Sama v Paříži

Docela sama tedy ne. Jedna moje velmi dobrá kamarádka z Čech byla minulý týden na školení v Paříži a zeptala se mě, jestli za ní nechci na víkend přijet. Chvilku jsem váhala, ale okamžitě jsem cítila, že je to úžasná příležitost. Paříž je od Luxu vzdálená jen něco málo přes dvě hodiny rychlovlakem TGV. Pustila jsem se do vyjednávání s Motýlem a kupodivu mě to nestálo zase tak velké úsilí ho přesvědčit, aby mě na víkend pustil (asi proto, že on tento týden odjíždí na trek s kamarády…). V Luxu byl v pátek státní svátek, což se mi výborně hodilo. Motýl měl volno a odjel s klukama na prodloužený víkend k rodičům a od nich pak ještě k sestře.

Odjela jsem tedy sama do Paříže – bez dětí i bez manžela. Poprvé od té doby, co jsem matkou dvou dětí, jsem se od nich vzdálila na víc než pár hodin. A celkem podruhé za celou mou mateřskou éru. Ze začátku jsem z té náhlé svobody byla dost zaskočená. Stýskalo se mi už předem. V pátek ráno odjeli kluci krátce před desátou a můj vlak jel až v jednu odpoledne. Najednou jsem netušila, jak s tím volným časem naložit. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vytřít garáž, sklep, chodbu a schodiště, které sdílíme se sousedy.

Ten víkend byl samozřejmě úžasný. S mojí kamarádkou už jsme se neviděly dost dlouho, takže jsme si toho měly hodně co vyprávět. Přitom jsme se procházely Paříží, především čtvrtí kolem Trocadera, kde se nacházel náš hotel, a Latinskou čtvrtí, kam mě Motýl poslal do jednoho specializovaného obchodu, ze kterého chtěl něco přivézt. Velmi jsem si užila obě noci v hotelu, během kterých mě nikdo nebudil kvůli ztracenému dudlíku, žízni nebo čůrání. Také jsem si konečně mohla v klidu vychutnat jídlo v restauracích. Sice jsme se přesvědčily i o tom, že nechvalná pověst pařížských číšníků a servírek je pravdivá, ale gastronomické zážitky nám to nepokazilo.

Hodně jsme se nasmály. Část víkendu jsme strávily s kolegyněmi mojí kamarádky, které znala z toho školení: Američanka, Argentinka a Polka. Úžasné ženy. Krásné a velmi šarmantní. Fascinovalo mě, jak skvěle si všechny rozumíme, i když pocházíme z tak různých zákoutí světa.

Podnikly jsme se společně výlet do Versailles. Zámek jsme ani jedna vidět nechtěly, protože už jsme ho navštívily v minulosti. Ale v zahradách se měl konat „festival fontán“. Představila jsem si pod tím něco podobného, jako je k vidění v Barceloně. Francouzské pojetí bylo ale takové… asi klasicky francouzské. Nafouknutá bublina. Prostě nechali stříkat fontány a pustili k tomu klasickou hudbu. Toť vše. Žádné další efekty, žádná pozlátka. Žádné zvláštní osvětlení – to by uprostřed odpoledne ani nebylo vidět. Ale ani žádný pokus o nějaké střídání vodních trysků v rytmu hudby. Prostě jen stříkala voda a byla slyšet hudba. Ale pobavilo nás to všechny velmi 🙂

V neděli jsme nakoukly do pár obchodů a v jednom z nich – Massimo Dutti – jsem si bez stresu vyzkoušela několik kusů oblečení a nějaké si i koupila. Mimochodem Massimo Dutti mě opravdu nadchnul. Vlastně jsem do jednoho z jejich obchodů vlezla poprvé v životě. Vždycky jsem si myslela, že je jejich oblečení daleko dražší, ale ve skutečnosti se mi zdá cenově dostupné a velmi kvalitní.

Víkend mi utekl rychle a na nějaké větší stýskání ani nebyl čas. Kluci to s tátou samozřejmě taky zvládli. Jen Kocourek prý byl dost plačtivý a občas, hlavně večer, volal mámu. Dost mě to překvapilo – měla jsem ho za absolutního pohodáře. Asi to, chudák, ještě úplně nechápal – že se brzy vrátím atd.

