Kdy půjdeme do důchodu?

Před pár týdny jsme se s Motýlem dostali k  zajímavému tématu. Motýl začal počítat, kolik let ještě bude muset pracovat, než se dostane do důchodu. Mně to připadá trochu morbidní: těšit se, až budu stará, jen kvůli tomu, abych už nemusela pracovat??? No ale jelikož si teď „užívám“ svou „pauzu v kariéře“, asi na to nemám ten správný úhel pohledu.

V té debatě jsme se dostali také k tomu, v jakém věku odcházejí do důchodu muži a v jakém ženy. Měla jsem zafixováno, že ženy chodí do důchodu dřív než muži. Motýl opáčil, že tomu tak určitě není a že nevidí jediný důvod, proč by tomu tak být mělo. Můj první argument, který mě napadnul – tedy že ženy mají děti – jaksi neobstál, a ani se nedivím. Zaprvé ne všechny ženy mají děti, a zadruhé… no a co? Co to má společného s odchodem do důchodu? Naopak v zemích, kde existuje delší mateřská dovolená, mají pak ženy odpracovaných roků celkem méně. A jelikož ženy se v průměru dožívají vyššího věku, měly by možná naopak pracovat déle, ne? Nějak jsem se do toho zamotala a zamotávám se zas a znova.

Požádala jsem o pomoc Google a narazila na přehled, v jakém věku se odchází do důchodu v různých evropských zemích. Tak tedy v České republice ženy skutečně odcházejí do důchodu dříve než muži, ale rozdíl je vlastně jen několik měsíců. V Lucembursku je věková hranice 65 let pro obě pohlaví. Francie v tom nemá moc jasno – alespoň podle téhle tabulky.

Celkově je ale dřívější odchod žen do důchodu úkazem poměrně častým. Třeba v Rakousku odcházejí ženy v 60 letech a muži v 65 – tedy 5 let rozdíl! Proč? Víte někdo?

Jediné, co mě v mém momentálním stavu napadá, je, že během těch let, kdy ženy mají malé děti, dojde k jejich zrychlenému opotřebení. Jsem moc vděčná za to, že jsme s Motýlem dospěli k rozhodnutí, že ty tři roky doma zůstanu. Dvě třetiny mám ale za sebou a mám pocit, že jsem během té doby zestárla minimálně o deset let. Když jsem podruhé otěhotněla, nenapadlo mě, co všechno na mě starší syn chystá. A naštěstí ještě netuším, co na mě teď chystá ten mladší. Oba kluci mi dávají pěkně zabrat, ten starší obzvlášť. Každý den zkouší, co všechno vydržím, a je nesmírně kreativní. V posledních týdnech se cítím opravdu fyzicky „vysátá“, jako bych přišla o veškerou energii. A i psychický nátlak a stres zažívám teď určitě vyšší, než když jsem chodila do práce (a že náš šéfredaktor byl opravdický tyran, který dnes a denně mrazil pracovní atmosféru!). Tedy pokud existuje nějaký objektivní důvod, proč bych jednou měla odejít do důchodu dřív než muž, je tento: přílišné opotřebení 🙂

 

Reklamy

S dětmi nelze nic utajit

Už několik týdnů mě bolí záda. Jedno místo u páteře dole “v kříži”. Zpočátku jsem to sotva vnímala, postupně ale čím dál víc. Nic vážného, nejsem “zablokovaná”. Ale lehce mi to znepříjemňuje můj každodenní život. Nechce se mi lítat po doktorech, takže první pomoc jsem vyhledala u svého maséra. Je to svérázný člověk, muž, Čech, který masíruje celé tělo, ale především nohy (chodidla). Tvrdí, že každý bod na chodidle odpovídá nějaké části těla. A pokud nás během masáže nějaké místo na noze výrazně bolí, upozorňuje to na nějaký problém v těle. Mě obvykle to jeho mačkání bolí všude… Musela jsem tedy sebrat odvahu a zajet k němu kvůli těm svým zádům.

Spolu s oblečením jsem si před masáží sundala i řetízek. Pověsila jsem si ho na věšák a po masáži jsem ho tam samozřejmě zapomněla. Když jsem se večer chystala do postele a zjistila to při pohledu do zrcadla, pěkně ve mně hrklo. Jedná se o cenný šperk v hodnotě menšího osobního auta… Daroval mi ho Motýl za narození Kocourka, a opravdu se musel praštit přes kapsu. Pravda, ne každé rodičce se podaří přivést potomka na svět v den manželových narozenin!

Rozhodla jsem se svou nedbalost před Motýlem utajit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že si jeho dárku dostatečně nevážím nebo že mi uniká jeho hodnota (přičemž ta sentimentální je ještě daleko vyšší než ta finanční). Byla jsem ráda, že si ten večer ničeho nevšimnul, a hned druhý den jsem si pro řetízek dojela. Jenže jsem s sebou vzala děti. Ty si pohrály s masérovým psíkem, mopsím štěnětem jménem Hugo. Doma pak Motýlek začal vykládat tátovi:

“Až budu velký, koupím si pejska. Bude se jmenovat Hugo.”

Motýl: “Hugo? Jak jsi na to přišel?” (Motýlek si často hraje se svými imaginárními pejsky, které pojmenovává podle psů, které známe.)

“Tak se jmenuje pejsek, kterého má pán, co masíruje maminku.”

“??!”

No, musela jsem s pravdou ven. Aby si Motýl nemyslel ještě něco horšího!

