Tchýně

Zmínka v jednom z mých minulých příspěvků o tom, jak jsem se nechala opečovávat svou 86letou tchýní, nevyvolala žádné extrémně bouřlivé reakce, ale mám pocit, že někteří z vás se nad jejím věkem zarazili. Anebo mám prostě chuť o svojí tchýni napsat něco víc.

Nevím, jak to máte vy, ale když někdo mluví o „86leté ženě“, já osobně si představím shrbenou a seschlou stařenku ve staré zástěře a s šátkem na hlavě, která sotva chodí, velmi špatně vidí, případně je i nahluchlá. To je taková moje stereotypní představa, když se o někom řekne, že „mu táhne na devadesát“.

Moje tchýně ale tomuhle popisu vůbec neodpovídá. Vypadá maximálně na pětašedesát, chodí moderně oblékaná, šátek si neváže na hlavu, ale rafinovaně kolem krku, stále používá denní a noční krém a parfém. Ano, přes léto žije na vrcholku strmého kopce a občas si postěžuje, že jí už dělá potíže vyjít ho pěšky, že se raději sveze autem, protože se snadno zadýchá. A ano, nosí naslouchátko. Ale jinak vydrží celý den na nohou. V létě zpracovává tuny ovoce ze zahrady a dělá z něj marmeládu, kterou nás pak celý rok zásobuje. Aby si pohrála s Motýlkem, klekne si k němu na kolena na zem a vydrží v té pozici třeba čtvrt hodiny, pak se bez problému zvedne a běží zase do kuchyně. Jen pro srovnání: mojí mamce je o nějakých třicet let míň a kleknout si na zem by ji nejspíš ani nenapadlo, protože ji bolí kolena a má strach, že už by se nezvedla.

Jediné, co svojí tchýni vyčítám, je, že tráví příliš času v kuchyni. Pomoct si nenechá. Maximálně mi po dlouhé diskuzi dovolí, abych sklidila ze stolu a naskládala nádobí do myčky. S přípravou pokrmů pomoct nechce, a když už se jí člověk přece jen vnutí, vymyslí tedy aspoň další přílohu nebo salát navíc, aby se nějak zaměstnala. Možná ta generace, která zažila válku, má potřebu své děti a vnoučata hlavně nasytit. Trošku se ale bojím, že si ji vnoučata budou pamatovat jenom v té ponuré kuchyni, kde tráví většinu času. Já si své babičky v kuchyni naopak nepamatuju skoro vůbec. S jednou jsem sedávala na dvorku před domem, vyhřívala se na sluníčku a poslouchala vyprávění historek z jejího mládí, které mě fascinovaly a které jsem si vyžadovala stále dokola. Taky jsme chodily na houby. A s tou druhou, pražskou babičkou jsem zase chodila na dětská představení do divadla a do kina… a potom do cukrárny.

Moje tchýně je ze šesti dcer, z nichž ty dvě poslední jsou dvojčata. Poté už její otec prý zanechal veškerých pokusů o zplození syna. Nejstarší z jejích sester pak porodila sedm chlapců 🙂 Ona sama měla Motýla na tehdejší poměry velmi pozdě – ve 39 letech a navíc s o 9 let mladším mužem! O dva roky později pak ještě přivedla na svět mou švagrovou.

Její manželství se mi zdá příkladné. I po těch téměř padesáti letech, co jsou svoji, jsou k sobě neobyčejně milí a pozorní. Vzájemně se neurážejí, respektují jeden druhého, dělají kompromisy. A přitom se nedá říct, že by byli zcela naladění na stejnou vlnu. Ona je spíš městký typ člověka, zatímco můj tchán je nejspokojenější v zahradě nebo ještě lépe v lese, kde může sekat dříví na zimu. Ano, občas se trošku hašteří, někdy na sebe zavrčí, ale většinu času spíše vrkají.