Chtěla jsem klukům z Paříže přivézt nějaké pěkné dárky, ale nepodařilo se mi sehnat nic, co by odpovídalo mým (asi přehnaně konkrétním) představám. Nakonec dostal Kocourek jen body z Gapu a Motýlek tričko s dinosaurem, co otevírá pusu, které zatím slaví velký úspěch. A on si stejně nejvíc přál, abych mu z Paříže poslala „dopis“. Na poslední chvíli se mi na nádraží podařilo sehnat pohled se známkou (pohled problém nebyl, ale známka ano!) a odeslat ho. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak zpátky. Ale byla jsem ráda, že moje nejdůležitější mise byla splněna.

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

Jak jsme nebyli štědří

Včera jsme si s Motýlem a s kluky udělali výlet do Metz, francouzského města vzdáleného asi 70 km od Luxu. Dříve jsme tam jezdili celkem často – procházka a bloumání po obchodech. S dětmi už tam tak často nejezdíme z logistických důvodů. Naposledy jsem tam byla tak před rokem, možná před dvěma – už si přesně nevzpomínám.

IMG_5497Včera jsme si prošli dvě nákupní ulice, zastavili se v parku s fontánou, aby se Kocourek trochu protáhnul a nestrávil celé odpoledne v kočárku, nakoupili v knihkupectví zásobu knížek T’choupi pro Motýlka – mimochodem ideální knížky pro jeho věkovou skupinu, krátké příběhy, na každé stránce velký výstižný obrázek a trocha textu, takže dítě, které ještě neumí číst, si má co prohlížet, zatímco čte rodič. Mrzí mě, že jsem zatím nenašla nic podobného v češtině.

Procházku jsme zakončili zmrzlinou, kterou jsme si šli sníst na lavičku u překrásné katedrály. Idylka. Když jsme snědli zmrzlinu, využila jsem naší pauzy k nakrmení Kocourka. Měla jsem ho na klíně a dávala mu ovocnou přesnídávku, zatímco Motýl četl Motýlkovi jednu z nakoupených knížek. Najednou k nám přistoupil mladý muž oblečený v tričku a šortkách. Jako žebrák nevypadal, ale požádal nás o peníze. Motýl nejdřív jen zavrtěl hlavou, ale protože mladík neodcházel, řekl mu, že s sebou nemáme hotovost. On ale svůj požadavek zopakoval s upřesněním, že si chce koupit sendvič. Motýl znovu odpověděl, že nemáme peníze, a aby mu dal najevo, že už se s ním dál bavit nechce, dodal „merci“. Mladíka to rozzlobilo a začal mu nadávat. Motýl mu řekl: „Už jsem vám řekl, že nemáme peníze. Čtu tady svému synovi pohádku, nechte nás na pokoji.“ Mladík mu pohrozil, že mu „jednou rozbije hubu“ a odešel.

Strašně mě to vytočilo. Mísila se ve mně bezmoc, strach a pocit ublížení z jeho slovního napadení. Chápu, že je v těžké životní situaci. Ale to mu nedává právo nám vyhrožovat, navíc před dětmi! Motýlek se tvářil, že nic neslyšel, ale já vím, jak silně všechno vnímá a jak o všem přemýšlí. Co si z takové situace odnese do života? Že až bude velký, bude chodit do práce a vydělávat peníze, a když ho o ně pak kdokoli požádá, je povinný mu je dát, jinak hrozí, že mu dotyčný „rozbije hubu“?

Poté, co se mladík vzdálil, jsem se začala rozhlížet, zda se v okolí náhodou nevyskytuje nějaký policista. Kdybych bývala nějakého uviděla, asi bych si k němu šla poprvé v životě stěžovat a požádat ho o zjednání pořádku. Takovéhle jednání – a navíc před dětmi – mi prostě připadá nepřijatelné. A samozřejmě jsem se neubránila i dalším černým myšlenkám; se vším, co se v poslední době děje, se z každého pobudy v mých očích stává psychopat či terorista.

