Počasí na péřové bundy a kulichy

Každý rok na podzim mě v Lucembursku baví sledovat, jak se ze dne na den změní způsob oblékání místní populace. Jakmile teploty klesnou mezi 10 až 12 stupňů, lze na ulicích vidět první péřové bundy, kabáty s podšívkou, děti dostanou vlněné kulichy, leckdy i rukavice.

(Nepřeháním. Sledováno průběžně celý tento týden. A nejen brzy ráno.)

Stejně tak mě na jaře baví sledovat, jak lidé péřové bundy a kabáty zběsile odhazují a vykračují si jen v tričku s krátkým rukávem, maximálně s lehkým svetříkem, a majitelé kabrioletů stahují střechy… jakmile se teploty vyšplhají mezi 10 až 12 stupňů 🙂

To jsou takové paradoxy typické pro přechod z jednoho ročního období do dalšího.

Tak tedy vítej, podzime 🙂

Enregistrer

Enregistrer

Advertisements

Muži mají vypnuto

O prázdninách jsme strávili jeden týden s mou výbornou kamarádkou, se kterou se známe od dětství, s jejím manželem a jejich dvěma syny. 

Během toho společného týdne jsme si občas jedna druhé postěžovaly, že ti naši muži mají občas prostě „vypnuto“. Když jim něco říkáme nebo po nich něco žádáme, stává se, že nás buď nevnímají vůbec nebo z naší informace či žádosti zachytí jen polovinu. 

Takhle třeba uprostřed noci prý moje kamarádka požádala manžela, aby jejich ročnímu synkovi připravil láhev mléka, a pokud začne křičet, ať mu ho rovnou dá. Ona si potřebovala odskočit na záchod. Když se vrátila do ložnice, našla manžela s plačícím synkem na klíně a s lahvičkou mléka v ruce. „Proč mu to mlíko nedáš?“ zeptala se ho. „Říkala jsi, že na tebe mám počkat,“ odpověděl jí muž. 
Tahle situace mi přijde typická. V komunikaci mezi mužem a ženou se některé informace často kamsi vytratí. 
A dnes ráno v našem hotelu v Norimberku jsem byla svědkem podobné scénky. Francouzská rodinka: táta, máma, dva kluci. Máma přichází s mladším synkem do herničky vedle jídelny, kde se podává snídaně. Táta v herničce už nějakou dobu hraje stolní fotbálek se starším synem a ještě dvěma italskými dětmi. Je vidět, že je velmi soustředěný na hru. Příchod manželky ovšem postřehne. „Mám jít nahoru zatím připravit věci?“ ptá se žena. Muž kýve a odpovídá (tedy reaguje!): „Jo jo, běž.“ Žena nechává mladšího syna v herničce (čehož si všímám pouze já) a odchází. Chlapeček chvilku zevluje, začíná si hrát, ale často se chytá přes kalhoty za pindíka, z čehož soudím, že asi brzo bude chtít čůrat. Za chvilku vidím, že někam odchází. Sám. Tatínek nereaguje. Nechci se míchat do cizích věcí, ale nedá mi to. Rozhodnu se vyrušit tatínka ze hry. Chvilku mu trvá, než si uvědomí, že mluvím na něj. „Promiňte, ale myslím, že váš malý syn někam odešel.“ Zmateně vzhlédne od fotbálku a říká: „Jo, odešel s mou ženou.“ Teď jsem zmatená i já: „Myslím, že vaše žena odešla už před chvílí…“ Nakonec muž přece jen pustí tyče, kterými ovládal své malé fotbalisty, a odkráčí hledat syna. Vrátí se s ním zpátky, několikrát mi poděkuje a vypadá to, že nechápe, kde se tam to jeho dítě vzalo a kde má manželku. 
Prostě vypnuto 🙂

Film o dvojčatech

Jsem teď trochu užaslá nad tím, že už to jsou skoro tři týdny, co jsem byla na filmu, o kterém teprve dnes chci napsat… Jak je to možné? Nestíhám!

Film L’Amant double jsem si vybrala z nabídky, kterou mi navrhla moje kamarádka. Později jsem si uvědomila, že jsem před časem v televizi viděla rozhovor s režisérem François Ozonem právě o tomto jeho nejnovějším díle. Téma mě už tehdy velmi zaujalo: mladá depresivní žena si najde psychologa, zamilují se do sebe, začnou spolu žít, plánovat svatbu. Jenže pak hlavní hrdinka přijde na to, že jí její muž skrývá existenci svého bratra-dvojčete. I on je psycholog, ovšem jeho metody jsou poněkud odlišné. Ona se začne stýkat s oběma bratry, samozřejmě tajně. Vznikne z toho zvláštní milostný trojúhelník, kdy občas nikdo netuší, kdo je kdo… 🙂

