První záchvěvy vánoční paniky

Zatímco termín porodu mám stanovený na Halloween, který se naštěstí v mojí ani v Motýlově rodině nikdy nijak zvlášť neřešil (a náš Motýlek se svým novým jesličkovým režimem jen 2 dopoledne v týdnu přijde i o jejich halloweenskou party, což pro mě znamená, že nemusím řešit masku), začínají mě pomalu děsit Vánoce. Dnes mi došlo, že v šestinedělí (!) bych měla péct cukroví, shánět dárky, připravit adventní kalendář a něco do něj. Na ty dárky mám tedy i kus prosince, ale je mi jasné, že listopad bude jaksi v mlze…

Vymyslet dárky pro Motýlka bude hračka. A to i bez toho, aby zrovna těch hraček dostal přemíru. Na Pinterestu jsem natrefila na tenhle inspirativní článek: 18 Non-Toy Gifts for Toddlers. A pro letošní Vánoce jsem si z něj poznamenala hned dva nápady:

  1. Vytvořím Motýlkovi malé fotoalbum, ve kterém shrnu jeho rok 2015. V poslední době si spolu často prohlížíme fotky z dob, kdy byl miminko, aby si trochu osvěžil paměť (ha ha) a připravil se na to, co nastane, až naše druhé miminko „vyleze dírou ven“, jak mi několikrát denně opakuje. Také se velmi rád kouká na fotky a videa v mém či Motýlově mobilu, obzvlášť pokud je hlavním aktérem právě on. Ano, trochu mi nahání strach tahle sebestředná generace dětí, kteří už ve dvou letech pózují a dělají si „selfies“. Ale právě proto jsem se rozhodla mu pár fotek vytisknout a darovat mu je v klasičtější formě. A možná by se z toho mohla stát taková malá každovánoční tradice…
  2. Pořídím Motýlkovi na naši minizahradu krmítko pro ptáky. Ptáky miluje a mohla by to být docela prima zábava, sypat jim do krmítka semínka a drobky od snídaně.

Dále uvažuju, že mu pořídím první brusle. Kryté kluziště máme nedaleko a snad bych tam občas zvládla zavítat i s miminkem.

A taky bych si přála, aby letos vyzkoušel lyže. Vím, že většina normálních lidí si myslí, že ve dvou a půl letech je to ještě brzy. Jenže moje mamka nasadila laťku velmi vysoko tím, že mě údajně na lyže postavila už v roce a půl! V té době Motýlek teprve 2 měsíce chodil bez opory… ehm. Ale letos by krátké ťapání na lyžích zvládnout mohl. Jen tak pro seznámení. Na druhou stranu si nemyslím, že má cenu kvůli tomu lyže kupovat. Asi mu je někde zkusím půjčit. Pokud se tedy vůbec dostaneme někam do hor.

Daleko větší potíž bude s dárky pro ostatní členy rodiny. Pro Motýla už jsem jich pár koupila, protože on je na dárky obzvlášť náročný, a tak musím využít jakékoli inspirace už v průběhu roku. Nicméně jsou to dárky, které budou užitečné pro celou rodinu, takže bych potřebovala najít ještě pár takových, které budou určeny opravdu výhradně jemu. Ještě předtím ale musím vymyslet i narozeninový dárek (a opatřit dort), což mi trošku usnadnil tím, že se zmínil o nějaké nové helmě na kolo, která by se mu líbila.

Ovšem co nadělit „zbytku“ rodiny, tzn. rodičům, sourozencům, tchánovi s tchýní, švagrovi a švagrové, všem různým tetičkám a té haldě dětí?! To je pro mě rok od roku čím dál větší problém a přiznám se, že i čím dál menší potěšení. Na nějaké běhání po obchodech s nadějí, že se nápady dostaví, až ty správné věci uvidím, asi letos nebudu mít čas ani energii. Takže mě bude zachraňovat internet, což ale znamená, že nejdřív budu muset vědět, co chci objednat! Když k tomu přimyslím, že vůbec netuším, kde a v jakém složení budeme letošní Vánoce slavit, mám pocit, že se na mě valí velká lavina.

