Vysilující pondělky

Naše pondělky jsou náročnější než ostatní dny v týdnu.

Budík mi zvoní v 6:40. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče, ale už to mám spočítané na minutu. Musím vstát. Využít toho, že ostatní ještě spí. Obléknu se a namaluju, pak sejdu dolů do kuchyně. Uvařím sobě kávu, Motýlovi konev čaje a začnu Motýlkovi připravovat svačinu do školky. V lucemburských školkách děti svačinu nedostávají, musejí si ji nosit z domova. Mezitím polykám svou snídani – obvykle nějaké müsli s jogurtem nebo něco takového. Pak se postupně probouzí zbytek rodiny. Pomazlit, opusinkovat, obléknout, nakrmit, vyčistit zuby. V osm přichází paní na hlídání a já jí předávám Kocourka. V zápětí odcházíme s Motýlkem do školky, odkud pak přebíhám na svůj tříhodinový (!) kurz lucemburštiny. Ten začíná v 8:30. Po jeho skončení běžím zpátky do školky, vyzvedávám Motýlka, jedeme domů. Převezmu si Kocourka. Ohřívám oběd, který jsem si musela připravit o víkendu. Na vaření není čas. V jednu uspávám Kocourka. Pak jdu umýt jídelní stůl a podlahu pod ním (obzvlášť pod Kocourkem), poklidit kuchyň, zapnout myčku a většinou i pračku.

Když je pak ve dvě Motýlek zpátky ve školce a Kocourek si dává dvacet (teda spíš sto dvacet), jsem ráda, že si můžu na chvilku sednout a užít si svou chvilku pro sebe. Vychutnat si kávu a něco sladkého.

mycoffee

Konkrétně toto pondělí se cítím ještě celkem odpočatá. Měli jsme velmi líný víkend. V sobotu jsme výjimečně vůbec nevytáhli paty z domu. Venku pršelo a foukal silný vítr, kapky se tříštily o skla oken, tak se nám nikam nechtělo. Byly u nás holky a krásně si hrály s Motýlkem tak, že jsme o nich skoro nevěděli. A tak jsme s Motýlem vařili.

Motýlova maminka si před pár týdny zlomila krček, je v nemocnici a zřejmě tam ještě pár měsíců zůstane… Všichni si ale dělají starosti o tatínka 🙂 Co bude celou tu dobu jíst? Motýl má v plánu za ním přístí víkend zajet (a navštívit samozřejmě maminku v nemocnici) a naplnit mu mrazák. Uvařil několik litrů boloňské omáčky a gulášové polévky (recept od mojí maminky). Já pro změnu vytvářela zásoby pro mě a pro kluky na příští týden: kuřecí maso na žampionech, hovězí polévku, hovězí pečeni a bábovku.

Jak jste strávili víkend vy? A jak snášíte pondělky?

Prospěšné změny plánů

S lucemburským počasím je potíž: je naprosto nevyzpytatelné. Pravidelně sleduji předpověď počasí, v telefonu mám hned dvě aplikace, které porovnávám… a které se průběžně přizpůsobují aktuální situaci 🙂

V noci z pondělka na úterý lilo jako z konve, provazy vody padaly na zem i ráno, když jsem vypravovala Motýlka do školky. Rozhodla jsem se tedy, že raději do školky pojedeme autem (většinou chodíme pěšky – máme to docela blízko). Když jsme přijeli na parkoviště u školky, nad námi byla modrá obloha, mraky se protrhávaly a prosvítalo skrz ně sluníčko. Rozhodla jsem se nechat auto u školky, naložila jsem Kocourka do kočárku a vyrazila pěšky na malý nákup do supermarketu, kam sice chodím pěšky pravidelně, ale je o dost dál než školka. Samozřejmě než jsem k němu stačila dojít, zase se rozpršelo. A pořádně. Na kočárek jsem měla pláštěnku, na sebe nikoli.

