Kdy půjdeme do důchodu?

Před pár týdny jsme se s Motýlem dostali k  zajímavému tématu. Motýl začal počítat, kolik let ještě bude muset pracovat, než se dostane do důchodu. Mně to připadá trochu morbidní: těšit se, až budu stará, jen kvůli tomu, abych už nemusela pracovat??? No ale jelikož si teď „užívám“ svou „pauzu v kariéře“, asi na to nemám ten správný úhel pohledu.

V té debatě jsme se dostali také k tomu, v jakém věku odcházejí do důchodu muži a v jakém ženy. Měla jsem zafixováno, že ženy chodí do důchodu dřív než muži. Motýl opáčil, že tomu tak určitě není a že nevidí jediný důvod, proč by tomu tak být mělo. Můj první argument, který mě napadnul – tedy že ženy mají děti – jaksi neobstál, a ani se nedivím. Zaprvé ne všechny ženy mají děti, a zadruhé… no a co? Co to má společného s odchodem do důchodu? Naopak v zemích, kde existuje delší mateřská dovolená, mají pak ženy odpracovaných roků celkem méně. A jelikož ženy se v průměru dožívají vyššího věku, měly by možná naopak pracovat déle, ne? Nějak jsem se do toho zamotala a zamotávám se zas a znova.

Požádala jsem o pomoc Google a narazila na přehled, v jakém věku se odchází do důchodu v různých evropských zemích. Tak tedy v České republice ženy skutečně odcházejí do důchodu dříve než muži, ale rozdíl je vlastně jen několik měsíců. V Lucembursku je věková hranice 65 let pro obě pohlaví. Francie v tom nemá moc jasno – alespoň podle téhle tabulky.

Celkově je ale dřívější odchod žen do důchodu úkazem poměrně častým. Třeba v Rakousku odcházejí ženy v 60 letech a muži v 65 – tedy 5 let rozdíl! Proč? Víte někdo?

Jediné, co mě v mém momentálním stavu napadá, je, že během těch let, kdy ženy mají malé děti, dojde k jejich zrychlenému opotřebení. Jsem moc vděčná za to, že jsme s Motýlem dospěli k rozhodnutí, že ty tři roky doma zůstanu. Dvě třetiny mám ale za sebou a mám pocit, že jsem během té doby zestárla minimálně o deset let. Když jsem podruhé otěhotněla, nenapadlo mě, co všechno na mě starší syn chystá. A naštěstí ještě netuším, co na mě teď chystá ten mladší. Oba kluci mi dávají pěkně zabrat, ten starší obzvlášť. Každý den zkouší, co všechno vydržím, a je nesmírně kreativní. V posledních týdnech se cítím opravdu fyzicky „vysátá“, jako bych přišla o veškerou energii. A i psychický nátlak a stres zažívám teď určitě vyšší, než když jsem chodila do práce (a že náš šéfredaktor byl opravdický tyran, který dnes a denně mrazil pracovní atmosféru!). Tedy pokud existuje nějaký objektivní důvod, proč bych jednou měla odejít do důchodu dřív než muž, je tento: přílišné opotřebení 🙂

 

Reklamy

Stříhám metr

Obrazně řečeno stříhám metr do začátku mateřské. Ta v Lucembursku začíná 8 týdnů před termínem, u mě tedy oficiálně 5. září, ale vzhledem k tomu, že v srpnu míváme v práci „celozávodní dovolenou“, beru jako začátek své mateřské 31. července. V září se na těch pár dnů do práce už nevrátím, prostě si vezmu dovolenou pár dnů navíc.

Do 31. července mi zbývá 57 dní.

Neuvěřitelně se na mateřskou těším. A to i přesto, že už vím, jak snadno se může zvrtnout. Při svém prvním těhotenství jsem vydržela v práci až do těch osmi týdnů před termínem, pak si užívala pár dnů volna a následoval pobyt v nemocnici, a potom klid na lůžku doma narušený jen častými kontrolami v porodnici. Takhle jsem si to nepředstavovala.

Tentokrát si tedy nedělám žádné konkrétní plány, co všechno budu na mateřské do porodu podnikat (kromě prázdnin, které už máme zarezervované a na které bych přece jen ráda jela). Od září budu mít Motýlka doma, jen na dvě dopoledne v týdnu bude chodit do jesliček, takže program budu mít jasný 🙂

Těším se prostě na to, až:

  • se zbavím ranního vstávání…
  • … a až ráno nebudu muset budit Motýlka, neboť oba máme po ránu mnohem lepší náladu, když se můžeme do sytosti vyspat;
  • nebudu muset řešit dilema, zda dát nastydlého Motýlka do jeslí nebo ne…
  • … a až se nebudu v obou případech cítit mizerně, protože buď jsem špatná matka nebo se psychicky zhroutím kvůli náloži práce, která se mi zatím v kanceláři kupí;
  • … nebudu mít neustále zpoždění jako mám teď: ráno přijíždím pozdě do kanceláře, odpoledne přicházím pozdě do jeslí, mezitím příliš pozdě vyzvedávám nákup objednaný přes internet, večer nestíhám udělat večeři včas, než začne Motýlek kvílet hlady a hrabat se mi v přebalovací tašce, protože ví, že tam jsou aspoň kukuřičné chlebíčky nebo křupky, a nakonec ho ukládám příliš pozdě do postele, protože dřív jsem to prostě nezvládla.

