The Voice

Když Motýl vezme své dcery na víkend k rodičům, stává se mi, že se ocitnu v sobotu večer sama doma a žehlím.

Já vím, že se mi teď ty z vás, které žijí pestrý život nezadaných slečen, nahlas smějí. Pořád v uších slyším slova jedné kamarádky, které jsem se kdysi ve zkouškovém období na vysoké snažila vysvětlit, že se opravdu v sobotu večer hodlám prostě učit: „Neblázni, v sobotu večer přece nemůžeš sedět doma!“

Dnes už o sobě vím, že mám v sobě velmi silné nespolečenské „já“, které v sobotu večer, kdy všichni vyrážejí do kina, do restaurací nebo někam tancovat, raději sedí doma, čte si, popřípadě se vrhne na horu nevyžehleného prádla. A kouká přitom na televizi.

Většinou si k žehlení pouštím něco na DVD: film nebo nějaký seriál. Shlédla jsem tak už všech deset řad „Přátel“ v češtině a ve francouzštině. Uvažuju, že si to celé dám ještě někdy v angličtině.

V poslední době ale při sobotním nočním žehlení sleduju „The Voice“ na TF1. Je to pěvecká reality show ve stylu „Česko hledá superstar.“ Možná existuje „The Voice“ i v Čechách (něco jako „Hlas Česka“?).

Vlastně za to celé může Motýl. Jeden sobotní večer jsme měli v plánu pustit si DVD, ale jeho v televizi zaujal první díl „The Voice“. Na mé naléhání, zda si tedy pustíme to DVD, odpověděl se stydlivým úsměvem: „Já bych se radši koukal na tohle.“

„To myslíš vážně?“ pohoršila jsem se. Podobnými pořady já totiž opovrhuji.

Nechala jsem Motýla koukat a uvelebila se v křesle s knížkou. Moc jsem z ní ale nepřečetla, protože mě pěvecké výkony kandidátů fascinovaly.

Motýl už se od té doby na „The Voice“ nekoukal. Já ano. Ne na všechny díly. Jenom když jsem v sobotu sama doma a žehlím. To žehlení to přece omlouvá.

Já vím, že je to jeden velký podfuk. Na YouTube jsem dokonce narazila na pořad, ve kterém z některých účastníků „The Voice“ vylezlo, že se do soutěže nepřihlásili sami, ale že je vyhledala produkce pořadu a udělala jim nabídku. Jedná se o profesionální zpěváky, kteří ještě neprorazili. Těch nevinných dítek nebo dospělých, kteří si do soutěže přišli splnit svůj sen, je tam minimálně, ačkoli soutěž je tak prezentovaná.

Mně je ale celý ten televizní marketing celkem jedno. Při žehlení slzím dojetím nad tím, kolik ve Francii (a pravděpodobně tedy i v jiných zemích) existuje nadaných lidí, kteří tak nádherně zpívají. Je mi líto, že jich je tolik, protože každý z nich by si zasloužil plné koncertní sály a vyprodaná turné. Všichni ale prostě prorazit nemůžou.

Samozřejmě je mi taky trochu líto, že mezi ně nepatřím. Ne, nesním o kariéře slavné zpěvačky, ale připadá mi hezké, když někdo umí zpívat.

Z každého dílu „The Voice“ přímo tryskají emoce. Dojetím pláčou porotci, někteří zpěváci (a hlavně zpěvačky) zase s takovým zápalem zpívají jímavé písně, že občas také slzu uroní. A já pláču také, protože jsem u toho svého žehlicího prkna prostě snadný cíl!

Umělá Britney

Ve středu jsem byla na koncertě Britney Spears.

Pokud jsem vám tímhle prohlášením hned na úvod způsobila šok, omlouvám se. 

Nikdy jsem nebyla velkou fanynkou Britney Spears. Nemám ráda její hlas (jako by měla permanentně ucpaný nos) a mám za to, že je to loutka hudebního businessu, nic víc. Zřejmě nemám právo ji soudit. Každý se musíme nějak živit, a kdyby neměla opravdu žádný talent, zřejmě by nebyla tak známá (i když… kdo ví). Ostatně pár jejích nejnovějších písniček mají docela šťávu.

Koncert byl ale katastrofální. Ještě nikdy jsem nebyla svědkem něčeho tak umělého. Každý pohyb byl očividně přesně nacvičen a naplánován, ani špetka improvizace, a to se Britney v podstatě jenom vrtěla – nezpívala. Celý koncert byl na play-back. Snad bych to tím pádem ani neměla nazývat koncertem, spíš tanečním představením, které by se hodilo do nějakého night clubu. Britney totiž každé tři písničky střídala blyštivé kostýmy: jednodílné plavky za bikiny, minisukýnku za minišortečky. Přehazovala u toho svou dlouhou blonďatou hřívu ze strany na stranu a pánská část publika byla u vytržení.