Abych to shrnula: v přítomnosti mojí tchýně je velmi obtížné mít na vědomí, že je jí 86 let. A možná jí je to i na škodu, možná by na ni celá rodina brala větší ohledy, kdyby vypadala trochu víc… sešle. Takhle má člověk pocit, že je vše v pořádku, když se chvíli u stolu zapovídá třeba se švagrem, zatímco ona už sklízí ze stolu, vaří kávu a servíruje dezert. Není na ní vidět, že by pomoc potřebovala, a tak jí ji „my mladí“ občas zapomeneme nabídnout.

Ovšem já osobně se někdy s obavami dívám na její jen o tři roky starší sestru, která byla ještě nedávno také plná energie. Jak dlouho tenhle náboj vydrží mé tchýni? A jak dlouho tu s námi ještě bude? Všichni z ní máme pocit, že ještě alespoň čtvrt století. A já bych jí to moc přála. I sobě.

Reklamy

Žárlím

Motýlek si velmi oblíbil slovo „táta“. Dokonce ho i skloňuje a volá na něj „Táto!“

„Táta“ nebo „táto“ slyším tak stokrát denně. I v noci.

Většinu nocí se přesouvá ze svojí postýlky do naší. Když se v ní po tmě uvelebuje, často si ověří, jestli tam táta je. Tázavě zvolá: „Táto?“ Ten mu rozespale odpoví: „Jsem tady. Spi.“ A Motýlek to spokojeně zalomí.

Ráno tahá z postele . ho převlékám z pyžámka, mu jdu ohřát mlíčko. Pak ale začne volat: „Tátóóó! Tááátóóóó!“ A ten mu pak přijde to mlíčko dát, zatímco já se jdu umýt a převléknout.

Když ho odpoledne vyzvedávám z jeslí, vrhá se mi kolem krku, ale „mámo“ nevolá.

V podvečer se začne ptát po tátovi. Vysvětluju, že je ještě v práci.

Když třeba v koupelně na sušáku visí Motýlova košile, Motýlek na ni hned ukazuje a hrdě říká: „Táta!“ Ano, tátova košile.

Když se pak Motýl večer vrátí domů, Motýlek se k němu žene jako vítr, nahlas se směje a volá: „Táto! Táto!“

A já žárlím. Chtěla bych, aby říkal taky „máma“ a „mámo“. Toho „tátu“ jsem ho navíc naučila já, protože i když se s Motýlem bavíme francouzsky, oslovuju ho před Motýlkem „táto“.

Když se Motýlka zeptáme, kde je máma, ukáže na mě. Takže ví, kdo jsem. Ale nepřivolává mě roztomilým zvoláním, nýbrž řevem a brekotem.

Ach jo.

Kineziterapie

Před pár lety jsem při běhání v lese zakopla o kořen schovaný pod spadaným listím. Spadla jsem a bolestí málem omdlela. Nedokázala jsem se postavit a Motýl mě musel nést asi 2 km v náručí k autu. Dovezl mě na pohotovost do nemocnice, kam jsem se pak ještě několikrát vrátila na kontrolu. Nejdřív o berlích, později bez berlí, ale pořád s bolavým kolenem. Doktor za celou tu dobu na moje koleno ani jedinkrát nesáhnul, jen pořád dokola zkoumal rentgenové snímky, na kterých nic neviděl. Předepsal mi „kinésithérapie“, tedy rehabilitaci. Chodila jsem na ni k moc milé slečně, která mi nejdřív koleno přejížděla ultrazvukem (teda myslím), pak mi ho masírovala a nakonec jsem musela u ní v ordinaci „cvičit“: držet rovnováhu na takové dřevěné destičce, která byla položená na kuličce apod. Nakonec to byla právě ona, kdo odhalil příčinu mé bolesti: při pádu jsem si kolenem škubla a došlo ke chvilkovému vykloubení, během kterého se mi mezi kosti dostala malá tuková bulka, jakých údajně všichni máme v těle desítky. Bulku se jí podařilo vymasírovat z kolena zase ven a od té doby mě koleno nebolí.

