Jak jsme nebyli štědří

Včera jsme si s Motýlem a s kluky udělali výlet do Metz, francouzského města vzdáleného asi 70 km od Luxu. Dříve jsme tam jezdili celkem často – procházka a bloumání po obchodech. S dětmi už tam tak často nejezdíme z logistických důvodů. Naposledy jsem tam byla tak před rokem, možná před dvěma – už si přesně nevzpomínám.

IMG_5497Včera jsme si prošli dvě nákupní ulice, zastavili se v parku s fontánou, aby se Kocourek trochu protáhnul a nestrávil celé odpoledne v kočárku, nakoupili v knihkupectví zásobu knížek T’choupi pro Motýlka – mimochodem ideální knížky pro jeho věkovou skupinu, krátké příběhy, na každé stránce velký výstižný obrázek a trocha textu, takže dítě, které ještě neumí číst, si má co prohlížet, zatímco čte rodič. Mrzí mě, že jsem zatím nenašla nic podobného v češtině.

Procházku jsme zakončili zmrzlinou, kterou jsme si šli sníst na lavičku u překrásné katedrály. Idylka. Když jsme snědli zmrzlinu, využila jsem naší pauzy k nakrmení Kocourka. Měla jsem ho na klíně a dávala mu ovocnou přesnídávku, zatímco Motýl četl Motýlkovi jednu z nakoupených knížek. Najednou k nám přistoupil mladý muž oblečený v tričku a šortkách. Jako žebrák nevypadal, ale požádal nás o peníze. Motýl nejdřív jen zavrtěl hlavou, ale protože mladík neodcházel, řekl mu, že s sebou nemáme hotovost. On ale svůj požadavek zopakoval s upřesněním, že si chce koupit sendvič. Motýl znovu odpověděl, že nemáme peníze, a aby mu dal najevo, že už se s ním dál bavit nechce, dodal „merci“. Mladíka to rozzlobilo a začal mu nadávat. Motýl mu řekl: „Už jsem vám řekl, že nemáme peníze. Čtu tady svému synovi pohádku, nechte nás na pokoji.“ Mladík mu pohrozil, že mu „jednou rozbije hubu“ a odešel.

Strašně mě to vytočilo. Mísila se ve mně bezmoc, strach a pocit ublížení z jeho slovního napadení. Chápu, že je v těžké životní situaci. Ale to mu nedává právo nám vyhrožovat, navíc před dětmi! Motýlek se tvářil, že nic neslyšel, ale já vím, jak silně všechno vnímá a jak o všem přemýšlí. Co si z takové situace odnese do života? Že až bude velký, bude chodit do práce a vydělávat peníze, a když ho o ně pak kdokoli požádá, je povinný mu je dát, jinak hrozí, že mu dotyčný „rozbije hubu“?

Poté, co se mladík vzdálil, jsem se začala rozhlížet, zda se v okolí náhodou nevyskytuje nějaký policista. Kdybych bývala nějakého uviděla, asi bych si k němu šla poprvé v životě stěžovat a požádat ho o zjednání pořádku. Takovéhle jednání – a navíc před dětmi – mi prostě připadá nepřijatelné. A samozřejmě jsem se neubránila i dalším černým myšlenkám; se vším, co se v poslední době děje, se z každého pobudy v mých očích stává psychopat či terorista.

Jsem úplně paranoidní nebo tak přemýšlíte taky? Co byste na mém místě dělali vy? Dáváte žebrákům peníze „na sendvič“?

Nachlazení

Když mají Francouzi rýmu a kašel, říkají, že mají rinofaryngitidu.

Když mi to kolegyně řekla poprvé, vyděsila jsem se, co je to za komplikovanou diagnózu. To slovo ve mně budí respekt. Navíc když k tomu ta kolegyně přidá utrápený pohled a pronáší to vážným, až tragickým tónem.

Když jsem si to zadala do Wikipedie, objevila jsem hlavní příznaky: rýma, kašel, někdy zvýšená teplota. A když si pak člověk klikne na zobrazení oné stránky v češtině, skočí to na stránku zvanou „Nachlazení“.

Teď už vím, že až bud příště nastydlá, taky musím říkat, že mám rinofaryngitidu.

