Naposledy v malé školce

Dnes tu máme poslední školní den. Zítra začínají lucemburské letní prázdniny. A já jsem z toho od rána celá neměkko. Všechny tyhle „naposledy“ strašně prožívám. Je mi úzko z té velké tašky plné Motýlkových věcí (bačkůrky, holiny do lesa, náhradní oblečení apod.), výtvorů a výkresů, kterou jsme si museli odnést domů… A hlavně z té prázdné školky, kde už na zdech nevisí žádné výkresy, v botníkách už nejsou bačkůrky, chodby jsou prázdné… Za celý školní rok mi Motýlkova školka velice přirostla k srdci. Jeho třída (modrá), ostatní děti, někteří rodiče, z kterých se stali naši přátelé. A především tři báječné paní učitelky (z toho dvě pracovaly na půl úvazku a střídaly se, takže ve třídě byly vždy přítomny jen dvě zároveň). Za celý školní rok jsem ani jednou nezalitovala, že jsme pro Motýlka zvolili klasickou státní škol(k)u. Učitelky se dětem moc krásně věnovaly, hodně toho s nimi podnikaly, vyráběly a nacvičovaly. Motýlek si osvojil základy lucemburštiny, což byl jeden z hlavních cílů této školkové „přípravky“, které se tu říká Précoce. Umí lucembursky napočítat do 17, vyjmenovat barvy, dny v týdnu a velmi často si prozpěvuje lucemburské písničky. A hlavně rozumí, když mu v lucemburštině dá někdo nějaký pokyn nebo se ho na něco zeptá. Sám od sebe sice ještě lucembursky plynule nemluví, ale všimla jsem si, že například s dětmi našich lucemburských sousedů komunikovat začíná. Snaží se.

Každé pondělí dopoledne měl Motýlek ve školce takový „tělocvik“, v rámci kterého se také naučil sám svlékat a oblékat. Opravdu za tuhle základní dovednost vděčím hlavně školce – doma se mi Motýlka k samostatnému oblékání dlouho přimět nedařilo. Ve středu zase chodíval s celou třídou na vycházky do lesa, ke kterému je přiblížil městský autobus (což byl pro děti asi ten největší zážitek z každé vycházky :-)). V pátek odpoledne (což byl poněkud náročnější závěr týdne, ale prostě to tak vyšlo) zase chodil na plavání do bazénu hned naproti školce.

Mimochodem já jsem v bazénu s Motýlkem dlouho nebyla – nějak jsem nedokázala sebrat odvahu k tomu, abych se vydala plavat s oběma kluky. Až asi před měsícem jsem tedy viděla, jak obrovské pokroky díky školce udělal! Vůbec se nebojí potopit hlavu, vesele skáče do vody a s nadšením se pouští i do hloubky, kde nestačí. Plave sice jen čubičku, ale s jakou výdrží! Jsem na něj opravdu moc pyšná a taky nadšená z toho, že teď můžu poměrně v klidu chodit do bazénu s ním i s Kocourkem zároveň, protože o Motýlka už se nemusím strachovat (tedy nemusím ho držet, chytat apod. – je už ve vodě naprosto samostatný).

Jelikož byl tento první školkový rok ještě nepovinný, nebyl problém Motýlka uvolnit a odjet třeba v zimě na týden do Alp – mimo školní prázdniny. To už příští rok možné nebude. A také nám přišlo vhod, že se do školky ráno chodilo nejpozději na 9:15 hodin (ale i pozdější příchody byly tolerovány).

Příští rok – tedy od září – se toho změní hodně. Motýlek přestoupí o budovu dál a zahájí lucemburskou povinnou školní docházku. Teď bude dva roky chodit do tzv. Spillschoul, tedy do školky, kde si děti hrají, ale už se i sem tam něco učí.

