Sportovci v plenkách

Dnes jsme s Kocourkem poprvé navštívili The Little Gym. Myslím, že je to franšíza a že tento koncept existuje i v České republice (v Praze) – opravte mě, pokud se pletu. Motýl se zná s majitelkou lucemburské pobočky a ta nám darovala pět testovacích lekcí „cvičení“ pro miminka od 4 do 9 měsíců. Měla jsem velkou radost, že mám příležitost The Little Gym vyzkoušet, protože sama od sebe bych tam asi nešla. Tady v Luxu má totiž The Little Gym nepěknou nálepku „snobárna“. Zatím nedokážu posoudit, zda právem či neprávem. Zatím ale nemám tušení, kolik to vlastně stojí 🙂

Jedna lekce s miminky trvá 45 minut. Ze začátku jsem byla dost vyděšená. Na spoustu cviků mi Kocourek (teď 4,5 měsíce) připadal moc malý. Ale postupně jsem se uvolnila a za pomoci instruktorky s ním většinu cviků úspěšně zvládla. Bylo pro mě překvapivé, co všechno s miminkem lze provádět: obracet ho ve vzduchu všemi různými směry, občas ho pověsit hlavou dolů a různě ho převracet a točit s ním… Vše samozřejmě velmi opatrně a pomalu. Uvědomila jsem si, že to miminko není z porcelánu. Je pravda, že s ním zacházím pořád jako s novorozencem… Ale on roste! Celou dobu se smál na celé kolo, očividně se mu to líbilo.

Některé cviky mi ale přece jen přišly trochu zvláštní. Rozhodně byly v rozporu s doporučeními, kterými jsem se doposud řídila. Překvapilo mě například, když instrukturka zavelela, že budeme posilovat břišní svaly přitahováním miminek za ruce. Taky mi přišlo zvláštní, když jsme je měli držet v podpaží, aby mohli jakoby chodit. Ale možná šlo jen o kontakt nohou s podložkou, tedy o to, aby si miminka vyzkoušela, jaké to je mít pevnou půdu pod nohama.

Celkově se mi cvičení líbilo a aspoň jsem se naučila, jakým způsobem si s Kocourkem můžu hrát i doma.

Ke konci jsme měli „volnou zábavu“. Nechala jsem tedy Kocourka na bříšku na jedné lehce nakloněné žíněnce, aby se rozhlížel kolem sebe a sledoval ostatní miminka. S maminkou jedné stejně staré holčičky jsem si chvilku povídala. Vypadala sympaticky, jen mě trochu udivilo, že se mě během zrhuba dvouminutové konverzace hned třikrát nenápadně zeptala na můj návrat do práce… Nejdřív se ptala, zda jsem na mateřské (ano…). Potom chtěla vědět, kdy začne Kocourek chodit do jeslí (zatím to nemáme v plánu…). Pak jsme se začaly bavit o našich starších dětech a já se zmínila, že Motýlek půjde v září do školky. „A vy do práce?“ zeptala se mě hned. „Ne, zatím ne,“ zněla má odpověď a dále jsem to raději nerozváděla. Asi se na podobné otázky budu muset lépe připravit. Předpokládala bych, že v takovém údajně snobském zařízení potkám více znuděných paniček v domácnosti, které živí manžel 🙂

Eva z Kölnu: „V mnoha ohledech jsou nám Němci velmi podobní“

Třiatřicetiletá Eva pochází z okolí Brna, konkrétně z jedné malé vesnice na Drahanské vrchovině. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a poté si našla práci jako vedoucí odbytu v malé průmyslové firmě poblíž Kolína nad Rýnem. Je to první česká maminka v zahraničí, se kterou dělám rozhovor, a tak jsem neváhala jí položit také pár otázek ohledně vícejazyčné výchovy. Nyní je na mateřské dovolené s druhým synem, kterému je půl roku. Tomu staršímu budou tři a od podzimu chodí do školky. Svůj čas na mateřské Eva dělí mezi děti a studium na kolínské univerzitě. 

Vanilka: Jak dlouho žiješ v Kolíně nad Rýnem a co tě tam přivedlo? 

Eva: V Kolíně jsem devět let. Dostala jsem se sem poměrně běžným způsobem : před koncem studia v Praze jsem pocítila chuť ještě rychle odjet do ciziny. Nejraději do Ruska, ale moje ruština tehdy nebyla dostatečně dobrá a nikam mě nevzali. Podařilo se mi ale získat roční stipendium v Kolíně. Během stipendijního pobytu jsem poznala manžela, dokončila v Čechách vysokou, našla si v Německu práci a už zde zůstala. Myslím, že je to obvyklý příběh. Lidi do Německa nejezdí za krásami země či jazyka, ale protože Německo nabízí spoustu pracovních a studijních příležitostí.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala? 