Co se týče toho adventního kalendáře, opravdu mi na tom záleží. Jako dítě jsem milovala otevírání okýnek na těch kýčovitých papírových kalendářích s nekvalitní čokoládou uvnitř. Jenže tehdy to byla porevoluční luxusní novinka. Nevím, jestli to má pro děti stejné kouzlo i dnes. V záchvatu eliminace všeho nezdravého z jídelníčku mého prvorozeného dítěte jsem loni vlastnoručně adventní kalendář vytvořila s pomocí krabiček od sirek (od té doby máme na krbu pořád ještě dvě misky plné zápalek). S výsledkem jsem byla celkem spokojená. Ovšem můj plán, že tenhle kalendář vydrží celá léta, tak úplně nevyšel. Motýlek byl na to loni ještě prostě moc malý. Ne že by byl kalendář úplně nepoužitelný. Stačilo by pár drobných oprav s kapkou lepidla  a bude zase funkční. Ale tu černou fixu z toho bílého pozadí už asi nedostanu.

Na Amazonu jsem našla tyhle krásné miniaturní ptačí budky. Zase ptáčci. Daly by se navěsit na větvičky, které bych dala do bílé vázy, kterou jsme dostali jako svatební dar. Ale i s dopravou 50 EUR?! Tak asi ještě počkám, zda se něco neobjeví v oddělení „hobby“ našeho supermarketu a během listopadu (tedy v tom šestinedělí) tam budu muset podniknout pátrací výpravu.

Nebo máte nějaké jiné nápady, jak dítěti zpestřit první čekání na Ježíška, které snad bude konečně trochu vnímat? 

Reklamy

Pro co jezdím do Čech

Motýl odjel na svou tradiční každoroční pánskou jízdu (trek v horách)  a já si taky už tradičně na těch několik dní zorganizovala svůj vlastní program. Obvykle si na dobu jeho nepřítomnosti zvu do Luxu rodinu či kamarádky, tentokrát jsem se ale s Motýlkem vydala do Čech.

Po březnové, celkem pozitivní zkušenosti s leteckým spojením jsem se na náš výlet opravdu těšila. Tentokrát jsme ale měli na letištích smůlu. Měli jsme letět s jedním přestupem v Mnichově tam i zpět. Cestou tam byl ale náš let z Luxu do Mnichova ze stále neznámých důvodů na poslední chvíli zrušen a my strávili odpoledne pobíháním po letišti od okénka k okénku a stáním v nekonečně dlouhých frontách (ideální zábava pro 2leté dítě!), abychom nakonec místo přes Mnichov do Prahy letěli přes Kodaň. A aby nám to místo plánovaných 3 hodin se vším všudy zabralo skoro 9 hodin. Kdybych jela autem, byla bych v Praze rychleji.

I cestou zpět jsme měli potíže. Let z Prahy do Mnichova měl zpoždění, takže bylo jasné, že bychom prošvihli přípoj (na přestup jsme měli necelou hodinu). Tentokrát jsem byla velmi asertivní… nebo spíš protivná až lehce hysterická, ale dopomohlo mi to ke zdárnému řešení. Když paní za přepážkou Lufthansy v devět ráno krčila rameny a ujišťovala mě, že koncem odpoledne z Mnichova letí do Luxu další letadlo, pevným, možná trochu příliš silným tónem jsem zdůraznila, že jsem v 5. měsíci těhotenství, mám s sebou 2leté dítě a na další den strávený v letištních halách nejsem připravená. Konkrétně jsem citovala nedostatek mléka a plen. Zabralo to (ještě že jsem Motýlka ještě zcela neodpolenkovala! :-)). Poslali nás přes Frankfurt a do Luxu jsme se dostali jen s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Motýlek všechny ty útrapy (hlavně cestu do Prahy) snášel s překvapivým klidem. Až na pár výkyvů, které byly vzhledem k podmínkám naprosto pochopitelné, mi byl skvělým parťákem.

