Velikonoční prázdniny

Pár dní poté, co jsme oslavili Motýlkovy narozeniny, jsme odletěli do Čech. Jen já a kluci. Motýl zůstal doma, chodil do práce a o velikonočním prodlouženém víkendu se věnoval svým dcerám. I ony musejí čas od času dostat šanci mít tatínka jen pro sebe 🙂

Moc jsem se na to naše malé dobrodružství s klukama těšila. Zatím si netroufám jet s nimi do Čech sama autem, ale na letadlo už jsem odvahu sebrala. Obě cesty proběhly v rámci možností hladce. Přímý let, Motýlek už vcelku rozumný a především snadno zabavitelný (iPad s pohádkami + něco k snědku), Kocourek v poněkud neposedném věku, ale zvládli jsme to. Sice jsem se dost zapotila, abych ho udržela relativně v klidu (a netuším, jestli i spolucestující měli o klidu stejné mínění jako já), ale hodina a dvacet minut letu se dají zvládnout.

Na letišti v Praze nás vyzvedla mamka a odvezla nás do mého rodiště. Oba kluci v autě usnuli, takže jsem si po letu i já mohla vydechnout a s mamkou si pěkně popovídat.

V Krkonoších jsme si hlavně užívali rodinu a kromě návštěv dvou kamarádek, které mají děti v podobném věku jako já, jsme toho moc nepodnikali. Zastavili jsme se na jednom velikonočním tvoření, pořádaném mou bývalou spolužačkou v nedaleké vesnici. Motýlka ale české velikonoční tradice moc nezaujaly. Po dlouhém přemlouvání si alespoň s pomocí jedné milé paní učitelky nabarvil vajíčko rozehřátým voskem. Kocourka to zajímalo pro změnu trochu moc, tak jsme radši rychle ujeli na hřiště.

Potěšilo mě, že si Motýlek docela rozuměl se synky mých dvou kamarádek. Už se několikrát viděli v minulosti (naposledy loni v létě), ale teprve teď se dá říct, že si spolu hrají a komunikují.

Celkově byli kluci pěkně ponoření v češtině, až mi bylo při prvním telefonátu Motýlovi trochu úzko, zda Motýlek nezapomněl mluvit francouzsky. Nezapomněl 🙂 Okamžitě přepnul z jednoho jazyka do druhého. Za tohle mu patří můj velký obdiv.

Na Velikonoční pondělí jsme se přesunuli do Prahy, kde jsme měli v plánu navštívit Dinopark (Motýlek má dinosaurovské období) na střeše obchodního centra Harfa. Bohužel lilo jako z konve a byla velká zima a Dinopark není ani částečně krytý, v což jsem trochu doufala. Takže jsme návštěvu Dinoparku odsunuli na příště. Moje mamka mě s Motýlkem poslala aspoň do Dinokina na 10minutový film o dinosaurech v 3D. Po sedmé minutě mě Motýlek se slzami na krajíčku poprosil, abychom šli ven, protože se bál. Nechtěla jsem mu způsobit trauma, tak jsem ho ihned poslechla. Motýlek je trochu strašpytel, ale asi je to přece jenom pro větší děti.

V úterý moje mamka pokus s kinem zopakovala a vzala Motýlka na oběd a pak na Šmouly. Ty se mu líbily daleko víc 🙂 Já zatím strávila den s Kocourkem a mojí kamarádkou z dětství, se kterou jsme si toho měly hodně co vyprávět. Další kamarádka za mnou dorazila večer. Zkrátka program jsem měla pestrý.

Středu jsme strávili s mou sestrou a jejími holčičkami. Navštívili jsme Národní zemědělské muzeum, od kterého jsem měla velké očekávání. Byla jsem přesvědčená, že moji kluci z něj budou oba absolutně nadšení. Jenže… muzeum je v rekonstrukci, kočárky se musejí zaparkovat u vchodu (poté, co si je k němu vynesete, protože výtahy jsou mimo provoz). No, to by mi zase tak nevadilo. V přízemí jsou vystavené dobové traktory, kterých si ale žádné z dětí i přes mou snahu nevšimlo. Byly uchváceni malými šlapacími traktůrky a odrážedly, které jsou v muzeu k dispozici. Připadala jsem si tam spíš jako v nějaké herničce, a ne v muzeu. Každopádně jsme tam vydrželi necelou hodinu. Při cestě na WC jsme zahlédli výstavu v prvním patře na téma rybářství, které se ale Motýlek odmítnul věnovat a rychle se vrátil k traktůrkům.