Moje stipendium nebylo organizované přes Erasmus a já měla jen lístek na vlak a potvrzení o přijetí ke studiu. Takže jsem musela nejdřív hledat ubytování. První týden jsem bydlela v hostelu a horečnatě hledala něco jiného, bylo to vcelku nepohodlné a drahé bydlení. Nakonec jsem našla místo v soukromé koleji. Při hledání bydlení jsem se skamarádila se studentkou z Bulharska, se kterou jsme dodnes dobré kamarádky. Další známé a přátele jsem našla hlavně na univerzitě, a to především cizince v různých jazykových kurzech, a taky jsem poznala hodně lidí na koleji.

Máš dnes hodně německých přátel? Připadá ti integrace do německé společnosti obtížná? 

Víc přátel mám z řad cizinců, ale znám taky dost Němců. Úplná intergrace je podle mého názoru obtížná v každé cizí zemi, zvlášť, pokud je i partner cizinec, jako je to v mém případě (manžel je z Ruska). Německo mi nicméně připadá otevřené, hlavně vysokoškoláci se rádi baví s cizinci. V práci to bylo o něco horší, nejdřív se na mě někteří kolegové a zákazníci dívali nepokrytě skrz prsty. Nechápali, jak může cizinka pracovat v odbytu, kde je klíčovou dovedností komunikace, a já sice německy uměla velmi dobře, ale hlavně školní němčinu. Šéfové s tím ale žádný problém neměli, ostatní si časem zvykli a myslím, že se mnou byli ve firmě spokojeni. S pár kolegy se i nyní pravidelně setkávám.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v Německu? 

Dřív jsem cíleně další Čechy nevyhledávala. Nějaké jsem samozřejmě znala, ale po českých srazech jsem nepátrala. Připadlo mi hloupé žít v Německu a přitom se vídat zase jen s Čechy. Když se narodil starší syn, svůj názor jsem přehodnotila a byla velmi ráda, když jsem objevila kroužek pro české děti. Dneska se scházím s českýma holkama (kluka zde znám jen jednoho) přibližně jednou týdně a je to bezva. Děti si pohrají a matky pokecají 🙂

Jak se tvým příchodem do Německa změnil tvůj životní styl? 

Změnil se. Najednou jsem neměla každý den přednášky, nejezdila o víkendech na Moravu, měla víc času, ale taky víc běžných starostí, vařením počínaje a vyřizováním na úřadech konče. Poprvé v životě jsem strávila skoro celý rok ve městě, včetně víkendů. V Čechách jsou venkovní aktivity ve velké oblibě, všichni jezdí pořád na vodu, lyže, čundry. Němci (a pokud vím, ani jiné národy) tohle neprovozují. O víkendech chodí do klubů, na diskotéky, za kulturou nebo si jdou zaběhat do parku.

První zhruba dva měsíce jsem zde neznala žádného Čecha a velmi mě překvapilo, jak moc jsem byla unavená z komunikace výhradně v cizím jazyce. Než jsem si na němčinu zvykla, spala jsem 10 hodin denně.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a německou mentalitou? 

Řekla bych, že ty rozdíly v mentalitách nejsou obří. V mnoha ohledech jsou nám Němci velmi podobní. Je to vidět hodně na jazyce, člověk může přeložit skoro vše doslova, včetně přísloví, a Němec to nejen pochopí, ale kolikrát i to stejné přísloví používá.

Nějaké odlišnosti se ale samozřejmě najdou. Na rozdíl od Čechů berou Němci sami sebe hodně vážně, jsou málo sebekritičtí, a když už, rozhodně pochybnosti o své osobě veřejně neventilují. Taky jim chybí občas takový ten východoevropský selský rozum. Jak na něco nemají návod, jsou v koncích a bojí se experimentovat. Pokud Němec ovšem návod má, drží se ho a úkoly plní precizně a rychle.

Němci jsou v Evropě (a ve Francii především) známí svou pracovitostí a smyslem pro organizaci. Jaká je tvoje zkušenost po profesionální stránce? 

Pochopitelně ne každý Němec je pracovitý a znám jich spoustu pěkně lenošných. U nás v práci byla většina kolegů velmi nedochvilná a nepořádná. Když jsem se prodírala štosy papírů, katalogů, faktur a nádobí v sousední kanceláři, ani se mi nechtělo věřit, že jsem v Německu.

Ovšem ta vážnost, píle a nadšení, které je schopné vyvinout německý úředník nebo účetní, to je možné snad jedině tady. Nedovedu si představit českého muže, jak jásá nad novými šanony nebo úžasnými možnostmi účetního programu. To Němec se úplně tetelí nadšením, když popisuje, jaké báječné výkazy lze generovat ve firemním softwaru.

Vracíš se do Čech ráda? Jak často?

Do Čech jezdím ráda a poměrně často, dřív nejméně pětkrát ročně, teď s dětmi o něco méně, přece jen je to drahá a logisticky náročná záležitost. V Čechách ovšem trávíme každé Vánoce, ani si to nedovedu představit jinak. Jezdím tam za rodinou a přáteli a dlouho jsem měla pocit, že lze takto udržovat paralelně dva domovy. V poslední době – asi díky dětem – se cítím víc doma v Kolíně.

Chybí ti v Německu něco českého? 