Nachytat jsem se ale nechala znovu ten samý den odpoledne. Zase vykouklo sluníčko, a tak jsem Motýlka vylákala na naše oblíbené hřiště uprostřed krásného parku s rybníčkem. Teď na podzim tam vládne taková melancholická atmosféra – skoro žádné děti, na stromech už žádné listí ani kaštany… Nicméně s Motýlkem jsme se tam tentokrát krásně vyblbli: užívali jsme si, že máme prolézačky sami pro sebe, udělali jsme si z jedné z nich náš koráb, kolem nás plavali žraloci a krokodýli… a na závěr jsme ještě s jednou kanadskou maminkou a její dcerkou skákali do hromad z listí. Akorát jsme u toho zase docela dost zmokli.

Nevím, jestli to s tím má nějakou spojitost, ale následující den Motýlek onemocněl. Ráno se probudil celý ukňouraný (což není vůbec neobvyklé) a stěžoval si nejdřív na bolest v krku, kterou pak přesunul na zub. Zkoumavě jsme mu hleděla do pusy, ale nic jsem neviděla. Rozhodla jsem se tedy, že ho stejně odvezu do školky a pokud ho zub bude bolet i v poledne, až si pro něj přijdu, objednám ho k  zubaři. Jenže když jsme přicházeli ke školce, všimla jsem si, že se klepe jak osika a je celý rozpálený. Tak jsme to otočili zase zpátky domů a odpoledne k doktorce.

Všechny moje plány musely jít samozřejmě stranou, na což obvykle reaguji dost špatně. Jsem plánovací typ, neumím improvizovat. Ale s dětmi se to člověk asi naučit musí a já na sobě vidím pokroky.

img_6479Že budu mít najednou doma zase obě děti od rána až do večera (a samozřejmě i od večera do rána), mi nejdřív nahnalo hrůzu, ale po dvou dnech s překvapením konstatuji, že to zvládáme skvěle. Především já jsem se jaksi uvolnila a přestala řešit, jak mám to protivné nemocné dítě celý den zabavit. Včera jsem na něj raději mluvila co nejméně a nechala ho skoro celý den čučet na pohádky. Byla jsem ráda, že u toho leží pod dekou a „odpočívá“. Samozřejmě bych byla ještě raději, kdyby třeba na chvíli usnul, ale je mi jasné, že u Motýlka je tato alternativa prostě sci-fi. Alespoň mám velké štěstí, že mé druhé dítě je méně náročné, co se spánku týče. Obvykle přes den spí v kočárku, ale změna situace ho vůbec nerozhodila, a nakonec spí krásně (a dlouho!) i v postýlce. Dochází tak k situacím, kdy Kocourek spí a já s Motýlkem se k sobě tulíme pod dekou na kanapi, on kouká na pohádky a já si čtu knížku! Přitom jsem se bála, že tu budu lítat jako hadr na holi kolem nemocného dítěte s batoletem zavěšeným na noze. Ale abyste si nemysleli, že jsem lenora líná, tak: navařeno jsem měla už ze začátku týdne (neboť jsem teď co se vaření týče skvěle organizovaná!), dnes dopoledne jsme docela dlouho patlali modelínu a pak stavěli „domeček“ z Lega (viz foto jako důkaz – to nahoře je prý fontána…) a odpoledne jsme si dopřáli krátký pobyt na čerstvém vzduchu. A nezmokli jsme!

 

Počasí je relativní

Líbí se mi, že i počasí je relativní. To, co nám na konci zimy připadá jako první závan jara, považujeme na podzim za sychravé počasí.

Když se někdy během března teplota konečně vyšplhá ke dvanácti nebo dokonce čtrnácti stupňům, nadšeně odhazujeme zimní kabáty a obouváme baleríny. A když k tomu vykoukne i sluníčko, lucemburští řidiči stahují střechy u svých kabrioletů.

Když na podzim teplota klesne ke čtrnácti nebo dvanácti stupňům, klepeme se zimou, chumláme se do šál, vytahujeme ze skříní kozačky a někteří už i péřové bundy (dnes jsem jich viděla několik).

Jen v Lucembursku žijící Portugalci mě vždycky překvapovali svou otužilostí. Některé vídám v balerínách a kalhotách pod kolena i uprostřed zimy.

Já osobně mám podzim ráda. Vlastně mám ráda všechna roční období. Nechtěla bych žít někde, kde je pořád léto.