Po návštěvě muzea byl čas oběda. Zamýšlela jsem zajít do občerstvení v sousedním Národním technickém muzeu, ale moje sestra navrhla se procházkou přes Letnou přemístit na Hradčanskou do Café Pointa, kde jsme se dobře najedli a děti si pohrály v dětském koutku. Tedy konečně jsem navštívila jednu z restaurací s dětským koutkem, kterých je podle mých dojmů z internetu Praha plná (ovšem najít je tam, kde by se mi to zrovna hodilo, byl docela oříšek).

Ve čtvrtek jsme trochu neplánovaně navštívili jiné občerstvovací zařízení: Ovocný Světozor na Dejvické. O pár metrů dál se nachází prodejna barefoot obuvi Naboso, kde jsem měla v plánu nakoupit letní boty pro děti, případně i pro sebe. Jenže ta prodejna nečekaně otvírá až v 11 hodin a my tam byli o půl hodiny dřív. Není se čemu divit, když se mi Kocourek po celý náš pobyt v ČR budil před šestou hodinou ranní (doma jsme zvyklí na venkovní rolety, které zajistí v pokoji dokonalou tmu a díky kterým oba kluci běžně vyspávají do půl osmé nebo do osmi; ČR je od Lucemburska na východ, takže je ráno dřív vidět a navíc ani ty nejlepší závěsy na oknech místnost tak dokonale nezatemní… :-()! Nicméně útočiště ve Světozoru bylo velmi příjemné. Motýlek si poručil „jahody se šlehačkou – bez šlehačky“, já zhřešila výborným latté a… šunkovým chlebíčkem! Kocourek se spokojil se sváčou z kočárku a zíráním skrz obrovské vitríny na kolemjdoucí.

Boty jsem nakonec koupila jen klukům: Motýlkovi parádní „tenisky“ Vivobarefoot, ze kterých máme oba velkou radost, pro Kocourka sandály Bobux. Jinak můj vztah k barefoot obuvi je poněkud komplikovaný a pravděpodobně i nedomyšlený, ale o tom zase někdy jindy.

No a v pátek jsme letěli domů. Snad poprvé se mi zpátky do Luxu vůbec nechtělo. A Motýlkovi kupodivu taky ne! A to i přes nevypočitatelné aprílové počasí, které nám překazilo spoustu plánů… i na sněhové vločky došlo (a nejen v Krkonoších)!

Reklamy

Pro co jezdím do Čech

Motýl odjel na svou tradiční každoroční pánskou jízdu (trek v horách)  a já si taky už tradičně na těch několik dní zorganizovala svůj vlastní program. Obvykle si na dobu jeho nepřítomnosti zvu do Luxu rodinu či kamarádky, tentokrát jsem se ale s Motýlkem vydala do Čech.

Po březnové, celkem pozitivní zkušenosti s leteckým spojením jsem se na náš výlet opravdu těšila. Tentokrát jsme ale měli na letištích smůlu. Měli jsme letět s jedním přestupem v Mnichově tam i zpět. Cestou tam byl ale náš let z Luxu do Mnichova ze stále neznámých důvodů na poslední chvíli zrušen a my strávili odpoledne pobíháním po letišti od okénka k okénku a stáním v nekonečně dlouhých frontách (ideální zábava pro 2leté dítě!), abychom nakonec místo přes Mnichov do Prahy letěli přes Kodaň. A aby nám to místo plánovaných 3 hodin se vším všudy zabralo skoro 9 hodin. Kdybych jela autem, byla bych v Praze rychleji.

I cestou zpět jsme měli potíže. Let z Prahy do Mnichova měl zpoždění, takže bylo jasné, že bychom prošvihli přípoj (na přestup jsme měli necelou hodinu). Tentokrát jsem byla velmi asertivní… nebo spíš protivná až lehce hysterická, ale dopomohlo mi to ke zdárnému řešení. Když paní za přepážkou Lufthansy v devět ráno krčila rameny a ujišťovala mě, že koncem odpoledne z Mnichova letí do Luxu další letadlo, pevným, možná trochu příliš silným tónem jsem zdůraznila, že jsem v 5. měsíci těhotenství, mám s sebou 2leté dítě a na další den strávený v letištních halách nejsem připravená. Konkrétně jsem citovala nedostatek mléka a plen. Zabralo to (ještě že jsem Motýlka ještě zcela neodpolenkovala! :-)). Poslali nás přes Frankfurt a do Luxu jsme se dostali jen s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Motýlek všechny ty útrapy (hlavně cestu do Prahy) snášel s překvapivým klidem. Až na pár výkyvů, které byly vzhledem k podmínkám naprosto pochopitelné, mi byl skvělým parťákem.

