Registrace vozidla v Lucembursku

Nemožné se stalo skutečností! Moje auto má lucemburskou státní poznávací značku. Jsem na sebe ohromně pyšná. Dokázala jsem něco, čemu jsem se celých pět let mého života v Lucembursku úspěšně vyhýbala.

První auto, ve kterém jsem vozila svůj zadeček po Lucembursku, patřilo mým rodičům, ačkoli bylo v Čechách registrované na mě. Pak jsem si pořídila auto modernější a bezpečnější (Fabii…). Zaplatila ho moje mamka a já jí ho pak splácela. Zaregistrované bylo na mého otce, protože jsme si tehdy mysleli, že bude jednodušší, když za mě nákup i celé to papírování vyřídí rodiče.

Jenže potom se ukázalo, že pokud cizinec žije v Lucembursku, je povinnen si vyměnit značku nejpozději do pěti měsíců (ostatně jsem slyšela, že to platí v celé EU – nejen v Luxu). O administrativní proceduře nutné k výměně značky jsem slyšela strašné věci: dlouhé hodiny čekání, protivní a neochotní úředníci, nejasnost ohledně potřebných dokumentů, neprojití technickou kontrolou. S mojí administrativní fobií se mi z té představy dělalo nevolno. A to jsem navíc měla registrovat vozidlo, které mi podle papírů nepatřilo!

Právě tenhle argument jsem použila jako případnou omluvu či vysvětlení pro policisty, a s českou SPZkou jsem jezdila dál. Pracovala jsem v malém městě s bystrými, a hlavně nudícími se policisty, kteří se mě několikrát zvědavě vyptávali, proč jezdím s českou značkou. Moje vysvětlení naštěstí fungovalo, ale i tak jsem celou tu dobu cítila vnitřní neklid.

Svůj současný vůz jsem zakoupila v době, kdy jsme s Motýlem bydleli ve Francii. Ačkoli francouzská byrokracie má daleko horší pověst než ta lucemburská, vyřídit si vše potřebné kolem registrace auta nebylo nic složitého. Sice jsem si musela vytrpět těžké chvíle, kdy mi neinformovaní úředníci hrozili, že se budu muset vrátit do autoškoly, když se mi ale povedlo jim dokázat, že Česká republika opravdu je součástí Evropské unie, změnili názor.

Teď jsme se ale přestěhovali zpátky do Lucemburska, a přehlášení auta bylo tedy nezbytné.

S pevným odhodláním přežít všechny ty útrapy jsem se dozařizování pustila 12. ledna, kdy jsem si vybrala volno z práce, na které jsem měla ze zákona nárok díky stěhování. Akci jsem zahájila telefonováním do Sandweileru na oddělení Agréation. Celkem milá paní po mě chtěla číslo podvozku, které jsem ve svých papírech dlouho hledala (bylo na technickém průkazu). Nakonec jsem jí ho nadiktovala a ona mi výměnou sdělila mé budoucí číslo poznávací značky. Jakmile jsem zavěsila, uvědomila jsem si, že jsem se v tom čísle podvozku spletla: nadiktovala jsem písmeno O místo nuly. Chvíli jsem váhala, zda je to důležité, nakonec jsem se ale rozhodla přece jen zavolat zpátky a číslo podvozku opravit. Ovšem v tom byl najednou problém. Telefon buď dlouze vyzváněl nebo tam bylo obsazeno. Po třiadvacátém pokusu se mi ohlásila ta samá paní, se kterou jsem mluvila předtím. „Já ale vím, že tam to O nemá co dělat,“ odpověděla mi na mou žádost nahradit O nulou. Takže jsem upřesňovala zbytečně.

Potom jsem se rozjela na Celní správu (Centre douanier) v Howaldu s cílem získat jakousi známku – Vignette 705. Tento krok byl neúspěšný. Velice milý úředník mi velice mile oznámil, že potřebuju doklad o bydlišti – Certificat de résidence. Taková ta mrňavá kartička, která nám cizincům slouží jako občanka, mu nestačila. Inu vydala jsem se na radnici pro certifikát, se kterým jsem se hned do Howaldu vrátila a vignettu dostala.