Na ukázku video z Budapeště – vystoupení je pravděpodobně všude naprosto stejné:

Odešli jsme v půlce koncertu poněkud rozpačití. Jak je možné, že „tohle“ je na vrcholu hitparád? Co je tajemstvím jejího úspěchu? Koncertní hala zdaleka nebyla vyprodaná (díky čemuž Motýl snadno získal hned čtyři lístky ve VIP lóži), ale viděli jsme pár opravdu našených fanoušků. Co se jim na Britney tolik líbí? A proč talentovaní umělci jako Madjo mají takové potíže prorazit? Kdo o tomhle rozhoduje?

 

Prince

Když jsem se před pár měsíci dozvěděla, že do Lucemburska přijede koncertovat Prince, ihned jsem začala žadonit u Motýla, aby nám opatřil lístky.

Dokud jsem totiž pracovala v novinách, jedna z velkých výhod byla, že jsem se dostala v podstatě na jakýkoli koncert, na který se mi jenom trošku chtělo. Na spoustu z nich jsem tak chodila jen tak ze zvědavosti, aniž bych byla opravdová fanynka. Teď už v novinách nepracuju, což naštěstí neznamená, že by byl koncertům konec, protože Motýl to vždycky dokáže nějak zařídit. S Princem ale dělal trošku drahoty, protože o lístky byl velký zájem (mj. proto, že byly nehorázně drahé). Dušovala jsem se, že až do konce roku na žádný jiný koncert nebudu chtít jít. Nakonec jsme měli lístky do „Golde Circle“, tzn. velmi blízko pódia.

Ne že bych Prince poslouchala každý den. Mám ale v paměti léta svého mládí, kdy jsem se začala učit hrát na saxofon a můj hudební vkus ovlivňovali kamarádi muzikanti – v pozitivním slova smyslu. Jeden z nich byl velkým obdivovatelem Prince. A taky mi dokázal vysvětlit, proč.

Zpěváků a hudebních kapel je dnes obrovské množství. Spousta z nich má talent, ale v době, kdy se už málokdo uživí prodejem CDček, se z jejich koncertů stal velký showbusiness. Na koncertech se pak fanoušci nechají oblbnout různými speciálními efekty, které s hudbou nemají nic společného.

Prince těch speciálních efektů moc nepředvedl. Nemusel. On i jeho muzikanti jsou prostě naprosto dokonalí a vystačí si se svou hudbou a zpěvem.

Mimochodem dokonalost se popisuje hrozně těžko.

Ačkoli bylo na vstupenkách psáno, že doors open v 19 hodin, ještě v půl osmé byla koncertní hala zavřená a dav stál v dlouhé frontě před vstupem. Později jsem se dozvěděla, že to bylo proto, že ještě v půl osmé stál Prince na scéně a zkoušel. Prostě chtěl, aby jeho vystoupení bylo perfektní.

Hned první písnička mi vyrazila dech. Nějak mě prostě nenapadlo, že by s Princem mohl přijet taky Maceo Parker – saxofonista, kterého jsem v Luxu už dvakrát prošvihla! Jeho „Pass the Peas“ navíc okamžitě nabralo takové grády, že mi ani nevadilo, že se Prince na scéně zatím neobjevil.

Taky Princovy tři zpěvačky byly naprosto úžasné. Při duetu „Nothing compares 2 U“, který Prince zazpíval s jednou z nich, mi šel mráz po zádech.

No a Prince… na koncertech zásadně nefotím, ale ten včerejší jsem prostě musela zdokumentovat i s vědomím, že fotky z telefonu budou nekvalitní.

This slideshow requires JavaScript.

Princův koncert zkrátka předčil všechna moje očekávání. A že jsem jich měla hodně!

PS pro Álu: Lituju, že jsem nestála blíž k pódiu. Ke konci koncertu totiž Prince zahodil kytaru do davu. To by byl dárek pro tebe!

Na co doopravdy myslím při běhání

A důraz v titulku kladu na slovo „doopravdy“.

Nedávno jsem reagovala na jeden příspěvek na Šťastném blogu, který nese název Na co myslíte při běhání? (A prosím neříkejte, že na nic.). V komentáři jsem uvedla, že často jdu běhat s tím, že si přitom něco „promyslím“, a když doběhnu, zjistím, že jsem nemyslela vůbec na nic. Soustředím se na hudbu z iPodu a na pravidelné dýchání. Pro nic dalšího v hlavě nemám místo.

Úplná pravda je, že ačkoli nemyslím na nic konkrétního, protože žádnou konkrétní a smysluplnou myšlenku při běhu prostě nedokážu udržet v hlavě, něco si při běhání představuju. A souvisí to s tou hudbou v iPodu. Včerejší příspěvek na Šťastném blogu Neumím zpívat mi dodal odvahu, abych se ke svému podivnému zvyku přiznala.

