Milénium 5

Poslední (zatím) díl švédské napínavé série se mi líbil (zatím) nejmíň. Hlavní téma příběhu – dvojčata a jejich rozdíly a podobnosti – mě sice velmi zajímá, ale celkově mi kniha přišla méně čtivá a napínavá než všechny předešlé díly.

Hlavní hrdinka Lisbeth Salander a novinář Mikael Blomkvist tentokrát rozuzlili složitou záhadu ohledně tajného výzkumu dvočat, které byly v raném dětství v zájmu vědy záměrně odděleny a úmístěny každé do naprosto odlišného prostředí. Tedy opravdu velice zajímavé téma, přesto jsem měla potíže se do knížky ponořit. Knihou se prolínal ještě druhý příběh a já očekávala, že se nakonec nějak protnou. Kupodivu ne… Závěr mi připadal vyloženě „odfláknutý“ – jako by se autorovi už také chtělo s příběhem nějak skoncovat. I já jsem se těšila, až to dočtu a pustím se do nějaké jiné knížky. Škoda.

Reklamy

Francouzské Velikonoce

Loni jsme Velikonoce oslavili v Čechách, letos jsem zůstali doma v Luxu a ctili spíš francouzské tradice. I když pomlázka ani obarvená vajíčka nám na stole nemohla chybět. Motýlek se naučil obstojně recitovat „hody hody doprovody“ (i když to vyslovuje spíš jako „houdy houdy“) a pilně si koledování trénoval. Ale na Velikonoční pondělí na něj skoro zapomněl.

V noci ze soboty na neděli nás navštívil velikonoční zajíc a rozházel nám po bytě spoustu čokoládových vajíček. Také na některých místech schoval drobné dárky a čokoládové zajíčky. Kluci z toho byli ráno pěkně paf. Hned pochopili systém a pustili se do hledání. Kocourek rozbalil svou první čokoládu ještě v pyžamu.

Já mezitím začala péct jehněčí kýtu. Byl to můj důkaz lásky pro mého muže. Mně totiž jehněčí maso vůbec nechutná. Vím ale, že jeho maminka na Velikonoce jehněčí kýtu vždycky pekla a můj muž ji miluje (maminku i kýtu). Samozřejmě když jsem mu o svém plánu pověděla, hned začal básnit právě o tom, jak to dělá maminka a jaké přílohy mám k tomu připravit… Musela jsem ho trochu brzdit, protože jsem věděla, že „jako od maminky“ to nikdy nebude, a ani to nebyla moje ambice. Nicméně s výsledkem jsem byla velmi spokojená. A byl to vlastně velmi jednoduchý recept. Maso jsem večer předem naložila a ráno začala péct na 160 stupňů, nejdřív 3 hodiny přiklopené, pak ještě půl hodiny odklopené. Jako přílohu jsem podávala pečené brambory s lístky čerstvého špenátu a (na přání manžela) bílé fazolky.

Na Velikonoční pondělí jsme podnikli výlet do nedaleké vesnice Nospelt, kde se každý rok koná tradiční velikonoční trh a prodávají se tam takoví typičtí keramičtí ptáčci. Už před pár lety mi o této každoroční události říkala lucemburská kolegyně v práci. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat. Měly tam být i nějaké atrakce pro děti. No, byla jsem trochu zklamaná – moc atrakcí tam nebylo a ani ti keramičtí ptáčci nebyli tak pěkní, jako jsem viděla na fotkách z minulých let. Ale jsem ráda, že jsme tam zajeli a že nemám pocit, že jsem přišla o něco výjimečného.

Také jsem se o velikonočním víkendu definitivně rozloučila se zimou. Vyprala a uklidila jsem zimní bundy,  zimní boty i fusak v kočárku. Teď už tedy prostě MUSÍ být teplo a hezky.

Prokletý únor

Měsíc únor spolu s listopadem jsou moje nejmíň oblíbené měsíce. Připadají mi zbytečné.  Nejraději bych je z kalendáře vyškrtla. Únor asi ví, že ho nemám ráda. A rozhodl se mi za to pomstít.

Naše lyžařské prázdniny byly jediné pozitivum tohoto měsíce. Ale ten zbytek…

Týden před prázdninami přišel Motýl s tím, že naši střešní rakev jsme zapomněli v létě u jeho rodičů, téměř 300 km odsud. Bleskově jsem dohodla půjčení rakve od kamarádky, abychom pro tu naši nemuseli na otočku jezdit. Dva dny před odjezdem pro ni Motýl večer jel a cestou zpátky se mu porouchalo (moje) auto. Zůstal trčet uprostřed křižovatky a musel zavolat odtahovku. Naštěstí auto nám opravili včas, abychom s ním na dovolenou mohli odjet. Po příjezdu jsem ale rozbila tu půjčenou rakev, když jsem zapomněla, že ji mám ještě na střeše, a jela s ní nakoupit… a u supermarketu vjela do podzemního parkoviště. Tři prodavači mě tam museli zachraňovat! Ostuda jak trám a především prasklina na té rakvi. Musíme tedy kamarádce koupit rakev novou. Bohužel je to jedna z nejdražších rakví na trhu, velmi kvalitní značka a obsah 600 litrů…

Následně nás všechny položila chřipka. Nejdřív Motýlek, pak Motýl, potom Kocourek a nakonec já. Tak zle už mi opravdu dlouho nebylo… A kdo myslíte, že se obětoval, aby se postaral o zbytek rodiny? Nadopovaná prášky jsem se tak tak držela na nohou a nějak fungovala. Ale zřejmě jsem si těmi prášky nějak poškodila žaludek, protože ještě dnes je mi tak trochu divně.

Mezitím se nám doma rozbil toastovač a včera taky televize.

Jsem tedy ráda, že dneškem ten náš prokletý únor končí. Nezbývá než věřit, že březen bude jiný… lepší!

 

Ukrást “jenom” auto

Před rokem a kousek ukradli Motýlovi auto u nás před garáží. S autem zmizelo i Motýlkovo oblíbené DVDčko „Diego a dinosauři“, které zůstalo v přehrávači. Motýlek už ho několikrát oplakal. Zatím se mi nepodařilo koupit to samé DVDčko znovu.

Dnes jsem mu nazouvala lyžáky u lyžařské školy (tímto vás zdravím z našich zimních prázdnin 😉) a požádala ho, aby svůj zánovní skůtr od babičky nechal v autě. Motýlek mi ale odpověděl, že se bojí, že přijdou zloději a auto i se skůtrem nám zase ukradnou. Ujistila jsem ho, že naše auto je teď tak špinavé, že by ho žádný zloděj nechtěl. Ani tak pěkné a drahé, jako bylo to auto, které nám tehdy ukradli. On zase začal truchlit po svém DVDčku a nakonec to uzavřel:

„DVDčka je lepší vždycky uklidit do krabičky a odnést domů. Tak zloději když tak ukradnou jenom to auto.“

Všechno je otázkou hodnot 😀

Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!