V Praze jsem se seznámila se svou téměř měsíční druhou neteří, oslavila studijní úspěch své sestry a Motýlek svou přítomností obšťastnil babičku (moje přítomnost už ji od jeho narození tak úplně neobšťastňuje :-)). Splnila jsem téměř všechno, co jsem měla v plánu, a nakoupila zcela všechno, co jsem měla na seznamu (i něco navíc).

V plánu jsem kromě potěšení se s rodinou měla nechat Motýlka ostříhat v salónu Funny Sassy, kam jsem ho objednala předem, návštěvu výstavy pořádané u příležitosti 50. výročí Večerníčku a Lego KidsFest.

Stříhání proběhlo velmi dobře. Motýlek seděl ve stylovém fáru, zatímco se paní holička starala o jeho bujnou kštici. Ostříhala ho pěkně, i když jeho poslední střih z lucemburského kadeřnictví, kam chodím já, se mi líbil malinko víc. Ovšem mezi lucemburskými a českými cenami služeb je tak obrovská propast, že trošinku přivřít oko snad můžu. Salón vedou dvě milé, mladé slečny, které to s dětmi prostě umí. Užila jsem si to tam já i Motýlek.

Na výstavě večerníčků jsme byli také. Koná se ale na dvou místech a my stihli jen Valdštejnskou jízdárnu. Vsuvka pro mimopražské (a možná i pro Pražáky): pozor, Valdštejnská jízdárna NENÍ ta u Pražského hradu! 😉 Na tuhle výstavu byl Motýlek ještě moc malý. Ještě nezná dost večerníčků a asi ani netušil, co se od něj na výstavě očekává. Ocenil domek Maxipsa fíka, pozornost věnoval i Krtečkovi a Škubánkovi, ale to bylo asi tak vše. Jinak byl trochu zaražený z množsví a temperamentu ostatních dětí. Určitě si to skvěle užijí děti ve věku tak od 4 let.

Tudíž jsem dost váhala i s tím Lego KidsFestem. Nevěděla jsem, jestli to pro Motýlka má cenu. Nakonec jsme se tam vydali. V autě Motýlek usnul, a protože se vyspat potřeboval (on totiž v Praze vůbec nezvládal svůj spánek po obědě, ale do večera ještě nevydrží), zajely jsme s mamkou zatím do Tesco Letňany koupit kytku mé úspěšné studované sestře. Já počkala v autě, mamka šla pro kytku a pro kafe. Vypily jsme si ho a ještě chvíli čekaly a povídaly si na pakrovišti u Tesca. Pak jsme se rozjely k tomu Lego KidsFestu, jenže to už bylo po třetí hodině odpoledne a my slíbily, že v pět budeme u sestry. Měly jsme dát 150 Kč za parkovné, což by mi nepřišlo tolik líto, kdybych věděla, že tam strávíme aspoň půl dne. Jenže já věděla, že tak za hodinu budeme muset vyrazit pryč, a to dodnes netuším, kolik vlastně stály vstupenky. Motýlek pořád spal a mně bylo jasné, že sotva by se po probuzení rozkoukal, už bychom ho táhly od Lega pryč. Tak jsme radši odjely a na Legu jsme nebyli. Trošku mě to mrzí, ale snad dostaneme někdy nějakou jinou příležitost. Třeba v Legolandu v Dánsku 🙂

Na nákupním seznamu jsem měla „zdravou lahev„, zubní a mezizubní kartáčky Curaprox, které se v Luxu velmi špatně shání, pár oblíbených (už vyzkoušených) přípravků kosmetické značky Manufaktura, časopisy. Vše jsem nakoupila a ještě jsem u nás na sídlišti (!) objevila moc krásný obchůdek s dětským oblečením, kde jsem narazila na super lehké letní kalhoty pro Motýlka, jaké už jsem dlouho marně hledala. A rovnou jsem mu k tomu přibrala triko s hasičským autem a ponožky, které se nám neustále někam ztrácejí. Taky jsem koupila dětský sprchový gel Hipp, který je teda v prodeji i u nás v Luxu, ale nikdy jsem ho nevyzkoušela. A začala jsem ho používat nejen pro Motýlka, jehož sprcháč jsem zapomněla doma, ale i pro sebe.

