Čekám na správné počasí

Na každé nové roční období se těším. Samozřejmě si je vždycky trochu idealizuju.

Při slově „jaro“ se mi vybaví stromy s čerstvými lístky, zelené louky, rozkvetlé keře, modrá obloha a slunce.

Při slově „léto“ cítím vůni posekané trávy, slyším cvrkot lučních kobylek, vidím mísu jahod, modrou oblohu a slunce.

Při slově „podzim“ se mi vybaví barevné listí, spadané kaštany, modrá obloha a slunce.

Při slově „zima“ vidím sama sebe na svahu čerstvě upravené sjezdovky a později se svařákem v ruce na terase nějakého příjemného ski-baru. A samozřejmě modrá obloha a slunce.

automne

Na podzim už marně čekám od konce srpna, kdy jsem se vrátila z prázdnin a symbolicky se loučila s nátělníky, sukněmi a sandály. Zmocnil se mě záchvat paniky, když jsem si uvědomila, že Motýlek už nemá v zásobě žádné o několik velikostí větší oblečení, jako tomu bylo doposud. V období kolem jeho narození jsem dostala i koupila spoustu oblečení, do kterého postupně dorůstal… až z něj vyrostl. Trochu jsem se ukidnila, když jsem mu v jednom internetovém bazárku pořídila zimní kombinézu. Je trošku větší, takže si myslím, že v zimě mu bude perfektně. Pokud tedy letos nějaká zima bude.

Pro sebe jsem se rozhodla pořídit nový kabát a kozačky. Bohužel nakupovat pro Motýlka je mnohem jednodušší, než nakupovat pro sebe. Do obchodů se sama dostanu zřídkakdy a s Motýlkem nemám na zkoumání a zkoušení zboží dost odvahy a trpělivosti. Nehledě na to, že je venku pořád hezky a přijde mi škoda trávit slunečné odpoledne chozením po obchodech.

Vlastně mě ta modrá obloha a slunce už začínají trošku štvát. Já vím, že se rouhám. Ale už se nemůžu dočkat, až se zachumlám do nějaké tlusté šály, zvednu límec svého zbrusu nového kabátu a projdu se spadaným listím ve svých nových kozačkách. Když je ale venku 20 stupňů, hrozí, že bych se uvařila. Navíc si ten kabát a kozačky ani nemůžu jít koupit, když na chození po obchodech potřebuju, aby venku pršelo.

Tak si ten svůj kabát a boty vyhlížím aspoň na internetu. Zaujal mě tenhle kabát Stefanel, ale nejsem si jistá, jestli by mi tenhle střih sednul.

kabat

Z bot se mi zatím líbí tyhle značky Geox…

geox

… anebo tyhle od Clarks.

clarks_bottesCo si o nich myslíte? A jak nakupujete vy? S dětmi nebo bez dětí?

Advertisements

Zimní boty

Snad poprvé v životě letos v zimě neřeším estetiku své obuvi a držím se jediného pravidla: hlavní je mít nohy v teple. A neuklouznout.

V Lucembursku se pod zimní obuví rozumí semišové nebo kožené kozačky s hladkou podrážkou a na vysokém podpatku, většinou bez tzv. beránka uvnitř. V takových botách je nejen zima, ale především se na nich člověk může zabít. Nicméně taky jsem si takové pořídila. Dá se v nich docupitat do garáže, po letech tréninku se v nich dá i řídit, před kanceláří vycupitat z auta a pak v nich celý den cupitat po kanceláři. Akorát mě v dobách, kdy jsem dojížděla do práce 50 km, v zimě děsilo pomyšlení, že bych někdy mohla zůstat viset ve sněhové kalamitě, že bych třeba z auta musela vystoupit, abych pomohla zatlačit chytráka na letních gumách, který blokuje průjezd někde v kopci. V takové situaci by moje obuv byla důkazem zhruba stejné míry inteligence, jakou projevují právě řidiči s letními pneumatikami na sněhu. Ostatně tohle srovnání používá i lucemburská vládní kampaň hlásající „Na zimu zimní pneumatiky!“

pneu_hiver

Sehnat opravdové zimní boty je ale v Lucembursku (a okolí) poměrně tvrdý oříšek. Ještě že mám svoje asi deset let staré boty – něco mezi pohorkami a sněhulemi – s kvalitní podrážkou a s beránkem uvnitř. A v Metz se mi podařilo sehnat i goretexové kozačky bez podpatku. Jsou sice taky dost sportovní, ale přece jen méně nápadné.

legero.png

Jen na některých pracovních obědech se v nich cítím trochu hloupě. Některé dámy jsou totiž i v mrazu a sněhu na takový oběd schopné dorazit v lodičkách. Já ale letos opravdu žádné krasobruslařské kreace na chodníku riskovat nechci.