V Praze jsem se seznámila se svou téměř měsíční druhou neteří, oslavila studijní úspěch své sestry a Motýlek svou přítomností obšťastnil babičku (moje přítomnost už ji od jeho narození tak úplně neobšťastňuje :-)). Splnila jsem téměř všechno, co jsem měla v plánu, a nakoupila zcela všechno, co jsem měla na seznamu (i něco navíc).

V plánu jsem kromě potěšení se s rodinou měla nechat Motýlka ostříhat v salónu Funny Sassy, kam jsem ho objednala předem, návštěvu výstavy pořádané u příležitosti 50. výročí Večerníčku a Lego KidsFest.

Stříhání proběhlo velmi dobře. Motýlek seděl ve stylovém fáru, zatímco se paní holička starala o jeho bujnou kštici. Ostříhala ho pěkně, i když jeho poslední střih z lucemburského kadeřnictví, kam chodím já, se mi líbil malinko víc. Ovšem mezi lucemburskými a českými cenami služeb je tak obrovská propast, že trošinku přivřít oko snad můžu. Salón vedou dvě milé, mladé slečny, které to s dětmi prostě umí. Užila jsem si to tam já i Motýlek.

Na výstavě večerníčků jsme byli také. Koná se ale na dvou místech a my stihli jen Valdštejnskou jízdárnu. Vsuvka pro mimopražské (a možná i pro Pražáky): pozor, Valdštejnská jízdárna NENÍ ta u Pražského hradu! 😉 Na tuhle výstavu byl Motýlek ještě moc malý. Ještě nezná dost večerníčků a asi ani netušil, co se od něj na výstavě očekává. Ocenil domek Maxipsa fíka, pozornost věnoval i Krtečkovi a Škubánkovi, ale to bylo asi tak vše. Jinak byl trochu zaražený z množsví a temperamentu ostatních dětí. Určitě si to skvěle užijí děti ve věku tak od 4 let.

Tudíž jsem dost váhala i s tím Lego KidsFestem. Nevěděla jsem, jestli to pro Motýlka má cenu. Nakonec jsme se tam vydali. V autě Motýlek usnul, a protože se vyspat potřeboval (on totiž v Praze vůbec nezvládal svůj spánek po obědě, ale do večera ještě nevydrží), zajely jsme s mamkou zatím do Tesco Letňany koupit kytku mé úspěšné studované sestře. Já počkala v autě, mamka šla pro kytku a pro kafe. Vypily jsme si ho a ještě chvíli čekaly a povídaly si na pakrovišti u Tesca. Pak jsme se rozjely k tomu Lego KidsFestu, jenže to už bylo po třetí hodině odpoledne a my slíbily, že v pět budeme u sestry. Měly jsme dát 150 Kč za parkovné, což by mi nepřišlo tolik líto, kdybych věděla, že tam strávíme aspoň půl dne. Jenže já věděla, že tak za hodinu budeme muset vyrazit pryč, a to dodnes netuším, kolik vlastně stály vstupenky. Motýlek pořád spal a mně bylo jasné, že sotva by se po probuzení rozkoukal, už bychom ho táhly od Lega pryč. Tak jsme radši odjely a na Legu jsme nebyli. Trošku mě to mrzí, ale snad dostaneme někdy nějakou jinou příležitost. Třeba v Legolandu v Dánsku 🙂

Na nákupním seznamu jsem měla „zdravou lahev„, zubní a mezizubní kartáčky Curaprox, které se v Luxu velmi špatně shání, pár oblíbených (už vyzkoušených) přípravků kosmetické značky Manufaktura, časopisy. Vše jsem nakoupila a ještě jsem u nás na sídlišti (!) objevila moc krásný obchůdek s dětským oblečením, kde jsem narazila na super lehké letní kalhoty pro Motýlka, jaké už jsem dlouho marně hledala. A rovnou jsem mu k tomu přibrala triko s hasičským autem a ponožky, které se nám neustále někam ztrácejí. Taky jsem koupila dětský sprchový gel Hipp, který je teda v prodeji i u nás v Luxu, ale nikdy jsem ho nevyzkoušela. A začala jsem ho používat nejen pro Motýlka, jehož sprcháč jsem zapomněla doma, ale i pro sebe.