Chybí mi rodina a přátelé, známí, lidi, které znám od dětství. Díky internetu a telefonu je naštěstí vcelku snadné udržovat kontakty i na velkou vzdálenost, navíc Kolín není zase tak daleko a do Čech se dá často zajet.

Jak bys charakterizovala typického německého muže? 

Typický německý muž je klidný, přátelský, racionální a spořivý. Věnuje se se vší vážností své práci, kterou má rád, hodně a často o ní mluví a je ochoten v ní trávit spoustu času. Organizace práce i volného času je pro něj důležitá, vše je třeba dobře naplánovat. Baví ho fotbal a auta. K autům se Němci chovají jako k milovaným dětem. Pečlivě a dlouze zvažují pořízení vozu, auta často myjí a opečovávají. Jakýkoli škrábanec je příšerná tragédie, která zkazí náladu na mnoho týdnů. Oblíbenou volnočasovou aktivitou jsou projížďky autem a omezená rychlost na dálnicích je v Německu nemyslitelná.

A jaká je typická německá žena? 

Německé ženy se mi jeví emancipované, schopné, přirozené, někdy jim chybí určitá ženskost. Víckrát se mi stalo, že jsem na první pohled nemohla na ulici rozeznat, kdo v páru je muž a kdo žena, neboť obě bytosti měly krátké vlasy, stejnou výšku i šířku a stejné oblečení. Němky jsou velké propagátorky ekologického chování, vegetariánství a zdravého životního stylu. Nikde jinde jsem neviděla tolik žen s nenabarvenými vlasy jako v Německu. Překvapivě šediny nevypadají vůbec špatně, zvlášť na hustých, udržovaných vlasech.

Ženy jsou stejně organizované jako muži. Pokud chce člověk pozvat přátele na oslavu narozenin, je nejlépe pozvánky rozeslat půl roku dopředu. Spontánně zajít na kafe či pivo nejde, každý má svůj den rozplánovaný a změnu programu vidí Němci neradi.

Obecně je vztah mezi muži a ženami hodně ovlivněný touhou po emancipaci a rovnoprávnosti. Německý muž proto působí pro Čechy (nebo obecně Slovany) málo mužsky a ženy málo žensky. Jedno oblíbené klišé se pokusím vyvrátit : často jsem slyšela, že jsou Němky a potažmo i Němci nepěkní. To podle mého pravda není, obvlášť muži bývají pohlední a sympatičtí a Němky taky nevypadaji špatně.

Hodláš v Německu zůstat? Kde budeš žít za deset let? 

Zatím to vypadá, že v Německu ještě nějakou dobu zůstanu. Nejspíš i přímo v Kolíně, máme zde již známé, syn školku, já s manželem práci.

Jak vypadá tvůj běžný den? 

Můj běžný den je myslím podobný běžným dnům většiny žen na mateřské. Starší syn chodí do školky, vyzvedávám ho o půl třetí, dopoledne jsem s miminem doma. Ze školky jdeme na hřiště, do parku nebo se díváme na lodičky na Rýně. Manžel chodí domů o půl sedmé. Protože dokončuji v Kolíně vysokou, věnuji valnou většinu večerů učení nebo psaní seminárek, spát chodím kolem jedné.

Jakým jazykem na své děti mluvíš a jak na ně mluví tvůj manžel? 

Po celkem dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli pro variantu, že budeme mluvit každý svou mateřštinou. Tedy já česky a manžel rusky. Vícejazyčnost má svá úskalí: děti většinou mluví později a o poznání hůř než vrstevníci. Podle některých studií může mít dvoj- a hlavně trojjazyčnost také negativní vliv na intelekt. Na druhé straně jsem si nedovedla představit, že bych měla na dítě mluvit německy, přece jen pro ten jazyk nemám stejný cit jako rodilý mluvčí. A ačkoli mluvíme s manželem oba německy obstojně, úplně bezchybná naše němčina není a děti by se od nás učily naše chyby. Kromě toho samozřejme chceme, aby se kluci dorozuměli s prarodiči. Takže doufám, že se hoši s jazyky poperou a nějak je zvládnou.

 Jakým jazykem komunikujete s manželem mezi sebou?

Mluvíme spolu německy. Oba do určité míry umíme i jazyk toho druhého, přinejmenším pasivně, což velmi usnadňuje komunikaci v rodině. Nemusíme si navzájem překládat, co jsme zrovna dětem říkali.

Jak váš starší syn zvládá „třídit“ jednotlivé jazyky, se kterými se setkává?

Staršímu klukovi budou tři a od dvou let chodí do německé školky. Donedávna se mnou mluvil prakticky jenom česky, občas použil ruské slovíčko. Teprve před pár měsíci začal i mimo školku používat německé obraty, a to i pro pojmy, které už česky zná. Jazyky zatím docela míchá, což je v jeho věku normální. Hlavně ruštinu a češtinu kombinuje rád, asi si myslí, že jde jen o různá nářečí jednoho jazyka 🙂 Mluví hůř než většina vrstevníků, ale pokroky jsou ve všech třech jazycích zřejmé.