Asi si koupím krejčovský metr.

Ke štěstí je potřeba práce?

Včera jsem cestou z práce v rádiu zaslechla rozhovor s univerzitní profesorkou Claudií Senik, autorkou knihy Ekonomie štěstí (L’Economie du bonheur). Podle jejích výzkumů patří práce k základním elementům nezbytným pro to, aby se človek cítil šťastný. Jinak řečeno, ke štěstí je potřeba mít práci.

Dovedlo mě k to k hlubokému zamyšlení 🙂

Když opomenu jistý finanční příjem, který podle mého názoru k zajištění štěstí skutečně potřebný je, nemyslím si, že bych byla méně šťastná, kdybych nechodila do práce. Zamyslela jsem se hlavně nad tím, co bych namísto chození do práce dělala, kdybych ten finanční příjem měla zajištěný „nějak jinak“.

1. Věnovala bych se Motýlkovi. To je asi jasné.

2. Pořád v rámci bodu jedna bych rozjela projekt výuky češtiny a českých reálií pro děti žijící v Lucembursku.

3. Nebo bych tu založila školící centrum pro personál jeslí apod., abych je obeznámila se správnou manipulací s miminky. Ne že bych byla nějaká specialistka. Ale snad bych jim mohla dohledat alespoň pár základních informací.

4. Nebo bych se věnovala osvětě ohledně kojení, aby místní maminky pochopily, proč je pro děti důležité.

5. Taky bych se vrhla na vypracování rozsáhlého sociologického průzkumu na téma vícejazyčnosti. Věnovala bych samozřejmě pozornost vícejazyčnosti u dětí, čehož by později mohla využít lucemburská vláda při rozhodování, zda je pro děti skutečně přínosné, aby personál v jeslích ovládal několik jazyků, a jestli je dobrý nápad mít výuku první roky školní docházky v lucemburštině, potom v němčině a následně podle výběru střední školy třeba ve francouzštině. A také bych se zaměřila na vliv kulturních rozdílů a jazykových odlišností na týmovou práci v pracovním prostředí.

6. Napsala bych knihu. Tedy vlastně několik. Uveřejnila bych své vědecké poznatky (viz výše), ale ještě bych k tomu napsala nějaký poutavý román.

7. Anebo bych prostě byla „obyčejnou“ ženou v domácnosti a dělala všechno, co ženy v domácnosti prý dělají: chodila na manikúru, pedikúru, ke kadeřnici, na kosmetiku, do fitka, do bazénu a s kamarádkama na kafe 🙂

 

Bez energie

Tohle asi bude trochu v rozporu s mým včerejším příspěvkem.

Taky se vám někdy stává, že přijdete do práce a ne že byste neměli do čeho píchnout – ono je tu pořád co dělat – ale prostě se nedokážete dokopat k nějaké akci? Tupě zíráte na monitor před sebe a nevíte, čím začít.

Přitom vím, že následující měsíce budou náročné a že bych se rozhodně neměla flákat. Naopak bych měla zabránit tomu, aby se mi úkoly příliš nakupily.

Ale dneska jsem absolutně bez energie.

 

 

Postavit se potížím čelem

Jedu autem do práce. Hodiny ukazují 8:10. Ranní zprávy v rádiu náhle přeruší zvonění handsfree napojeného na můj mobil a na displeji se zobrazí jméno volající osoby. Jedná se o pracovní hovor a s dotyčnou paní mám trošku nepříjemné zkušenosti. Vím, že pokud mi volá na mobil takhle brzy ráno, znamená to trable.

Hlavou mi začínají vířit myšlenky. Určitě volá kvůli tomu inzerátu, který jsem jí včera poslala ke schválení poté, co už zkritizovala jeho první verzi. Vždyť grafici udělali všechno, co chtěla, tak co se jí na tom ještě nelíbí?

Ale především se bleskurychle snažím rozmyslet, jestli je lepší hovor vzít a poslouchat seznam změn, které v inzerátu  nejspíš zase bude chtít udělat, anebo hovor odmítnout a zavolat jí později nazpátek, protože teď stejně nemám po ruce tužku a papír, abych si mohla dělat poznámky. A těch změn určitě bude spousta, takže si to nezapamatuju.

Palec se vznáší nad zeleným tlačítkem na volantu a pak zase nad červeným.

Nakonec stisknu to zelené.

Představím se, pozdravím a na druhé straně se ozve rozpačité ticho a potom zvolání: „Jé, já jsem si spletla číslo!“ Pak pokračuje: „Ale když už vás mám na telefonu, můžu vám rovnou říct, že ta verze inzerátu, kterou jste mi včera poslala, je takhle v pořádku.“

Popřejeme si hezký den a rozloučíme se.

Kdybych ten hovor nepřijala a odložila tu údajně nepříjemnou konverzaci na později, zcela bych si znepříjemnila zbývající cestu do práce, protože bych nepřestala myslet na to, že té paní budu muset zavolat zpátky.

Postavit se potížím čelem vyžaduje určitou dávku odvahy, ale občas se to vyplatí!