Motýla už několik let bolí záda tak silně, že se během procházky s kočárkem musí vždy každých 100 metrů zastavit a dřepnout si. Konzultoval už několik odborníků a vystřídal mnoho kineziterapeutů, zatím mu ale žádný nepomohl. Já jsem přesvědčená, že jeho problém je někde jinde a že ta bolest v zádech je jen průvodním jevem.

Tím chci říct, že s kineziterapeuty máme dobrou i špatnou zkušenost.

V pondělí se mi moje kolegyně, která má syna asi o dva měsíce staršího než já, svěřila, že s ním v pátek byla u tzv. mikro-kineziterapeutky kvůli tomu, že její syn v noci špatně spí. A ta „mikro-kiné“ prý jejího syna promasírovala (což se mu moc nelíbilo) a „vycítila z něj“, že když byla v 6. měsíci těhotenství, zažila mnoho stresu a nějakou nespravedlnost. Což je pravda – v 6. měsíci se její těhotenství značně zkomplikovalo a její syn pak přišel na svět téměř 2 měsíce před termínem. A kvůli tomu prý teď špatně spí. Mikro-kiné jí poradila, že s ním má hodně mluvit a ujišťovat ho. A světe div se, o víkendu spal prý najednou celou noc.

Okamžitě jsem se nadchnula myšlenkou, že i já s Motýlkem zajdu k „mikro-kiné“, která nám během 30minutové konzultace definitivně vyřeší naše přerušované noci.

Motýlkův spánek jsem už raději řešit přestala. S večerním uspáváním problém nemáme, ale během noci se pak téměř vždycky probudí a nedokáže znovu usnout sám. Musím k němu přijít a chytit ho za ruku (jo jo, pořád ta RUKA), nebo si ho rovnou vezmu k nám do postele, čímž alespoň zajistím, že nebudu muset během noci vstávat několikrát. Víceméně jsem se smířila s tím, že zatím v noci potřebuje fyzický kontakt, a pevně věřím, že jednoho krásného dne toto období skončí a já zase budu moct spát rozvalená na břiše a budu mít polštář sama pro sebe (a Motýl nebude mít Motýlkovy nohy v obličeji).

Ano, přestala jsem to řešit, ale kdyby ke mně nějaké řešení v podobě zázračné „mikro-kiné“ přišlo samo, hned bych po něm skočila.

Takže jsem si kolegyni řekla o kontakt a hned jsem si chtěla domluvit konzultaci. V pondělí tam byl ale záznamník s namluveným vzkazem, že sekretariát je ten den výjimečně uzavřen. Měla jsem tedy prostor to večer probrat s Motýlem, který mě stáhnul zpátky na zem a prohlásil, že náš Motýlek vlastně zase tak náročný není a že jemu vlastně to společné spaní ani tolik nevadí. To jsem nevěděla, protože ho jen slyším každé ráno nadávat, co všechno mu Motýlek během noci prováděl.

Myšlenku navštívit „mikro-kiné“ jsem úplně nezavrhla, ale odložila ji. Rozhodla jsem se sondovat u kolegyně, jestli se u ní doma opravdu stal zázrak a jestli je to řešení dlouhodobé.

Asi bohužel nikoli. Její syn už se opět budí. S tím rozdílem, že dříve „pouze“ křičel, zatímco teď zoufale volá: „Mamíííí!“

Moje kolegyně je však na radu oné „mikro-kiné“ pevně rozhodnutá ho nechat křičet. Včera prý křičel „jen“ čtvrt hodiny a pak sám usnul.

Takže to asi nebude nic pro mě. Já bych tu čtvrthodinu určitě nevydržela.

 

Můj muž není dokonalý

Musím s pravdou ven: muž, kterého jsem si vzala, není dokonalý. Má spoustu chyb, které mi pijou krev. A protože mluvit o nich s ním mi nijak nepomáhá, rozhodla jsem se o ně podělit s vámi.