Zase to francouzské stolování

Včera došlo na akci, ze které už jsem měla asi 2 měsíce třesavku. Byli jsme pozvaní k jedné Motýlově sestřenici „na oběd“. Ta sestřenice žije 138 km od nás, což je celkem zanedbatelná vzdálenost, když za mými rodiči jezdíme 900 km. Bohužel ale celá cesta nevede po dálnici, ke konci se jede po malých klikatých silničkách a se sněhovou nadílkou nám ta cesta zabrala skoro 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Navíc jsme s sebou brali holky, které jsme cestou domů museli vysadit u jejich maminky. Nás tedy bylo celkem pět a Motýlova sestřenice pozvala i jeho sestru s rodinou: tedy dalších 5 osob. Motýlova sestřenice má manžela a dvě dospělé děti. Celkem nás tedy u stolu bylo čtrnáct. Když se vžiju do role hostitelky… Ne, já se do role hostitelky za takových podmínek vžívat nemůžu, protože já bych si domů tolik lidí (a dětí) prostě nikdy nepozvala. Ale Francouzi to takhle mají rádi.

Trochu překvapením pro mě bylo, že moje švagrová s sebou vzala i svého psa, italského ohaře, ačkoli věděla, že její sestřenice bydlí v bytě, ve kterém má dvě kočky. O zábavu pro děti tedy bylo postaráno. Motýlek jejího psa zbožňuje, ale teď musel rozdělit svou pozornost mezi něj a ty dvě kočky, které pro něj byly nové. Kočky byly zavřeny do ložnice, ale jelikož se na ně děti (včetně toho mého) neustále chodily dívat, několikrát došlo k situaci, kdy kočky uprchly z ložnice a pes se na ně hladově vrhnul. Dětem se jejich honičky moc líbily a mám podezření, že na důkladné a rychlé zavírání dveří občas zapomněly schválně.

Třesavku jsem ale měla proto, že jsem se obávala o to, jak se taková akce podepíše na Motýlkovi. Hodně lidí (a zvířat) pohromadě vyluzuje nutně určitý hluk, pro malé dítě je to spousta vjemů, navíc v cizím prostředí. K tomu připočítám ty 4 hodiny v autě a pozdní návrat domů. Motýl sice tradičně tvrdil, že nejpozději v 5 vyrazíme na zpáteční cestu, jenže ačkoli jsme se na oběd dostavili výjimečně včas, aperitiv nám byl naservírován teprve ve 13 hodin, tedy v době, kdy Motýlek obvykle s plným bříškem uléhá k odpolednímu spánku. Tentokrát měl bříško prázdné a začínal být tou dobou už pěkně ospalý. Mě ale v tom mumraji ani nenapadlo snažit se ho uložit ke spánku – to by bylo naprosto zbytečné. Rozhodla jsem se, že to musíme vydržet – on i já.

V jednu odpoledne se tedy začal cpát pamlsky, které bych mu za normálních okolností nikdy nedopřála, jenže jsem neměla na výběr, protože nic jiného v tu chvíli k dispozici nebylo. Ve 14 hodin přišel na řadu předkrm – výborný salátek z quinoa, avokáda, krevet a cherry rajčátek, která Motýlek snědl, ale zbytek odmítnul. Pod přísným pohledem hostitelky (žena v domácnosti, avšak původně učitelka!) pak kroužil kolem stolu a chodil se dívat na kočky, zatímco já do sebe házela obsah svého talíře, abych ho mohla co nejrychleji následovat v obavě, že pokud mi zmizí z dohledu, spálí se v kuchyni o zapnutou troubu nebo v obýváku o krbová kamna. Nevím, jestli někdo očekával, že 2leté dítě bude spořádaně sedět u stolu… celé odpoledne. Já tedy ne. Dezert se po hlavním chodu následovaném sýry podával v 17 hodin. Domů jsme vyrazili krátce po šesté. Motýlek usnul okamžitě a probral se až doma.