Ve středu jsme se byli v nové školce podívat – dostali jsme pozvánku na den otevřených dveří a na setkání s Motýlkovou novou paní učitelkou. Trochu mě překvapilo, že odteď bude v každé třídě přítomná pouze jedna učitelka. V našem městě je ve Spillschoul celkem 8 tříd. V každé jsou promíchané děti 4- a 5leté. Tedy polovina dětí z každé třídy teď přestupuje výš a polovina zůstává a je doplněna dětmi z Précoce. V Motýlkově třídě bude celkem 14 dětí, tedy 7 nových (včetně Motýlka) a 7 „původních“, které už do této třídy chodily letos. Ve všech ostatních třídách je 16 až 17 dětí. Důvodem nižšího počtu dětí v Motýlkově třídě je přítomnost jednoho handicapovaného chlapce. Paní učitelka nám o něm sdělila, že není agresivní (čímž nás hned všechny uklidnila :-)), ale je „jiný“ a vyžaduje určitou péči. Děti nám prý samy začnou vyprávět, jakým způsobem je odlišný – že má různé tiky, že často pláče, vykřikuje atd. Já osobně si myslím, že to pro děti může být velmi obohacující zkušenost. Třeba z nich díky tomu vyrostou tolerantnější dospělí. Na druhou stranu jsem trochu zaskočená tím, jakým způsobem se jedna jediná učitelka může každý den věnovat 13 dětem + jednomu postiženému… Musí to být velice vysilující, což nám sama dala najevo. Postěžovala si, že kvůli tomu handicapovanému chlapečkovi má nárok na výpomoc: na 6 hodin týdně. To je skutečně směšné.

Jinak paní učitelka vypadá velice přísně. Klasická „stará škola“ – učí prý už 17 let. Přiznám se, že mi moc sympatická nebyla (ale to mi loni v září nebyla ani hlavní učitelka z Motýlkovy přípravky a nakonec byla super). Zaskočila mě například tím, že nám na tom středečním setkání zdůrazňovala, jak moc je teď na konci roku vyčerpaná, jak je to náročné být na všechny ty děti sama atd. To já naprosto chápu – já jsem vyčerpaná každý večer a to mám na starosti jen své dvě děti. Ale oproti pohodovému vystupování učitelek v Précoce to byl velký rozdíl. Také nám řekla, že prvních pár týdnů hodlá do dětí hustit svá „pravidla, pravidla, pravidla.“ Snažím se to brát pozitivně. Myslím, že Motýlkovi trocha disciplíny neuškodí. Doma se proti mým pravidlům dost vymezuje. Ale z té paní učitelky mi trochu běhal mráz po zádech – a to si myslím, že i já jsem příliš autoritativní!

No a s prvním pravidlem budeme mít v naší domácnosti asi problém všichni: příchod do školky je stanoven na 8:05 hodin. Tolerance maximálně 10 minut. Uf. Tak jsem na to velmi zvědavá. I na těch 9:15 jsme někdy měli potíže to stihnout… Budeme si ta naše rána muset nějak jinak zorganizovat.

Dalším pravidlem jsou výhradně zdravé svačinky: obložený chleba nebo ovoce. S tím se naprosto ztotožňuji. Pořád se snažím o zdravé svačinky. Jenže Motýlek postupem času začal projevovat různá přání inspirovaná jeho spolužáky. A tak začal občas dostávat i vafle (ovšem koupené ve zdravé výživě a k tomu jablko) nebo sýr Kiri s malými tyčinkami. Samozřejmě ne každý den. Naštěstí si občas rád dá i ten chleba se šunkou nebo plátkovým sýrem, kukuřičné chlebíky apod. A jablka. Je to velký jablkožrout.

Tělocvik budou mít dvakrát týdně, protože dnešní děti se prý potřebují hýbat. Souhlasím. Do bazénu budou chodit v pondělí odpoledne – to je taky určitě lepší než ten pátek, kdy už byly děti značně unavené. A do lesa opět ve středu.