1. Neustále potřebuje uznání. Zapomínám ho dostatečně chválit. Když ho o něco požádám a on to vykoná, očekává potom pochvalu. A když pochvala nepřijde, cítí se nedoceněný. Chválit ho tedy musím za přípravu pokrmů (když je dostatečně neocením sama od sebe, několikrát se mě zeptá, zda mi chutná, případně se opakovaně pochválí sám), za vyklízení myčky, zapnutí pračky nebo vynesení koše. Když tyto činnosti vykonávám já, ani si toho nevšimne.

2. Prokrastinuje. A to hodně. Zatímco já se snažím mít nepříjemné záležitosti co nejdřív z krku (pravda, někdy mi pak kvůli tomu nezbyde čas na něco příjemnějšího), on má tendenci je oddalovat a věnovat se jim teprve, když je to už naprosto nevyhnutelné (když ztropím scénu).

3. Nevěnuje se typickým mužským úkolům. Ano, na požádání sice dá prádlo do pračky (ovšem ovládání sušičky je na něj stále příliš složité) nebo vyklidí myčku. Ale žárovky musím měnit sama. Auto do pneuservisu si dvakrát ročně taky vozím sama. Na rozbitý kotel musím volat opraváře já. Navíc mi to Motýl dost komplikuje tím, že nechce, abych některé věci nechala opravit profesionály. Může to přece zvládnout sám. Ano, může. Ale pustit se do toho odmítá. Takhle nám téměř rok ve sprše nešla nastavit teplota vody. Buď byla moc horká, nebo moc studená. Nemáme jeden kohoutek na studenou a druhý na horkou vodu. Máme jeden kohoutek, kterým se nastavuje teplota, a druhý, kterým se nastavuje tlak vody. Už tolikrát jsem říkala, že na to zavolám instalatéra. Ale Motýl mi pokaždé odvětil: „Dej mi ještě týden. Nejpozději o víkendu se na to podívám.“ Minulý týden konečně přišel instalatér a opravil to. Bohužel takhle je to se vším a někdy jsem už předem ve stresu z toho, že budu Motýla muset zase k něčemu „nutit“ a kolik času a energie mi to zase zabere. Naposledy to bylo přivrtání konzolí (které jsem samozřejmě koupila a přivezla já).

4. Žárlí na Motýlka. To mi v současné době vadí asi nejvíc. Motýl to samozřejmě odmítá přiznat, ale já jsem přesvědčená o tom, že mu vadí, kolik pozornosti Motýlkovi věnuju (místo abych ji věnovala jemu). Třeba právě ta scénka kolem přivrtávání konzolí v Motýlkově novém pokoji. Dávala jsem jeho oblečení do skříně, on si hrál na zemi a přišel Motýl s vrtačkou. Automaticky jsem zvedla Motýlka z podlahy a odešla s ním pryč, neboť jsem se bála, že přijde k úhoně. A Motýl se urazil, protože prý vždycky, když přijde za námi, já hned odejdu někam pryč. Nebo jiný příklad: dlouhé cesty autem. Motýlek už není malé miminko, takže 9hodinovou cestu od nás k mým rodičům už z velké části neprospí jako dřív. Zároveň ještě není ve věku, kdy by ho na delší dobu zabavily dětské písničky nebo nějaká pohádka na DVD. Cesta k mým rodičům do Krkonoš byla dost pekelná, protože Motýlek často plakal a já to velmi špatně snáším. Na cestu zpět jsem Motýla požádala, aby věci v autě zorganizoval tak, aby sedadlo vedle Motýlka bylo volné (vezl si s sebou totiž kolo). Celé odpoledne jsem tedy seděla vzadu a hrála si s Motýlkem a cesta tak proběhla bez problémů. Jen Motýl pofňukával, že sedí vepředu sám…