A pak došlo na to, čeho jsem se obávala nejvíc: hysterický záchvat z přetažení. Křičel, kopal a házel sebou tak, že mi ho Motýl musel pomoct držet, abych ho bez poranění dokázala převléknout do pyžámka. Bylo mi ho tak líto, že jsem se málem rozbrečela taky. A ptala jsem se sama sebe: stálo nám to opravdu za to? Motýlek si to odpoledne jinak asi docela hezky užil. Odnesl si spoustu nových zážitků (hlavně ty kočky) a byl nadšený ze svého věrného psího přítele. Ale já si to moc neužila, protože jsem tušila, jak to večer skončí. Anebo to tak dopadlo právě proto, že jsem to předpokládala? V poslední době mám trochu zmatek v tom, co je příčina a co důsledek. Možná kdybych dokázala být v pohodě a trošku se uvolnila, k žádnému hysteráku by nakonec nedošlo. Těžko říct. Spíš jsem názoru, že bych se situacím, ze kterých jsem ve stresu před, během i po nich, měla snažit vyhnout.

Chůvou od 5 ráno

V sobotu večer jsme měli domů pozvané hosty: Motýlovy ex-sousedy. „On“ dělá starostu v obci, kde Motýl dřív bydlel a kde stále žijí jeho dcery. „Ona“ pracuje jako „assistante maternelle“, tzn. má povolení  k tomu, aby mohla u sebe doma hlídat malé děti. Ve Francii je tento způsob hlídání dost častý. Je to taková alternativa k jeslím, kterých je pro malé Francouze, jejichž maminky se vracejí do práce obvykle od 3 měsíců věku miminka, nedostatek.

Vyprávěla nám o svých současných svěřencích. Mezi nimi i teď už asi roční holčička, kterou označila jako to nejproblémovější miminko, o které se za celou svou kariéru starala, protože prý hodně pláče. Maminka té holčičky je zdravotní sestra a do práce se vrátila 6 měsíců po porodu. Na Francii tedy luxus. Potíž je v tom, že jako zdravotní sestra někdy začíná pracovat v 5 hodin ráno. A tak své dítě zhruba ve 4.30 probudí, oblékne a odveze k té „cizí paní“, která se o ni stará, dokud si ji maminka zase nevyzvedne.

Prohlásila jsem, že mi připadá nelidské budit 6měsíční (i starší!) miminko tak brzy ráno a někam ho vozit a že se nedivím, že to dítě potom celý den pláče. Motýl i jeho ex-soused s ex-sousedkou sborově odvětili: „Ale co má dělat, když je zdravotní sestra?“

Byla jsem odzbrojená. No… nevím, co má dělat tahle francouzská zdravotní sestra. Myslím, že zdravotní sestry v Čechách jsou na tom stejně jako ostatní české maminky: vybírají si mateřskou a rodičovskou dovolenou minimálně do dvou let věku dítěte. Často déle.

Zřejmě se opakuju, ale pořád mi nejde do hlavy, jak je možné, že ten francouzský přístup k malým dětem nikomu nepřipadá nezdravý a dlouhodobě škodlivý. Oni to mají ale už tak hluboko zaryté pod kůží, že jim vůbec nepřipadá divné, že zdravotní sestra je nucená budit několikaměsíční nemluvně a odkládat ho k cizí ženské, aby se o něj postarala, zatímco ona bude pracovat.

Ach jo.

Francouzské reality show

Napsat o pár francouzských televizních pořadech se chystám už hodně dlouho.

Na televizi se všeobecně moc nekoukám. Dokud jsem žila v Čechách, televizi jsem zapínala častěji. Hlavně na zprávy, na večerní filmy a sledovala jsem i pár seriálů. S odstupem času mi sledování seriálů připadá hrozně svazující. Přece jen mi víc vyhovují seriály, u kterých na sebe jednotlivé epizody nenavazují vůbec nebo jen volně, takže když člověk nějaký díl prošvihne, nevadí to. Prostě odmítám plánovat jiné věci ve svém životě podle televize.

Když jsem se přestěhovala do Lucemburska, televizi jsem neměla vůbec a zjistila jsem, že mi vůbec nechybí. Když jsme spolu začali bydlet s Motýlem, byl z toho trochu překvapený, ale těch prvních pár měsíců našeho spolubydlení televize nechyběla ani jemu (aspoň to tvrdil). Když jsme se přestěhovali do většího, televizi koupil, ale ze začátku jsme ji zapínali opravdu málo.