Myslím, že nejpozději ve čtyřech letech bude mluvit hlavně německy, jako to pozoruji u dětí cizinců, které zde znám. Druhý – minoritní – jazyk děti používají spíš pasivně.

Potýkáš se s nějakými zásadními rozdíly mezi českým a ruským způsobem výchovy? A co si myslíš o německém přístupu rodičů k dětem?

Spíš než s rozdíly mezi ruskou a českou výchovou se potýkám s rozdílným způsobem výchovy u mužů a žen. Manžel s dětmi tráví mnohem méně času než já a chce jim to vynahradit, takže jim víc dovolí a taky je víc rozmazluje.

Německý styl výchovy se mi vcelku líbí. Němci na děti nekřičí, nebijí je (to je zde dokonce trestné), vše řeší vysvětlováním. Můj dojem z dětských hřišť je ten, že rodiče své děti spíš jen pozorují, nechávají je se volně po hřišti pohybovat a nezasahují většinou ani do dětských sporů. Chtějí děti sportovní a samostatné. Rodiče berou děti vážně, mluví s nimi jako s dospělými. Ovšem taky se nenechají strhnout do víru dětských her. Tatínka, který by působil spíš jako velké dítě, jsem v Německu, na rozdíl od Čech, nepotkala.


Mademoiselle Suzanne: „V Paříži mi chybí moje minulost“

Čtyřiadvacetiletá studentka mediálních studií a překladatelství se ocitla na pařížské Sorbonně díky studijnímu programu Erasmus. Pochází ze středočeského Kolína a sama sebe charakterizuje jako „holku z maloměsta, co ochutnává život ve velkém světě.“ Své dojmy a zkušenosti vtipně komentuje na svém blogu Očima Mademoiselle

Vanilka: Jak dlouho žiješ v Paříži a co tě tam přivedlo? 

Mademoiselle Suzanne: Žiji v Paříži necelých deset měsíců a přivedla mě sem potřeba zlepšit francouzštinu a touha žít alespoň chvilku v téhle krásné evropské metropoli.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala? 

Najít v Paříži zázemí a přátele je to nejtěžší. Přestože jsem zahraniční studentka, nebyla mi přidělena kolej, ani jedna univerzita mi nedokázala najít ubytování, a tak jsem byla odkázaná sama na sebe. Bydlení jsem našla týden před odjezdem pomocí mailové a facebookové skupiny Petite Prague, která sdružuje Čechy žijící v Paříži a ve Francii. Díky téhle skupině jsem našla i přátele.

Kdybych ubytování před odjezdem nenašla, čekalo by mě bydlení v hostelu a obvolávání a obcházení inzerátů. Jenže na jeden inzerát na desetimetrový  byt se sprchou v místnosti, bez kuchyně a se záchodem na chodbě je třeba dvacet zájemců a majtel si pečlivě vybírá, komu « byt » pronajme. Pokud v Paříži pracujete, musíte doložit, že váš příjem třikrát převyšuje výši nájemného. Takže abyste získali výše zmiňovaný « byt », musíte vydělávat třeba 1500 euro měsíčně. Pokud ještě studujete, musíte mít francouzské garanty, kteří se za vás zaručí. Čili pro zahraniční studenty je prakticky nemožné sehnat ubytování. Tedy legální ubytování na smlouvu, ze kterého majitel platí daně…

Jenže když nemáte smlouvu, nemůžete si otevřít účet v bance. Když nemáte účet v bance, nevyřídí vám studentskou kartu na metro a tak dále. Je to začarovaný kruh, ze kterého vás vysvobodí jedině přátelé a známí, kteří už v Paříži zázemí mají.

Máš dnes hodně francouzských přátel? Připadá ti integrace do francouzské společnosti obtížná? 

Prakticky žádné. Mými francouzskými přáteli jsou výhradně kolegové z kapely, kde zpívám. Pařížští studenti jsou uzavřená komunita, do které se Erasmus studentům moc nedaří proniknout. Je to škoda, myslím, že bychom se mohli vzájemně obohatit. Mými přáteli v Paříži jsou cizinci z různých koutů světa a samozřejmě Češi a Slováci. Integrace do francouzské (a tím spíš pařížské) společnosti se mi zdá velmi obtížná, bez partnera francouzské národnosti snad i nemožná.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v Paříži? 

Ano. Zajímavé je, že v Paříži přirozeně existuje Československo. Kulturní i jazykové bariéry jsou zanedbatelné, a tak fungujeme jako jedna komunita.

Jak se tvým příchodem do Paříže změnil tvůj životní styl? 

Značně. První půlrok jsem jako skoro každý Erasmus student jedla nesmysly a můj jediný pohyb byly protančené noci v klubech. To se tělu přestalo líbit, a proto teď dávám mnohem větší pozor na to, co jím, a chodím plavat.

Francouzský životní styl obecně je mnohem pohodovější než český. Oběd trvá i v pracovní den dvě hodiny a má tři nejméně tři chody, po práci se občas zajde na neformální “apéro”. A pařížské vyhřívané terasy jsou vyhlášené…

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a francouzskou mentalitou? 