Akorát mě ten podzim letos nějak zaskočil. Pamatuju si, jak jsem si někdy během září říkala, že je pořád tak teplo… a že už se těším, až na sobě zase snesu něco víc než jen tričko s krátkým rukávem. A najednou je to tady a já žasnu nad tím, že už je říjen. Motýlek by stále chtěl nosit ven sandálky a v zahradě napustit bazén, a mně je to najednou trochu líto, když mu říkám, že na hraní s vodou (nebo dokonce ve vodě!) už je moc zima a že musí počkat zase na léto. V jeho věku je to přece tak strašně dlouhá doba!

První den ve školce

O tom jako matka nemůžu nenapsat.

Motýlek mě velmi překvapil. V poslední době, když jsem mluvila na téma školka, se tvářil dost záhadně a moc na to nereagoval. Nechtěla jsem tlačit na pilu, jen jsem se občas zmínila, aby nezapomněl. A pokoušela jsem se mu trošku nastínit, co se v té školce vlastně bude dít.

Teď pár dní zpátky, když jsem o tom mluvila, to vypadalo, že se opravdu začíná těšit. Občas prohlásil, že tam chce „hned teď“. Já se ale pořád bála, že v Den D se nějak zasekne a nebude tam chtít.

Ovšem on se včera ráno probudil a zakňoural (on ráno prostě vždycky kňourá): „Chci do školky.“ A já byla moc ráda, že mu můžu odpovědět: „Chceš do školky? To je dobře. Protože dneska tam jdeš!“

Snad poprvé v životě se bez cavyků obléknul, rychle se nasnídal a byl připravený jako první. Do krabičky na svačinku si objednal své oblíbené kukuřičné chlebíčky a nakrájenou mrkev.

Na parkovišti jsem musela z auta vyložit kočárek a strčit do něj Kocourka, ale Motýlek na mě ani nechtěl počkat a táhnul Motýla ke vchodu do školky, protože tam viděl jednoho kamaráda z jesliček. Uvnitř si to hned nasměroval ke krabici s auty a okamžitě si nás přestal všímat.

První den jsme tam všichni měli být v 8:05 ráno. Tak jsme všichni čekali, že nám učitelky něco sdělí. Všichni rodiče tam postávali a vyčkávali. Bylo nám tam horko. Když se pořád nic nedělo, zeptala jsem se jedné z učitelek, jak to bude probíhat. Odpověděla mi, že můžeme zůstat tak dlouho, dokud to budeme považovat za nutné. Až uvidíme, že je naše dítě v pohodě, můžeme jít. Tak jsem na Motýla kývla a šli jsme. Motýlek se na sekundu zarazil, když jsem mu to oznámila, ale hned pokračoval ve své hře – zrovna cosi vařil v kuchyňce.

V poledne jsem si pro něj přišla. Čtvrtek je krátký den, takže odpoledne jsme se tam už nevraceli. Přístup učitelek mě trošku zarazil. Minimálně ten první den jsem čekala, že mi některá z nich popíše, co dělali, jak se Motýlek choval atd. Ale dozvěděla jsem se jen, že „nebyl žádný problém“. Tak jsem se snažila vypáčit pár informací aspoň z Motýlka. „Co jste dělali?“ zeptala jsem se. „Já nevím!“ zněla odpověď. Ale pak se rozpovídal: že si hráli nejdřív uvnitř a pak venku. Že jedli svačinu u stolečku. Že jeden kluk křičel a pak na něj křičel nějaký jiný kluk, ale nakonec se uklidnili. Že prý ten kluk chtěl maminku. A že Motýlek namaloval sluníčko, a proto má na prstech ještě trošku modré (?) barvy. A že zítra půjde do školky  zase.

Dnes jsem ho tam zavedla už bez Motýla, ale opět naprosto bez problému. V poledne jsem si ho vyzvedla, doma mu dala oběd a on se pak chtěl chvilku dívat na pohádky. Když byl čas vyrazit zpátky do školky (pátek je dlouhý den), samozřejmě se mu od televize moc nechtělo. Ale zvládli jsme to.

Tak doufám, že mu to relativní nadšení vydrží dlouhodobě.

A co jsem během doby, kdy byl Motýlek ve školce, dělala já? Starala se o nemocného Kocourka.

Noc před prvním školkovým dnem byla snad moje nejhorší noc v životě. Kocourkovi se spustila rýma, která mu bránila ve spánku. Je zvyklý spát s dudlíkem, ale ten mu pořád vypadával, jak se snažil dýchat pusou. Takže se mu vůbec nedařilo zabrat.

