Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

Jak mě Vlasta objevila na síti

Časopis Vlasta si pamatuju ze svého dětství. Spolu s Květy si ho ve vzpomínkách spojuji s čekárnami u lékařů a u kadeřnic 🙂 Věřím, že od dob, kdy jsem Vlastu držela v ruce naposledy, prošel časopis velkým vývojem. Když mě asi před dvěma týdny kontaktovala paní redaktorka, že by ve Vlastě chtěla uveřejnit úryvek z mého blogu, byla jsem trochu na rozpacích. Ale samozřejmě mi to udělalo velkou radost.

Musela jsem ale do redakce poslat svou fotografii. „Stačí klasická hlavička jako na občanku,“ napasala mi paní redaktorka. Jenže v zápětí jsem zjistila, že všechny moje fotky na doklady, které jsem vyštrachala v peněžence, už nejsou vůbec aktuální (a ano, bylo velmi těžké si to přiznat). Nezbylo mi tedy, než pořídit fotku novou. Jako nejrychlejší řešení jsem vyhodnotila udělat si „selfie“. To přece v dnešní době dokáže skoro každý.

No řeknu vám… netuším, jak to všechny ty krásné blogerky a instagramerky dokážou, že na svých „selfie“ vypadají tak krásně. Že by to bylo tím, že jsou krásné doopravdy? Trvalo mi hodně dlouho, než jsem dosáhla výsledku, který mě sice zcela neuspokojil, ale nakonec jsem ho do Vlasty přece jen poslala…

Dole je jen drobná chybička ohledně stáří mého blogu. Asi jsem se vyjádřila příliš komplikovaně, když jsem uvedla, že jsem ho začala psát tři roky poté, co jsem se přistěhovala do Lucemburska. Nevadí. Aspoň v tomto ohledu jsem „omládla“ 🙂

Kdy půjdeme do důchodu?

Před pár týdny jsme se s Motýlem dostali k  zajímavému tématu. Motýl začal počítat, kolik let ještě bude muset pracovat, než se dostane do důchodu. Mně to připadá trochu morbidní: těšit se, až budu stará, jen kvůli tomu, abych už nemusela pracovat??? No ale jelikož si teď „užívám“ svou „pauzu v kariéře“, asi na to nemám ten správný úhel pohledu.

V té debatě jsme se dostali také k tomu, v jakém věku odcházejí do důchodu muži a v jakém ženy. Měla jsem zafixováno, že ženy chodí do důchodu dřív než muži. Motýl opáčil, že tomu tak určitě není a že nevidí jediný důvod, proč by tomu tak být mělo. Můj první argument, který mě napadnul – tedy že ženy mají děti – jaksi neobstál, a ani se nedivím. Zaprvé ne všechny ženy mají děti, a zadruhé… no a co? Co to má společného s odchodem do důchodu? Naopak v zemích, kde existuje delší mateřská dovolená, mají pak ženy odpracovaných roků celkem méně. A jelikož ženy se v průměru dožívají vyššího věku, měly by možná naopak pracovat déle, ne? Nějak jsem se do toho zamotala a zamotávám se zas a znova.

Požádala jsem o pomoc Google a narazila na přehled, v jakém věku se odchází do důchodu v různých evropských zemích. Tak tedy v České republice ženy skutečně odcházejí do důchodu dříve než muži, ale rozdíl je vlastně jen několik měsíců. V Lucembursku je věková hranice 65 let pro obě pohlaví. Francie v tom nemá moc jasno – alespoň podle téhle tabulky.

Celkově je ale dřívější odchod žen do důchodu úkazem poměrně častým. Třeba v Rakousku odcházejí ženy v 60 letech a muži v 65 – tedy 5 let rozdíl! Proč? Víte někdo?