O té „zdravé lahvi“ jsem se dozvěděla kde jinde než na internetu. Je mi sympatické, že když už má Motýlek pít z plastové lahve, je aspoň opravdu nezávadná (snad). Tahle už je pro velké kluky a líbí se mi, že z ní můžeme pít oba a nemusím tedy myslet na to, abych vzala pití nejen pro něj, ale i pro sebe, když jdeme třeba na hřiště. Zatím má u Motýlka velký úspěch jako každá nová lahvička a báječně mu zase na čas zvýšila denní příjem tekutin.

IMG_3248

Móda (příliš) přizpůsobená ročním obdobím

Motýlek potřebuje nové (větší) pyžámko. Ta současná už mu začínají být krátká.

Vím přesně, co chci: dvoudílné bavlněné pyžamo s hezkým motivem (bagr, traktor, auto, hasiči anebo pejsci, ptáčci apod.), s dlouhým rukávem a dlouhou nohavicí.

Včera jsem navštívila 5 obchodů s dětským oblečením. V žádném (!) nemají pyžamo s dlouhým rukávem. Na mé estetické nároky se ani nedostalo, zarazilo se to na délce rukávů a nohavic. Několik prodavaček mi vysvětlilo, že teď mají pouze letní kolekci, tedy pyžama ve formě šortek  a trička s krátkým rukávem. Dlouhé rukávy se vyprodaly v lednu ve slevách.

Tedy v měsíci březnu, kdy v noci venku mrzne a přes den je sedm stupňů, má moje dítě spát v šortkách a tričku s krátkým rukávem. Prostě proto, že už je z hlediska módy letní sezóna.

Už jsem na podobný problém narazila v minulosti. To když jsem se v srpnu snažila Motýlkovi sehnat nějaké lehké letní boty. V obchodech už byly jen pohorky a sněhule.

Jindy jsem si zase chtěla pro sebe uprostřed zimy koupit žabky (do bazénu)…

Platí to totiž i pro oblečení pro dospělé. Sehnat v létě teplý svetr je nemožné. Je jedno, že v Lucembursku může celé léto propršet a teplota se pohybovat jen lehce nad deseti stupni.

U dětí je to ale složitější, protože se těžko nakupuje dlouho dopředu. Já si teď opravdu ještě netroufnu koupit Motýlkovi sandále. Nevím, jak rychle mu do léta vyroste noha. A netuším, jak teplé bude jaro. Možná je bude potřebovat zase až v tom srpnu, kdy už ale v obchodech sandále nebudou.

Tohle mě hrozně štve!

Čekám na správné počasí

Na každé nové roční období se těším. Samozřejmě si je vždycky trochu idealizuju.

Při slově „jaro“ se mi vybaví stromy s čerstvými lístky, zelené louky, rozkvetlé keře, modrá obloha a slunce.

Při slově „léto“ cítím vůni posekané trávy, slyším cvrkot lučních kobylek, vidím mísu jahod, modrou oblohu a slunce.

Při slově „podzim“ se mi vybaví barevné listí, spadané kaštany, modrá obloha a slunce.

Při slově „zima“ vidím sama sebe na svahu čerstvě upravené sjezdovky a později se svařákem v ruce na terase nějakého příjemného ski-baru. A samozřejmě modrá obloha a slunce.

automne

Na podzim už marně čekám od konce srpna, kdy jsem se vrátila z prázdnin a symbolicky se loučila s nátělníky, sukněmi a sandály. Zmocnil se mě záchvat paniky, když jsem si uvědomila, že Motýlek už nemá v zásobě žádné o několik velikostí větší oblečení, jako tomu bylo doposud. V období kolem jeho narození jsem dostala i koupila spoustu oblečení, do kterého postupně dorůstal… až z něj vyrostl. Trochu jsem se ukidnila, když jsem mu v jednom internetovém bazárku pořídila zimní kombinézu. Je trošku větší, takže si myslím, že v zimě mu bude perfektně. Pokud tedy letos nějaká zima bude.