Francouzi jsou na jednu stranu uvolněnější, na druhou stranu svázaní svou byrokracií. Na univerzitách je přímo kouzelným slovem « metodologie ». Pokud je práce obsahově výborná, ale nepoužívá správnou metodologii, nemá šanci na dobré hodnocení. Jiný je i přístup k výchově dětí, Francouzi jsou liberálnější. Rodilí Pařížani jsou k ženám spíše nevšímaví, jsou to především přistěhovalci z arabského světa a Afriky, co oslovují ženy na ulici nebo v metru. Na druhou stranu pokud se Pařížance líbí váš klobouk nebo sukně, pochváli vám ji a zeptá se, kde jste ji koupila. To je milé, ne ?

Vracíš se do Čech ráda? Jak často? 

Vracím se do Čech každé tři měsíce a ráda. Jezdím si tam léčit tělo i mysl.

Chybí ti ve Francii něco českého? 

Moje minulost. Přála bych si narodit se v Paříži nebo ve Versailles, jsou to krásné kulisy pro život. Mít tu minulost, zázemí, letité přátele, byla bych nejšťastnější člověk na světě.

Jak bys charakterizovala typického francouzského muže? 

Takový snad neexistuje. Jiný je Pařížan, jiný Francouz « z venkova », jak Pařížani rádi říkají. A pak je tu spoustu přistěhovalců. Typický mladý Pařížan není zrovna nejvyšší, je štíhlý a elegantní. Jezdí v saku na kole nebo na skútru a helmu nosí na předloktí jako Pařížanky kabelku. Hodně kouří.

A jaká je typická francouzská žena? 

Pařížanky jsou malé, štíhlé a upravené. Bez rozdílu věku. Nebojí se nosit trendy a to taky bez rozdílu věku. Módu mají v krvi, protože hezky se oblékaly už jejich pra pra prababičky, nám v Čechách právě tahle tradice chybí. Když mluví, jsou trochu afektované, ale taková je pařížská francouzština.

Hodláš ve Francii zůstat? Kde budeš žít za deset let? 

Za měsíc končí můj Erasmus pobyt a já se vracím do Čech, abych mohla odjet zase někam jinam. Chci cestovat, poznávat a pak se zase vracet. Kde budu žít za deset let? Těžko říct. Na světě je tolik krásných míst…

Co tě vedlo k založení blogu Očima Mademoiselle? Budeš v něm pokračovat i v případě, že by ses vrátila do Čech?  

Blog jsem začala psát pro svou rodinu a kamarády, kteří se na mě stále častěji obraceli s otázkou, jestli plánuju články vydat. Já jsem se vždy jen zasmála a považovala ten nápad za nesmysl. Jenže pak jsem narazila právě na Luxusní život Vanilky a rozhodla se i to moje psaní šířit mezi ostatní bloggery. Baví mě psát a pokud někoho baví můj blog číst, jsem moc šťastná. V psaní budu určitě pokračovat i v Čechách a kdekoli jinde. Přestože už nebudu žít v Paříži, zůstávají mi k ní silné vazby. A i mimo Paříž se dějí zajímavé věci, o kterých bych chtěla psát. 🙂

Kateřina Janoušková: „Kouzlo domova si nosíme někde uvnitř“

Kateřina Janoušková je v „blogosféře“ a „twittosféře“ známá jako Kočičenka. Pochází z Třebíčska, ale dnes žije ve východním Londýně, kde se živí jako fotograf na volné noze; poslední půlrok pracuje pro společnost Locality, která – jak název napovídá – shání lokality pro filmaře, fotografy apod. Hledá a fotí pro ně různá zajímavá místa, od bohatých honosných domů po rozpadající se strašidelné a opuštěné nemocnice. Kromě toho nedávno začala také tlumočit. 

Vanilka: Jak dlouho žiješ v Lonýně a co tě tam přivedlo?

Kočičenka: Do Anglie jsem přišla původně na rok – zdokonalit se v angličtině a poznat novou zemi. Předtím jsem žila 2 roky v Německu a po návratu do Čech jsem zatoužila opět někam vycestovat. V Londýně žiji asi 7 let, přišla jsem sem z anglického venkova, kde jsem začínala jako au-pair. Do Londýna jsem přisla za poznáním anglického velkoměsta, měla jsem tehdy na výběr několik míst v Anglii: Bristol, Manchester apod. Rodina, u které jsem tehdy pracovala, mi doporučovala Londýn s celkem logickým vysvětlením: poznala jsi venkov, a když chceš do města, tak jdi do toho největšího, kde to žije! Sami v Londýně žili předtím, než si založili rodinu (4 děti), a měli pravdu. Jsem dnes ráda, že jsem se pro Londýn rozhodla.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala? 

