, jak málo si pamatuje z doby před adopcí, a pocítil potřebu najít svou opravdovou maminku a bratra. Pustil se do velmi zdlouhavého pátrání z toho mála, co si ještě pamatoval… přes Google Earth!

Jak to dopadlo, to vám raději neprozradím pro případ, že byste našli odvahu se na film také podívat. Vyzbrojte se kapesníčky a voděodolnou řasenkou!

Vysilující pondělky

Naše pondělky jsou náročnější než ostatní dny v týdnu.

Budík mi zvoní v 6:40. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče, ale už to mám spočítané na minutu. Musím vstát. Využít toho, že ostatní ještě spí. Obléknu se a namaluju, pak sejdu dolů do kuchyně. Uvařím sobě kávu, Motýlovi konev čaje a začnu Motýlkovi připravovat svačinu do školky. V lucemburských školkách děti svačinu nedostávají, musejí si ji nosit z domova. Mezitím polykám svou snídani – obvykle nějaké müsli s jogurtem nebo něco takového. Pak se postupně probouzí zbytek rodiny. Pomazlit, opusinkovat, obléknout, nakrmit, vyčistit zuby. V osm přichází paní na hlídání a já jí předávám Kocourka. V zápětí odcházíme s Motýlkem do školky, odkud pak přebíhám na svůj tříhodinový (!) kurz lucemburštiny. Ten začíná v 8:30. Po jeho skončení běžím zpátky do školky, vyzvedávám Motýlka, jedeme domů. Převezmu si Kocourka. Ohřívám oběd, který jsem si musela připravit o víkendu. Na vaření není čas. V jednu uspávám Kocourka. Pak jdu umýt jídelní stůl a podlahu pod ním (obzvlášť pod Kocourkem), poklidit kuchyň, zapnout myčku a většinou i pračku.

Když je pak ve dvě Motýlek zpátky ve školce a Kocourek si dává dvacet (teda spíš sto dvacet), jsem ráda, že si můžu na chvilku sednout a užít si svou chvilku pro sebe. Vychutnat si kávu a něco sladkého.

mycoffee

Konkrétně toto pondělí se cítím ještě celkem odpočatá. Měli jsme velmi líný víkend. V sobotu jsme výjimečně vůbec nevytáhli paty z domu. Venku pršelo a foukal silný vítr, kapky se tříštily o skla oken, tak se nám nikam nechtělo. Byly u nás holky a krásně si hrály s Motýlkem tak, že jsme o nich skoro nevěděli. A tak jsme s Motýlem vařili.

Motýlova maminka si před pár týdny zlomila krček, je v nemocnici a zřejmě tam ještě pár měsíců zůstane… Všichni si ale dělají starosti o tatínka 🙂 Co bude celou tu dobu jíst? Motýl má v plánu za ním přístí víkend zajet (a navštívit samozřejmě maminku v nemocnici) a naplnit mu mrazák. Uvařil několik litrů boloňské omáčky a gulášové polévky (recept od mojí maminky). Já pro změnu vytvářela zásoby pro mě a pro kluky na příští týden: kuřecí maso na žampionech, hovězí polévku, hovězí pečeni a bábovku.

Jak jste strávili víkend vy? A jak snášíte pondělky?

Předsevzetí na rok 2017

Svá novoroční předsevzetí tady na blogu uveřejňuji už několikátým rokem a je to pro mě skvělý způsob, jak se k nim pravidelně vrátit a ověřit si, jak zdařile je (ne)plním. Tedy ani letošní rok nebude výjimkou. Nejdřív bych si tu ale chtěla stručně zaznamenat, jak jsme prožili Vánoce.