Pro sebe jsem se rozhodla pořídit nový kabát a kozačky. Bohužel nakupovat pro Motýlka je mnohem jednodušší, než nakupovat pro sebe. Do obchodů se sama dostanu zřídkakdy a s Motýlkem nemám na zkoumání a zkoušení zboží dost odvahy a trpělivosti. Nehledě na to, že je venku pořád hezky a přijde mi škoda trávit slunečné odpoledne chozením po obchodech.

Vlastně mě ta modrá obloha a slunce už začínají trošku štvát. Já vím, že se rouhám. Ale už se nemůžu dočkat, až se zachumlám do nějaké tlusté šály, zvednu límec svého zbrusu nového kabátu a projdu se spadaným listím ve svých nových kozačkách. Když je ale venku 20 stupňů, hrozí, že bych se uvařila. Navíc si ten kabát a kozačky ani nemůžu jít koupit, když na chození po obchodech potřebuju, aby venku pršelo.

Tak si ten svůj kabát a boty vyhlížím aspoň na internetu. Zaujal mě tenhle kabát Stefanel, ale nejsem si jistá, jestli by mi tenhle střih sednul.

kabat

Z bot se mi zatím líbí tyhle značky Geox…

geox

… anebo tyhle od Clarks.

clarks_bottesCo si o nich myslíte? A jak nakupujete vy? S dětmi nebo bez dětí?

Omezená životnost

Můj počítač je po operaci. Pokud se procesor nazývá srdcem počítače, harddisk by mohl být jeho mozkem. Řekněme tedy, že měl nádor na mozku.

Odvezla jsem ho tam, kde byl před dvěma a půl lety zakoupen. Vysvětlila jsem, že je už nějakou dobu čím dál pomalejší. Nejdřív to začalo při prohlížení internetových stránek, z čehož jsem soudila, že jsem někde chytla nějaký virus. Potom se zpomaloval i při spouštění různých programů (u Macu se jim říká aplikace) a nakonec i při samotném zapínání. Naposled zůstalo úvodní nakousnuté jablíčko na monitoru viset asi tři hodiny a dál jsem se přes něj nedostala.

Pan prodavač/servisman slíbil, že provedou podrobný průzkum a zavolají mi, zda se počítač dá opravit a kolik to bude stát. Vzal si ode mě zálohu 70 eur, která později bude odečtena z opravy nebo z koupi nového počítače – asi v případě, že by oprava byla tak drahá, že by se mi vyplatilo rovnou koupit počítač nový. Trochu mě to zarazilo.

Jak jsem řekla, svůj milovaný MacBook Pro vlastním dva a půl roku. Většinu toho času jsem s ním byla víc než spokojená – řekla bych dokonce nadšená. Už dlouho jsem předtím toužila po Macu, ale kdybych si ho kupovala sama, zřejmě bych si pořídila takový ten bílý umělohmotný „základní“ model. Motýl mě ale jako obvykle rozmazlil a koupil mi tenhle „pokročilý“ kousek, který byl jistě ještě mnohem dražší. Naivně jsem si myslela, že cena odpovídá kvalitě značky Apple a že mi tedy vydrží dlouhou řadu let. A taky jsem to panu prodavači řekla: takový počítač by snad měl mít životnost delší než dva a půl roku!

A víte, co mi odpověděl? Že on sám je náročný uživatel, takže pro něj jsou dva a půl roku naprosté maximum. Pro normálního uživatele to je prý tak tři nebo čtyři roky, než se kupuje počítač nový.

Znechucená konzumním přístupem už jsem se připravovala na nejhorší. Nakonec se můj počítač povedlo spravit, ale na jak dlouho? Jasné je, že příště se opravdu omezím na ten nejzákladnější, tedy nejlevnější model, protože jestli je pravda, že si pak za tři roky budu muset koupit nový, žádná větší investice se nevyplatí.

macbook