Slyšela jsem, že existují rodiče, kteří svá miminka vozí v autě, dokud neusnou. Vždycky jsem si myslela, že takhle zoufalá nikdy nebudu. Nicméně v 1:45 ráno jsem ho řvoucího naložila do auta a do 2:30 jezdila po městě duchů. V Lucemburku v tuto noční hodinu absolutně nikdo není. Potkala jsem všehovšudy čtyři auta, z toho dva taxíky. Ulice prázdné, nikde nikdo. V ulicích, kde se přes den nedá zaparkovat, nestálo jediné auto. Ale musím říct, že nakonec to byl docela pěkný zážitek. Zajela jsem se podívat na místa, kde jsem se vyskytovala často, když jsem se do Lucemburska přistěhovala. Zavzpomínala jsem za zvuku dětských ukolébavek a nakonec to byl vlastně hezký výlet.

Po příjezdu domů jsme všichni asi dvě hodiny spali. To byl ostatně taky můj účel – větší ambice jsem neměla. Ráno jsem si kladla na srdce, že nesmím své únavě dovolit, abych Motýlkovi zkazila ten jeho první školkový den. Že musím být trpělivá a ustát všechny jeho eventuelní scény. Díky bohu se nakonec žádné nekonaly. A po Motýlkově návratu domů jsme si užili i krásné odpoledne. Kocourek v postýlce doháněl probdělou noc a my s Motýlkem jsme zatím dlouho plácali modelínu, pak si četli knížku a nakonec sám vytáhnul velký šanon s těmi mými Montessori aktivitami! Udělalo mi to radost.

Mezitím se venku zatáhla obloha a nejspíš nám tu skončilo léto. Ochladilo se a vrátily se černé mraky.

Dnes jsem vzala Kocourka k doktorovi a má zánět středního ucha.

Vítej, podzime! 🙂

vybavicka
Výbavičku do školky jsem měla už pár týdnů – pro jistotu. Motýlek potřeboval mj. nepromokavé kalhoty a holinky do lesa, přezůvky, boty na tělocvik, plavky, koupací čepici, ručník, kelímek na pití, látkový (!) ubrousek, krabičku na svačinku (tu ve školce nedostávají, jen odpoledne nějaké ovoce), polštářek, náhradní oblečení,… Vše musí být podepsané. Na fotce je sotva polovina všech věcí.

Jak jsem sebrala odvahu

Ani nevím, jestli bych o téhle knížce měla psát.

jak_jsem_sebrala_odvahu

Autorku Barboru Šťastnou asi netřeba představovat: pochybuju, že je mezi čtenáři a čtenářkami mého blogu někdo, kdo nezná její Šťastný blog. A pokud tu někdo takový je, vřele mu Šťastný blog doporučuju. Lze tam načerpat mnoho radosti a pozitivní energie.

Knížka Jak jsem sebrala odvahu se nese v podobném duchu. Měla jsem ji rozečtenou už dlouho – mezitím jsem dokonce stihla přečíst i jiné knížky. Ne proto, že by mě tahle knížka nebavila. Naopak. Báječně se mi teď hodila, neboť se četba dá prakticky kdykoli přerušit a poté se snadno naváže, maximálně se člověk o pár odstavců vrátí a hned se zase začte.

Většina textů mi byla povědomých – patrně proto, že Barbora Šťastná čerpala ze svého blogu, který čtu velmi poctivě a pravidelně. Ale vůbec mi to nevadilo a myslím si, že tohle je ten typ knížek, které člověk může číst i několikrát a pokaždé ho budou bavit. Jsou to takové příběhy ze života (autorky, ale nejspíš se v tom najde kdokoli), jejichž společným tématem je odvaha. Alias jak někdy potřebujeme složitě sbírat odvahu i v na první pohled zcela banálních situacích.

A já jsem zrovna dnes taky sebrala odvahu… a vyplnila přihlášku do kurzu lucemburštiny pro začátečníky. A to i přesto, že jsem už dvěma kurzy pro začátečníky prošla. Začínám (znovu) v říjnu… Tak mi držte palce, abych se tentokrát propracovala do kurzu pro pokročilé.