Na Štědrý den odpoledne jsme byli na dlouhé procházce v lese. Vrátili jsme se za tmy a pěkně unavení. S Motýlem jsme nachystali „apéro“, který byl pro kluky víceméně hlavní chod, ale tentokrát byl tak i koncipovaný. Žádné slané arašídy či brambůrky, spíš malé chlebíčky s humrovou a sardinkovou pomazánkou, pak takové plátky masíčka v těstíčku (pâté en croûte) a malé kousky sýra. My si s Motýlem připili šampaňským a já jsem pak šla kluky vykoupat. Během koupele zrovna přišel Ježíšek. Vyletěl oknem zrovna ve chvíli, kdy jsme vycházeli z koupelny. Motýlek byl z toho tak vedle, že si v první chvíli ani nevšimnul hromady dárků pod stromečkem a zmateně koulego_10805_box1_in_1488kal z okna. Dárky měly pak samozřejmě okouzlující efekt, jiskřičky v očích a poskakování. Motýl se kluky ještě pokusil pod stromkem vyfotit, ale Motýlek už byl samozřejmě velmi netrpělivý. Trochu mi zatrnulo, když hned začal křičet: „Kde je ta moje hračka Pat Patrouille?“ Očividně se na ni hodně těšil… a já věděla, že mezi touhle haldou dárků není. Naštěstí na ni brzy zapomněl – i když jen dočasně.

lego_fireNebudu tady vyjmenovávat všechno, co kluci dostali. Bylo toho opravdu hodně. Příští rok musíme ubrat, jinak se nám to vymkne z rukou. Vcelku mě ale překvapilo, které dárky mají nakonec největší úspěch: kupodivu to bylo Lego Duplo, ačkoli ho už máme doma dvě velké krabice, které jsem kdysi dostala od jednoho kolegy v práci. Teď kluci dostali ještě sadu s hasičským autem, s Eskymáky a pak velkou krabici „Around the world“, ve které je spousta zvířátek a postaviček. Oba si s tím dokážou hrát celé hodiny. Sice každý po svém, ale spolu – a to mě na tom asi těší nejvíc. Motýlek taky dostal zvukostrom, na kterém se už v samotný Štědrý večer na dlouhou chvíli zaseknul. Teď si s ním ale nejvíc hraje Kocourek, což mě taky těší.

lego-duplo-artic„Hračku Pat Patrouille“ Motýlek nakonec nedostal. Měla ji pořídit švagrová, která to ale nějak popletla a koupila sice moc pěkného pejska-hasiče, který běhá a mluví a střílí vodu, ale Motýlek si teď ještě pořád občas posteskne, že nedostal, co si tolik přál. Je mi ho trochu líto, ale zase mu nechci kupovat tak velké dárky „jen tak“. Uvidíme, jestli mu ta jeho pejsková mánie vydrží až do narozenin.

A teď tedy k těm mým předsevzetím na tento rok.