Využila jsem toho, že už jsem v Howaldu, a naproti Cactusu jsem si za 43€50 nechala vyrobit dvě poznávací značky s číslem, které mi po telefonu sdělila ta paní (mimochodem hned druhý den mi přišlo písemné potvrzení).

Minulý týden jsem opět zavolala do Sandweileru, tentokrát na oddělení Immatriculation a domluvila si rendez-vous na dnešek půl osmé ráno. Kolegyně mi kladla na srdce, abych se do Sandweikeru vypravila raději s předstihem, pokud tam nechci strávit celý den.

Včera ráno jsem požádala techniky v práci, aby mi na auto namotovali mé lucemburské značky, a dnes v 7.10 jsem – vybavená tlustým románem – dorazila na parkoviště před Bureau d’agréation. Nikde nikdo. Dvacet minut jsem počkala a pak se odvážila vystoupit z auta a vyzkoušet, zda jsou dveře té kanceláře otevřené. Otevřené byly, uvnitř se svítilo, ale pořád jsem nikde nikoho neviděla. Naštěstí hned po mně dovnitř vstoupil jeden pán, a tak jsme před prázdnými okýnky čekali dva. Zhruba po pěti minutách se za přepážkami začali hemžit úředníci. Jeden mi dal vyplnit jeden formulář a vzal si ode mě vignettu 705, můj francouzský technický průkaz a doklad o pojištění (to jsem zapomněla uvést: uzavřela jsem velmi drahou pojistku v pojišťovně LaLux; vyřídil mi ji Motýl spolu s pojištěním našeho bytu). Potom mi řekl, abych s autem vyjela do hangáru, něco zkontroloval u pravých předních dveří (zřejmě zase to číslo podvozku), přidělil mi pořadové číslo a poslal mě auto zpátky zaparkovat. S číslem jsem si chvilku počkala v čekárně, než si mě zavolal další velice milý úředník. Ten mi zabavil můj francouzský techničák a vystavil mi dokumenty, se kterými jsem mohla jet na technickou kontrolu (asi 500 m od Bureau d’agréation). Taky mě zkasíroval o 50€.

Na technické kontrole nebyla žádná fronta – asi bylo moc brzy. Jeden z pracovníků byl sympatický Polák a mluvil na mě skoro česky. Právě jemu jsem za technickou zaplatila 36€50. Jiný pracovník se pro změnu rozplýval nad mými základy lucemburštiny. Kontrolou jsem prošla bez problémů a v 8.25 odjížděla s lucemburským Certificat d’immatriculation (něco jako malý techničák, který má dvě části: ta žlutá se má nechat doma a tu šedivou má člověk vozit s sebou s doklady) a Certificat de contrôle technique (doklad o technické kontrole, na kterou budu muset znova za rok).

Závěr? Vůbec to nebylo tak hrozné, jak jsem slyšela. Stresovala jsem zbytečně. A tlustý román nebyl potřeba.

20120126-124201.jpg

Reklamy

Projížďka luxusním vozem II

Není všechno zlato, co se třpytí. A Mercedes E350 CDI Coupé je toho důkazem. Další z vozů, který Motýl dostal na zkoušku. A tentokrát ne jen tak pro zábavu. Jednou z jeho zaměstanenckých výhod je zhruba každé dva roky nový služební vůz 🙂 A Motýl zřejmě vážně chvíli zauvažoval, že by ten příští byl Mercedes.

Tenhle ale zkouškou neprošel. Je to auto spíš na efekt. Ano, když jsem se s ním dnes vracela z běhání, cítila jsem pohled všech sousedů, kteří zrovna byli venku. Řízení je pohodlné, volant se lehce otáčí, automatická převodovka, tempomat, automatické stěrače, automatická světla… Ale jako spolujezdec – i přes mou opakovanou snahu o změnu polohy sedadla – jsem včera měla kolena téměř u uší, což nebylo nic příjemného. Prostě jsem seděla nějak moc nízko. Nehledě na to, že se na první pohled jedná o auto pro dva: vzadu není na nohy místo žádné.