Jsem úplně paranoidní nebo tak přemýšlíte taky? Co byste na mém místě dělali vy? Dáváte žebrákům peníze „na sendvič“?

Nachlazení

Když mají Francouzi rýmu a kašel, říkají, že mají rinofaryngitidu.

Když mi to kolegyně řekla poprvé, vyděsila jsem se, co je to za komplikovanou diagnózu. To slovo ve mně budí respekt. Navíc když k tomu ta kolegyně přidá utrápený pohled a pronáší to vážným, až tragickým tónem.

Když jsem si to zadala do Wikipedie, objevila jsem hlavní příznaky: rýma, kašel, někdy zvýšená teplota. A když si pak člověk klikne na zobrazení oné stránky v češtině, skočí to na stránku zvanou „Nachlazení“.

Teď už vím, že až bud příště nastydlá, taky musím říkat, že mám rinofaryngitidu.

Zase to francouzské stolování

Včera došlo na akci, ze které už jsem měla asi 2 měsíce třesavku. Byli jsme pozvaní k jedné Motýlově sestřenici „na oběd“. Ta sestřenice žije 138 km od nás, což je celkem zanedbatelná vzdálenost, když za mými rodiči jezdíme 900 km. Bohužel ale celá cesta nevede po dálnici, ke konci se jede po malých klikatých silničkách a se sněhovou nadílkou nám ta cesta zabrala skoro 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Navíc jsme s sebou brali holky, které jsme cestou domů museli vysadit u jejich maminky. Nás tedy bylo celkem pět a Motýlova sestřenice pozvala i jeho sestru s rodinou: tedy dalších 5 osob. Motýlova sestřenice má manžela a dvě dospělé děti. Celkem nás tedy u stolu bylo čtrnáct. Když se vžiju do role hostitelky… Ne, já se do role hostitelky za takových podmínek vžívat nemůžu, protože já bych si domů tolik lidí (a dětí) prostě nikdy nepozvala. Ale Francouzi to takhle mají rádi.

Trochu překvapením pro mě bylo, že moje švagrová s sebou vzala i svého psa, italského ohaře, ačkoli věděla, že její sestřenice bydlí v bytě, ve kterém má dvě kočky. O zábavu pro děti tedy bylo postaráno. Motýlek jejího psa zbožňuje, ale teď musel rozdělit svou pozornost mezi něj a ty dvě kočky, které pro něj byly nové. Kočky byly zavřeny do ložnice, ale jelikož se na ně děti (včetně toho mého) neustále chodily dívat, několikrát došlo k situaci, kdy kočky uprchly z ložnice a pes se na ně hladově vrhnul. Dětem se jejich honičky moc líbily a mám podezření, že na důkladné a rychlé zavírání dveří občas zapomněly schválně.

Třesavku jsem ale měla proto, že jsem se obávala o to, jak se taková akce podepíše na Motýlkovi. Hodně lidí (a zvířat) pohromadě vyluzuje nutně určitý hluk, pro malé dítě je to spousta vjemů, navíc v cizím prostředí. K tomu připočítám ty 4 hodiny v autě a pozdní návrat domů. Motýl sice tradičně tvrdil, že nejpozději v 5 vyrazíme na zpáteční cestu, jenže ačkoli jsme se na oběd dostavili výjimečně včas, aperitiv nám byl naservírován teprve ve 13 hodin, tedy v době, kdy Motýlek obvykle s plným bříškem uléhá k odpolednímu spánku. Tentokrát měl bříško prázdné a začínal být tou dobou už pěkně ospalý. Mě ale v tom mumraji ani nenapadlo snažit se ho uložit ke spánku – to by bylo naprosto zbytečné. Rozhodla jsem se, že to musíme vydržet – on i já.