  1. Nekřičet na děti. Nedávat jim na zadek. Nerozčilovat se tolik.
    Je to hrozné, že něco takového píšu. Kde se stala chyba? Když jsem měla jenom Motýlka, bylo to tak snadné… Nebylo třeba na něj křičet a ani by mě nenapadlo ho plácnout přes zadek. Na všem jsme se domluvili, protože jsme na to domlouvání měli spoustu času. A taky proto, že byl ještě v takovém tvárném věku, kdy bylo snadné ho přesvědčit, že moje řešení je to nejlepší 🙂
    Mezi loňskými předsevzetími jsem měla, že chci rok 2016 nějak přežít. Tušila jsem, že to bude náročný rok. A byl. Motýlek mi dával zabrat. Nevím, jestli to byla reakce na sourozence, období vzdoru nebo obojí dohromady či něco jiného. Teď už je to snad za námi. V poslední době už si mateřství zase užívám. Dokonce jsem překvapená, jak se mi nakonec líbí, že má Motýlek dva týdny vánoční prázdniny, tzn. nechodí do školky. Trochu jsem totiž zalapala po dechu, když mi to těsně před Vánoci došlo. Nakonec je to ale pohoda. Ráno nemusíme spěchat, a když nám to Kocourek dopřeje, můžeme se klidně válet v posteli třeba do osmi. Jednou dokonce do tři čtvrtě na devět! Občas si trochu lámu hlavu s programem vhodným pro obě děti, někdy se ale tento problém vyřeší sám a oni se zabaví i beze mě. Když je venku ošklivo a nám se nikam nechce, nemusíme. A když ven jdeme, oblékání nám může trvat tak dlouho, jak je potřeba, protože nemusíme být nikde včas.
    Uvědomuju si, že právě ten časový tlak v běžném režimu způsobuje, že jsem nervózní a že pak snadno vybuchnu. Školce a s ní spojeným termínům se nevyhneme, až příští týden zase začne, ale některým stresovým situacím se možná přece jen dá předejít. Zkrátka se vynasnažím si své momentální zenové rozpoložení udržet po celý rok.
  2. Věnovat se více dětem a méně domácnosti.
    I z tohoto bodu jsem překvapená. Nikdy jsem nebyla nějaká pečlivá hospodyňka, ale najednou se občas přistihnu, že zcela bezmyšlenkovitě lpím na věcech, které z objektivního hlediska vůbec důležité nejsou. Jako třeba podlaha bez drobků, naleštěný stůl, věci na svém místě a podobné záležitosti, které jsou s malými dětmi poněkud těžko realizovatelné. Tedy mým velkým úkolem na tento rok je v tomto ohledu na sobě pracovat a trochu „povolit“. Ženou v domácnosti jsem se přece chtěla dočasně stát ne proto, abych pětkrát denně luxovala. Chtěla jsem vidět své děti vyrůstat. Naposledy jsem si to uvědomila poté, co jsem Motýlkovi odsekla, že „nemám čas opravovat autíčko, musím tady uklidit ten nepořádek.“ Teď už vím, že příště musím dát přednost opravě autíčka.
  3. Přečíst víc knížek.
    Najít si čas na čtení se mi během minulého roku moc nedařilo. Ale teď se i tohle začíná zlepšovat. Čtu si o „polední pauze“, tedy v době, kdy Kocourek zhruba dvě hodiny spí a Motýlek kouká na pohádky na DVD. Dříve jsem tuto dobu využívala k uklízení a pak jsem se akorát snažila Motýlkovu pozornost přenést od televize k něčemu hodnotnějšímu. V poslední době na to peču. V rychlosti uklidím nádobí od oběda a pak se usadím vedle Motýlka a čtu si. Jeho očividně těší, že jsme spolu. Někdy po očku sleduju děj jeho pohádek a prohodíme o něm pár slov. Piju u toho kafíčko a on chroupe jablíčko a je nám tak dobře. Když Kocourek spí opravdu dlouho, stihneme někdy dočíst kapitolu a dokoukat DVDčko a pak si spolu ještě chvíli hrát, jen my dva.
    Nevím, jestli to takhle zůstane po celý rok – asi ne, protože režim dětí se neustále mění. Ale rozhodně chci číst víc knížek a trávit míň času čtením blogů (kolegové a kolegyně blogeři a blogerky prominou) nebo sledováním videí na YouTube.
  4. Sportovat.
    S tímhle předsevzetím váhám. Volný čas je u nás doma pořád ožehavé téma – zvlášť když se jedná o ten můj. Jako matka v domácnosti mám totiž pro sebe přece celý den, tak proč bych měla chtít čas pro sebe ještě po večerech? 🙂 Se dvěma dětmi, z nichž to jedno několikrát denně vodím do školky a ze školky a to druhé mám na sobě pověšené (doslova) neustále, je dost těžké si jít zaběhat nebo jen tak zasportovat přes den. Dokonce i se speciálním běhacím kočárkem, který mimochodem používám čím dál méně. Takže nevím, jestli má cenu si tohle předsevzetí vůbec dávat. Ráda bych. Moje potíž je v tom, že ve sportu – stejně jako ve spoustě jiných oblastech mého života – si potřebuju stanovit nějaký cíl, abych měla motivaci a mohla na sobě pracovat a zlepšovat se. S čímž souvisí i pravidelnost, kterou teď prostě nemůžu dodržet. Ale tak dejme tomu, že je to takové dobrovolné předsevzetí, které když se mi podaří splnit, bude to takový bonus navíc.