Snad nástup do Spillschoul zvládne Motýlek stejně hladce jako loni v září nástup do Précoce. Tehdy mu velmi pomohli kamarádi, které už znal z jesliček. I teď bude ve své nové třídě dva kluky znát už z Précoce. Trochu mě zamrzelo, že to není žádný z jeho nejlepších kámošů, ale jeho to očividně trápí mnohem míň než mě 🙂 Během středeční návštěvy si spolu moc pěkně hráli – tak „pěkně“, že se nejspíš stali trnem v oku paní učitelky už teď…

 

 

Sama v Paříži

Docela sama tedy ne. Jedna moje velmi dobrá kamarádka z Čech byla minulý týden na školení v Paříži a zeptala se mě, jestli za ní nechci na víkend přijet. Chvilku jsem váhala, ale okamžitě jsem cítila, že je to úžasná příležitost. Paříž je od Luxu vzdálená jen něco málo přes dvě hodiny rychlovlakem TGV. Pustila jsem se do vyjednávání s Motýlem a kupodivu mě to nestálo zase tak velké úsilí ho přesvědčit, aby mě na víkend pustil (asi proto, že on tento týden odjíždí na trek s kamarády…). V Luxu byl v pátek státní svátek, což se mi výborně hodilo. Motýl měl volno a odjel s klukama na prodloužený víkend k rodičům a od nich pak ještě k sestře.

Odjela jsem tedy sama do Paříže – bez dětí i bez manžela. Poprvé od té doby, co jsem matkou dvou dětí, jsem se od nich vzdálila na víc než pár hodin. A celkem podruhé za celou mou mateřskou éru. Ze začátku jsem z té náhlé svobody byla dost zaskočená. Stýskalo se mi už předem. V pátek ráno odjeli kluci krátce před desátou a můj vlak jel až v jednu odpoledne. Najednou jsem netušila, jak s tím volným časem naložit. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vytřít garáž, sklep, chodbu a schodiště, které sdílíme se sousedy.

Ten víkend byl samozřejmě úžasný. S mojí kamarádkou už jsme se neviděly dost dlouho, takže jsme si toho měly hodně co vyprávět. Přitom jsme se procházely Paříží, především čtvrtí kolem Trocadera, kde se nacházel náš hotel, a Latinskou čtvrtí, kam mě Motýl poslal do jednoho specializovaného obchodu, ze kterého chtěl něco přivézt. Velmi jsem si užila obě noci v hotelu, během kterých mě nikdo nebudil kvůli ztracenému dudlíku, žízni nebo čůrání. Také jsem si konečně mohla v klidu vychutnat jídlo v restauracích. Sice jsme se přesvědčily i o tom, že nechvalná pověst pařížských číšníků a servírek je pravdivá, ale gastronomické zážitky nám to nepokazilo.

Hodně jsme se nasmály. Část víkendu jsme strávily s kolegyněmi mojí kamarádky, které znala z toho školení: Američanka, Argentinka a Polka. Úžasné ženy. Krásné a velmi šarmantní. Fascinovalo mě, jak skvěle si všechny rozumíme, i když pocházíme z tak různých zákoutí světa.

Podnikly jsme se společně výlet do Versailles. Zámek jsme ani jedna vidět nechtěly, protože už jsme ho navštívily v minulosti. Ale v zahradách se měl konat „festival fontán“. Představila jsem si pod tím něco podobného, jako je k vidění v Barceloně. Francouzské pojetí bylo ale takové… asi klasicky francouzské. Nafouknutá bublina. Prostě nechali stříkat fontány a pustili k tomu klasickou hudbu. Toť vše. Žádné další efekty, žádná pozlátka. Žádné zvláštní osvětlení – to by uprostřed odpoledne ani nebylo vidět. Ale ani žádný pokus o nějaké střídání vodních trysků v rytmu hudby. Prostě jen stříkala voda a byla slyšet hudba. Ale pobavilo nás to všechny velmi 🙂

V neděli jsme nakoukly do pár obchodů a v jednom z nich – Massimo Dutti – jsem si bez stresu vyzkoušela několik kusů oblečení a nějaké si i koupila. Mimochodem Massimo Dutti mě opravdu nadchnul. Vlastně jsem do jednoho z jejich obchodů vlezla poprvé v životě. Vždycky jsem si myslela, že je jejich oblečení daleko dražší, ale ve skutečnosti se mi zdá cenově dostupné a velmi kvalitní.

Víkend mi utekl rychle a na nějaké větší stýskání ani nebyl čas. Kluci to s tátou samozřejmě taky zvládli. Jen Kocourek prý byl dost plačtivý a občas, hlavně večer, volal mámu. Dost mě to překvapilo – měla jsem ho za absolutního pohodáře. Asi to, chudák, ještě úplně nechápal – že se brzy vrátím atd.