Mnoho jsem se toho z filmu dozvěděla – například že existují tzv. parazitní dvojčata, kdy ještě v těle matky jedno dvojče „absorbuje“ to druhé. Na svět pak přijde samozřejmě jen jedno dítě a až postupem času (někdy až v dospělosti) lékaři odhalí v jeho těle záhadnou cystu – zárodek jeho bratra/sestry. Já vím – brrr! Ale tento fenomén opravdu existuje…

Tedy téma velice zajímavé. Ovšem to zpracování… Takové „ozonovské“ asi. S kamarádkou jsme se shodly, že vlastně nevíme, jestli jsme pochopily konec. Ve filmu se realita promítá s představami a nakonec není vůbec jasné, jestli to celé byla pravda nebo jen výmysl. Některé záběry jsou velmi provokativní, jiné dlouhé a některé dle mého názoru zbytečné. Ale možná by to bez nich přece jen nebylo ono 🙂

Pokud dojde do Čech, doporučuji!

Překládáme

Jsme v koupelně, myjeme si ruce před večeří. Kocourek se předtím hodně napil a právě si hlasitě odříhnul. 

„Cochon!“ okřikne ho Motýlek. Znamená to francouzsky „prase“.

Kývu hlavou a uznávám: „Kocourek je dneska trošku prasátko. Hodně prdí a krká.“ 

„Jo, a ještě udělal tohle…“ doplnil Motýlek a napodobil zvuk, jakoby si krknul. 

„To je krkání, to už jsem říkala.“ A pro jistotu vysvětluji: „Táta říká ‚roter‘ a máma říká ‚krkat'“. 

A Motýlek na to: „A já říkám ‚cochon‘!!!“ 

😂

Lion

Minulý týden jsem byla zase po pár měsích (ovšem aspoň tentokrát nemusím psát „po pár letech“) v kině. Shodou okolností se stejnou kamarádkou, s jakou jsem byla v kině naposled. Tentokrát film vybírala ona a rozhodně měla při výběru šťastnější ruku než tehdy já. Lion je jedním z takových těch filmů, o kterých pak člověk dlouho přemýšlí a jejichž děj si pamatuje celá léta.

Jedinou stinnou stránkou bylo to, že jsem ho téměř celý proplakala. A já přitom při filmech nebrečím skoro nikdy! I můj muž se dojme snadněji než já. Jenže tohle se prostě nedalo vydržet. Slzet jsem začala zhruba tak 15 minut po začátku a jak děj ubíhal dál, chtělo se mi chvílemi plakat nahlas. Rozhodně to není film pro maminky malých kluků.

Lion je skutečný příběh (!) o malém, řekla bych tak pětiletém indickém klukovi, který se v 80. letech v Indii ztratil. Omylem se ocitl ve vlaku, který ho odvezl 1600 km pryč. Vystoupil na nádraží v přelidněné Kalkatě. Netušil, kde je. Byl vyděšený ze všech těch lidí kolem. Hladový, žíznivý, špinavý. Volal svou maminku a svého bratra. Byl naprosto zoufalý (a ten malý herec to zoufalství zahrál opravdu skvěle). Navíc mu nikdo nerozuměl, neboť pocházel z provincie, kde se mluví hindsky, zatímco v Kalkatě se mluví bengálsky. Nikdo mu nechtěl pomoct, protože ho všichni považovali za žebráka, kterým se tím pádem rychle stal. Později se ocitl na policii, kde se mu jeden mladý muž snažil pomoct, což ale bylo těžké, když chlapeček na otázku „Jak se jmenuje tvoje matka?“ odpověděl „Máma“. Neznal své vlastní příjmení a neuměl ani správně vyslovit název vesnice, ze které pocházel. Skončil tedy v otřesném sirotčinci, odkud ho zachránila jedna milá sociální pracovnice tak, že ho poslala k adopci. Do Austrálie. Pro mě to znamenalo další potok slz, protože tím zcela zhasla poslední naděje, že ještě svou maminku najde.

V Austrálii měl obrovské štěstí, protože se ho ujal úžasný manželský pár. Jeho adoptivní matku fantasticky zahrála Nicole Kidman. Měl tedy nakonec relativně šťastné dětství a mládí. Během vysokoškolských studií to v něm ale začalo hlodat. Uvědomil si, jak málo si pamatuje z doby před adopcí, a pocítil potřebu najít svou opravdovou maminku a bratra. Pustil se do velmi zdlouhavého pátrání z toho mála, co si ještě pamatoval… přes Google Earth!

Jak to dopadlo, to vám raději neprozradím pro případ, že byste našli odvahu se na film také podívat. Vyzbrojte se kapesníčky a voděodolnou řasenkou!