Jak moc řešit oblékání

K tomuhle příspěvku mě inspiroval Oliviin článek o oblékání. Zmiňuje v něm blog Módní peklo, který máme očividně obě v oblibě, ale trochu znechucená komentáři se zamýšlí nad tím, jestli to oblékání náhodou všichni neřešíme příliš.

Začala jsem Olivii psát ke článku komentář, ten se mi ale nakonec zdál moc dlouhý, a tak jsem se rozhodla využít k vyjádření svého názoru svůj blog.

Já vím, že není hezké posmívat se lidem na ulici za to, jak jsou oblečení. Na druhou stranu to třeba pár lidem otevře oči. Vždyť někdy se opravdu stačí jenom trochu zamyslet, místo aby na sebe člověk naházel, co mu zrovna přijde pod ruku. To neznamená, že když jde někdo vyvenčit psa nebo nakoupit do pár metrů vzdálené sámošky, musel by před tím doma půl hodiny přemýšlet o vhodné kombinaci elegantního oblečení pro volný čas 🙂

Samozřejmě daleko důležitější, než jak někdo vypadá v metru nebo v tramvaji, mi připadá to, že se někdo nedokáže vhodně obléknout do divadla nebo na pracovní pohovor.

Někteří lidé se svým zevnějškem zabývají moc, jiní zase málo. Na macatou „maminu“ v tramvaji ve vytahaném tričku a s odrostlým melírem opravdu není hezký pohled. Potom se některé diví, že jim manžel uteče za mladší a hezčí. Myslím, že každá žena může zůstat přitažlivá, jen se musíme s postupem času (a věku) trochu víc snažit. A platí to i pro muže, i když u těch se na to, jak vypadají, přihlíží přece jenom míň.

Nejdůležitější samozřejmě je, aby se člověk ve svém oblečení cítil pohodlně a „svůj“. Zřejmě z toho důvodu se pořád spousta lidí doma pohybuje v teplákách a vytahaných bavlněných trikách. A když si pak potřebují pro něco skočit do sámošky, proč by se převlékali, že? Jediné řešení  je se těch tepláků a vytahaných trik zbavit. Prostě je doma vůbec nemít. Existují i jiné svršky, které můžou posloužit jako pohodlný domácí oděv. Proč bychom se za každou cenu měli doma převlékat do těch nejušmudlanějších věcí? Argument, že nás doma přece nikdo nevidí a že se nemáme pro koho parádit, je mylný. Kdykoli může někdo zazvonit u dveří, a ostatně i manžel nebo manželka jistě ocení, když bude jejich protějšek „koukatelný“. A když se člověk naučí oblékat se i doma do pěkných věcí (a „pěkný“ není synonymem slova „drahý“), nebude to pak muset neustále řešit. Snažit se vypadat k světu bude automatické.

A ještě bych chtěla dodat, že žijeme jen jednou, a schovávat si hezké oblečení na vhodné příležitosti nemá cenu.

 

Parkurová etiketa

Vzpomínáte si na scénu z Pretty Woman, ve které Richard Gere vezme Julii Roberts na koňské dostihy? Jak jsou tam všechny dámy vyfintěné a jak se na ni všichni dívají shora?

Já jsem si na ni vzpomněla v sobotu, kdy mě Motýl spolu se svými dvěma dcerami vyvedl na mezinárodní parkurovou soutěž. Holky mají rády koně, já ostatně taky, takže všechno nasvědčovalo tomu, že to bude příjemně strávený den. A v podstatě byl. Jenom jsem se zase přesvědčila o tom, že v některých oblastech jsem pořád jaksi mimo mísu.

Ráno jsem se zeptala Motýla, jak se mám na tu akci obléknout. Tedy jestli si můžu vzít džíny, triko a sako. Odpověděl mi: „Ptal jsem se pana F. a ten říkal, že je to cool.“ Usoudila jsem, že džíny budou cool.

Pan F. je majitel domu, ve kterém jsme po dva roky s Motýlem bydleli v podnájmu ve Francii. Sám má dům o kus dál. A taky vlastní tři koně, na kterých jezdí jeho žena a jejich dvě děti. Charakterizovala bych je asi tak, že „jsou za vodou“. Vůbec ale nejsou nafoukaní nebo arogantní, i když určité manýry elitní společnosti mají. Hlavně paní F., která pije šampaňské po litrech.

Přijeli jsme na místo, kde se parkur konal. Zaparkovali na VIP parkovišti, protože jsme díky novinám měli VIP pozvánky zahrnující také VIP oběd. Terénní Lexus, který závody sponzoroval, se šoférem nás odvezl ke vstupu do restaurace, ze které byl přímý výhled na závod. Na oběd bylo brzy, a tak jsme se s Motýlem občerstvili první sklenkou šampaňského u baru a koukali na koníky. Chvilku poté dorazili pan a paní F. s dětmi. Okamžitě mi došlo, že džíny nejsou cool. Že krátké černé koktejlky, střevíce na podpatku nebo značkové baleríny a elegantní kabelka by se zřejmě na koňské závody, když se konají v Lucembursku, hodily daleko víc. Ostatně i jedenáctiletá (!) dcera pana a paní F. odhadla situaci líp než já: měla černé krátké šaty se zapínáním na zip vepředu, na kterém bylo diskrétně napsáno Burberry.

