4. narozeniny

Dnes slaví můj blog 4. narozeniny. Už to není žádné mimino!

Čtyři roky, během kterých se vyvíjel především obsahově. Zatímco ze začátku jsem tu často ukazovala svoje úlovky z nákupů a své kosmetické objevy, v současné době bývá nejčastějším tématem mateřství a moje dítko. Společně s tématy se pravděpodobně mění i čtenáři. Soudím tak z vašich komentářů. Někteří komentátoři jsou věrní už celá léta, některé to tu už možná přestalo bavit, ale zase přišli jiní, kterým je to, co právě prožívám a o čem píšu, blízké.

Za ty čtyři roky už jsem vzdala jakoukoli snahu dát svému blogu nějaký jeden ucelený styl, nebo mu přišít nějakou cedulku jako třeba „blog o módě“ nebo „blog o vaření“. Je to takový můj malý „blog o všem možném“.

K jeho pátým narozeninám bych mu mohla darovat aspoň nějakou vizuální obměnu, co myslíte?

Za ty čtyři roky jsem tu zaznamenala mnoho zážitků a hlavně úvah a jsem si jistá, že jednoho dne budu vděčná za to, že jsou moje vzpomínky takto někde uložené.

Na druhou stranu se zatím nedokážu ke svým starším příspěvkům vracet, aniž bych pociťovala silnou touhu je promazat. Občas mi nějaký nový čtenář – nebo spíš čtenářka – napíše e-mail, že zrovna objevila můj blog, že se jí moc líbí a že se jím postupně pročítá až na začátek. Samozřejmě mám radost, že někdo tráví čas čtením toho, co jsem napsala, ale většinou ve mně trochu hrkne, když si vybavím, jakým „koninám“ jsem se ve svých příspěvcích před lety věnovala. Vždycky je mi trochu stydno. Zajímalo by mě, jestli i ostatní blogeři prožívají něco podobného.

V žádném případě ale nic mazat nehodlám, protože tím by můj blog ztratil smysl. Nést zodpovědnost za to, co jsem napsala v minulosti, prostě k blogování patří.

Přiznám se, že v posledních měsících jsem už několikrát uvažovala o tom, že s psaním blogu přestanu. Přece jen mám času čím dál míň, a ačkoli frekvenci příspěvků i jejich délku určuji jen já sama, někdy se tím dokážu pěkně vystresovat. Zároveň mě už jen samotné pomyšlení na to, že bych měla přestat, pokaždé zamrzelo. Vždyť je to ten jediný „koníček“, který mi zbyl…

Přeju svému blogu dlouhý život.

4thbirthday

Blog dnes slaví

Dnešní den je výjimečný hned ze dvou důvodů:

  • můj blog slaví 3. narozeniny

a

  • poprvé od jeho založení jsem jeho narozeniny neprošvihla.

Ano, už celé tři roky tady dobrovolně vystavuji kus sebe. Moje postřehy ze všedního života, úvahy, radosti, trápení a jiné pohnutky mé mysli čtou nejen moji blízcí přátelé, ale také lidé, které jsem nikdy nespatřila. Některé z nich jsem ale díky blogu mohla poznat trochu líp a troufám si říct, že jsem s nimi svým způsobem navázala takový jiný druh přátelství.

Blog mi velmi často pomáhá srovnat si věci v hlavě. A pomáháte mi v tom i vy, čtenáři. Vaše komentáře a e-maily jsou pro mě vždy přínosné. Někdy mě ujistíte, že vidíte věci stejně jako já, jindy se mnou obrazně zatřesete a stáhnete mě zpátky na zem. V obou případech jsem vám vděčná.

Jak víte, letos mě čeká důležitý životní zlom. Zatím nevím, jaký dopad bude mít  mateřství na můj život celkově a jak se ještě změní mé priority, čím přesně se naplní mé dny a jak zvládnu sama sebe zorganizovat. Vím ale, že psaní blogu zůstane mou základní potřebou a že se mu chci i nadále věnovat. Motýl tuhle moji vášeň pro psaní úplně nechápe; neví, proč svému blogu věnuji tolik času, když za to „nic nedostávám“. V tomhle se ale plete. Já toho od svého blogu dostávám tolik, že se to ani nedá vyjádřit.

third_birthday

Můj blog měl narozeniny… a já je zase prošvihla!

Stejně jako loni jsem si i letos během února několikrát vzpomněla, že se blíží výročí záložení mého blogu. Stejně jako loni jsem to v Den D (včera) úplně vypustila z hlavy.

Stejně jako loni jsem i letos zamýšlela udělat rekapitulaci termínů zadaných do vyhledávačů, díky kterým se někteří z vás na můj blog dostali. Nejsem si ale jistá, že by to bylo pořád tolik zajímavé… jestli to někdy vůbec zajímavé bylo.

Raději se zmíním o tématech, která vás podle wordpressovských statistik zaujala za minulý rok nejvíce.