V jednu odpoledne se tedy začal cpát pamlsky, které bych mu za normálních okolností nikdy nedopřála, jenže jsem neměla na výběr, protože nic jiného v tu chvíli k dispozici nebylo. Ve 14 hodin přišel na řadu předkrm – výborný salátek z quinoa, avokáda, krevet a cherry rajčátek, která Motýlek snědl, ale zbytek odmítnul. Pod přísným pohledem hostitelky (žena v domácnosti, avšak původně učitelka!) pak kroužil kolem stolu a chodil se dívat na kočky, zatímco já do sebe házela obsah svého talíře, abych ho mohla co nejrychleji následovat v obavě, že pokud mi zmizí z dohledu, spálí se v kuchyni o zapnutou troubu nebo v obýváku o krbová kamna. Nevím, jestli někdo očekával, že 2leté dítě bude spořádaně sedět u stolu… celé odpoledne. Já tedy ne. Dezert se po hlavním chodu následovaném sýry podával v 17 hodin. Domů jsme vyrazili krátce po šesté. Motýlek usnul okamžitě a probral se až doma.

A pak došlo na to, čeho jsem se obávala nejvíc: hysterický záchvat z přetažení. Křičel, kopal a házel sebou tak, že mi ho Motýl musel pomoct držet, abych ho bez poranění dokázala převléknout do pyžámka. Bylo mi ho tak líto, že jsem se málem rozbrečela taky. A ptala jsem se sama sebe: stálo nám to opravdu za to? Motýlek si to odpoledne jinak asi docela hezky užil. Odnesl si spoustu nových zážitků (hlavně ty kočky) a byl nadšený ze svého věrného psího přítele. Ale já si to moc neužila, protože jsem tušila, jak to večer skončí. Anebo to tak dopadlo právě proto, že jsem to předpokládala? V poslední době mám trochu zmatek v tom, co je příčina a co důsledek. Možná kdybych dokázala být v pohodě a trošku se uvolnila, k žádnému hysteráku by nakonec nedošlo. Těžko říct. Spíš jsem názoru, že bych se situacím, ze kterých jsem ve stresu před, během i po nich, měla snažit vyhnout.

Chůvou od 5 ráno

V sobotu večer jsme měli domů pozvané hosty: Motýlovy ex-sousedy. „On“ dělá starostu v obci, kde Motýl dřív bydlel a kde stále žijí jeho dcery. „Ona“ pracuje jako „assistante maternelle“, tzn. má povolení  k tomu, aby mohla u sebe doma hlídat malé děti. Ve Francii je tento způsob hlídání dost častý. Je to taková alternativa k jeslím, kterých je pro malé Francouze, jejichž maminky se vracejí do práce obvykle od 3 měsíců věku miminka, nedostatek.

Vyprávěla nám o svých současných svěřencích. Mezi nimi i teď už asi roční holčička, kterou označila jako to nejproblémovější miminko, o které se za celou svou kariéru starala, protože prý hodně pláče. Maminka té holčičky je zdravotní sestra a do práce se vrátila 6 měsíců po porodu. Na Francii tedy luxus. Potíž je v tom, že jako zdravotní sestra někdy začíná pracovat v 5 hodin ráno. A tak své dítě zhruba ve 4.30 probudí, oblékne a odveze k té „cizí paní“, která se o ni stará, dokud si ji maminka zase nevyzvedne.

Prohlásila jsem, že mi připadá nelidské budit 6měsíční (i starší!) miminko tak brzy ráno a někam ho vozit a že se nedivím, že to dítě potom celý den pláče. Motýl i jeho ex-soused s ex-sousedkou sborově odvětili: „Ale co má dělat, když je zdravotní sestra?“

Byla jsem odzbrojená. No… nevím, co má dělat tahle francouzská zdravotní sestra. Myslím, že zdravotní sestry v Čechách jsou na tom stejně jako ostatní české maminky: vybírají si mateřskou a rodičovskou dovolenou minimálně do dvou let věku dítěte. Často déle.

Zřejmě se opakuju, ale pořád mi nejde do hlavy, jak je možné, že ten francouzský přístup k malým dětem nikomu nepřipadá nezdravý a dlouhodobě škodlivý. Oni to mají ale už tak hluboko zaryté pod kůží, že jim vůbec nepřipadá divné, že zdravotní sestra je nucená budit několikaměsíční nemluvně a odkládat ho k cizí ženské, aby se o něj postarala, zatímco ona bude pracovat.

Ach jo.