O té „zdravé lahvi“ jsem se dozvěděla kde jinde než na internetu. Je mi sympatické, že když už má Motýlek pít z plastové lahve, je aspoň opravdu nezávadná (snad). Tahle už je pro velké kluky a líbí se mi, že z ní můžeme pít oba a nemusím tedy myslet na to, abych vzala pití nejen pro něj, ale i pro sebe, když jdeme třeba na hřiště. Zatím má u Motýlka velký úspěch jako každá nová lahvička a báječně mu zase na čas zvýšila denní příjem tekutin.

IMG_3248

S kočárkem po Praze

Absolvovala jsem bleskovou návštěvu Prahy. Při té příležitosti jsem si v informačním centru vzala letáček S kočárkem po Praze. Velmi mě pobavil! Z ilustračních fotografií jednoznačně vyplývá, že při cestování metrem, tramvají nebo městkým autobusem se bez pomoci druhého dospělého prostě neobejdete. Dobrá rada nad zlato!

Já jsem sice toho druhého dospělého při ruce měla, ale MHD jsme se raději vyhnuli. Podařilo se nám všechny vzdálenosti zdolat pěšky nebo autem. A příště už ten kočárek možná budeme moct nechat doma.

Jak jsem si připadala jako v jiném světě

Minulý týden jsem jela kamarádce na svatbu. Z Luxu jsem vyrazila ve čtvrtek po práci, přespala v Praze v bytě po babičce a ráno pokračovala do svého rodiště.

Byt po babičce se nachází na jednom z četných pražských sídlišť. Náš panelák byl dostavěn v roce 1989, kdy se do něj babička musela z donucení přestěhovat z I.P. Pavlova, kde se tehdy budovala magistrála. Po mé maturitě bylo jasné, že místo na koleji budu bydlet právě v onom „luxusním“ 3+1. Myslím, že oproti úrovni některých kolejí jsem neměla na co si stěžovat, a sídlištní prostředí mi nikdy nevadilo. Připadalo mi, že tohle sídliště bylo oproti jiným ještě ucházející. Metro jsem měla minutu od domu, na autobus jsem chodila přes park kolem rybníčku, a když jsem opravdu chtěla uniknout někam do zeleně, během čtvrt hodiny jsem došla do Prokopského údolí.

Samozřejmě pokud jsem si někdy představovala svou budoucnost v českém hlavním městě, předpokládala jsem, že se ze sídliště někdy přestěhuju. Ale řekněme, že jsem nikdy nad svým pražským bydlením rozhodně neohrnovala nos.

Až do minulého týdne. Před svým odjezdem směr rodiště jsem potřebovala proměnit svůj vymyšlený svatební dar v realitu. K tomu jsem potřebovala: bankomat, trafiku, supermarket a papírnictví. Vydala jsem se tedy do nedalekého nákupního centra, kam jsem chodívala už kdysi jako dítě s babičkou a později jako studentka pro své malé nákupy potravin.

V mé paměti tohle nákupní centrum nikdy nebylo nějak zvlášť krásné. Bylo postavené ve stejném duchu jako celé sídliště: ošklivá hranatá betonová kostka natřená na tmavomodro. Dole v přízemí býval vždycky obchod s potravinami (za mých studentských let to byla Delvita, dnes je z ní Billa), banka a pár dalších obchůdků s oblečením, dárkovými předměty atd. V patře byl takový okachličkovaný ochoz a kolem dokola lékárna, knihovna, obuv, dalších pár obchodů s oblečením, hračkářství a papírnictví.

Jak říkám – nikdy to nebyl žádný architektonický skvost, ovšem to, co se z toho nákupního centra stalo, mě úplně vykolejilo. Navíc jsem se na svůj zážitek poněkud nevhodně oblékla. Už ráno jsem si totiž oblékla šaty na svatbu. Nic extra honosného – obyčejné hnědé šaty, sako a boty na podpatku. Takhle chodím běžně oblékaná do práce. Ovšem v prostředí toho oprýskaného, vybledlého a špinavého nákupního centra mi najednou připadalo, že na sebe přitahuju zbytečně moc pozornosti. Všichni ostatní lidé totiž byli v teplákách, ošoupaných džínách a vytahaných trikách. Ti manažeři v oblecích a kravatách a dámy v kostýmcích se od dob mých studií zřejmě už přestěhovali někam jinam. S obavami jsem si vybrala peníze v bankomatu v metru (banka v nákupním centru je zrušená), nakoupila časopisy v trafice, pak v supermarketu poslední předprohibiční lahve alkoholu pro mé kamarádky v Lucembursku (rum do cukroví) a nakonec jsem se vydala hledat papírnictví. Vylezla jsem do patra na ochoz a žasla nad rozbitými kachličkami na zemi, v jejichž spárách roste tráva, nad prázdnými zaprášenými výlohami „ozdobenými“ streetartem sprejových umělců. Kam zmizely všechny ty obchůdky? Všechno je vybrakované, špinavé a odpudivé.