Při obědě jsem se navíc chytila do vlastní pasti, neboť jsem v rámci společenské konverzace začala hovořit o knize, kterou právě čtu: Nová velká kniha etikety od Ladislava Špačka. Abych objasnila, o čem kniha je, uvedla jsem pár příkladů: jak správně stolovat, na kterou stranu odkládat ubrousek, jak se správně obléknout na různé akce… „Sakra, zrovna tenhle příklad jsem uvádět nemusela,“ prolétlo mi okamžitě hlavou. Pan a paní F. si teď jistě myslí, že podobné literatury mám opravdu zapotřebí.

Oni ale opravdu jsou cool. Ten pocit nepatřičnosti si způsobuju akorát já sama, oni mi nic najevo nedávají. Jsou přátelští, zábavní a krásní. Všichni čtyři. Je to tak dokonalá rodinka, až mi je to nepříjemné.

Tajemství úspěchu nenápadných návrhářů

V New Yorku probíhá Mercedes-Benz Fashion Week Spring 2012, tedy událost sledovaná všemi módními profesionály i amatéry.

Při prohlížení fotek z módních přehlídek mě vždycky zarazí několik věcí.

Že jsou manekýnky vyhublé, o tom se v médiích polemizuje neustále. Občas člověk zaslechne cosi o tom, že nějaký návrhář se rozhodl bojovat proti anorexii a své módní kreace předvádí na „boubelkách“. Když se pak na ty „boubelky“ podíváme, nevidíme rozdíl. Maximálně jim tolik netrčí klíční a kyčelní kosti, jsou tedy štíhlé, ale k tomu, co si představuju pod pojmem „boubelka“ mají daleko.

Že většina modelů je natolik zvláštních, že by si je na sebe nikdo nevzal ani do práce, ani na večírek v nějakém luxusním podniku, ale leda tak na maškarní, to taky není nic nového. Ty modely snad ani nejsou určené na každodenní nošení. Některé detaily jsou schválně přehnané, protože jinak by si jich nikdo nevšimnul. Aspoň doufám, že to je ten pravý důvod. Obdivuji novinářky z módních časopisů jako Vogue a Elle, že dokážou v té změti různorodých prvků určit trend příští sezóny. Například letos na podzim jsou prý moderní barvy šedá, tmavě modrá a hořčicově žlutá. Jsem si jistá, že tyhle barvy někteří návrháři použili, když tvořili modely pro letošní podzim, ale určitě ne všichni. Kdo tedy rozhoduje o tom, které barvy převezmou módní řetězce a zaplaví jimi obchody takovým způsobem, že pokud se někomu hořčicově žlutá nelíbí, má prostě smůlu?

Nejvíc mě ale udivuje, kdo za těmi často velmi extravagantními modely stojí. Kdo je tvoří. Občas se to na molech hemží křiklavými barvami a podivnými střihy a pak se ukáže naprosto nenápadný, skromně vyhlížející návrhář(ka) a vůbec se netváří kreativně. Někteří z nich jsou dokonce ušmudlaní a neupravení. Znamená to, že kovářova kobyla chodí bosa?

Ne… Vymyslela jsem jinou teorii: nikdo prostě netuší, co se za tou naší vnější slupkou skrývá. Existují lidé, kteří se přehnaně sebevědomým vystupováním snaží maskovat různé své komplexy. A pak jsou lidé, kteří působí jako ňoumové a přitom jsou naprosto geniální.

Já osobně trávím příliš času přemýšlením o tom, co si o mě lidé myslí a jak na ně působím. Odmalička panikařím při představě, že mě někdo nebude mít rád, že někomu budu nesympatická nebo že někomu budu vysloveně protivná. Přitom ale nemůžu ovlivnit to, jaký dojem si o mě moje okolí vytvoří. I když budu na všechny milá a usměvavá, může se najít někdo, komu to bude protivné. Spousta lidí si o mě vytváří představu, aniž by se snažili mě doopravdy poznat, a tudíž mě pak považují za někoho, kým vůbec nejsem. Jsem si jistá, že když si jde například Richard Chai nakoupit do supermarketu, nikoho by nenapadlo, že je to módní návrhář (mě to ostatně nenapadá, ani když vidím jeho fotku pořízenou na přehlídkovém mole):

Richard Chai...
...a jeden z jeho modelů představených na Mercedes-Benz Fashion Week v New Yorku.
Nicole Miller...
...a příklad její práce.
Cynthia Rowley...
...a její zářivé šaty.
Snad jen Carolina Herrera mi připadá koherentní...
...se svou tvorbou.

© 2011 Getty Image