Než jsem do Anglie přijela, zajistila jsem si práci au-pair a tím i ubytování. Když jsem pak odjížděla do Londýna, jela jsem opět k rodině pracovat jako au-pair; bydlela jsem s nimi rok. Takže jsem měla zázemí do začátku zajištěné. Nové známé jsem našla velmi rychle, přátele až časem. Poznala jsem lidi v kurzech angličtiny (z některých se vyklubali přátelé, které mám dodnes), přes děti, o které jsem se starala, jsem se seznámila s jinými au-pair děvčaty. V době mého au-pairství jsem ale měla velmi málo volného času a kapesné £50/týden, takže akcí s novými kamarády moc nebylo. Až po ukončení práce au-pair, když jsem se usadila v tzv. share-house, tedy domě, který jsem sdílela s dalšími lidmi, jsem potkala více nových lidí, převážně cizinců jako jsem já a v podobném věku. Skvělá zkusenost. Zážitky dobré i špatné, jak už to tak bývá, když dáte cizí lidi do jednoho domu 🙂 V tomto domě jsem žila asi 4 roky a odnesla jsem si odtud například skvělé přátelsví s jednou Polkou (a celou její milou rodinou), americkou jazzovou zpěvačkou, jednou neuvěřitelně hubenou Francouzkou, co se pořád něčím ládovala, a mohla bych pokračovat dál 🙂

Máš dnes hodně britských přátel? Připadá ti integrace do britské společnosti obtížná?

Nevím, co se dá označit za „hodně“ britských přátel. Sice jsem před chvílí vyjmenovavala kamarády různých národností, ale popravdě to, odkud kdo pochází, tak nějak nevnímám. V současné době mám anglických známých víc, především díky mému příteli, který je Angličan. Nevím, jak to řádně vyjádřit, ale Londýn je tak kosmopolitní, že potkat „pravého“ Angličana může být někdy docela těžké 🙂 Asi záleží na tom, v jakých kruzích se člověk pohybuje. V době au-pairství jsem potkávala kolegyně au-pair, takže cizinky, a chodila do kurzu angličtiny… Logicky moji kamarádi byli ze všech různých koutů světa, jen ne z Anglie. Teď už do školy nechodím, pracuji s Angličany, taky jsem nějakou dobu pracovala v kanceláři, kde jsem potkala Angličany a s některými navázala kamarádství.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v Londýně?

Ano, setkávám, ale po zkušenostech se vyhýbám „oficiální“ české komunitě a společenským akcím pro tuto komunitu pořádanými… Nějak mezi ně nezapadám. Mám několik velmi dobrých československých přátel, za které jsem moc vděčná (a vím, že tihle skvělí kamarádi se české komunitě vyhýbají stejně jako já).

Jak se tvým příchodem do Londýna změnil tvůj životní styl?

Nejsem si jistá, jak na tuto otázku odpovědět. Životní styl se mi změnil především proto, že jsem do Londýna přišla jako au-pair – pracovala jsem a žila u rodiny se třemi dětmi. To samo o sobě pro mě znamenalo jistá omezení, sžít se s nimi, navzájem si vyhovět, tolerovat se, respektovat potřeby té rodiny apod. Dnes žiji s přítelem v bytě, dost podobně jako kdekoli jinde. Jinak než jsem žila před příchodem do UK, ale to je zase tím, že jsem upustila od bezpečného zaměstnání v kanceláři a dala se jinou cestou. Londýn přinesl do mého života především nekonečný zdroj umění a kultury.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a britskou mentalitou?

Ok, tak tohle je první ze složitějších otázek, protože já nerada generalizuju – házet celý národ do jednoho pytle a říct „my jsme takoví a takoví a oni jsou takoví a makoví“, to dost dobře nejde. Možná když sem někdo přijede na půl roku, a sotva něco málo z Anglie pozná, zase odjede, utvoří si rychlý a příliš jednoduchý názor na celý národ. Co ale třeba vnímám a čeho si všimly i moje návštěvy z ČR, je, jak moc víc jsou Britové pozitivní, usměvaví, příjemnější… v autobuse, na úřadě, za pokladnou supermarketu, na ulici, když se zeptáte na cestu… A jak v Čechách jsou lidé vážnější, ustaranější, více negativní a pesimističtí. Všiml si toho i můj přítel při našich návštěvách v ČR. Nevím, čím to je, ani tady v Anglii není život nejjednodušší, pečení holubi tu nelítají a zlaté cihly tu na chodníku taky nenajdete.

Vracíš se do Čech ráda? Jak často?

Do Čech se vracím moc ráda, různě často. Minimálně dvakrát za rok, někdy častěji. Jak to jde. Za rodinou a na dovolenou.

Chybí ti v Británii něco českého?

Kromě rodiny v podstatě nic, protože v dnešní době lze sehnat všechno. Jídlo, filmy, knížky… Nemám potřebu jíst pouze česká jídla (a jsou tu tací, kteří vozí z ČR zásoby jídla a nakupují pouze v polských obchodech potraviny stejné, jako jsou české), já miluji ochutnávat nová jídla, a to nejen v restauracích, ale i je vařit doma. Když se mi zasteskne po českém jazyce, pustím si přes internet nějaké české rádio nebo televizi. Rádio nejlépe regionální, kde vysílají příšerné zpravodajství a každou hodinu hrají stejné písničky 🙂

Napadá mě jen, že ač miluji britskou krajinu, venkov, naše česká krajina má něco, co mi tu chybí. Ale to je asi to kouzlo domova, které si nosíme někde uvnitř…

Jak bys charakterizovala typického britského muže? A jaká je typická britská žena?