Možná je to tím, že jsem tu proměnu nesledovala pozvolna, ale vrátila se tam po dlouhé době. A samozřejmě je to taky tím, že žiju v čistém a udržovaném prostředí, a jsem tedy už asi trochu rozmazlená. Na druhou stranu si myslím, že obyvatelé, kteří na tom sídlišti žijí stále, si taky zaslouží něco lepšího. Konkrétně tohle nákupní centrum, ve kterém se už stejně pořádně nakoupit nedá, protože ze všech obchodů tam zbyl akorát jeden second hand, by se mělo srovnat se zemí a na jeho místě by se mělo postavit něco nového a hezkého. Něco, co by kontrastovalo se všemi těmi okolními paneláky, které tak snadné zbourat nebude, protože tyhle králíkárny pojmuly obrovské množství králíků – pardon: obyvatel – a kam s nimi, že?

Naštěstí zatímco píšu tento příspěvěk a hledám na internetu pár fotografií, abych vám tu hrůzu mohla ukázat, dostávám se na webové stránky, ze kterých se dozvídám, že jakási rekonstrukce tohoto obchodního centra je skutečně v plánu. Uf, to se mi ulevilo.

This slideshow requires JavaScript.

 

Češi jsou čím dál milejší!

Další z bleskových prodloužených víkendů v Čechách.

Odjezd v pátek v poledne ve velmi podivném rozpoložení. Návrat dnes – tedy v pondělí – večer opět ve velmi podivném rozpoložení. Ovšem to, co proběhlo mezitím, bylo naprosto v pořádku.

Sobotní lyžování na velmi mokrých zbytcích sněhu. Pak sledování závodů ve snowboardových (a jiných) skocích. Rodinná večeře v restauraci U horkých kamenů v Jilemnici (mňam).

V neděli jsme lyžování vzdali a podnikli výlet na Černou horu a pak procházku po Janských lázních. A večer přesun do Prahy na návštěvu k mé milované sestře, která nám připravila báječnou večeři a poskytla nocleh.

A dnes malý shopping v Praze! Po snídani v kaváně Louvre jsem Motýla zatáhla do obchodu Pietro Filippi na Národní a byla očarována. Velmi milé prodavačky, které mi několikrát nabídly asistenci při výběru. Motýlovi byla nabídnuta káva, zatímco já si prohlížela šatičky, saka, kostýmky a svetříky. Některé věci mi připadaly opravdu velmi originální, i když jsem nakonec odešla s prázdnou (a teď toho lituju).

Další zastávka byla o kousek dál v Humanicu. I tam jsem musela zkonstatovat, že přístup prodavaček je v Čechách na dobré cestě. Už se tolik nemračí jako dřív. A komunikují! Odnesla jsem si odtamtud krásné nové botičky, ze kterých mám velkou radost. Konečně mám pocit, že držím krok s módou. Boty na klínku jsou totiž prý absolutní jistota pro tuto sezónu. Ty moje jsou ohromně ženské a jemné, a budou se mi hodit jak k černým kostýnkům, tak k džínám.

Kromě prodavaček na nás byli milí taky všichni číšníci a servírky, a to nejen v Praze, ale i v Krkonoších. Zmiňuju se o tom proto, že ještě před rokem jsem si z Čech odvezla hned několik velmi špatných zkušeností a za českou „pohostinnost“ jsem se tehdy opravdu styděla.

Jen pár výtek:

  • Ve většině obchodů je nesnesitelné vedro.
  • Prahu hyzdí neuvěřitelné množství reklam neuvěřitelných rozměřů!!! Jak TOHLE může někdo dovolit a schválit?! I na krásných, historických budovách?!!!
  • V restauracích by nebylo od věci servírovat lidem, kteří sedí u jednoho stolu, jídlo všem najednou, a ne postupně.

Ale to jsou drobnosti, které se dají přejít se schovívavým úsměvem.

Pak jsou samořejmě věci, nad kterými Motýl kroutí hlavou, stejně jako já kroutím hlavou ve Francii. Dříve jsem se snažila členům svojí rodiny vysvětlit, že by měli dělat všechno po francouszku, aby to bylo správně. Teď jsem pochopila, že žádné „správně“ není. A že Motýl bude muset pochopit, že když je u nás, věci se dělají po našem.