Tak to jsou jeho nejhorší vlastnosti. Někdy snad napíšu i o těch dobrých. A věřte tomu, že ten příspěvek bude mnohem delší 🙂

Novoroční bilancování… se nekoná

Tak máme svátky za sebou. První Vánoce s Motýlkem. Podle mých představ neproběhly, ale to jsem věděla dopředu a letos jsem se rozhodla nad tím velkoryse mávnout rukou. Slibuju si, že příští Vánoce, které už bude Motýlek vnímat o něco víc, budou hezčí. V první řadě si chci prosadit, že je strávíme doma. Protože jedině doma existuje šance, že si je budeme moct zařídit tak, aby odpovídaly našim představám. Když je člověk mimo domov někde u příbuzných, nemá všechno pod kontrolou: třeba aby se doopravdy rozsvítily svíčky na stromečku (Motýlovi rodiče dávají na stromek opravdové svíčky, ale ze strachu před požárem je nezapalují, takže stromeček nesvítí, což mně osobně přijde škoda) a aby se přitom v místnosti aspoň na chvilku zhaslo světlo; nebo aby se dárky rozbalovaly postupně, aby měl člověk možnost si všimnout, co dostávají ostatní a zda z toho mají radost.

Letos poprvé jsem si uvědomila, jak je každý ovlivněný tím, jaké Vánoce prožíval v dětství. Pro Motýla je důležité, aby se celá rodina sešla, včetně tetiček, kmotřiček atd. A velký důraz se samozřejmě klade na jídlo: Vánoce jsou pro Francouze pravé gastronomické žně. Já byla zvyklá slavit Vánoce v úzkém kruhu rodinném a s příbuznými a přáteli se potom navštěvovat, popíjet čaj a ochutnávat cukroví. Přijde mi to méně stresující než připravovat velkou štědrovečerní večeři pro velký počet lidí (letos nás bylo 13). A Vánoce by přece měly být hlavně o pohodě, klidu a o tom, aby se lidé sešli a věnovali pozornost sobě navzájem (a ne tomu, co je na talíři).

Jelikož jsme o svátcích hodně cestovali, neměla jsem pořádně čas na své tradiční přemýšlení o uplynulém roce. Přitom zrovna rok 2013 by za řádné bilancování stál. Jednoznačně v něm hlavní místo zabírají dvě významné události: narození Motýlka a svatba. Byl to tedy rok, kdy jsem prožila možná své největší životní štěstí. Byl to ale taky velmi vyčerpávající rok, poznamenaný nashromážděnou únavou a poněkud hořkým poznáním, že ne na všechno máme s Motýlem stejný názor. To je asi normální a k tomuto prozření jednou muselo dojít. Vztah dvou lidí je vždycky i o kompromisech. Jen je potřeba se k nim dopracovat a to je někdy trochu bolestivé.

A právě proto se do hlubšího rozjímání o uplynulém roce nemám chuť pouštět. A výjimečně nemám ani chuť si dávat nějaká novoroční předsevzetí. Obvykle jsem velkým fanouškem předsevzetí všeobecně – i během roku.

V roce 2014 bych chtěla být prostě dobrou mámou. To je teď moje priorita. Čeká mě návrat do práce a moc bych si přála, abych ho zvládla a ustála bez přehnaných emocí a bez výčitek svědomí. To bude hodně těžké, protože ve vyčítání si všeho možného jsem přebornice. Už dopředu vím, že si budu vyčítat, že jsem Motýlka strčila do jeslí a že se mu nevěnuju, a zároveň se budu trápit i tím, že šidím práci a že už se nedokopu k podobným výkonům jako kdysi.

Jediné předsevzetí, které si dávám, je pokusit se naplno prožívat to, co zrovna dělám, a plně se tomu věnovat. A pokud nebudu moct s Motýlkem trávit tolik času, kolik bych si přála, ať jsou ty naše společné chvilky o to intenzivnější.