Na tuhle otázku opravdu nevím, jak jednoznačně odpovědět. Tak jako asi každý národ i Angličané se rozdělují do několika vrstev a nejde je všechny zmáčknout do jednoho typického a jedné typické.

Dnes jsme se s přítelem bavili o jednom nočním programu Radia BBC4. Jmenuje se to „Shipping forecast“ (doslova Dopravní předpoveď). Vysílají to kolem 1 hodiny ráno někdy od 60tých let. Je to hlášení, kterému nejen já, ale ani mnohý Angličan nerozumí, a je určené lodím na moři. Kdo zrovna není na lodi, rád u tohoto vysílání usíná… Předtím než vysílání začne, hrají tuhle melodii (skladba „Sailing By“ z r. 1963). Typická old school, konzervativní Anglie… Přítel to zhodnotil takhle: na jedné straně je Anglie typická sřední vrstva, lidé, kteří celý život tvrdě pracují, mají se relativně dobře, mají hezký, středně velký dům, děti, rodinu, zázemí. Jsou zdvořilí, milí a rádi pomáhají ostatním. Poslouchají rádio BBC 4 a čtou noviny Guardian a The Times (z mého pohledu je to generace přítelových rodičů a některých jeho vrstevníků). Na druhé straně najdete v té samé Anglii, kde o půlnoci hrají hymnu a poté melodii a hlášení pro lodníky, na jídelníčku „Deep fried Mars bar“ – smaženou Mars tyčinku. To je pracující třída – poslouchá Rádio 1 s typickými komerčními hity, jí fast food, pije lager, má velikost 16, sleduje show jako Big Brothers, jsou v ní fotbaloví hooligans, čte The Sun nebo Daily mail a z typické anglické zdvořilosti jí toho moc nezbylo. Pak je ještě vrstva bohatých, ale těch není tolik… Je možné tyhle věchny dát dohromady a udělat model typického Agličana/Angličanky?

Hodláš v Británii zůstat? Kde budeš žít za deset let?

Kde budu za 10 let, to přesně nevím, pravděpodobně v Británii; rádi bychom „jednoho dne“ žili na pobřeží (anglickém), ovšem kdy se nám podaří tento sen uskutečnit, to zatím nevím.

Na svých stránkách www.kocicenka.wordpress.com je možné si prohlédnout některé tvoje fotografie. Co tě inspiruje? Co fotíš nejraději a proč?

Inspiruje mě život kolem mě, fotím všechno možné… Asi se zatím stále hledám a učím… Moje fotky jsou k prohlédnutí také na mé Facebook stránce.

Jakou roli hraje fotografování v tvém životě?

Fotografování hraje v mém životě stále větší a větší roli – nejen proto, že se stalo mým zdrojem obživy. Hlavně je to pro mě prostředek ke kreativitě. Jestli se z něj jednou i dobře uživím, budu šťastná.

This slideshow requires JavaScript.

Lucie van Koten: „Život ve Florencii je jako žít v muzeu“

Lucie van Koten žije ve Florencii
Lucie van Koten žije ve Florencii

Rozhovor s dvaadvacetiletou rodačkou ze Strakonic, která se po letech strávených v Plzni a v Praze rozhodla následovat svou holandskou lásku… až do italské Florencie! Půvabná Lucie je copywriterkou na volné noze a také autorkou blogu Život podle Lucie, jehož hlavním tématem je modeling. 

Vanilka: Jak dlouho žiješ v Itálii a co tě tam přivedlo? 

Lucie van Koten: Za vším hledej chlapa. Můj Holanďan před 2 lety dostal skvělou pracovní nabídku ve Florencii a přemluvil mě, abych jela s ním, že se ve slunné Itálii konečně zahřeju 🙂

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala? 

Bydlení jsme úplně poprvé sháněli tak trochu „na blind“ – jenom z fotek. Byl to velký prosluněný renesanční byt připomínající zámek. Bohužel Italové moc nevyklízejí pronajaté byty, a tak jsme “zdědili” veškerý bordýlek zemřelých rodičů majitelů – zlaté zuby, spodní prádlo, tisíce příborů, miliony ubrusů, vrzající postel (ještě z dob renesance!), šuplíky narvané dětskými hračkami z šedesátých let, fotky, snubní prstýnky, rozbité vázy… Počáteční měsíce tak vůbec nebyly o zázemí, spíš o vyklízení:-)

Máš dnes hodně italských přátel? Připadá ti integrace do italské společnosti obtížná? 

Mám jen jednoho italského kamaráda, Aleandra. Je mu 48 let a zřejmě to jediné, proč mě “vzal na milost” je fakt, že miluje Prahu.