Nebojte se, při svém běhání po lese nezpívám. Aspoň teda vědomě ne. Je možné, že mi přes hudbu v uších, kterou při běhu postupně zesiluju, nějaký ten pazvuk z hrdla unikne, ale myslím, že přes mé funění nemůže být slyšet.

Mým tajným (teď už teda trochu méně tajným, když o tom píšu) snem je být slavnou zpěvačkou. Sny rozděluju na reálné, kterých se snažím dosáhnout (jako třeba být úspěšnou podnikatelkou, cestovat do exotických zemí, napsat knihu apod.), a na nereálné. Být zpěvačkou je nereálný sen. Vím, že se nikdy zpěvačkou nestanu, protože a) neumím zpívat (opravdu!), b) jsem trémistka, c) nejsem ani pohybově nadaná a d) na rozjezd pěvecké kariéry už jsem stejně stará (jen si vzpomeňte, v kolika letech začaly Britney Spears nebo Dara Rollins!).

Když ale běžím a poslouchám své nejoblíbenější písničky, představuju si sama sebe na pódiu a podávám přitom naprosto excelentní výkony. S tempem hudby zvyšuji i své tempo běžecké. Paprsky slunce prosvítající skrz mraky se rázem promění v zář reflektorů. Davy šílí ještě předtím, než do mikrofonu zapěju první tón. Není se čemu divit, vždyť mi to taky v těch teplákách a běžeckých botách neuvěřitelně sekne.

To byste nevěřili, jak snaha vydat ze sebe na pódiu to nejlepší dokáže povzbudit v běhu. Ale samozřejmě není píseň jako píseň. Tak třeba s Morcheebou uběhnu tříkilometrové kolečko o celou minutu a půl pomaleji než  s Muse.

Jinak samozřejmě si sama sebe nepředstavuju jako zpěváka z Muse. V takových případech se  spokojím s představou, že jsem talentovaná kytaristka nebo klavíristka – konkrétně třeba v písničce United States of Eurasia.

Ovšem daleko nejlepší běžecké (i pěvecké) výkony podávám při poslechu P!nk. S tou ta tříkilometrová kolečka někdy zvládnu uběhnout dokonce tři.

Nedávno jsem zkusila běžet s audioverzí své učebnice španělštiny. Ploužila jsem se u toho jako šnek a po prvním kolečku mě začalo píchat v boku. Sen, že jednou budu hovořit jako rodilá mluvčí pro mě asi nebyl dostatečně motivující. Příště si zkusím představit, že jsem krásná jako Penelope Cruz a zpívám Volver.

Jak jsem křepčila

Včera jsem zažila dost podivný den, na jehož konci jsem se cítila zcela fyzicky i psychicky vyčerpaná. To poslední, na co jsem měla chuť, bylo jít na koncert, ale Motýl komplikovaně sehnal lístky na MOBYho, a to jsem přece nemohla jen tak odpískat.

Hned v autě jsem na něj vychrlila všechno, co se mi za den přihodilo. On byl taky unavený, ale ze zbytků sil mě podpořil a utěšil.

Před koncertem jsme si v čekajícím davu ještě „na stojáka“ stihli vypít skleničku (teda spíš kelímek) a sníst hamburger. Ze všech stran se na nás tlačili lidi, strkali do nás, a my jsme se pokoušeli do sebe co nejrychleji dostat tu nezdravou věc, která byla naší večeří, zatímco nám hořčice ukapávala na zem.

Motýl prohlásil: „Nebylo by nám líp doma – pěkně v klídku na terase?“

Sama sebe jsem překvapila svou odpovědí: „Ne! Doma na terase jsme pořád. Vždyť my vůbec nechodíme mezi lidi!“

A Motýl mi na to řekl: „Ale vždyť je nám spolu tak dobře.“

A má pravdu. Nám je spolu – samotným – opravdu dobře. A taky není pravda, že bychom nechodili mezi lidi. Akorát že většina našich sociálních kontaktů je pracovních. A tudíž se nám potom ve volném čase mezi lidi nechce.

Koncert mi ale ohromně pomohl vyčistit hlavu. Žasla jsem nad tím, jak jsem se nechala strhnout atmosférou a davem, tancovala jsem a křepčila jak zběsilá, ačkoli MOBYho skoro nikdy neposlouchám. Překvapilo mě, kolik písniček jsem znala, aniž bych věděla, že je složil právě MOBY.

Zato dnes ráno, když jsem se v půl osmé snažila vyhrabat z postele, říkala jsem si, zda bych nebyla šťastnější (otázka, kterou si často klade Bára na Štastném blogu), kdybych bývala svůj včerejší večer přece jenom strávila s Motýlem v klidu na terase. Ještě teď mě bolí celé tělo. Znamená to, že na takové křepčení začínám být moc stará? Jak zpívá MOBY, „I’m feeling so old…“