No a hlavní nedostatek je líný motor. Kdo by si pomyslel, že 3,5 litru si dá při akceleraci tolik na čas! To i můj Fordík se na křižovatce dokáže „odpíchnout“ líp.

Takže sice jsem si při našich víkendových projížďkách připadala jako filmová hvězda, ale Mercedes asi v naší garáži spinkat nebude.

Projížďka luxusním vozem

… volné pokračování Projížďky závodním vozem

Mám za sebou společensky náročný týden. Tak náročný, že jsme s Motýlem využili dosud nevyčerpaných volných nocí v jednom z hotelů, se kterým mají naše noviny partnerskou dohodu. Ono je totiž celkem obtížné do noci trajdat po lucemburských akcích, potom jet domů do Francie a ráno se dostat zpátky do Luxu na osmou hodinu ranní. Z Francie do Lucemburska za prací totiž proudí tisíce aut, kterým se většinou šikovně vyhýbáme, protože máme kancelář na jihozápadě Lucemburska. Pokud mám ale brzy ráno schůzku nebo seminář v hlavním městě, je v podstatě nemožné se tam dostat včas. Buď bych tam strašila minimálně od sedmi, nebo bych zaručeně přijela pozdě. Jelikož jsem navíc měla semináře hned dvě rána po sobě, možnost přespat v hotelu mi opravdu přišla vhod. A nic na tom nezměnila skutečnost, že jedna z mých večerních akcí nakonec byla zrušena: Motýl toho využil k tomu, aby mi připravil překvapení.

Opět si půjčil krásný vůz a odvezl mě na večeři do výtečné italské restaurace poblíž Echternachu. Ani nevím, co na mě udělalo dojem nejvíc: zda auto, restaurace anebo prostě to, jak si mě Motýl umí hýčkat. Cestou zpátky do hotelu jsem samozřejmě neodolala možnosti posadit se za volant mercedesu. A šla mi hlava kolem ze všech těch technických vymožeností. Jedním tlačítkem se dá například spustit masážní funkce sedadla řidiče. Dálková světla se vypínají automaticky, jakmile se na obzoru objeví jiné auto. A potom se zase zapnou. A taky se v zatáčkách samy natáčejí ve směru jízdy. Jenom je škoda, že bylo příliš chladno na stažení střechy. Ale Motýl slibuje, že jeho příští služební auto bude kabriolet, tak si snad vítr ve vlasech ještě užijeme.

mercedes zepredu
Mercedes Classe E zepředu
mercedes zezadu
Mercedes Classe E zezadu
mercedes_classe_e
Obrázky focené v noci a navíc telefonem se moc nepovedly, proto přikládám ještě jednu profesionální z webu mercedes-benz.be

 

Projížďka závodním vozem

Včera večer jsem si hrála na pirátku silnic. Motýl přemluvil jednoho našeho novináře, aby mu půjčil nové sportovní Subaru, které testoval zřejmě se záměrem napsat o něm reportáž. Zrovna jsem se chystala jít žehlit Motýlovy košile, když jsem slyšela mohutný zvuk motoru a zahlédla světla před garáží. Šla jsem Motýlovi otevřít a vykulila jsem oči, v jakém žihadle to přijel. Ono to teda zvenku není nijak obzvlášť krásné auto. Působivé, to ano.

Motýl navrhnul, že se pojedeme ještě na pár minut projet a ať řídím. Zvolila jsem známou trasu směrem do práce a pak jsem to stočila po dálnici zpátky domů. Nejvyšší povolená rychlost na dálnicích v departementu Moselle je 110 km/h. To samozřejmě s 300 koňmi pod kapotou moc dobře nejde. Už když jsem vyjížděla z naší čtvrti na hlavní silnici, sešlápla jsem pedál a rázem jsem na tachometru měla stovku. Řadit mi Motýl dovolil vždycky až ve chvíli, kdy se spustilo automatické pípání –  zkrátka auto pro závodníky. Přiznám se, že mi občas vysoká rychlost nahání strach. Na takovéhle auto jsem asi příliš opatrný řidič. Ale zážitek to byl.

Subaru zepředu

Subaru zezadu