Jediné, co mě v mém momentálním stavu napadá, je, že během těch let, kdy ženy mají malé děti, dojde k jejich zrychlenému opotřebení. Jsem moc vděčná za to, že jsme s Motýlem dospěli k rozhodnutí, že ty tři roky doma zůstanu. Dvě třetiny mám ale za sebou a mám pocit, že jsem během té doby zestárla minimálně o deset let. Když jsem podruhé otěhotněla, nenapadlo mě, co všechno na mě starší syn chystá. A naštěstí ještě netuším, co na mě teď chystá ten mladší. Oba kluci mi dávají pěkně zabrat, ten starší obzvlášť. Každý den zkouší, co všechno vydržím, a je nesmírně kreativní. V posledních týdnech se cítím opravdu fyzicky „vysátá“, jako bych přišla o veškerou energii. A i psychický nátlak a stres zažívám teď určitě vyšší, než když jsem chodila do práce (a že náš šéfredaktor byl opravdický tyran, který dnes a denně mrazil pracovní atmosféru!). Tedy pokud existuje nějaký objektivní důvod, proč bych jednou měla odejít do důchodu dřív než muž, je tento: přílišné opotřebení 🙂

 

S dětmi nelze nic utajit

Už několik týdnů mě bolí záda. Jedno místo u páteře dole “v kříži”. Zpočátku jsem to sotva vnímala, postupně ale čím dál víc. Nic vážného, nejsem “zablokovaná”. Ale lehce mi to znepříjemňuje můj každodenní život. Nechce se mi lítat po doktorech, takže první pomoc jsem vyhledala u svého maséra. Je to svérázný člověk, muž, Čech, který masíruje celé tělo, ale především nohy (chodidla). Tvrdí, že každý bod na chodidle odpovídá nějaké části těla. A pokud nás během masáže nějaké místo na noze výrazně bolí, upozorňuje to na nějaký problém v těle. Mě obvykle to jeho mačkání bolí všude… Musela jsem tedy sebrat odvahu a zajet k němu kvůli těm svým zádům.

Spolu s oblečením jsem si před masáží sundala i řetízek. Pověsila jsem si ho na věšák a po masáži jsem ho tam samozřejmě zapomněla. Když jsem se večer chystala do postele a zjistila to při pohledu do zrcadla, pěkně ve mně hrklo. Jedná se o cenný šperk v hodnotě menšího osobního auta… Daroval mi ho Motýl za narození Kocourka, a opravdu se musel praštit přes kapsu. Pravda, ne každé rodičce se podaří přivést potomka na svět v den manželových narozenin!

Rozhodla jsem se svou nedbalost před Motýlem utajit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že si jeho dárku dostatečně nevážím nebo že mi uniká jeho hodnota (přičemž ta sentimentální je ještě daleko vyšší než ta finanční). Byla jsem ráda, že si ten večer ničeho nevšimnul, a hned druhý den jsem si pro řetízek dojela. Jenže jsem s sebou vzala děti. Ty si pohrály s masérovým psíkem, mopsím štěnětem jménem Hugo. Doma pak Motýlek začal vykládat tátovi:

“Až budu velký, koupím si pejska. Bude se jmenovat Hugo.”

Motýl: “Hugo? Jak jsi na to přišel?” (Motýlek si často hraje se svými imaginárními pejsky, které pojmenovává podle psů, které známe.)

“Tak se jmenuje pejsek, kterého má pán, co masíruje maminku.”

“??!”

No, musela jsem s pravdou ven. Aby si Motýl nemyslel ještě něco horšího!

Počasí na péřové bundy a kulichy

Každý rok na podzim mě v Lucembursku baví sledovat, jak se ze dne na den změní způsob oblékání místní populace. Jakmile teploty klesnou mezi 10 až 12 stupňů, lze na ulicích vidět první péřové bundy, kabáty s podšívkou, děti dostanou vlněné kulichy, leckdy i rukavice.

(Nepřeháním. Sledováno průběžně celý tento týden. A nejen brzy ráno.)

Stejně tak mě na jaře baví sledovat, jak lidé péřové bundy a kabáty zběsile odhazují a vykračují si jen v tričku s krátkým rukávem, maximálně s lehkým svetříkem, a majitelé kabrioletů stahují střechy… jakmile se teploty vyšplhají mezi 10 až 12 stupňů 🙂

To jsou takové paradoxy typické pro přechod z jednoho ročního období do dalšího.

Tak tedy vítej, podzime 🙂

Enregistrer

Enregistrer