Počasí na péřové bundy a kulichy

Každý rok na podzim mě v Lucembursku baví sledovat, jak se ze dne na den změní způsob oblékání místní populace. Jakmile teploty klesnou mezi 10 až 12 stupňů, lze na ulicích vidět první péřové bundy, kabáty s podšívkou, děti dostanou vlněné kulichy, leckdy i rukavice.

(Nepřeháním. Sledováno průběžně celý tento týden. A nejen brzy ráno.)

Stejně tak mě na jaře baví sledovat, jak lidé péřové bundy a kabáty zběsile odhazují a vykračují si jen v tričku s krátkým rukávem, maximálně s lehkým svetříkem, a majitelé kabrioletů stahují střechy… jakmile se teploty vyšplhají mezi 10 až 12 stupňů 🙂

To jsou takové paradoxy typické pro přechod z jednoho ročního období do dalšího.

Tak tedy vítej, podzime 🙂

Enregistrer

Enregistrer

Muži mají vypnuto

O prázdninách jsme strávili jeden týden s mou výbornou kamarádkou, se kterou se známe od dětství, s jejím manželem a jejich dvěma syny. 

Během toho společného týdne jsme si občas jedna druhé postěžovaly, že ti naši muži mají občas prostě „vypnuto“. Když jim něco říkáme nebo po nich něco žádáme, stává se, že nás buď nevnímají vůbec nebo z naší informace či žádosti zachytí jen polovinu. 

Takhle třeba uprostřed noci prý moje kamarádka požádala manžela, aby jejich ročnímu synkovi připravil láhev mléka, a pokud začne křičet, ať mu ho rovnou dá. Ona si potřebovala odskočit na záchod. Když se vrátila do ložnice, našla manžela s plačícím synkem na klíně a s lahvičkou mléka v ruce. „Proč mu to mlíko nedáš?“ zeptala se ho. „Říkala jsi, že na tebe mám počkat,“ odpověděl jí muž. 
Tahle situace mi přijde typická. V komunikaci mezi mužem a ženou se některé informace často kamsi vytratí. 
A dnes ráno v našem hotelu v Norimberku jsem byla svědkem podobné scénky. Francouzská rodinka: táta, máma, dva kluci. Máma přichází s mladším synkem do herničky vedle jídelny, kde se podává snídaně. Táta v herničce už nějakou dobu hraje stolní fotbálek se starším synem a ještě dvěma italskými dětmi. Je vidět, že je velmi soustředěný na hru. Příchod manželky ovšem postřehne. „Mám jít nahoru zatím připravit věci?“ ptá se žena. Muž kýve a odpovídá (tedy reaguje!): „Jo jo, běž.“ Žena nechává mladšího syna v herničce (čehož si všímám pouze já) a odchází. Chlapeček chvilku zevluje, začíná si hrát, ale často se chytá přes kalhoty za pindíka, z čehož soudím, že asi brzo bude chtít čůrat. Za chvilku vidím, že někam odchází. Sám. Tatínek nereaguje. Nechci se míchat do cizích věcí, ale nedá mi to. Rozhodnu se vyrušit tatínka ze hry. Chvilku mu trvá, než si uvědomí, že mluvím na něj. „Promiňte, ale myslím, že váš malý syn někam odešel.“ Zmateně vzhlédne od fotbálku a říká: „Jo, odešel s mou ženou.“ Teď jsem zmatená i já: „Myslím, že vaše žena odešla už před chvílí…“ Nakonec muž přece jen pustí tyče, kterými ovládal své malé fotbalisty, a odkráčí hledat syna. Vrátí se s ním zpátky, několikrát mi poděkuje a vypadá to, že nechápe, kde se tam to jeho dítě vzalo a kde má manželku. 
Prostě vypnuto 🙂

Film o dvojčatech

Jsem teď trochu užaslá nad tím, že už to jsou skoro tři týdny, co jsem byla na filmu, o kterém teprve dnes chci napsat… Jak je to možné? Nestíhám!

Film L’Amant double jsem si vybrala z nabídky, kterou mi navrhla moje kamarádka. Později jsem si uvědomila, že jsem před časem v televizi viděla rozhovor s režisérem François Ozonem právě o tomto jeho nejnovějším díle. Téma mě už tehdy velmi zaujalo: mladá depresivní žena si najde psychologa, zamilují se do sebe, začnou spolu žít, plánovat svatbu. Jenže pak hlavní hrdinka přijde na to, že jí její muž skrývá existenci svého bratra-dvojčete. I on je psycholog, ovšem jeho metody jsou poněkud odlišné. Ona se začne stýkat s oběma bratry, samozřejmě tajně. Vznikne z toho zvláštní milostný trojúhelník, kdy občas nikdo netuší, kdo je kdo… 🙂

Mnoho jsem se toho z filmu dozvěděla – například že existují tzv. parazitní dvojčata, kdy ještě v těle matky jedno dvojče „absorbuje“ to druhé. Na svět pak přijde samozřejmě jen jedno dítě a až postupem času (někdy až v dospělosti) lékaři odhalí v jeho těle záhadnou cystu – zárodek jeho bratra/sestry. Já vím – brrr! Ale tento fenomén opravdu existuje…

Tedy téma velice zajímavé. Ovšem to zpracování… Takové „ozonovské“ asi. S kamarádkou jsme se shodly, že vlastně nevíme, jestli jsme pochopily konec. Ve filmu se realita promítá s představami a nakonec není vůbec jasné, jestli to celé byla pravda nebo jen výmysl. Některé záběry jsou velmi provokativní, jiné dlouhé a některé dle mého názoru zbytečné. Ale možná by to bez nich přece jen nebylo ono 🙂

Pokud dojde do Čech, doporučuji!