Dnes to vypadá trochu jinak (každý vztah se vyvíjí…). Televizi zapíná hlavně Motýl, ale často se na ni vůbec nekouká. Mně to vadí, protože jsem proti tomu, aby televize sloužila jako zvuková kulisa. Myslím si, že by se měla zapínat pouze v případě, že v ní běží nějaký program, který chce člověk vidět.

Jediným obdobím, kdy jsem televizi zapínala trochu častěji a z vlastní iniciativy (a bez určitého cíle), byly moje první měsíce mateřské dovolené. Trávila jsem dlouhé hodiny kojením… a nudila se u toho. Jistě je důležité při kojení navazovat oční kontakt s miminkem, ale když má miminko oči zavřené a dlouhé hodiny saje a saje, musí se maminka zabavit jinak. Dítě v náručí představuje přece jen mírné pohybové omezení, zapnout televizi je tudíž to nejsnazší řešení.

A tak jsem pravidelně trávila svůj čas na gauči v obýváku a tupě zírala na všechno, co zrovna program nabízel. Někdy to byly velmi zajímavé vzdělávací pořady a dokumenty. A někdy to byly přihlouplé soutěže a reality show. Zajímavé je, jak si právě ty nejhloupější televizní formáty dokážou omotat diváka kolem prstu.

Tak například jedna soutěž se jmenovala 4 svatby a 1 svatební cesta. Tehdy jsem si její sledování omlouvala tím, že hledám inspiraci na svou vlastní svatbu. Byla to soutěž, do které se hlásily vždy 4 budoucí nevěsty. Televize přijela natočit svatební den každé z nich. Tři účastnice měly roli porotkyň a hodnotily, jakou má ta čtvrtá svatbu. Jestli má dostatečně elegantní šaty, honosnou dekoraci, chutné svatební menu a jaká je celková atmosféra na oslavě. Jelikož každá chtěla vyhrát (vítězka mohla s manželem odjet na exotickou svatební cestu), musely všechny zvolit v hodnocení takovou strategii, která jim to umožní. Jinak řečeno si ty svatby vzájemně dost ostře kritizovaly. Od pondělí do čtvrtka diváci sledovali jednotlivé svatby a v pátek bylo vždycky vyhodnocení, kdy se všechny čtyři soupeřky setkaly, shlédly záznamy svých svateb a pak se pořádně pohádaly kvůli tomu, co která o té jejich svatbě za jejich zády prohlásila. Myslím, že jim z toho musela ve vzpomínkách zůstat hořká pachuť, což je podle mě trochu škoda.

Naprosto totožný koncept probíhal hned v následujícím vysílacím čase. Místo svateb se ale porovnávaly tzv. chambres d’hôtes, tzn. ubytování pro turisty, které lidé nabízejí ve svém vlastním domě (u nás známé spíš pod pojmem „Zimmer frei“). Tato soutěž byla o něco zajímavější, neboť se díky ní člověk mohl dozvědět o krásných koutech Francie.

Nejzvláštnější reality show, na kterou jsem narazila při jednom nočním kojení a koukala se na ni jen jednou jedinkrát, ačkoli jsem asi jako matka na mateřské byla v cílové skupině, bylo sledování průběhu porodu. Tento pořad pro mě zůstal záhadou. Vzdáleně by mohl připomínat naše Čtyři v tom, ale byl daleko více zaměřený na porod než na přístup k mateřství všeobecně. Záběry na trpící a hekající matku byly střídané zpětným sdílením dojmů a vyjádřením sestřiček, porodních asistentek i samotné rodičky. Všechno bylo údajně točené v jedné pařížské porodnici, ale takovou zvláštní formou, kvůli které jsem měla dojem, že to všechno bylo hrané. Nicméně v programu bylo psáno, že to má být reality show.

Jak Motýlek rostl, čas kojení se zkracoval a dnes už televizi zase vůbec nezapínám. Naštěstí! Nerada bych se stala trvalou obětí podobných programů!

A co vy? Na co se koukáte při kojení? Nebo aspoň při žehlení (jako Daniela Kolářová ve Vratných lahvích)?