Chtěla jsem klukům z Paříže přivézt nějaké pěkné dárky, ale nepodařilo se mi sehnat nic, co by odpovídalo mým (asi přehnaně konkrétním) představám. Nakonec dostal Kocourek jen body z Gapu a Motýlek tričko s dinosaurem, co otevírá pusu, které zatím slaví velký úspěch. A on si stejně nejvíc přál, abych mu z Paříže poslala „dopis“. Na poslední chvíli se mi na nádraží podařilo sehnat pohled se známkou (pohled problém nebyl, ale známka ano!) a odeslat ho. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak zpátky. Ale byla jsem ráda, že moje nejdůležitější mise byla splněna.

This slideshow requires JavaScript.

Překládáme

Jsme v koupelně, myjeme si ruce před večeří. Kocourek se předtím hodně napil a právě si hlasitě odříhnul. 

„Cochon!“ okřikne ho Motýlek. Znamená to francouzsky „prase“.

Kývu hlavou a uznávám: „Kocourek je dneska trošku prasátko. Hodně prdí a krká.“ 

„Jo, a ještě udělal tohle…“ doplnil Motýlek a napodobil zvuk, jakoby si krknul. 

„To je krkání, to už jsem říkala.“ A pro jistotu vysvětluji: „Táta říká ‚roter‘ a máma říká ‚krkat'“. 

A Motýlek na to: „A já říkám ‚cochon‘!!!“ 

😂

Jak zaměstnat dětské ruce

Znáte tuhle hračku?

Říká se jí hand spinner a je tady v Luxu (a asi všude ve světě) momentálně velmi v módě. Jelikož Lucembursko bývá v podobných fenoménech poněkud pozadu, je možné, že tato móda proběhla v jiných zemích už tak před dvěma lety 🙂

Každopádně když před pár týdny hand spinner mánie dorazila do Luxu, došlo dokonce i k tomu, že byl po uvedení na trh během několika dnů vyprodaný. A o to víc ho všichni začali nutně chtít. Já osobně tomu nevěnovala velkou pozornost. Časem jsem si začala všímat, že hand spinner nosí Motýlkovi kamarádi do školky, a tak mi bylo hned jasné, že dříve nebo později ho Motýlek taky začne chtít.

Jedná se o americký výmysl původně určený dětem, které mají potíže se soustředit, které potřebují nějak zaměstnat ruce, snížit napětí a také pro autisty.

Dnes jsem byla s klukama nakoupit v supermarketu a ačkoli se oddělení hraček vždycky snažím vyhnout, tentokrát jsme přes něj projet museli. Vymyslela jsem tedy hru, kdy jsem Motýlka, který při každém nákupu nutně potřebuje hromadu věcí, požádala, aby na chvilku zavřel oči. Jeho to překvapilo a kupodivu mě poslechl. Závodním tempem jsem s vozíkem, ve které jsem kromě nákupu vezla obě děti, projela skrz oddělení hraček, a když jsme ho měli za sebou, zavelela jsem „oči otevřít“. Už jsem si myslela, že moje strategie byla úspěšná, když na úplně posledním stojanu oddělení hraček Motýlek zmerčil hand spinner. Stál něco málo přes 3 eura, což mě nezruinuje, řekla jsem si. A sama jsem byla zvědavá, čím že je tato hračka tak magická.

V první chvíli po rozbalení jsem byla trochu zklamaná. Prostě se drží za prostředek mezi prsty a točí se. Taková blbost. Jenže Motýlka tahle blbost zaměstnala na celé dopoledne. Točil svůj hand spinner v prstech a pak to zkoušel na různých plochách, na stolech, na židlích, na kanapi (tam se to netočí  :-)), zkrátka vyhrál si s tím dost dlouho na to, abych to brala jako dobrou investici. Samozřejmě je mi jasné, že nejpozději zítra ho to omrzí a hračka se bude válet na dně nějaké krabice s hračkami. Nebo pod kanapem. Tam už máme hraček celou sbírku.