Lidé z Florencie (jak sami přiznávají) jsou usměvaví k turistům, ale ne k cizincům. Je to uzavřená společnost italských rodin a moc tě k sobě nepustí. Slibují, že se sejdete a zajdete na „aperitivo“, ale už se nikdy neozvou, nikdy neodpoví na zprávu, nic…

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v Itálii? 

Vůbec ne. V centru Florencie se samozřejmě najde nějaký ten český turista (pozná se podle visačky na batohu Student Agency Express), ale jinak nevím, zda tu někdo z Čech žije. Bylo by to ale milé překvapení… 🙂

Florencie

Velice. V dobrém i zlém.

V dobrém:

– každodenní přítomnost sluníčka dělá svět hned hezčím

– i v těch “nejtužších” mrazech mám pocit, že ve vzduchu cítím jaro 🙂

– konečně nemusím jíst rozvařené těstoviny jako v Čechách

– pracuju z domova, a tak jsem svým vlastním pánem ( = spím do jedenácti!)

– v Itálii je normální se hýbat, chodit do fitka, do lázní…

– není lepší plán než jet o víkendu k moři 🙂

Ve zlém:

– absence kamarádů

– malé městečko, na jehož ticho nejsem z hektické Prahy zvyklá

– neustále hysteričtí a hluční Italové

– absence BIO kosmetiky (to fakt nesu těžce 🙂

– studené renesanční byty bez topení nebo s minimální možností jak si zatopit

– občas deštivá sezóna (hlavně podzim, kdy nám ten déšť i v Londýně závidí!)

Život ve Florencii je jako žít v muzeu. Můžete si ji užít tak pár dní, týden, možná měsíc, pak ale začnete chtít nové věci. Moderní. Jeden z důvodů, proč Itálie zrovna bankrotuje, je ten, že není modernizovaná. Chybí tu velké mezinárodní řetězce restaurací i obchodů, wifi je neskutečný problém tu najít a místo e-mailů tu stále frčí faxy.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a italskou mentalitou? 

Rozdíly mezi Čechy a Italy se můžou projevit i v oblasti parkování.
Rozdíly mezi Čechy a Italy se můžou projevit i v oblasti parkování.

Češi jsou klidní, mají selský rozum. To Italům chybí docela. Vše řeší s horkou hlavou a dokážou rozbít půlku kuchyně jen pro přesolenou polívku. Češi jsou rychlejší, pracovitější; Italové pracují tempem lážo-plážo 🙂

Na druhou stranu – Češi jsou závistivější a negativnější. Přitom čím víc cestuju, tím víc si říkám, jak se máme v Čechách dobře.

Vracíš se do Čech ráda? Jak často? 

Samozřejmě že se do Čech vracím ráda. Do své milované rušné Prahy! Jezdím pravidelně tak každý čtvrt rok, což je vždycky prima osvěžení.

Chybí ti v Itálii něco českého? 

České máslo a mléčné výrobky. Italské máslo chutná jako hodně nepovedený margarín a navíc obsahuje cukr. Takže na chlebu s máslem a medem si tu fakt nepochutnám 😦

Jak bys charakterizovala typického italského muže? 

Svůdce. Neustále se snaží ženskou dobýt. Slibuje, zveličuje, zkrášluje. Hýří komplimenty a vždy ví, co na každou ženu platí :-). Jinak je velký fanda fotbalu, trochu mamánek a především velký ochranitel své rodiny!

A jaká je typická italská žena? 

Hlučná :-). Vždy si prosadí svou, vždy si je plně vědoma, co si zaslouží. Mladé Italky (do 30 let) postrádají šarm, styl a vypadají, jakoby o sebe vůbec nedbaly. Ale čím je Italka starší, tím víc roste do krásy. Začíná o sebe pečovat, začíná si utvářet styl a v šedesáti vypadá na čtyřicet. To by mnohé české babičky mohly závidět 🙂

Hodláš v Itálii zůstat? Kde budeš žít za deset let? 

Kdepak. Já jsem velice klidné povahy a mám raději národnosti západní či severní Evropy. Za deset let? Bůh ví! Momentálně to vypadá, že se v létě budeme stěhovat do Tbilisi v Gruzii. Asi vezmeme auto a pak se trajektem přeplavíme přes Černé moře. Taky je ale možné, že zůstaneme v Praze. Každopádně bychom moc rádi třeba do Berlína, Vídně, Budapešti… Uvidíme, kde bude práce.

Jsi autorkou blogu Život podle Lucie. Kdy jsi s psaním začala a proč?  

Začala jsem někdy v létě 2010 a pak celý blog předělala začátkem minulého roku. Původní představa byla ta, že budu psát “duchaplné” články. Brzy mě však začaly brát roupy, a tak jsem zabrousila do článků o modelingu (takže nic duchaplného :-), o cestování, o věcech a lidech, kteří mě nadchli, inspirovali, pomohli a hlavně pobavili…

A dneska už si jen přeju, abych neměla o podobné zážitky nouzi 🙂

Florence
Florencie