  • Nejčtenějším příspěvkem bylo Módní peklo v opeře. Nevím, zda za úspěch vděčím blogu Módní peklo, jehož jméno jsem si pro svůj příspěvek vypůjčila, nebo jestli problematika vhodného oblékání do společnosti mou čtenářskou obec tolik tíží. Doufám, že jde o ten druhý případ. Třeba až se příště vydám do nějakého českého divadla, budu příjemně překvapená.
  • Příspěvek Mých patnáct minut slávy byl hned druhým nejčtenějším. Tady za popularitu vděčím Šťastnému blogu a našemu společnému příspěvku 5 věcí, které závidím Francouzkám. Součástí příspěvku byla anketa o nejkrásnější Francouzku, v níž zvítězila Juliette Binoche.
  • Mnozí z vás se tady na blogu zřejmě chtěli dozvědět, Jak si správně přát. Doufám, že vaše přání byla stejně úspěšná jako ta moje.
  • Pozornost vzbudily také Vysoké podpatky – příspěvek, ve kterém jsem vyjádřila své obouvací preference.
  • A kupodivu vás také zaujala má Novoroční předsevzetí 2012, ke kterým se ještě určitě vrátím na konci roku.

Tak vypadá žebříček TOP 5 příspěvků uveřejněných během druhého roku existence tohoto blogu.

Moc vám všem děkuju za to, že čtete, a hlavně za vaše reakce a názory, které značně obohacují můj pohled na svět.

Zapomenuté kouzlo dopisních schránek

V době, kdy ještě neexistovaly e-maily, jsem ráda psala dopisy. Vlastně jsem svým malým kamarádkám posílala pohlednice a dopisy dřív, než jsem se naučila psát. Pečlivě jsem v trafikách vybírala pohledy (třeba s Maxipsem Fíkem nebo Makovou panenkou) a na zadní stranu pak namalovala obrázek. Mamka vyplnila adresu a já pak mohla pohled hrdě vhodit do schránky.

Napadlo by ještě něco takového dnešní děti?

Vášeň pro psaní dopisů mi vydržela poměrně dlouho. Trávila jsem dlouhé hodiny vybíráním dopisních papírů v papírnictví, a pak samozřejmě další dlouhé hodiny samotným psaním. O čem jsem tehdy psala? Jak je možné, že jsem toho měla tolik co vyprávět? Dnes když se svým přátelům odhodlám po delší době poslat e-mail, nikdy nevím, čím začít.

Když jsme s rodiči začali jezdit na zahraniční dovolené, skoro z každých prázdnin jsem si přivezla aspoň jednu adresu. Vždycky jsem se s někým skamarádila a slíbila mu, že si budeme psát. Ne vždycky se jednalo o mé vrstevníky. Hlavně když jsem se začala učit francouzsky, budil můj (možná lehce přehnaný) zájem o cizí jazyk údiv dospělých.

O adresy jsem si ale nikdy neříkala sama. Byla jsem dítě spíše stydlivé. Lidé mi svoje adresy nabízeli sami od sebe. Že prý si můžeme dopisovat, a já si tak procvičím francouzštinu.

Pár dopisových přátelství jsem tímto způsobem doopravdy navázala. Mou nejintenzívnější dopisovatelkou byla jedna francouzská dáma v důchodovém věku, která mi ke svým dopisům připojovala také opravené kopie těch mých, za což jsem jí byla velice vděčná.

Ve velké většině případů jsem ale nechala napálit. Zas a znova docházelo na ten samý scénář: někdo mi „vecpal“ svou adresu a horlivě kladl na srdce, abych mu určitě napsala. Ne vždycky se mi pak dotyčnému napsat chtělo, ale bála jsem se, že mě bude hryzat černé svědomí, když nenapíšu. A tak jsem vždycky nějaký ten dopis sesmolila. A nikdy nedostala odpověď.

Vzpomínám si na blonďatou švýcarskou prodavačku, u které mi rodiče koupili úžasně moderní stropní světlo do mého nového pokoje. Nebo na prodavače vstupenek do jednoho opuštěného antického chrámu na Kypru. A nedávno jsem zažila nové zklamání: náš kubánský průvodce, se kterým jsme si tak báječně rozuměli, že jsem mu slíbila, že mu po návratu do Evropy pošlu nejen e-mail, ale taky celý balík knížek ve francouzštině a v angličtině. Svůj slib jsem jako vždycky měla v úmyslu dodržet. Nejdřív jsem poslala e-mail, ve kterém jsem pečlivě popsala každou z knížek, které jsem mezitím pečlivě vybrala a zabalila. Než jsem se dostala s balíkem na poštu, uplynuly téměř dva týdny. Tak trochu jsem čekala, že během té doby na svůj e-mail dostanu nadšenou odpověď ve stylu: „Děkuju, už se na ty knížky moc těším.“ Nic. Odpověď jsem nedostala dodnes. A ten balík nakonec neodeslala. Netušila jsem totiž, jak problematické je poslat balík na Kubu. Musela jsem vyplnit čtyři podrobné formuláře, popsat hodnotu každého předmětu, který balík obsahoval (šest knížek, jejichž hodnotu jsem odhadla na 5 euro za kus), a nakonec se od pošťáka dozvěděla, že mě to bude stát 129 euro! Polkla jsem na prázdno a balík si zase odnesla zpátky domů. Kdybych neměla pocit, že o ty knížky na Kubě nikdo nestojí, odeslala bych je i za tu nehoráznou cenu. Takhle se mi ale zdá, že bych byla štědrá jaksi zbytečně.

Pořád mě ale mrzí, že se naše vzájemné sympatie a společné zážitky tak rychle rozplynuly, místo aby přerostly v dlouholeté přátelství. Dokonce už jsem si i vyfantazírovala, jak s Motýlem pro našeho Kubánce vyřídíme oficiální pozvání, jak ho pak přivítáme v naší demokratické Evropě, a dokonce i to, jak pak budeme velkorysí, až se Kubánec rozhodne zpátky na Kubu nevrátit. Prostě jsem se nechala unést.